PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

Badminton

   Šla jsem do tělocvičny s lehkou hlavou a nejistýma nohama. Došla jsem do šatny, převlékla se jako v tranzu a jenom neurčitě jsem vnímala, ž kolem mě jsou nějací lidé. Realita na mě úplně nedolehla, dokud mi nepodali raketu. Nebyla těžká, a přesto mi v ruce připadala velmi nespolehlivá. Viděla jsem pár spolužáků, jak se na mě pokradmu dívají. Trenér Clapp nám poručil, abychom utvořili družstva po dvojicích.

   „Chceš být se mnou v družstvu?“

 „Díky, Miku – nemusíš to dělat, to snad víš,“ ušklíbla jsem se omluvně.

 „Neboj, budu se ti držet z dosahu.“ Zakřenil se. Někdy bylo snadné, mít Mika ráda.

 Nešlo to hladce. Snažila jsem se zůstat stranou od Mika, aby mohl vybrat všechny údery, ale trenér Clapp přišel a nařídil mu, aby zůstal na své straně kurtu, abych se také mohla zapojit do hry. Zůstal a koukal se, aby prosadil svou.

  S povzdechem jsem se přesunula více doprostřed hřiště, raketu jsem držela vzpřímeně, ale pořád velmi opatrně. Dívka z druhého týmu se zlomyslně ušklíbla a naservírovala mi podání – musela jsem ji zranit při basketu – jen pár stop za síť, přímo přede mě. Nešikovně jsem skočila vpřed, směřujíce svou ránu na malý gumový míček, ale zapomněla jsem do svých výpočtů zahrnout síť. Raketa se odrazila zpět od sítě s překvapivou silou, vylétla mi z ruky, praštila mě do čela, a jak se Mike hnal dopředu, aby vybral podání, na které jsem já úplně zapomněla, udeřila ho do ramene.

   Trenér Clapp zakašlal, nebo zakrýval smích.

 „Promiňte, Newtone,“ zamumlal, loudajíc se pryč, abychom se mohli vrátit do svých dřívějších, bezpečných pozic.

 „Jsi v pořádku?“ pral se Mike a masíroval si rameno, zatímco já jsem si třela čelo.

 „Jo, a ty?“ zeptala jsem se omluvně, zatímco jsem se znovu vyzbrojovala raketou.

 „Myslím, že to udělám sám.“ Švihl rukou, aby se ujistil, že jeho rameno neutrpělo vážnější újmu.

 „Já radši zůstanu tady vzadu.“ Přešla jsem do zadní části kurtu a držela svou raketu opatrně za zády.