PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

četla   jsem to a je to nejspíž z pohledu Belly... ale je to trochu divný..... no přečtěte si to sami

Překvapilo mě, že jsem našla podivnou spřízněnost, která se rozvíjela mezi mnou a Emmettem, zvláště od té doby, co se stal jednou pro mě naprosto nejděsivějším ze všech. Mělo to co dočinění s tím, jak jsem si oba vybrali, že se připojíme do jejich rodiny; oba jsme byli zamilovaní – a milovali jsme neustále – i když jsme byli lidé, ačkoli u něj to trvalo velmi krátce. Jedině to si Emmett zapamatoval – on sám skutečně chápal ten zázrak, díky kterému Edward zůstával se mnou.

Poprvé jsem si o tom promluvili jednoho večera, když si tři z nás hověli na světlých pohovkách před pokojem, Emmett mě tiše zasypával vzpomínkami, které byli lepší než pohádky, během toho co se Edward soustředil na pořad o vyrábění jídel - rozhodl se, že se musí naučit vařit, k mé nevíře, a to šlo velmi obtížně bez patřičných smyslů chuti a čichu. Přece jenom tam bylo něco, co pro něj nebylo logické. Jeho perfektní čelo se svraštilo, když šéfkuchař celebrit okořenil ještě další pokrm podle chuti. Potlačila jsem úsměv.

„Přestal si se mnou potom hrát, a já jsem tušil, že jsem blízko tomu, abych zemřel.“ Vzpomínal si zlehka Emmett, zakončil své lidské léta příběhem o medvědovi. Edward nám nevěnoval pozornost, už to slyšel předtím.

„Nemohl jsem se hýbat a moje vědomí se vytrácelo, když jsem zaslechl to, o čem jsem si myslel, že je to další medvěd, a další boj – předpokládal jsem, že by dostal moji mrtvolu. Náhle jsem měl pocit, jako kdybych letěl. Usoudil jsem, že jsem zemřel, ale stejně jsem se pokoušel otevřít oči. A potom jsem ji uviděl - “ jeho obličej při té vzpomínce byl nevěřící; naprosto jsme se vcítila do jeho pocitů, „a věděl jsem, že jsem mrtvý. Dokonce jsem nedbal na tu bolest – přemáhal jsem se, abych udržel víčka otevřená, nechtěl jsem propást byť jen jedinou sekundu toho andělského obličeje. Blouznil jsem, ale pochopitelně jsem se divil, proč jsme se ještě nedostali do nebe, uvažoval jsem, že to musí být dál než jsem předpokládal. A potom mě odnesla k Bohu.“ Zasmál se svým srdečným, dunivým smíchem. Snadno jsem pochopila, jak někdo získal tu domněnku.

„Myslel jsem si, že to, co se mi v následujících chvílích přihodilo, byl trest Boží, jako odplata za spáchané skutky. Měl jsem poněkud příliš mnoho zábavy během mých dvaceti lidských let, tak jsem nebyl překvapený z ohňů pekelných.“ Znovu se zasmál, nicméně já jsem se roztřásla; Edwardova paže kolem mě nevědomky zesílila sevření. „Co mě překvapilo, bylo to, že anděl neodešel. Nedokázal jsem pochopit, jak něco tak krásného připustilo, že zůstane v pekle se mnou – ale byl jsem vděčný. Pokaždé když Bůh přicházel, aby mě zkontroloval, bál jsem se, že by ji mohl odvést, ale on to nikdy neudělal. Začínal jsem se myslet, že možná ti kazatelé, kteří mluvili o milosrdném Bohu, mohli mít přece jenom pravdu. A potom se ta bolest vytratila.. a oni mi ty záležitosti vysvětlili. Udivilo je, jak málo znepokojený jsem byl po zodpovězení upíří otázky. Ale pokud Carlisle a Rosalie, můj anděl, byli upíři, jak hrozné by to mohlo být?“ Přikývnula jsem, naprosto jsem s ním souhlasila, mezitím on pokračoval. „Měl jsem trochu víc potíží s pravidly…“ pochichtával se. „Měl jsi se mnou zpočátku plné ruce práce, že?“ Emmettovo rozpustilé šťouchnutí do Edwardova ramene námi dvěma zatřáslo.

Edward si odfrknul, aniž by vzhlédl od televize.

„Tak vidíš, peklo není tak hrozné, když máš anděla, který s tebou zůstane.“ Ujišťoval mě rošťácky. „Když se někdy přesvědčí k přijmutí nevyhnutelného, uděláš dobře.“

Edwardova pěst vyletěla tak rychle, že jsem neviděla, jak Emmetta uhodila, ale i tak ho hodila zpátky na pohovku. Edwardovi oči ale nikdy nepřestali sledovat obrazovku televize.

„Edwarde!“ hubovala jsem zděšeně.

„Netrap se tím, Bello.“ Emmett byl nevzrušený, zpátky na svém sedadle. „Vím, kde ho najít.“ Přelétnul očima nade mnou k Edwardovu profilu. „ Musíš ji jednou zasvětit.“ Vyhrožoval.

„Hoši!“ Esmin káravý hlas je ostře zavolal zdola schodiště.