2. část
Po cestě jsme se ještě rychle zastavili v obchodě hned vedle, pro vodotěsné sáčky a dva batohy.
Zabalila jsem všechny knížky nadvakrát. Štvaly mě rozmáčené stránky.
Potom jsme po střechách přeskákali zpátky k vodě. Na východě začínala obloha lehce šednout.
Přímo pod nosem dvou nic netušících nočních hlídačů jsme vklouzli do vody – měli štěstí, že jsem
byla tak plná, protože na mou sebekontrolu byli až moc blízko – a potom jsme závodili kalnou
vodou zpátky k Rileymu.
Nejdřív jsem si nevšimla, že závodíme. Jenom jsem plavala rychle, protože začínalo svítat.
Obvykle jsem se nevracela takhle na poslední chvíli. A pokud jsem k sobě měla být upřímná, stala
se ze mě obrovská upíří šprtka. Dodržovala jsem pravidla, nedělala jsem potíže, pořád jsem se
zdržovala v přítomnosti nejneoblíbenějšího člena skupiny a vždycky jsem chodila domů včas.
Ale potom Diego vážně zabral. Přeplaval mě o pár délek, otočil se na mě s úsměvem, který říkal
‘
S tím jsem se odmítala smířit. Sice jsem si nemohla pořádně vzpomenout, jestli jsem předtím byla
soutěživý typ – všechno se to zdálo být tak dávné a nedůležité – ale asi ano, protože jsem na
výzvu hned zareagovala. Diego byl dobrý plavec, ale já byla mnohem silnější, zvlášť hned po jídle.
Ahoooj
Ztratil se v temné vodě za mnou a já neztrácela čas ohlížením se dozadu, abych zjistila, o kolik
vyhrávám. Tryskala jsem vodou, dokud jsem nenarazila na okraj ostrova, kde se nacházel náš
nejnovější dům. Poslední byla velká chata v nějakém zapadákově někde v Kaskádovém pohoří.
Jako posledně byl i tenhle dům odlehlý s velkým sklepem a nedávno zesnulými majiteli.
Vyplavala jsem na mělkou kamenitou pláž, zabořila prsty do pískovcového útesu a vyskočila
nahoru. Slyšela jsem Diega vylézat z vody, zrovna když jsem popadla kmen převislé borovice a
vyhoupla se přes okraj útesu.
Když jsem lehce dopadla na nohy, všimla jsem si dvou věcí. Zaprvé: venku už bylo vážně světlo.
Zadruhé: dům byl pryč.
No, ne tak docela pryč. Některé jeho části byly pořád vidět, ale místo na kterém dům kdysi stával,
bylo prázdné. Ze střechy zbyla hromada ostré do černa spálené drtě propadlá pod úrovní hlavních
dveří.
Slunce rychle vycházelo. Černé borovice se začínaly zelenat. Brzo začnou ve tmě prosvítat
světlejší špičky jehličí a přesně tehdy budu mrtvá.
Spíš
skončil v plamenech. A jak jsem se mohla jen domnívat, bylo by to velmi, velmi bolestivé.
Nebylo to poprvé, co jsem viděla náš dům zničený – se vším tím ohněm a rvačkami ve sklepě
vydržela většina jen pár týdnů – ale bylo to poprvé, co jsem na scénu demolice přišla v ohrožení
slabými slunečními paprsky.
,,Můžeme se třeba zahrabat pod tu střechu?‘‘ zašeptala jsem. ,,Bylo by to dost bezpečné? Nebo .
. .‘‘
,,Nevyšiluj, Bree,‘‘ řekl Diego až moc klidně. ,,Vím, kam zajít. Pojď.‘‘
Na okraji útesu udělal elegantní salto vzad.
Voda podle mě nebyla dostatečnou obranou proti slunci. Ale možná jsme pod vodou nemohli
shořet. I tak se mi to zdálo jako dost chabý plán.
Nakonec jsem ale místo tunelování pod ohořelými sutinami domu skočila z útesu za ním. Nebyla
jsem si jistá proč a byl to zvláštní pocit. Obvykle jsem dělávala to, co vždycky – dodržovala rutinu,
dělala to, co dávalo smysl.
Ve vodě jsem dohnala Diega. Už zase závodil, ale tentokrát ne z legrace. Závodil se sluncem.
U mysu toho ostrůvku se najednou otočil a zamířil hluboko dolů. Byla jsem překvapená, že při
tom nenarazil na kamenité dno, a ještě překvapenější, když jsem ucítila silný teplý proud, řinoucí
se z něčeho, co jsem považovala jen za náhodný kus skály.
Dobře že Diego znal takové místo. Samozřejmě, že sedět v podvodní jeskyni celý den nebude
moc zábavné – nemoct dýchat začalo být po pár hodinách otravné – ale pořád to bylo lepší, než
shořet na popel. Měla jsem přemýšlet jako Diego. Vůbec jsem měla přemýšlet i o něčem jiném, než
o krvi. Měla jsem být připravená na nečekané.
Diego pokračoval úzkou štěrbinou ve skále. Byla tam tma jako v pytli. Bezpečno. Už jsem
nemohla plavat – bylo tam moc těsno – tak jsem se jako Diego prodírala dál, šplhala klikatou
škvírou. Pořád jsem čekala, že zastaví, ale neudělal to. Najednou jsem si uvědomila, že jsme
opravdu
Půl vteřiny po něm jsem byla venku i já.
Jeskyně nebyla větší než malá díra, nora asi o velikosti Volkswagenu Brouka, ani ne tak vysoká.
Zezadu vedla nahoru druhá škvíra, z níž jsem cítila vanout čerstvý vzduch. Všude ve vápencových
stěnách okolo byly vidět otisky Diegových prstů.
,,Pěkné místo,‘‘ řekla jsem.
Diego se usmál. ,,Lepší než zadní strana Podivnýho Freda.‘‘
,,O to se nehodlám přít. Hm. Díky.‘‘
,,Není zač.‘‘
Chvilku jsme se na sebe v té tmě dívali. Jeho obličej byl přívětivý a klidný. S kýmkoli jiným,
s Kevinem nebo s Kristie, by tohle bylo děsivé – omezený prostor, nevyhnutelná blízkost. Cítila
jeho vůni ze všech stran. Mohlo to pro mě každým okamžikem znamenat rychlou a bolestivou
smrt. Ale Diego byl tak vyrovnaný. Jako nikdo jiný.
,,Kolik ti je?‘‘ zeptal se náhle.
,,Tři měsíce, už jsem ti to říkala.‘‘
,,Tak jsem to nemyslel. Hm, kolik ti
Nepohodlně jsem se od něj odklonila, když jsem si uvědomila, že mluví o
nikdo nemluvil. Nikdo nad tím nechtěl přemýšlet. Ale taky jsem nechtěla, aby náš rozhovor
skončil. Vůbec s někým jen mluvit bylo něco nového a jiného. Zaváhala jsem a on se zvědavým
výrazem čekal.
,,Bylo mi, hm, myslím patnáct. Skoro šestnáct. Ten den si nepamatuju . . . měla jsem už po
narozeninách?‘‘ Snažila jsem se vzpomenout si, ale ty poslední týdnu hladu byly rozmazané a
zvláštně mě bolela hlava, když jsem se na ně snažila zaostřit. Zatřásla jsem hlavou a nechala to
být. ,,Co ty?‘‘
,,Bylo mi zrovna osmnáct,‘‘ řekl Diego. ,,Byl jsem tak blízko.‘‘
,,Blízko čemu?‘‘
,,Abych se dostal pryč,‘‘ řekl, ale nepokračoval. Chvilku bylo trapné ticho a pak změnil téma.
,,Zvládáš to tu dobře, od té doby co ses sem dostala,‘‘ řekl a očima přelétl moje zkřížené ruce a
nohy. ,,Přežila jsi – nestrhávala na sebe pozornost, zůstala celá.‘‘
Pokrčila jsem rameny a pak si vyhrnula levý rukáv trička až po rameno, aby se mohl podívat na
tenkou nerovnou linku kolem mojí paže.
,,Tuhle mi jednou urvali,‘‘ přiznala jsem. ,,Dostala jsem ji zpátky, než ji Jen stihla usmažit. Riley mi
ukázal, jak ji tam mám vrátit.‘‘
Diego se hořce usmál a dotkl se prstem svého pravého kolene. Jeho tmavé jeany zakrývaly jizvu,
která tam nejspíš byla. ,,To se stává všem.‘‘
,,Auvajs,‘‘ řekla jsem.
Přikývl. ,,Vážně. Ale jak jsem říkal předtím, jsi dost slušná upírka.‘‘
,,To ti mám poděkovat?‘‘
,,Jenom přemýšlím nahlas, snažím se to pochopit.‘‘
,,Pochopit co?‘‘
Trochu se zakabonil. ,,Co se opravdu děje. Co Riley chystá. Proč
děti. Proč, jak se zdá, Rileymu nezáleží na tom, jestli je to někdo jako ty, nebo někdo jako ten idiot
Kevin.‘‘
Znělo to, jako by neznal Rileyho o nic líp než já.
,,Co myslíš tím ‘někdo jako ty‘?‘‘ zeptala jsem se.
,,Ty jsi ten typ, které by měl Riley vyhledávát – ti chytří – ne jen ty pitomý dutohlavy, který pořád
vodí Raoul. Vsadím se, že tys nebyla nějaká feťácká šlapka, když jsi byla člověk.‘‘
U posledního slova jsem se neklidně zavrtěla. Diego pořád čekal na moji odpověď, jako by neřekl
nic divného. Zhluboka jsem se nadechla a zavzpomínala.
,,Byla jsem dost blízko,‘‘ přiznala jsem po pár vteřinách, co mě trpělivě sledoval. ,,Ne tak docela,
ale ještě pár týdnů . . .‘‘ Pokrčila jsem rameny. ,,Víš, moc si toho nepamatuju, ale co si pamatuju je,
že jsem si myslela, že na světě není nic mocnějšího než obyčejný hlad. Ukázalo se, že žízeň je
horší.‘‘
Zasmál se. ,,Povídej mi o tom.‘‘
,,A co ty? Tys nebyl problémový náctiletý uprchlík z domova jako my ostatní?‘‘
,,No problémový jsem rozhodně byl.‘‘ Přestal mluvit.
Ale já taky uměla sedět a čekat na odpovědi na nevhodné otázky. Jen jsem na něj zírala.
Vzdychl. Vůně jeho dechu byla příjemná. Všichni voněli sladce, ale Diego měl něco navíc – nějaké
koření, skořici nebo hřebíček.
,,Snažil jsem se držet dál od všeho toho svinstva. Pořádně jsem se učil. Chtěl jsem vypadnout
z ghetta, víš. Jít na vysokou. Něco ze sebe udělat. Ale byl tam jeden chlápek – docela jako Raoul.
Jeho motto bylo ‘přidej se, nebo zemři‘. Já nechtěl ani jedno, tak jsem se od té jeho bandy držel
dál. Měl jsem se na pozoru. Zůstal naživu.‘‘ Zmlkl a zavřel oči.
Já ale s vlezlostí ještě neskončila. ,,A dál?‘‘
,,Můj mladší bráška nebyl tak opatrný.‘‘
Chtěla jsem se zeptat, jestli se jeho bratr přidal, nebo zemřel, ale podle výrazu v jeho obličeji to
nebylo potřeba. Uhnula jsem pohledem, nevědouc jak zareagovat. Nemohla jsem pochopit jeho
ztrátu, bolest, kterou mu to očividně ještě stále způsobovalo. Já za sebou nenechala nic, co by mi
scházelo. V čem byl ten rozdíl? To proto se o tolik víc vracel ve vzpomínkách než my ostatní
vyvrženci?
Pořád jsem nechápala, jak do toho zapadá Riley. Riley a jeho cheesburger bolesti. Chtěla jsem
slyšet tuhle část příběhu, ale teď jsem se kvůli vší té vlezlosti cítila špatně.
Naštěstí pro moji zvědavost Diego po chvíli pokračoval.
,,Tak nějak mi to vlezlo na mozek. Ukradl jsem kamarádovi pistoli a šel jsem lovit.‘‘ Temně se
uchechtl. ,,Tehdy jsem v tom nebyl tak dobrej. Ale dostal jsem toho, co mi zabil bratra dřív, než oni
dostali mě. Zbytek jeho party mě zatlačil do slepé uličky. Pak se mezi nimi a mnou najednou objevil
Riley. Pamatuju si, že mě napadlo, že je to ten nejbělejší kluk, co jsem kdy viděl. Ani se na ně
nedíval, když do něj stříleli. Jako by ty kulky byly mouchy. Víš, co mi řekl? Řekl: ‘Chceš novej život,
kluku?‘ ‘‘
,,Ha!‘‘ zasmála jsem se. ,,To je o dost lepší, než co řekl mně. U mě to bylo jen: ‘Nechceš burger,
holka?‘ ‘‘
Pořád jsem si pamatovala, jak tu noc Riley vypadal, i když jsem ho viděla rozmazaně, protože
tehdy moje oči za nic nestály. Byl to ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, vysoký, blond a
celkově perfektní. Věděla jsem, že jeho oči, za slunečními brýlemi, které nikdy nesundával, musí
být stejně nádherné. A jeho hlas byl tak něžný a milý. Myslela jsem, že vím, co za to jídlo bude chtít
a taky bych mu to dala. Ne protože se na něj tak dobře dívalo, ale protože jsem dva týdny nejedla
nic jiného než odpadky. Ale jak se ukázalo, chtěl něco jiného.
Diego se zasmál tomu burgeru. ,,Tos musela mít pořádnej hlad.‘‘
,,To si piš.‘‘
,,No a jak to, že jsi byla tak hladová?‘‘
,,Protože jsem byla pitomá a utekla z domu předtím, než jsem si udělala řidičák. Nemohla jsem
sehnat pořádnou práci a krást jsem neuměla.‘‘
,,Před čím jsi utíkala?‘‘
Zaváhala jsem. Vzpomínky byly malinko jasnější, když jsem se na ně soustředila, ale nebyla jsem si
jistá, jestli jsem to chtěla.
,,Ale no taaak,‘‘ zaškemral. ,,Já ti to o sobě taky řekl.‘‘
,,To je pravda. Dobře. Utíkala jsem od táty. Hodně mě mlátil. Asi bil i mámu než od něj odešla.
Tehdy jsem byla dost malá – moc jsem toho nechápala. Zhoršovalo se to. Věděla jsem, že když
budu otálet, taky můžu skončit mrtvá. Řekl mi, že jestli uteču, tak umřu hlady. To měl pravdu –
jediná věc, ve které kdy měl pravdu. Moc na to nemyslím.‘‘
Diego souhlasně přikývl. ,,Těžko se na ty věci vzpomíná, že? Všechno je tak tmavé a neostré.‘‘
,,Jako snažit se vidět s blátem v očích.‘‘
,,Hezky řečeno,‘‘ pochválil mě. Zamžoural na mě jako by se snažil zaostřit a pak si promnul oči.
Oba jsme se zase zasmáli. Zvláštní.
,,Nevzpomínám si, že bych se
myslel na to samé. ,,Tohle je fajn.
bavit?‘‘
,,Ne-e, nezkoušela.‘‘
,,O nic jsi nepřišla. A přesně o tom mluvím. Copak by Rileyho životní standard nebyl trochu vyšší,
kdyby se obklopoval slušnými upíry? Jestli
,,Třeba Riley nepotřebuje rozum,‘‘ přemýšlela jsem. ,,Třeba potřebuje množství.‘‘
Diego našpulil rty. ,,Jako v šachu. Nevytváří koně a střelce.‘‘
,,Jsme jenom pěšáci,‘‘ uvědomila jsem si.
Dlouhou minutu jsme na sebe zase zírali.
,,To si nechci myslet,‘‘ řekl Diego.
,,Tak co budeme dělat?‘‘ zeptala jsem se a automaticky použila množné číslo. Jako bychom už
byli tým.
Chvilku se nad mou otázkou zamyslel, vypadal znepokojeně a já zalitovala toho plurálu. Ale
potom řekl: ,,Co můžeme dělat, když nevíme co se děje?‘‘
Takže to množné číslo mu nevadilo. Potěšilo mě to zvláštním způsobem, který jsem si z dřívějška
nepamatovala. ,,Necháme oči otevřené, budeme dávat pozor a budeme se snažit na to přijít.‘‘
Přikývl. ,,Musíme brát v úvahu všechno, co nám kdy Riley řekl, všechno, co udělal.‘‘ Zamyšleně se
odmlčel. ,,Víš, jednou jsem se to s Rileym snažil prodiskutovat, ale jeho to vůbec nezajímalo. Řekl
mi, ať se radši soustředím na důležitější věci – jako třeba žízeň. Což bylo tehdy samozřejmě to
jediné, na co jsem myslel. Poslal mě na lov a já se přestal starat…‘‘
Pozorovala jsem, jak přemýšlí o Rileym s rozostřenýma očima, jak znovu prožívá tu vzpomínku, a
zamyslela jsem se. Diego byl v tomhle životě můj první kamarád, ale já nebyla jeho první
kamarádka.
Najednou se jeho pozornost opět přenesla na mě. ,,Takže co jsme se od Rileyho naučili?‘‘
Soustředěně jsem si v hlavě promítla poslední tři měsíce. ,,Moc nám toho vlastně neříká, víš.
Jenom upíří základy.‘‘
,,Budeme muset pozorněji poslouchat.‘‘
Seděli jsme tiše a uvažovali. Já myslela většinu času na to, jak málo jsem věděla. A proč jsem se o
to všechno, co jsem nevěděla, nezačala zajímat už dřív? Jako by mi rozhovor s Diegem vyčistil
hlavu. Poprvé za tři měsíce v ní nebyla hlavním tématem
Ticho trvalo nějakou chvíli. Černá škvíra, ze které jsem cítila do jeskyně foukat čerstvý vzduch, už
nebyla černá. Teď byla tmavě šedá a každou sekundou byla světlejší a světlejší. Diego si všiml, jak
po ní nervózně pokukuju.
,,Neboj se,‘‘ řekl. ,,Když je slunečno, slabě sem svítí. Nebolí to.‘‘ Pokrčil rameny.
Rychle jsem se posunula blíž k otvoru dole, kde kvůli odlivu pomalu mizela voda.
,,Vážně, Bree. Už jsem tu během dne byl. Řekl jsem o téhle jeskyni i Rileymu – že je skoro plná
vody, a on řekl, že mu to nevadí, když budu potřebovat vypadnout z toho cvokhausu. Nebo snad
vypadám spáleně?‘‘
Zaváhala jsem a přemýšlela o tom, jak je jeho vztah s Rileym jiný než ten můj. Zvedl obočí a čekal
na odpověď. ,,Ne,‘‘ řekla jsem konečně, ,,ale . . .‘‘
,,Podívej,‘‘ řekl netrpělivě. Hbitě přelezl k tunelu a strčil do něj ruku až po rameno. ,,Nic.‘‘
Přikývla jsem.
,,Klídek! Chceš vidět, jak vysoko můžu vylézt?‘‘ Jak mluvil, strčil hlavu do díry a začal šplhat
nahoru.
,,Nech toho Diego.‘‘ Už ho nebylo vidět. ,,Jsem v klidu, přísahám.‘‘
Zasmál se – znělo to jako by byl už pár metrů vysoko. Chtěla jsem jít za ním, popadnout ho za
nohu a stáhnout ho zpátky, ale úzkostí jsem byla jako přimražená. Bylo by hloupé riskovat svůj
život kvůli úplnému cizinci. Ale nic jako kamaráda jsem neměla už věčnost. Už teď, po jedné noci,
by bylo těžké zase nemít s kým mluvit.
,,
,,Diego?‘‘
Přeskočila jsem jeskyni a strčila hlavu do tunelu. Jeho obličej byl přímo tam, centimetry od mého.
,,Baf!‘‘
Ucukla jsem před jeho blízkostí – jenom reflex, starý zvyk.
,,Vtipný,‘‘ řekla jsem suše a uhnula, když vklouzl zase zpátky do jeskyně.
,,Musíš se uklidnit, holka. Prozkoumal jsem to, jasný? Nepřímé sluneční světlo ti neublíží.‘‘
,,Takže ty tvrdíš, že bych si mohla pěkně stát ve stínu pod stromem a být v pohodě?‘‘
Na chvilku se zarazil, jako by přemýšlel, jestli mi má nebo nemá něco svěřit a potom tiše řekl: ,,Já
už to jednou udělal.‘‘
Zírala jsem na něj a čekala, až se rozesměje. Protože tohle byl vtip.
Nezasmál se.
,,Riley říkal . . .‘‘ začala jsem a potom ztichla.
,,Jo, já vím, co Riley řekl,‘‘ souhlasil. ,,Možná Riley neví tolik, kolik tvrdí.‘‘
,,Ale co Shelly a Steve? Doug a Adam. Ten zrzek. Všichni. Jsou pryč, protože se nevrátili včas.
Riley viděl jejich popel.‘‘
Diego nešťastně svraštil obočí.
,,Všichni přece vědí, že staří upíři museli přes den zůstávat v rakvi,‘‘ pokračovala jsem. ,,Aby
nebyli na slunci. To je všeobecně známé, Diego.‘‘
,,Máš pravdu. Tvrdí se to ve všech historkách.‘‘
,,A k čemu by Rileymu vůbec bylo, aby nás zavíral ve tmavém sklepě – v jedné velké skupinové
rakvi – celé dny? Stejně to tam jenom ničíme a musí pořád řešit všechny ty rvačky a je to neustálá
vřava. Nemůžeš mi tvrdit, že si to snad užívá.‘‘
Něco, co jsem řekla, ho překvapilo. Chvíli seděl s pusou dokořán a potom ji zavřel.
,,Co?‘‘
,,Všeobecně známé,‘‘ zopakoval. ,,Co dělají upíři celé dny v rakvích?‘‘
,,Er – no jo, měli by spát, ne? Ale hádám, že tam jenom znuděně leží, protože my přece…No
dobře, tak tahle část nesedí.‘‘
,,Přesně. V těch historkách ale jenom nespí. Jsou úplně v bezvědomí.
k nim prostě bez problémů přijít člověk a probodnout je kůlem. A to je další věc – kůly. Vážně si
myslíš, že by tě někdo mohl probodnout naskrz kusem dřeva?‘‘
Pokrčila jsem rameny. ,,Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ne obyčejným kusem dřeva samozřejmě.
Možná že zaostřené dřevo má něco jako…co já vím. Kouzelné vlastnosti nebo tak něco.
Diego si odfrkl. ,,Prosímtě.‘‘
,,No já nevím. Každopádně bych jen tak nepostávala, kdyby na mě běžel nějaký člověk
s naostřenou násadou od koštěte.‘‘
Diego – stále ještě s tak trochu znechuceným výrazem ve tváři, jako by kouzla byla vážně takový
nesmysl, když jste byli upíři – se svalil na kolena a začal drápat do vápence, co měl nad hlavou.
Malinké úlomky kamene mu padaly do vlasů, ale ignoroval je.
,,Co to děláš?‘‘
,,Experimentuju.‘‘
Hrabal oběma rukama, dokud se nemohl postavit a pak pokračoval.
,,Diego, jestli se vyhrabeš napovrch, tak vybuchneš. Přestaň.‘‘
,,Ne, já se nechci – aaa tady.‘‘
Ozvalo se hlasité prasknutí a potom další, ale nikde žádné světlo. Skrčil se zpátky dolů, abych mu
viděla do tváře, v ruce kus kořene stromu, bílý, mrtvý a uschlý pod nakupenou hlínou. Na konci
kde ho ulomil, byl ostrý nerovný hrot. Hodil mi ho.
,,Nabodni mě.‘‘
Hodila jsem mu ho zpátky. ,,Ani náhodou.‘‘
,,Vážně. Víš, že mi to nemůže ublížit.‘‘ Hodil to dřevo vysoký obloukem ke mně; místo abych ho
chytila, odpálila jsem ho zpátky.
Zachytil ho ve vzduchu a vzdechl. ,,Ty jsi tak…
,,Já jsem
,,Dobře, udělám to sám.‘‘
Dramaticky podržel větev dál od sebe, s paží napjatou jako by to byl meč a chtěl se jím
probodnout.
,,No tak,‘‘ řekla jsem neklidně. ,,Tohle je hloupý.‘‘
,,Přesně o to mi jde. Nic se nestane.‘‘
Přimáčkl dřevo na svůj hrudník, přesně tam kde kdysi bilo jeho srdce, silou, kterou by prorazil
žulovou stěnu. Panikou jsem úplně znehybněla, dokud se nerozesmál.
,,Měla ses vidět, Bree.‘‘
Prosel třísky polámaného dřeva mezi prsty; rozdrcené kousky kořene se sesypaly na zem. Diego
se otřel o tričko, ale to bylo tak poničené vším tím plaváním a hrabáním, že to moc nepomohlo.
Budeme muset oba nakrást nějaké oblečení, až budeme mít příležitost.
,,Možná je to jiné, když to dělá člověk.‘‘
,,Cítila ses snad tak magicky, když jsi byla člověk?‘‘
,,Já nevím, Diego,‘‘ řekla jsem popuzeně, ,,já si všechny ty historky nevymyslela.‘‘
Přikývl, najednou vážněji. ,,Co když ty historky jsou přesně takové? Vymyšlené.
Vzdychla jsem. ,,Záleží na tom vůbec?‘‘
,,To nevím jistě. Ale když na to půjdeme chytře – proč tu jsme, proč nás Riley přivedl
nás tvoří pořád víc – tak se musíme snažit všemu co nejvíc porozumět.‘‘ Zakabonil se, každá stopa
smíchu už mu z obličeje úplně vymizela.
Jen jsem na něj koukala. Neměla jsem na to žádnou odpověď.
Jeho obličej malinko zjemněl. ,,Tohle dost pomáhá, víš. Mluvit o tom. Pomáhá mi to soustředit
se.‘‘
,,Mně taky,‘‘ řekla jsem. ,,Nevím, proč jsem o ničem z tohohle ještě nikdy nepřemýšlela. Přitom je
to tak očividné. Ale když na tom děláme spolu . . . nevím. Můžu se na to líp zaměřit.‘‘
,,Přesně,‘‘ usmál se na mě Diego. ,,Jsem vážně rád, že jsi šla dneska ven.‘‘
,,Jen žádnou přehnanou sentimentalitu.‘‘
,,Co? Ty nechceš být moje,‘‘ – otevřel doširoka oči a o oktávu zvedl hlas - ,,NKN?‘‘ Zasmál se té
přihlouplé zkratce.
Zakoulela jsem očima a nebyla jsem si jistá, jestli se pořád směje té zkratce, nebo mně.
,,No tak, Bree. Buď moje nejlepší kámoška navždy. Prosím?‘‘ Pořád mě škádlil, ale jeho široký
úsměv byl nenucený a . . . plný naděje. Natáhl ruku.
Tentokrát jsem ho chtěla plácnout pořádně, ale dokud mě nechytil za ruku a nepřidržel ji,
nedošlo mi, že zamýšlel něco jiného.
Bylo děsně zvláštní dotýkat se někoho po celém životě – protože poslední tři měsíce
celý život – vyhýbání se jakémukoliv kontaktu. Jako dotknout se jiskřícího spadlého elektrického
vedení, jenom abychom zjistili, že je to příjemné.
Úsměv na mé tváři byl trošku nakřivo. ,,Počítej se mnou.‘‘
,,Výborně. Náš vlastní soukromý klub.‘‘
,,Velmi uzavřený,‘‘ souhlasila jsem.
Pořád měl moji ruku. Netřásl s ní, ale ani ji pořádně nedržel. ,,Potřebujeme tajný pozdrav.‘‘
,,Můžeš ho vymyslet ty.‘‘
,,Takže zahajuji jednání super-tajného klubu nejlepších kámošů, všichni jsou přítomni, tajný
pozdrav bude vymyšlen později,‘‘ řekl. ,,První bod programu: Riley. Neinformovaný?
Dezinformovaný? Nebo lže?‘‘
Jak mluvil, jeho oči se vpíjely do mých, široké a upřímné. Když řekl Rileyho jméno, nic se v nich
nezměnilo. V tu chvíli jsem si byla jistá, že na těch historkách o Diegovi a Rileym nebylo nic pravdy.
Diego tu prostě byl delší dobu než ostatní, nic víc. Mohla jsem mu věřit.
,,Přidej si na seznam tohle,‘‘ řekla jsem. ,,Program. Myslím tím – o co mu jde?‘‘
,,Trefa do černého. Přesně to totiž musíme zjistit. Ale nejdřív další experiment.‘‘
,,To slovo mě znervózňuje.‘‘
,,Důvěra je nezbytnou součástí všech tajných spolků.‘‘
Postavil se v místě, které si před chvílí vyhrabal a začal hrabat znovu. Za vteřinu už visel za jednu
ruku, zatímco druhou hrabal dál a nohy se mu houpaly ve vzduchu.
,,Doufám, že hledáš česnek,‘‘ varovala jsem ho a zacouvala zpátky k tunelu, který vedl do moře.
,,Ty historky nejsou skutečné, Bree,‘‘ zavolal na mě. Vytáhl se výš do díry, kterou kopal, a dolů se
začala sypat hlína. Tímhle tempem bude za chvilku zasypaná celá jeskyně. Nebo zalitá světlem,
takže ještě víc k ničemu.
Z větší části jsem vklouzla do únikového tunelu, nad okrajem jsem nechala jen konečky prstů a
oči. Voda mi byla jenom po kyčle. Trvalo by mi jen nejmenší zlomek vteřiny, abych zmizela ve tmě
pod sebou. Zvládla bych den bez dýchání.
Nikdy jsem neměla ráda oheň. Mohlo to být kvůli nějaké dávno pohřbené vzpomínce z dětství,
nebo taky kvůli něčemu nedávnému. Přeměna na upíra mi, co se ohně týče, bohatě stačila.
Diego už musel být blízko k povrchu. Znovu jsem zápasila s myšlenkou na ztrátu mého nového a
jediného kamaráda.
,,Prosím přestaň, Diego,‘‘ zašeptala jsem, vědouc, že se mi nejspíš bude zase smát, a že mě
neposlechne.
,,Důvěra, Bree.‘‘
Nehybně jsem čekala.
,,Skoro . . .,‘‘ zamumlal. ,,Dobře.‘‘
Napjatě jsem čekala světlo, jiskru nebo výbuch, ale Diego se spustil zpátky dolů pořád za tmy.
V ruce měl další kořen, tlustou hadovitou věc, která byla skoro tak dlouhá jako já. Podíval se na mě
stylem
,,Nejsem úplně nezodpovědná osoba,‘‘ řekl. Volnou rukou ukázal na kořen. ,,Vidíš – bezpečnostní
opatření.‘‘
S tím zabodl kořen nahoru do nově vyhrabané díry. Sesypala se poslední lavina kamení a písku a
Diego se spustil zase na kolena, aby uhnul z cesty. A potom paprsek oslnivého světla – pruh asi o
tloušťce Diegovy paže – probodl temnotu v jeskyni. Světlo utvořilo od stropu k podlaze sloup,
který se mihotal, když jím propadávala snášející se hlína. Byla jsem ledově klidná a svírala okraj
tunelu, připravená se pustit.
Diego neucuknul, ani nezakřičel bolestí. Nikde nebyl cítit kouř. V jeskyni bylo stokrát víc světla
než předtím, ale vypadalo to, že ho to nijak neovlivnilo. Možná že to, co říkal o stínech stromů,
byla pravda. Opatrně jsem sledovala, jak si klekl vedle sloupu slunečního světla, nehybný a
vytřeštěný. Zdál se být v pořádku, ale jeho kůže se malinko změnila. Něco jako pohyb, možná od
usazujícího se prachu, který odrážel záblesky světla. Skoro jako by trochu zářil.
Možná to nebyl prach, možná hořel. Možná to nebolelo a on si to uvědomil moc pozdě . . .
Vteřiny plynuly, jak jsme oba nehybně zírali na denní světlo.
A potom, pohybem, který byl naprosto očekávaný a zároveň absolutně nemyslitelný, zvedl ruku
dlaní vzhůru a natáhl ji směrem k paprsku.
Pohnula jsem se rychleji, než jsem stíhala myslet, což bylo sakramentsky rychle. Rychleji, než
jsem se kdy pohybovala předtím.
Přimáčkla jsem Diega k zadní stěně hlínou zaplněné jeskyně, než se stihl pohnout o poslední
centimetr a strčit svou kůži pod světlo.
Prostor se naplnil neočekávanou září a já ucítila na noze teplo přesně v tu chvíli, kdy jsem si
uvědomila, že tam nebylo dost místa, abych přitiskla Diega na zeď, aniž by část mě neskončila na
světle.
,,Bree!‘‘ zalapal po dechu.
Automaticky jsem se otočila a překulila se pevně ke stěně. Zabralo mi to míň než sekundu a celou
tu dobu jsem čekala, kdy přijde ta bolest. Kdy se rozhoří ty plameny jako tehdy v noci, když jsem
potkala
Podívala jsem se Diegovi do obličeje – měl oči široce rozevřené, pusu dokořán. Byl úplně
nehybný, jasná známka zděšení. Chtěla jsem se podívat dolů na svou nohu, ale bála jsem se zjistit,
co z ní zbylo. Tohle nebylo, jako když mi Jen utrhla ruku, i když to tehdy bolelo víc. Tohle už se
nedalo spravit.
Pořád ještě žádná bolest.
,,Bree,
Rychle jsem zatřásla hlavou. ,,Jak moc špatný to je?‘‘
,,Špatný?‘‘
,,Moje noha,‘‘ ucedila jsem skrze zuby, ,,prostě mi řekni, co z ní zůstalo.‘‘
,,Tvoje noha mi připadá v pořádku.‘‘
Rychle jsem se přelétla pohledem a moje noha i lýtko tam rozhodně byly, jako předtím. Zavrtěla
jsem prsty na noze. V pořádku.
,,Bolí to?‘‘ zeptal se.
Vytáhla jsem se ze země na kolena.
,,Ještě ne.‘‘
,,Vidělas, co se stalo? To světlo?‘‘
Zavrtěla jsem hlavou.
,,Podívej se,‘‘ řekl a zase si kleknul před paprsek světla. ,,A tentokrát mě už neodstrkuj. Už jsi
dokázala, že mám pravdu.‘‘ Natáhl ruku. Bylo skoro stejně těžké se na to dívat, i když se mé noze
nic nestalo.
Ve chvíli, kdy se jeho prsty ponořily do paprsku, se celá jeskyně zaplnila milionem oslnivých
duhových odlesků. Bylo tam jako v poledne ve skleněné místnosti – světlo úplně všude. Ucukla
jsem a pak se zatřásla. Světlo bylo
,,Neskutečný,‘‘ zašeptal Diego. Strčil do paprsku zbytek své ruky a jeskyně se nějakým způsobem
ještě víc rozzářila. Otočil ruku, aby se mohl podívat na její hřbet a pak ji otočil zase dlaní vzhůru.
Odlesky tancovaly, jako by otáčel skleněným hranolem.
Nebylo cítit pálení a očividně ho to nijak nebolelo. Zadívala jsem se zblízka na jeho ruku a
vypadalo to jako by na jejím povrchu bylo obrovské množství maličkých zrcátek, moc malých aby
se dalo rozlišit jedno od druhého, všechny odrážejíce světlo dvojnásobnou silou než obyčejné
zrcadlo.
,,Pojď sem, Bree – musíš to zkusit.‘‘
Nenapadal mě žádný důvod k odmítnutí a
jsem vklouzla vedle něj.
,,Nepálí to?‘‘
,,Vůbec. Světlo nás nespálí, jen se . . . od nás odráží. I když to je asi docela slabé slovo.‘‘
Pomalu jako člověk jsem váhavě natáhla prsty do světla. Okamžitě se na mé kůži objevily odlesky,
které rozzářily prostor tak, že den venku by v porovnání vypadal tmavě. Nebyly to tak docela
odlesky, protože světlo se ohýbalo a zabarvilo, jako u křišťálu. Strčila jsem pod světlo celou ruku a
místnost se rozjasnila.
,,Myslíš, že to Riley ví?‘‘
,,Možná. Možná ne.‘‘
,,Proč by nám to ale neřekl, kdyby to věděl? Co to má za smysl? Tak jsme chodící disko koule,‘‘
pokrčila jsem rameny.
Diego se zasmál. ,,Už chápu, jak vznikly ty historky. Představ si, že bys tohle viděla jako člověk.
Nemyslela by sis, že ten chlápek támhle zrovna vzplanul?‘‘
,,Kdyby nezůstal na kus řeči. Nejspíš.‘‘
,,To je neuvěřitelný,‘‘ řekl Diego. Jedním prstem přejel po mé zářící dlani.
Potom vyskočil na nohy přímo pod sluneční paprsek a prostor se šíleně rozsvítil.
,,Pojď, vypadneme odsud.‘‘ Sáhnul nahoru a vtáhl se do díry, kterou prokopal až k povrchu.
Jeden by myslel, že už jsem se přes to přenesla, ale pořád jsem byla nervózní se pustit za ním.
Nechtěla jsem vypadat jako úplný zbabělec a tak jsem se mu držela těsně za patami, ale vnitřně
jsem se cukala celou cestu. Riley to s tím hořením na slunci vyjádřil dost důkladně, v mojí hlavě to
bylo spojeno s tím příšerným ohněm při přeměně na upíra a já se tak nemohla vyhnout instinktivní
panice, která mě naplňovala, kdykoliv jsem na to pomyslela.
To už byl Diego venku z díry a já byla vedle něj o půl vteřiny později. Stáli jsme na malém kousku
trávníku, jen několik stop od stromů, které pokrývaly ostrov. Pár metrů za námi byl jen nízký útes
a potom voda. Všechno kolem nás se třpytilo barvami a světlem, které z nás vyzařovalo.
,,Páni,‘‘ zamumlala jsem.
Diego se na mě široce usmál, jeho obličej světlem nádherný, a mně se najednou pořádně
zahoupal žaludek a uvědomila jsem si, že všechno to o nejlepších kamarádech navždy nebylo jen
tak. Aspoň ne pro mě. Šlo to vážně takhle rychle.
Jeho úsměv malinko zjemněl, jen do slabého náznaku. Oči měl dokořán jako já. Světlem a
úžasem. Dotkl se mého obličeje, tak jako předtím mojí ruky, jako by se snažil té záři porozumět.
,,Nádhera,‘‘ řekl. Ruku mi nechal na tváři.
Nejsem si jistá, jak dlouho jsme tam stáli, usmívali se jako úplní idioti a plápolali jako dvě
pochodně. V zátoce nebyly žádné lodě, což bylo asi dobře. Protože nebylo možné, aby si nás byť
člověk s blátem v očích nevšiml. Ne že by nám mohli něco udělat, ale neměla jsem žízeň a všechen
ten křik by pokazil tu atmosféru.
Nakonec schoval slunce těžký mrak. Najednou jsme byli zase sami sebou, i když pořád trochu
světélkující. Ne dost na to, aby si toho kdokoliv se zrakem horším než upířím všiml.
Hned jak ta záře zmizela, vyjasnily se mi myšlenky a mohla jsem přemýšlet, co bude dál. Ale i když
Diego zase vypadal stejně jako předtím – aspoň bez všeho toho třpytivého světla – věděla jsem,
že pro mě už bude vždycky vypadat jinak. To houpání na dně mého žaludku nezmizelo. Něco mi
říkalo, že už tam asi bude napořád.
,,Řekneme to Rileymu? Myslíš, že to neví?‘‘ zeptala jsem se.
Diego si povzdechl a spustil ruku dolů. ,,To nevím. Popřemýšlíme o tom, mezitím je budeme
hledat.‘‘
,,Ale se stopováním za dne budeme muset být opatrní. Na tom slunci jsme celkem nápadní, víš.‘‘
Zašklebil se. ,,Budeme jako ninjové.‘‘
Přikývla jsem. ,,Super-tajný ninja klub zní mnohem líp než to s NKN.‘‘
,,Rozhodně líp.‘‘
Netrvalo nám víc než pár sekund najít místo, ze kterého celá banda z ostrova odešla. To byla ta
snadná část. Ale najít, kde vylezli na pevnině, to už byl docela problém. Krátce jsme přemýšleli, že
se rozdělíme a potom jsme ten nápad jednohlasně vetovali. Bylo to vlastně logické – nakonec,
kdyby jeden z nás něco našel, jak by to řekl tomu druhému? – ale hlavně jsem od něj nechtěla
odejít a bylo vidět, že on to cítí stejně. Oba jsme byli celý život bez jakékoli dobré společnosti a
bylo to moc příjemné na to, abychom byť jen minutu z ní promarnili.
Bylo tolik možností, kam mohli odejít. Na pevninu poloostrova, nebo na další ostrov, nebo zpátky
na okraj Seattlu, nebo na sever do Kanady. Kdykoliv jsme zbourali nebo podpálili dům, Riley byl
vždycky připravený – jako by vždycky věděl, kam přesně jít dál. Musel to mít předem naplánované,
ale o tom plánu nikomu neřekl.
Mohli být kdekoliv.
Neustálé potápění se do vody, abychom se vyhnuli lidem a lodím nás pořádně zpomalovalo. Celý
den jsme tak strávili bezúspěšně, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Bavili jsme se jako nikdy
předtím.
Byl to tak zvláštní den. Místo bezútěšného sezení ve tmě, snah o vytěsnění všech těch rvaček a
přemáhání nechuti z mojí schovávané, jsem si hrála na ninju s mým novým nejlepším kamarádem,
nebo možná i něčím víc. Hodně jsme se nasmáli, zatímco jsme se pohybovali stinnými místy a
házeli po sobě kamením, jako kdyby to byly čínské hvězdice.
Slunce zapadalo a já byla najednou nervózní. Bude nás Riley hledat? Bude předpokládat, že nás
to usmažilo? Nebo o tom věděl?
Začali jsme se pohybovat rychleji. Mnohem rychleji. Už jsme obkroužili všechny okolní ostrovy,
tak jsme se teď soustředili na pevninu. Asi hodinu po západu slunce jsem zachytila povědomý
pach a během několika sekund už jsme jim byli na stopě. Jakmile jsme našli pachovou stopu, bylo
snadné ji následovat asi jako stádo slonů v čerstvě napadlém sněhu.
Jak jsme běželi, mluvili jsme o tom, co budeme dělat, teď už vážněji.
,,Myslím, že bychom to Rileymu neměli říkat,‘‘ řekla jsem. ,,Řekneme, že jsme strávili celý den
v tvojí jeskyni, než jsme je začali hledat.‘‘ Jak jsem mluvila, moje paranoia začala růst. ,,Nebo ještě
líp, řekneme jim, že ta jeskyně byla plná vody. Že jsme ani nemohli mluvit.‘‘
,,Ty si myslíš, že Riley je záporňák, že?‘‘ zeptal se po chvíli tiše. Jak se ptal, vzal mě za ruku.
,,Já nevím. Ale radši bych jednala jako by byl, jen kdyby náhodou.‘‘ Zaváhala jsem a potom řekla:
,,Ty si nechceš myslet, že je záporňák.‘‘
,,Nechci,‘‘ přiznal Diego. ,,Je tak nějak můj kamarád. Myslím tím – ne tak jako jsi ty.‘‘ Stiskl mi
prsty. ,,Ale víc než kdokoliv jiný. Nechci si myslet, že . . .‘‘ nedokončil větu.
Oplatila jsem mu stisknutí. ,,Možná je úplně slušnej. Ale tím, že budeme opatrnější, ho přece
nezměníme.‘‘
,,Pravda. Dobře, takže to bude historka o podvodní jeskyni. Aspoň prozatím . . . Mohl bych s ním
o tom slunci promluvit později. Stejně bych to radši udělal ve dne, abych mu to, co tvrdím, mohl
rovnou dokázat. A kdyby to náhodou už věděl, ale měl by nějaký dobrý důvod, proč nám tvrdit
něco jiného, měl bych mu to říct, až budeme o samotě. Odchytit ho za úsvitu, až se bude vracet
bůhví odkud, kam chodívá . . .‘‘
Všimla jsem si, že v Diegově malém proslovu bylo mnohem víc
zároveň jsem moc nechtěla mít co dočinění s poučováním Rileyho. Nevěřila jsem mu tolik jako
Diego.
,,Ninja útok za úsvitu!‘‘ řekla jsem, abych ho rozesmála. Fungovalo to. Zase jsme začali vtipkovat
a pokračovali jsme ve stopování naší upírské skupiny, ale viděla jsem, že pod vším tím škádlením
přemýšlel nad vážnějšími věcmi, tak jako já.
A za běhu jsem byla čím dál tím úzkostlivější. Protože jsme běželi rychle a nebylo možné, že jsme
se chytli špatné stopy, ale trvalo to až moc dlouho. Pořádně jsme se vzdalovali od pobřeží, nahoru
a přes nejbližší hory na nové území. Tohle nebylo podle obvyklého vzorce.
Všechny domy, které jsme si půjčovali, ať už byly v horách, na ostrově nebo schované na odlehlé
farmě, měly pár věcí společných. Mrtví majitelé, odlehlá lokalita a ještě jednu věc. Všechny se tak
nějak soustředily okolo Seattlu. Byly kolem něj orientovány jako měsíce obíhající planety. Seattle
byl vždycky ve středu, vždycky terčem.
Teď jsme byli mimo oběžnou dráhu a to se zdálo být špatně. Možná to nic neznamenalo, možná
to bylo jen proto, že se dneska tolik věcí změnilo. Ukázalo se, že všechny pravdy, které jsem
respektovala byly naruby a já na žádné další otřesy neměla náladu. Proč nemohl Riley vybrat
nějaké obvyklé místo?
,,Zvláštní že jsou tak daleko,‘‘ zamumlal Diego a v jeho hlase bylo slyšet nervozitu.
,,Nebo děsivý,‘‘ řekla jsem nezřetelně.
Stiskl mi ruku. ,,To je v pohodě, ninja klub zvládne všechno.‘‘
,,Už jsi vymyslel ten tajný pozdrav?‘‘
,,Pracuju na tom,‘‘ slíbil.
Něco mi začalo vadit. Jako bych cítila zvláštní slepou skvrnu – věděla jsem, že mi něco uniká, ale
nedokázala jsem to přesně popsat. Něco zřejmého . . .
A potom, asi o devadesát kilometrů západněji než byla naše obvyklá zóna, jsme našli ten dům.
Bylo nemožné si ten hluk s něčím splést. Dunění basů, zvuky z videoher, vrčení. Rozhodně naše
skupina.
Vytáhla jsem svou ruku z jeho a Diego se na mě podíval.
,,Hej, vždyť tě ani neznám,‘‘ řekla jsem žertovně. ,,Nikdy jsem s tebou nemluvila kvůli té vodě, ve
které jsme celý den seděli. Co já vím, můžeš být třeba ninja nebo upír.‘‘
Usmál se. ,,Přesně tak, cizinko.‘‘ Potom tiše a rychle přidal: ,,Dělej to samé, cos dělala včera. Zítra
v noci spolu půjdeme ven. Prozkoumáme okolí, zkusíme zjistit víc z toho, co se děje.‘‘
,,To zní jako plán. Pusu na zámek.‘‘
Sklonil se ke mně a
elektrický šok. Potom řekl: ,,Jdeme na to,‘‘ a zamířil dolů kopcem směrem ke zdroji toho
příšerného hluku, aniž by se otočil. Už hrál svoji roli.
