3. část
Malinko ohromená jsem následovala pár metrů za ním, vzpomněla jsem si, že bych si měla
nechat odstup tak, jak bych to udělala s kýmkoli jiným.
Dům byl velký stylový dřevěný srub posazený v kotlině pod borovicemi, široko daleko žádné
známky sousedů. Ve všech oknech byla tma, jako by bylo v domě prázdno, ale celá konstrukce se
otřásala hlasitými basy vycházejícími ze sklepa.
Diego šel první a já se za ním snažila pohybovat, jako by to byl Kevin nebo Raoul. Váhavě, hlídajíc
si svůj prostor. Našel schody a sešel po nich sebejistým krokem.
,,Chtěli jste se ze mě udělat trosečníka, ztroskotanci?‘‘ zeptal se.
,,Oh, hele, Diego žije,‘‘ slyšela jsem odpovědět Kevina s jasným nedostatkem nadšení.
,,Ne díky tobě,‘‘ řekl Diego, když jsem vklouzla do tmavého sklepa. Jediné světlo přicházelo z
různých televizních obrazovek, ale i tak to bylo mnohem víc, než kdokoli z nás potřeboval.
Pospíchala jsem dozadu, kde pro sebe měl Fred celou pohovku, a byla ráda, že vypadat úzkostlivě
teď bylo normální, protože jsem to nedokázala skrýt. Těžce jsem polkla, jakmile se dostavila vlna
odporu a schoulila se na svém obvyklém místě na zemi za gaučem. Jakmile jsem byla dole,
Fredova odpuzující síla zdánlivě zeslábla. Nebo jsem si na to možná začínala zvykat.
Sklep byl víc než poloprázdný, protože byla noc. Všichni tu měli oči stejné jako já – jasně rudé,
nedávno nakrmené.
,,Trvalo mi nějakou dobu, než jsem uklidil ten váš pitomej binec,‘‘ řekl Diego Kevinovi. ,,Skoro už
svítalo, když jsem se vrátil k tomu, co zbylo z toho baráku. Musel jsem celej den sedět v jeskyni
pod vodou.‘‘
,,Běž si tlachat k Rileymu. Mně je to fuk.‘‘
,,Koukám, že ta malá to zvládla taky,‘‘ řekl jiný hlas a já se otřásla, protože to byl Raoul. Trochu se
mi ulevilo, protože neznal moje jméno, ale hlavně jsem byla zděšená, že si mě vůbec všiml.
,,Jo, šla za mnou.‘‘ Neviděla jsem na Diega, ale věděla jsem, že pokrčil rameny.
,,Ty jsi mi ale zachránce,‘‘ řekl Raoul sarkasticky.
,,Za debilitu se tady body navíc nedostávají.‘‘
Přála jsem si, aby si Diego přestal Raoula dobírat. Doufala jsem, že se brzo vrátí Riley. Jenom
Riley uměl Raoula aspoň trochu zkrotit.
Ale Riley byl nejspíš někde venku a lovil děti spodiny, aby je mohl přivést
cokoliv, co dělával jindy, když byl pryč.
,,Zajímavý přístup, Diego. Ty si myslíš, že tě Riley má natolik rád, že se bude zajímat, když tě
zabiju. Já si to nemyslím. Ale ať je to jak chce, pro dnešek už si stejně myslí, že seš mrtvej.‘‘
Slyšela jsem, jak se ostatní hýbou. Někteří asi aby se postavili za Raoula, jiní jen aby se vyklidili
z cesty. Zaváhala jsem ve svém úkrytu. Věděla jsem, že nenechám Diega s nimi bojovat
samotného, ale zároveň jsem nás nechtěla prozradit, kdyby na to nedošlo. Doufala jsem, že tu
Diego přežil tak dlouho, protože měl nějaké šílené bojové schopnosti. Já toho na téhle frontě moc
nemohla nabídnout. Byli tu tři členové Raoulova gangu a pár dalších, kteří by mu mohli pomáhat,
jen aby si ho naklonili. Stihl by se Riley vrátit, ještě než by nás usmažili?
Diegův hlas byl klidný, když odpovídal: ,,To se vážně tolik bojíš být na mě sám? Typické.‘‘
Raoul si odfrkl. ,,Copak to takhle někdy funguje? Myslím, kromě filmů. Proč bych na tebe měl být
sám? Nechci tě
Přikrčila jsem se, napjatá ke skoku.
Raoul žvanil dál. Měl moc rád zvuk svého hlasu.
,,Ale nás všechny nebude potřeba na to, abychom se s tebou vypořádali. Tihle dva se postarají o
zbylé důkazy tvého politováníhodného přežití. O tu malou Jak-se-jmenuje.‘‘
Moje tělo bylo jako z ledu, jakoby zamrzlo. Snažila jsem se to setřást, abych mohla co nejlíp
bojovat. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl.
A potom jsem ucítila něco jiného, něco úplně nečekaného – vlnu odporu tak silnou, že jsem
nevydržela zůstat bojovně přikrčená. Zhroutila jsem se na podlahu a zděšeně lapala po dechu.
Nebyla jsem jediná, kdo na to zareagoval. Slyšela jsem znechucené vrčení a dávivé zvuky ze všech
koutů sklepa. Několik lidí zacouvalo zpátky do rohů místnosti, kde jsem na ně viděla. Namáčkli se
na zeď a odvraceli se pryč, jako by se tomu příšernému pocitu dalo uniknout. Minimálně jeden
z nich byl členem Raoulova gangu.
Uslyšela jsem Raoulovo výrazné zavrčení a potom jsem slyšela, jak se vzdaluje, když uháněl po
schodech. Nebyl jediný, kdo vzal nohy na ramena. Asi půlka upírů se ze sklepa vyklidila.
Já neměla tu možnost. Stěží jsem se mohla pohnout. A potom jsem si uvědomila, že to muselo
být proto, že jsem byla tak blízko Podivnýho Freda. To on měl na svědomí to, co se dělo. A ať už
jsem se cítila jakkoliv příšerně, pořád jsem byla schopná si uvědomit, že mi právě nejspíš zachránil
život.
Proč?
Pocity znechucení se pomalu vytrácely. Hned jak jsem mohla, doplazila jsem se na roh pohovky a
obhlídla situaci. Celý Raoulův gang byl pryč, ale Diego tu byl stále, v odlehlejším konci místnosti u
televizí. Upíři, kteří tu zůstali, se pomalu vzpamatovávali, i když všichni vypadali trochu otřeseně.
Většina z nich střílela opatrně pohledem směrem k Fredovi. Nakoukla jsem zezadu na jeho hlavu,
ale nic jsem neviděla. Rychle jsem se podívala jinam. Pohled na Freda přivolával zpátky nevolnost.
,,Buďte zticha.‘‘
Ten hluboký hlas přicházel od Freda. Nikdy předtím jsem ho neslyšela mluvit. Všichni na něj začali
zírat a pak se rychle uhnuli pohledem, když se vrátilo znechucení.
Takže Fred chtěl jenom svůj klid. No, bylo to jedno. Díky tomu jsem byla naživu. S největší
pravděpodobností odvede do svítání Raoulovu pozornost nějaký další provokatér a bude si vylívat
zlost na někom poblíž. A Riley se vždycky k ránu vracel. Uslyší, že Diego byl přes den v jeskyni a
neusmažil se venku na slunci, a Raoul nebude mít důvod na něj nebo na mě zaútočit.
To byl přinejmenším nejlepší možný scénář. Mezitím bychom s Diegem snad přišli s nějakým
plánem, jak se Raoulovi vyhnout.
Zase jsem měla letmý pocit, že mi uniká nějaké očividné řešení. Než jsem na něj mohla přijít, něco
moje myšlenky přerušilo.
,,Promiň.‘‘
Hluboké a téměř nehlasné zamručení mohlo přijít jen od Freda. Vypadalo to, že já byla jako jediná
dost blízko, abych ho mohla slyšet. Mluvil na mě?
Zase jsem se na něj podívala a necítila nic. Neviděla jsem mu do obličeje – pořád seděl zády ke
mně. Měl husté vlnité blond vlasy. Toho jsem si nikdy nevšimla, protože jsem všechny ty dny
proseděla schovaná v jeho stínu. Riley si nedělal srandu, když říkal, že je Fred výjimečný. Měl ale
ponětí, že má Fred takovou . . . takovou sílu? Dokázal během vteřiny zahltit celou místnost.
I když jsem neviděla jak se tváří, cítila jsem, že čeká na nějakou odpověď.
,,Um, neomlouvej se,‘‘ vydechla jsem skoro bezhlesně. ,,Děkuju ti.‘‘
Fred pokrčil rameny.
A potom jsem zjistila, že už se na něj zase nemůžu dívat.
Hodiny ubíhaly pomaleji než obvykle, zatímco jsem čekala, kdy se vrátí Raoul. Čas od času jsem se
pokusila podívat na Freda – prohlédnout ochranu, kterou kolem sebe vytvořil – ale vždycky jsem
skončila zhnusená. Když jsem se snažila moc, začala jsem se dávit.
Přemýšlet o Fredovi bylo dobré rozptýlení od přemýšlení o Diegovi. Snažila jsem se předstírat, že
mě nezajímá, kde v místnosti zrovna byl. Nedívala jsem se po něm, ale zaměřila jsem se na zvuk
jeho dechu – jeho zvláštní rytmus – abych měla přehled. Seděl na druhém konci pokoje než já a
poslouchal svoje CDčka na notebooku. Nebo možná dělal, že je poslouchá, tak jako já jsem dělala,
že si čtu knížky z vlhkého batohu na mých zádech. Otáčela jsem stránky svou obvyklou rychlostí,
ale nic z toho jsem nevnímala. Čekala jsem na Raoula.
Naštěstí přišel první Riley. Raoul a jeho nohsledi byli hned za ním, ale ne tak hlasití a otravní jako
obvykle. Možná je Fred naučil troše respektu.
I když nejspíš ne. Pravděpodobně je akorát naštval. Vážně jsem doufala, že Fredova obrana
nezklame.
Riley šel rovnou k Diegovi; poslouchala jsem zády k nim, oči na knížce. Periferně jsem viděla pár
Raoulových idiotů bloumat kolem a hledat jejich oblíbené videohry nebo cokoliv, co dělali
předtím, než je Fred zahnal. Jeden z nich byl Kevin, ale zdálo se, že hledá něco konkrétnějšího než
zábavu. Párkrát se očima snažil zaostřit na místo, kde jsem seděla, ale Fredova aura ho držela dál.
Po pár minutách to vzdal, vypadaje poněkud nemocně.
,,Slyšel jsem, že ses vrátil,‘‘ řekl Riley a zněl opravdu potěšeně. ,,Na tebe se dá vždycky
spolehnout, Diego.‘‘
,,Žádný problém,‘‘ řekl Diego uvolněně. ,,Pokud teda nepočítáš zadržování dechu celý den jako
něco špatného.‘‘
Riley se zasmál. ,,Příště to nenechávej na poslední chvíli. Musíš jít těm prťatům lepším
příkladem.‘‘
Diego se jen zasmál s ním. Koutkem oka jsem viděla, že se Kevin trochu uvolnil. Vážně se tak bál,
že mu to Diego zavaří? Možná Riley poslouchal Diega víc, než jsem si uvědomovala. Přemýšlela
jsem, jestli proto Raoul předtím tak vyváděl.
Bylo nakonec dobře, že si Diego s Rileym tak rozuměl? Možná byl Riley v pohodě. Jejich vztah ale
nijak neohrožoval ten náš, že ne?
Čas neutíkal nijak rychleji, když začalo svítit slunce. Ve sklepě bylo přecpáno a nestabilně, jako
každý den. Kdyby upíři mohli ochraptět, Riley by už úplně ztratil hlas z toho všeho řvaní. Pár
mladších dočasně přišlo o končetiny, ale nikoho neupálili. Hudba přebíjela zvuky z videoher a já
byla ráda, že mě nemohla bolet hlava. Zkoušela jsem si číst, ale jednu knížku po druhé jsem akorát
prolistovala. Nezajímalo mě to natolik, abych se dokázala soustředit na slova. Nechala jsem je
v úhledné hromádce na konci gauče pro Freda. Vždycky jsem mu nechávala svoje knížky, i když
jsem nikdy nevěděla, jestli je četl. Nemohla jsem se na něj podívat pořádněji, abych viděla, co
přesně dělal.
Aspoň že se Raoul nedíval mým směrem. Ani Kevin ani nikdo z ostatních. Moje schovka byla
efektivní jako vždycky. Nemohla jsem se podívat, jestli byl Diego dost chytrý na to, aby mě
ignoroval, protože já jsem ho ignorovala důkladně. Nikdo nás nemohl podezřívat, že bychom byli
tým, možná kromě Freda. Dával Fred pozor, když jsem se chystala bojovat po boku Diega? I kdyby
ano, moc jsem se toho nebála. Kdyby vůči mně Fred cítil nějaké nepřátelství, mohl mě nechat
včera v noci umřít. Bylo by to pro něj snadné.
Když začalo zapadat slunce, byl ten randál ještě hlasitější. Tady z podzemí jsme neviděli, jak
světlo slábne, i nahoře byla všechna okna zakrytá, kdyby náhodou. Ale čekáním během tolika dní
se jeden naučil rozpoznat, kdy se den chýlil ke konci. Nejmladší začínali být neposední a otravovat
Rileyho, jestli můžou ven.
,,Kristie, tys byla venku včera,‘‘ řekl Riley a z jeho hlasu byla slyšet slábnoucí trpělivost. ,,Heather,
Jime, Logane – můžete jít. Warrene, ty máš tmavé oči, běž s nimi. Hej, Saro, já nejsem slepý – vrať
se zpátky.‘‘
Ti, které odmítl, trucovali v koutech, někteří čekali, až Riley odejde, aby se mohli proplížit ven i
přes jeho pravidla.
,,Um, Frede, ty už asi budeš taky na řadě,‘‘ řekl Riley nedívaje se naším směrem. Slyšela jsem
Freda vzdychnout, jak vstal. Všichni se krčili, když Fred procházel středem místnosti, dokonce i
Riley. Ale na rozdíl od ostatních se Riley pro sebe malinko usmíval. Měl svého upíra se
schopnostmi rád.
Bez Freda jsem se cítila nahá. Kdokoliv na mě teď mohl zaostřit. Seděla jsem úplně nehybně
s hlavou skloněnou a dělala všechno, co bylo v mých silách, abych na sebe nestrhávala pozornost.
Naštěstí pro mě měl Riley dneska naspěch. Ani se nezastavil, aby se mohl poohlídnout po těch,
kteří se sunuli ke dveřím, natož jim třeba vyhrožovat, a sám vyrazil ven. Obvykle nám přednesl
nějakou verzi své řeči o nenápadnosti, ale dneska nic. Zdál se být duchem nepřítomný, úzkostlivý.
Vsadila bych se, že šel
odchytit.
Počkala jsem, až Kristie a její tři obvyklí společníci vyrazí ven, proklouzla za nimi a snažila se
vypadat, jakože k nim patřím, aniž bych je rozčílila. Nedívala jsem se na Raoula ani na Diega.
Soustředila jsem se, abych vypadala bezvýznamně – nikdo koho by si všimli. Jen nějaká náhodná
upírka.
Jakmile jsme byli pryč z domu, okamžitě jsem se od Kristie odpojila a zaběhla do lesa. Doufala
jsem, že jen Diego bude následovat můj pach. Napůl cesty k vrcholu nejbližší hory jsem vyskočila
do větví vysoké jedle, která všechny sousední o pár metrů převyšovala. Měla jsem dost dobrý
výhled na všechny, kteří by mě mohli zkusit sledovat.
Ukázalo se, že jsem byla až příliš opatrná. Možná jsem byla až moc opatrná celý den. Diego byl
jediný, kdo se za mnou vydal. Viděla jsem ho z dálky a běžela jsem mu naproti.
,,Dlouhý den,‘‘ řekl a objal mě. ,,Tvůj plán není snadný.‘‘
Objala jsem ho zpátky a žasnula jsem, jak příjemné to bylo. ,,Možná jsem jen paranoidní.‘‘
,,Promiň za toho Raoula. To bylo těsně.‘‘
Přikývla jsem. ,,Ještě že je Fred tak nechutnej.‘‘
,,Zajímalo by mě, jestli Riley ví, jakou sílu ten kluk má.‘‘
,,To pochybuju. Nikdy předtím jsem ho neviděla udělat
,,No to už je věc Podivnýho Freda. My máme pro Rileyho vlastní tajemství.‘‘
Zachvěla jsem se. ,,Pořád si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad.‘‘
,,To nebudeme vědět, dokud neuvidíme, jak Riley zareaguje.‘‘
,,Celkově nemám moc ráda, když něco nevím.‘‘
Diego přemýšlivě přivřel oči. ,,Co bys řekla na dobrodružství?‘‘
,,Záleží na tom jaké.‘‘
,,No, přemýšlel jsem o prioritách našeho klubu. Však víš, snažit se toho zjistit, kolik jen můžeme.‘‘
,,A . . . ?‘‘
,,Myslím, že bychom měli Rileyho sledovat. Zjistit co dělá.‘‘
Zírala jsem na něj. ,,Ale on bude vědět, že jsme ho stopovali. Ucítí náš pach.‘‘
,,Já vím. Vymyslel jsem to takhle. Já půjdu jeho stopou. Ty půjdeš o pár set metrů stranou po
mém zvuku. Potom bude Riley vědět, že jsem ho sledoval jenom já a můžu mu říct, že to bylo
proto, že jsem mu musel něco důležitého sdělit. Potom mu řeknu o tom disko-koulovém efektu. A
uvidím, co on na to.‘‘ Jeho oči se zúžily, jak mě sledoval. ,,Ale ty . . . buď zatím opatrná, dobře?
Řeknu ti, jestli bude Riley reagovat v klidu.‘‘
,,Co když se odtamtud, ať už chodí kamkoliv, vrátí brzo? Chceš přece, aby to bylo k ránu, aby ses
mohl třpytit?‘‘
,,Ano . . . to je určitě možný problém. A mohlo by to ovlivnit další směr našeho rozhovoru. Ale
myslím, že bychom to měli risknout. Zdálo se, že dneska někam spěchal, že? Jako by potřeboval
na to, co bude dělat, celou noc.‘‘
,,Možná. Nebo možná jen spěchal, aby se viděl
bude na blízku ona.‘‘ Oba jsme sebou trhli.
,,Pravda. Ale . . .‘‘ Zamračil se. ,,Nepřipadá ti, že cokoliv se vlastně chystá se už blíží? Že abychom
na to přišli, nebudeme mít věčnost?‘‘
Nešťastně jsem přikývla. ,,Jo, připadá.‘‘
,,Tak to riskneme. Riley mi důvěřuje a já mám dobrý důvod na to, abych s ním chtěl mluvit.‘‘
Zamyslela jsem se nad jeho strategií. I když jsem ho pořádně znala jen den, pořád mi bylo jasné,
že takhle přehnaně opatrný Diego nebyl.
,,Tenhle tvůj propracovaný plán . . .‘‘ řekla jsem.
,,Co s ním?‘‘ zeptal se.
,,Zní tak nějak jako sólový plán. Ne tak docela jako klubové dobrodružství. Aspoň ne když přijde
na tu nebezpečnou část.‘‘
Zašklebil se a mě bylo jasné, že jsem ho přistihla při činu.
,,Je to můj nápad. Já jsem ten, co . . .‘‘ Zaváhal, jako by nemohl najít správné slovo. ,,. . . věří
Rileymu. Budu jediný, kdo kvůli tomu bude riskovat, že u něj bude mít problém, pokud se pletu.‘‘
Mohla jsem být zbabělá, jak jsem chtěla, ale s tímhle jsem nesouhlasila. ,,Takhle ale kluby
nefungují.‘‘
S nejasným výrazem kývl. ,,Dobře, ještě o tom popřemýšlíme za chodu.‘‘
Bylo mi jasné, že to nemyslí vážně.
,,Zůstaň ve stromech, sleduj mě shora, jo?‘‘ řekl.
,,Dobře.‘‘
Zamířil zpátky ke srubu, pohyboval se rychle. Následovala jsem ho po větvích, většina z nich byla
tak blízko u sebe, že jsem z jednoho stromu na druhý musela skákat jen velmi málo. Dělala jsem co
nejmenší pohyby, doufajíc, že ohyby větví pod mou váhou budou vypadat jako způsobené větrem.
Byla větrná noc, což pomáhalo. Na léto bylo chladno, ale ne že by mi teplota nějak vadila.
Diego bez potíží zachytil Rileyho pach před domem a rychle běžel stopou, zatímco já si klestila
cestu o několik metrů zpátky a asi sto metrů severněji, na svahu výš než byl on. Když začal být
stromový porost opravdu hustý, zatřásl sem tam nějakým kmenem, abych ho neztratila.
Pokračovali jsme, on běžel a já si hrála na veverku, asi jen patnáct minut, když jsem viděla Diega
zpomalit. Museli jsme se už blížit. Posunula jsem se po větvích výš, hledajíc strom s dobrým
výhledem. Našla jsem jeden, co se tyčil nad ostatními, a prohledala krajinu.
Ani ne kilometr ode mě byla velká díra ve stromech, mýtina, která zabírala několik akrů. Zhruba
uprostřed na ní, blíž ke stromům na východní straně, bylo něco, co vypadalo jako přerostlá
perníková chaloupka. Namalovaná ostře růžovou, zelenou a bílou vypadala až absurdně komicky,
s vyšívanými záclonkami a fiálami na každém možném rohu. Něčemu takovému byste se
v uvolněnější situaci rozhodně zasmáli.
Rileyho nebylo nikde vidět, ale Diego se už úplně zastavil, tak jsem předpokládala, že to byl
konec našeho stopování. Možná to byl další dům, který Riley připravoval, až bude srub v troskách.
Až na to, že byl menší než všechny ostatní domy, ve kterých jsme kdy byli, a nevypadal, že má
sklep. A byl ještě dál od Seattlu než ten poslední.
Diego se na mě podíval a já mu naznačila, aby vylezl za mnou. Přikývl a o kousek se vrátil. Potom
vyskočil příšerně vysoko – přemýšlela jsem, jestli bych tak vysoko dokázala vyskočit já, i když jsem
byla tak mladá a silná – a zachytil se větve asi v polovině nejbližšího stromu. Pokud by někdo nebyl
extrémně obezřetný, nikdy by si nevšiml, že ze své stezky Diego vybočil. A i tak poskakoval Diego
v korunách stromů, aby se ujistil, že jeho stopa nepovede rovnou k té mojí.
Když už se konečně rozhodl, že bylo bezpečné se ke mně připojit, hned mě vzal za ruku. Tiše
jsem kývla směrem k perníkové chaloupce. Jeden koutek úst mu zaškubal.
Zároveň jsme začali směřovat k východní straně domku, pořád vysoko ve větvích. Přiblížili jsme
se, jak jen to šlo – nechali jsme mezi námi a domem několik stromů jako úkryt – a potom jsme
zůstali tiše sedět a poslouchali.
Vítr užitečně zeslábl a tak jsme mohli odposlouchávat. Bylo slyšet zvláštní zvuky jemného tření
látek. Nejdřív jsem nepoznávala, co slyším, ale Diegovi zase zacukaly koutky, vyšpulil na mě pusu a
tiše políbil vzduch mým směrem.
Líbání znělo u upírů jinak než u lidí. Žádné měkké, tekutinou naplněné buňky masa, tisknoucí se
k sobě. Jen kamenné rty, nic víc. Už jsem jeden upíří polibek slyšela – dotek Diegových rtů s mými
včera v noci – ale nikdy bych si to nespojila. Bylo to něco úplně jiného, než jsem čekala, že tu
najdeme.
Tahle vědomost mi v hlavě všechno převrátila. Předpokládala jsem, že se
kvůli instrukcím nebo aby jí dovedl nováčky. Ale nikdy by mě nenapadlo, že narazíme na nějaké . . .
hnízdečko lásky. Jak
zděšeně, ale jen pokrčil rameny.
Vzpomněla jsem si na poslední lidskou noc a trhla sebou, když se mi živě vybavil ten žár. Snažila
jsem se vybavit si ty poslední momenty před ním, i přes tu rozmazanost . . . . Nejdřív to byl kradmý
strach, který ve mně rostl, když Riley zastavil u potemnělého domu. Pocit bezpečí, který jsem
měla v restauraci s burgery úplně zmizel. Zaváhala jsem a chtěla se vytratit, on mě popadl za ruku
a železným sevřením mě vytáhl z auta, jako bych byla panenka a nic nevážila. Hrůza a
neschopnost uvěřit vlastním očím, když přeskočil deset metrů ke dveřím. Hrůza a pak bolest
vytlačující nedůvěru, když mi zlomil ruku, zatímco mě táhl dveřmi do temného domu. A potom ten
hlas.
Jak jsem se na tu vzpomínku zasoustředila, znovu jsem ho uslyšela. Vysoký a zpěvavý, jako od
malé holčičky, ale nevrlý. Jako vztekající se děcko.
Vzpomněla jsem si, co řekla. ,,Proč jsi tohle vůbec vodil? Je to moc malé.‘‘ Nebo něco na ten
způsob, pomyslela jsem si. Možná to bylo jinými slovy, ale význam byl stejný.
Byla jsem si jistá, že se Riley snažil ji uspokojit, nechtěl ji zklamat. ,,Ale je další do počtu. Aspoň
další na rozptýlení.‘‘
Myslím, že tehdy jsem zakňourala a on se mnou bolestivě zatřásl, ale už na mě nepromluvil. Jako
bych byla pes, ne člověk.
,,Celá takhle noc byla k ničemu,‘‘ postěžoval si ten dětský hlas. ,,Všechny jsem je zabila. Ugh!‘‘
Vzpomněla jsem si, že tehdy se celý dům otřásl, jako by do něj narazilo auto. Teď už jsem si
uvědomovala, že s největší pravděpodobností jen něco vzteky nakopla.
,,Dobře. Hádám, že i malá je lepší než žádná, když to líp neumíš. A jsem teď tak plná, že bych
měla být schopná přestat.‘‘
Rileyho prsty zmizely a nechal mě o samotě s tím hlasem. Byla jsem tak poděšená, že jsem ani
nehlesla. Jen jsem zavřela oči, i když jsem v té tmě už stejně byla úplně slepá. Nekřičela jsem,
dokud se mi něco nezařezalo do krku, pálilo to jako břitva namočená v kyselině.
Ucukla jsem před tou vzpomínkou, snažíc se ten zbytek ze své mysli vytěsnit. Místo toho jsem se
zaměřila na ten krátký rozhovor. Nezněla jako by mluvila se svým milencem nebo jen s
kamarádem. Spíš jako by mluvila se zaměstnancem. S nějakým, kterého neměla moc ráda a
chystala se ho brzo vyhodit.
Ale ty zvláštní zvuky upířího polibku pokračovaly. Někdo spokojeně vzdychl.
Zamračila jsem se na Diega. Tohle nám toho moc neřeklo. Jak dlouho tu budeme muset čekat?
Jenom naklonil hlavu na stranu a pozorně poslouchal.
A po dalších pár minutách trpělivosti tiché romantické zvuky najednou něco přerušilo.
,,Kolik?‘‘
Hlas byl utlumený dálkou, ale pořád zřetelný. A rozpoznatelný. Vysoký, skoro trylkovaný. Jako
malá rozmazlená holka.
,,Dvacet dva,‘‘ odpověděl pyšně Riley. Rychle jsme si s Diegem vyměnili pohled. Bylo nás
dvaadvacet, aspoň při posledním sčítání. Museli mluvit o nás.
,,Myslel jsem, že jsem přišel o další dva kvůli slunci, ale jeden z mých starších dětí je . . . poslušný,‘‘
pokračoval Riley. Jeho hlas zněl skoro srdečně, když mluvil o Diegovi jako o jednom z jeho
,,Zná nějaké podzemní místo – schoval se tam s tou mladší.‘‘
,,Jsi si jistý?‘‘
Dlouho se odmlčel, tentokrát bez jakýchkoli romantických zvuků. I z dálky jsem byla schopná cítit
určité napětí.
,,Jo. Je to hodný kluk, jsem si jistý.‘‘
Další napjatá pauza. Nechápala jsem její otázku. Co tím myslela,
někoho slyšel, aniž by Diega sám viděl?
,,Dvacet dva je dobře,‘‘ přemítala a vypadalo to, že napětí se vytratilo. ,,Jak se vyvíjí jejich
chování? Někteří z nich už mají skoro rok. Chovají se pořád, jak by měli?‘‘
,,Ano,‘‘ řekl Riley. ,,Všechno, cos mi řekla, abych udělal, fungovalo skvěle. Nepřemýšlejí – prostě
dělají to, co dělali vždycky. Vždycky je můžu odlákat žízní. Drží je to pod kontrolou.‘‘
Zakabonila jsem se na Diega. Riley nechtěl, abychom přemýšleli. Proč?
,,Vedeš si tak dobře,‘‘ zavrněla naše stvořitelka a bylo slyšet další polibek. ,,Dvacet dva!‘‘
,,Už je čas?‘‘ zeptal se Riley dychtivě.
Její odpověď byla rázná, jako facka. ,,Ne! Ještě jsem se nerozhodla.‘‘
,,Nerozumím tomu.‘‘
,,To nemusíš. Stačí ti vědět, že naši nepřátelé jsou velmi silní. Musíme být co nejopatrnější.‘‘ Její
hlas zjemněl, zase zesládl. ,,Ale všech dvaadvacet pořád naživu. I s tím vším, čeho jsou
. . . k čemu jim to bude proti dvaadvaceti?‘‘ cinkavě se zasmála.
S Diegem jsme se na sebe celou dobu dívali a já teď v jeho očích viděla, že jeho myšlenky jsou
stejné jako moje. Ano, byli jsme stvořeni za určitým účelem, jak jsme vytušili. Měli jsme nějakého
nepřítele. Nebo spíš naše stvořitelka měla nějakého nepřítele. Záleželo na tom rozlišení?
,,Samá rozhodnutí,‘‘ zamumlala. ,,Ještě ne. Možná ještě pár, jen pro jistotu.‘‘
,,Když ještě přidám, mohlo by to počtu spíš uškodit,‘‘ upozornil Riley váhavě, jako by se snažil být
opatrný, aby ji nerozzlobil. ,,Vždycky jsou nestabilní, když přijde nová skupinka.‘‘
,,Pravda,‘‘ souhlasila, a já si představila, jak si Riley oddechl úlevou, že nebyla naštvaná.
Najednou uhnul Diego pohledem a zadíval se na druhý konec mýtiny. Neslyšela jsem z domu
žádný pohyb, ale možná přece jen vyšla ven. Otočila jsem hlavu a zároveň se zbytek mého těla
proměnil v sochu; uviděla jsem, co polekalo Diega.
Čtyři postavy kráčely mýtinou směrem k domku. Vstoupili na louku ze západu, nejdál od místa,
kde jsme se schovávali. Všichni na sobě měli dlouhé tmavé pláště s kapucemi, takže jsem si nejdřív
myslela, že to jsou lidé. Divní lidé, ale přece jen lidé, protože žádní z upírů, které jsem znala, si
nepořizovali stejné goth oblečení. A nikdo z nich se nepohyboval tak plynulým a řízeným a . . .
elegantním způsobem. Ale potom jsem si uvědomila, že ani nikdo z lidí, které jsem znala se tak
pohybovat neuměl, a co víc – neuměli to tak tiše. Tmavé pláště jakoby letěly vysokou trávou
v absolutním tichu. Takže to buď byli upíři, nebo něco jiného nadpřirozeného. Možná duchové.
Ale jestli to byli upíři, museli to být nějací, které jsem neznala, což znamenalo, že to dost dobře
mohli být ti nepřátelé, o kterých
vypadnout, protože jsme s sebou těch zbývajících dvacet upírů momentálně neměli.
Málem bych rovnou vyrazila, ale moc jsem se bála, že přitáhnu pozornost těch opláštěných
postav.
Tak jsem je sledovala, jak se ladně pohybují kupředu a všimla jsem si na nich dalších věcí. Jak stáli
všichni v perfektní formaci kosočtverce, která se nikdy ani o kousíček nepokazila, ať už se jim
terén pod nohama měnil jakkoliv. Jak postava na špici kosočtverce byla mnohem menší než ty
ostatní a její plášť byl taky tmavší. Jak se nezdálo, že by někoho stopovali – že by sledovali něčí
pachovou stopu. Jednoduše znali cestu. Možná byli pozvaní.
Mířili přímo k domu, a když v tichosti stoupali po schodech k hlavnímu vchodu, naznala jsem, že
už je bezpečné znovu se nadechnout. Minimálně nešli přímo po mně a po Diegovi. Až by zmizeli
z dohledu, mohli bychom za zvuku větru po stromech zmizet a nikdy by se nedozvěděli, že jsme tu
byli.
Podívala jsem se na Diega a hlavou lehce škubla směrem, odkud jsme přišli. Přivřel oči a zvedl
jeden prst. No bezva, on tu chtěl zůstat. Protočila jsem oči v sloup, i když jsem byla vyděšená tak,
že mě překvapilo, že jsem byla schopná sarkasmu.
Oba jsme se podívali zpátky k domu. Opláštěnci se sami tiše vpustili dovnitř, a já si uvědomila, že
ani ona ani Riley nepromluvili od té doby, co jsme jejich návštěvníky zahlédli. Museli nějak slyšet
nebo nějak jinak přijít na to, že byli v nebezpečí.
,,Neobtěžujte se,‘‘ rozkázal líně velmi jasný, monotónní hlas. Nebyl tak vysoký, jako hlas naší
stvořitelky, ale pořád zněl jako holčičí. ,,Myslím, že víte, kdo jsme, takže taky musíte vědět, že
nemá cenu snažit se nás nějak překvapit. Nebo se před námi schovávat. Nebo s námi bojovat.
Nebo utíkat.‘‘
Hluboké, mužské uchechtnutí, které nepatřilo Rileyu se výhružně rozlehlo domkem.
,,Klid,‘‘ nařídil ten první neměnný hlas – opláštěná dívka. V jejím hlase byl určitý zvuk, který mě
přesvědčil, že to byla upírka a ne žádný duch nebo jiná noční můra. ,,Nejsme tu, abychom vás
zničili. Zatím.‘‘
Chvíli bylo ticho a potom bylo sotva slyšet několik pohybů. Změna pozic.
,,Jestli tu nejste proto, abyste nás zničili, tak potom . . . proč?‘‘ zeptala se naše stvořitelka ostře a
napjatě.
,,Jsme tu, protože chceme znát vaše úmysly. Obzvlášť jestli zahrnují . . . určitou místní rodinu,‘‘
vysvětlila zahalená dívka. ,,Zajímalo by nás, jestli mají něco společného s tou spouští, kterou jste tu
nadělali.
Diego i já jsme se zároveň zamračili. Nic z toho nedávalo smysl, ale ta poslední část byla
nejzvláštnější. Co mohlo být pro upíry nelegální? Jaká policie, jaký soudce, jaké vězení mohlo mít
nad námi moc?
,,Jistě,‘‘ zasyčela naše stvořitelka. ,,Moje plány se týkají
to komplikované.‘‘ Do jejího hlasu se ke konci vkradl nevrlý tón.
,,Věřte mi, o těch komplikacích víme líp, než vy. Je pozoruhodné, že se vám podařilo udržet se
tak nějak v utajení takhle dlouho. Řekni mi‘‘ – náznak zájmu zabarvil monotónnost – ,,jak to
děláš?‘‘
Naše stvořitelka zaváhala a potom velmi spěšně promluvila. Skoro jako pod nějakou tichou
hrozbou. ,,Ještě jsem se nerozhodla,‘‘ vypadlo z ní. Potom pomaleji a neochotně dodala: ,,Že
zaútočím. Nikdy jsem se nerozhodla něco s nimi
,,Nepořádné, ale efektivní,‘‘ řekla dívka v plášti. ,,Naneštěstí, tvůj čas na rozmýšlení vypršel.
Musíš se rozhodnout – teď – co se svou malou armádou uděláš.‘‘ Oba jsme s Diegem při tom slově
vytřeštili oči. ,,Jinak bude naší povinností vás podle zákona potrestat. Tenhle odklad, jakkoli
krátký, mi působí nepříjemnosti. Není to naším zvykem. Doporučuju vám, abyste se nám zaručili,
jak jen můžete . . . a to rychle.‘‘
,,Půjdeme hned!‘‘ nabídl úzkostlivě Riley a ozvalo se ostré zasyčení.
,,Půjdeme hned, jak to bude možné,‘‘ doplnila naše stvořitelka rozzuřeně. ,,Je třeba toho ještě
tolik udělat. Předpokládám, že si přejete, abychom uspěli? Potom potřebuju trochu času, abych je
vytrénovala – poučila – nakrmila!‘‘
Krátce bylo ticho.
,,Pět dní. Potom si pro vás přijdeme. A neexistuje žádný kámen, za který se schováte, žádná
rychlost, kterou byste utekli, nic co by vás zachránilo. Pokud nezaútočíte dřív, než přijdeme,
shoříte.‘‘ Nebylo to řečeno s žádnou jinou hrozbou, než s absolutní jistotou.
,,A když
,,Tak uvidíme,‘‘ odpověděla opláštěná dívka jasnějším tónem, než dosud použila. ,,Myslím, že to
záleží na tom, jak úspěšní budete. Snažte se nás uspokojit.‘‘ Poslední příkaz byl vyřčen přímým
tvrdým způsobem, který mě uprostřed těla zvláštně zamrazil.
,,Ano,‘‘ zavrčela naše stvořitelka.
,,Ano,‘‘ papouškoval šeptem Riley.
O vteřinu později upíři v pláštích opouštěli dům. Ani Diego ani já jsme se dalších pět minut po
tom, co zmizeli, neodvážili ani nadechnout. Uvnitř v domě byl Riley a naše stvořitelka úplně stejně
zticha. Dalších deset minut uplynulo v naprosté tichosti.
Dotkla jsem se Diegovy paže. Tohle byla naše šance odsud vypadnout. V tu chvíli jsem se Rileyho
už tolik nebála. Chtěla jsem se dostat, co nejdál to jen šlo, od těch v tmavých pláštích. Chtěla jsem
to bezpečí v množství, které čekalo ve srubu a došlo mi, že přesně tak se asi musela cítit i naše
stvořitelka. To proto nás přeměnila tolik. Existovaly totiž věci, které byly děsivější, než jsem si
dokázala představit.
Diego zaváhal, pořád naslouchaje, a o vteřinu později byla jeho trpělivost odměněna.
,,No,‘‘ zašeptala uvnitř v domě, ,,teď už to vědí.‘‘
Mluvila o těch v pláštích nebo o tom záhadném klanu? Kteří z nich byli ti nepřátelé, o kterých
mluvila předtím?
,,Na tom nezáleží. Je nás víc – ‘‘
,,Na každém upozornění
dní!‘‘ zaúpěla. ,,Už žádné poflakování. Začnete dneska v noci.‘‘
,,Nezklamu tě!‘‘ slíbil Riley.
Sakra. Diego i já jsme zároveň vyrazili, skočili jsme z naší rozhledny na vedlejší strom a uháněli
zpátky, odkud jsme přišli. Riley byl teď ve spěchu, a kdyby našel Diegovu stopu po tom všem, co
se zrovna odehrálo s těmi opláštěnými, a Diego by na jejím konci nebyl . . .
,,Musím se vrátit a počkat,‘‘ zašeptal Diego, zatímco jsme běželi jako o závod. ,,Ještě štěstí, že
odtamtud není vidět na ten dům! Nechci, aby věděl, že jsem to slyšel.‘‘
,,Měli bychom s ním promluvit oba.‘‘
,,Na to už je pozdě. Všiml by si, že tvoje vůně ve stopě chybí. Bylo by to podezřelé.‘‘
,,Diego . . .,‘‘ Nastražil to na mě, abych s ním nemohla.
Byli jsme zpátky na místě, kde se ke mně připojil. Promluvil spěšným šeptem.
,,Drž se plánu, Bree. Já mu povím to, co jsme naplánovali. Sice ještě nezačíná svítat, ale i tak to
musím udělat. Jestli mi nebude věřit . . .‘‘ Diego pokrčil rameny. ,,Má teď na starosti horší věci, než
zajímat se o mou až moc bujnou představivost. Možná že mě teď spíš poslechne – vypadá to, že
budeme potřebovat všechnu možnou pomoc, a možnost pohybovat se za dne určitě není na
škodu.‘‘
,,Diego . . .,‘‘ zopakovala jsem, protože jsem nevěděla co jiného říct.
Podíval se mi do očí a já čekala, že se mu rty stočí do toho bezstarostného úsměvu, že zavtipkuje
o ninjích nebo o nejlepších kámoších navždy.
Neudělal to. Místo toho se ke mně pomalu naklonil, aniž by uhnul pohledem a políbil mě. Jeho
hebké rty se přitiskly na moje na jednu dlouhou sekundu, zatímco jsme se na sebe upřeně dívali.
Potom se odklonil a vzdychl. ,,Vrať se domů, schovej se za Freda a dělej, jakoby nic. Budu hned za
tebou.‘‘
,,Buď opatrný.‘‘
Popadla jsem ho za ruku a silně ji stiskla, potom jsem ho pustila. Riley mluvil o Diegovi laskavě.
Musela jsem doufat, že ta laskavost byla skutečná. Neměla jsem jinou možnost.
Diego zmizel ve stromech, tichý jako šelest větru. Neplýtvala jsem časem, abych ho sledovala.
Sprintovala jsem větvemi přímou čarou zpátky domů. Doufala jsem, že moje oči byly pořád dost
jasné z minulého jídla, abych vysvětlila svou nepřítomnost. Jen rychlý lov. Měla jsem štěstí – našla
jsem osamělého výletníka. Nic neobvyklého.
Zvuk dunící hudby, který mě vítal, když jsem se přiblížila k domu, byl doprovázen
nezaměnitelným sladkým pachem kouře z hořícího upíra. Moje panika nekontrolovatelně vzrostla.
Uvnitř jsem mohla umřít úplně stejně snadno, jako venku. Ale neměla jsem jinou možnost.
Nezpomalila jsem, rychle jsem seběhla po schodech a zamířila do rohu, kde jsem sotva dokázala
rozpoznat stojícího Podivnýho Freda. Hledal nějakou činnost? Nebavilo ho už sedět? Neměla jsem
tušení, k čemu se chystal a ani mě to nezajímalo. Prostě se budu držet těsně u něj, dokud se Riley
a Diego nevrátí.
Uprostřed podlahy byla doutnající hromada, moc velká na to, aby to byla jen noha nebo ruka.
Sbohem Rileyho dvaadvacítko.
Zdálo se, že nikoho kouřící ostatky nějak zvlášť nezajímaly. Byl to až moc běžný pohled.
Jak jsem spěchala k Fredovi, poprvé se pocit znechucení neumocnil. Místo toho se zvolna
vytrácel. Nevypadalo to, že by si mě všiml, prostě si dál četl knížku, kterou držel. Jednu z těch, co
jsem mu před pár dny nechala. Neměla jsem problém vidět, co teď dělal, když jsem byla tak blízko
místu, kde se opíral o zadní stranu gauče. Zaváhala jsem a přemýšlela, čím to mohlo být. Uměl
snad ten odpor vypnout, když chtěl? Znamenalo to, že jsme teď oba byli nechránění? Aspoň že
Raoul tu zatím ještě nebyl, ale Kevin ano.
Úplně poprvé jsem opravdu spatřila, jak Fred vypadal. Byl vysoký, asi metr devadesát, s hustými
vlnitými blond vlasy, kterých jsem si už jednou všimla. Měl široká ramena a byl svalnatý. Vypadal
starší než většina z nás – jako vysokoškolák, ne jako kluk ze střední. A – tohle mě z nějakého
důvodu překvapilo úplně nejvíc – byl pohledný. Tak jako všichni ostatní, možná dokonce hezčí než
většina z nich. Nevěděla jsem, proč mi to připadalo tak úžasné. Hádala jsem, že jen proto, že jsem
si ho vždycky spojovala se zhnusením.
Cítila jsem se divně, že na něj tak zírám. Rychle jsem se rozhlédla po místnosti, abych zjistila, jestli
si toho, že Fred vypadá momentálně normálně – a hezky – všiml ještě někdo. Nikdo se nedíval
naším směrem. Kradmo jsem mrkla na Kevina, připravená uhnout pohledem, kdyby si mě všimnul,
ale jeho oči se soustředily na místo o kousek víc vlevo, než jsme stáli. Lehce se mračil. Než jsem se
stihla podívat jinam, jeho pohled sklouzl přímo přese mě a zůstal po mé pravé straně. Zamračil se
pořádněji. Jako by . . . se snažil na mě podívat a nemohl.
Cítila jsem, jak se mi koutky roztáhly do neúplného úsměvu. Bála jsem se o příliš mnoho věcí,
abych si mohla Kevinovu slepotu pořádně vychutnat. Podívala jsem se znovu na Freda, přemýšlejíc
jestli se znechucení zase vrátí, jen abych zjistila, že se usmíval se mnou. S úsměvem vypadal vážně
úžasně.
Potom naše úsměvná chvilka skončila a Fred se vrátil ke čtení. Chvíli jsem se nehýbala a čekala, až
se něco stane. Až Diego projde dveřmi. Nebo Raoul. Nebo až se zase vrátí nevolnost, nebo až se
Kevin zase podívá mým směrem, nebo až začne další rvačka. Cokoliv.
Když se nic nedělo, dala jsem se konečně dohromady a dělala to, co jsem měla dělat – předstírat,
že se neděje nic zvláštního. Popadla jsem knihu z hromádky u Fredových nohou a potom se
posadila a dělala, že si čtu. Byla to pravděpodobně stejná kniha, kterou jsem předstírala číst včera,
ale nevypadala povědomě. Znovu jsem ji prolistovala a nevnímala.
Moje mysl se točila v těsných malých kruzích. Kde byl Diego? Jak na jeho příběh Riley reagoval?
Co znamenaly všechny ty rozhovory – před a po postavách v pláštích?
Horko těžko jsem se snažila tím vším prokousat, vracela se v čase a zkoušela poskládat všechny
kousky do nějakého rozpoznatelného obrazu. Upíří svět měl nějakou policii, která byla zatraceně
děsivá. Naše divoká skupinka jen měsíce starých upírů měla být jakousi armádou, která byla
nějakým způsobem nelegální. Naše stvořitelka měla nějaké nepřátele. Vlastně ne, dvě skupiny
nepřátel. Jednu z nich jsme měli do pěti dnů napadnout, jinak ta druhá, ti děsiví opláštění, zaútočí
na ni – nebo na nás, nebo na všechny. Na ten útok nás měli začít trénovat . . . hned jak se vrátí
Riley. Letmo jsem koukla na dveře a pak se donutila dívat zase na stránku před sebou. A taky to
před těmi návštěvníky. Znepokojovalo ji nějaké rozhodnutí. Byla potěšená, že má tolik upírů – tolik
vojáků
slunci, takže to muselo znamenat, že nevěděl, jak upíří
řekla ona, bylo zvláštní. Zeptala se, jestli si je
příběh byl pravdivý?
Poslední myšlenka mě vystrašila. Copak už věděla, že nám slunce neublíží? A kdyby ano, proč by
pak lhala Rileymu a skrze něj nám?
Proč by se nás snažila doslova držet ve tmě? Bylo pro ni tak důležité, že zůstaneme
v nevědomosti? Dost důležité na to, aby měl Diego problém? Panikařila jsem víc a víc, úplně ztuhlá.
Kdybych se ještě mohla potit, potila bych se. Musela jsem se soustředit, abych otáčela stránky a
dívala se dolů.
Klamala i Rileyho, nebo v tom jel s ní? Když Riley říkal, že myslel, že dva ztratil kvůli slunci, myslel
tím doopravdy slunce . . . nebo jen tu lež o slunci?
Jestli to byla ta druhá možnost, pak vědět pravdu znamenalo být
roztříštila moje myšlenky.
Snažila jsem se přemýšlet racionálně a pochopit to. Bez Diega to bylo těžší. Možnost s někým
mluvit, na někoho reagovat, zlepšovala mou schopnost soustředit se. Bez toho se mi do myšlenek
vkrádal strach smíchaný s všudypřítomnou žízní. Touha po krvi byla neustále jen kousek pod
povrchem. I teď, dost slušně nakrmená, jsem pořád cítila ten oheň a potřebu.
Mysli na
lhali – abych mohla přijít na to, co by pro ně znamenalo, že Diego jejich tajemství věděl.
Kdyby nám nelhali, kdyby nám prostě řekli, že den je stejně bezpečný jako noc, jak by se všechno
změnilo? Představila jsem si, jaké by to bylo nebýt celý den zavření v černém sklepě, kdyby si
všech dvaadvacet z nás – teď už možná míň, záleželo na tom, jak spolu vycházely lovecké
skupinky – mohlo dělat, co chtělo a kdy chtělo.
Chtěli bychom lovit. To bylo jasné.
Kdybychom se nemuseli vracet, nemuseli se schovávat . . . no, pravidelně by se nás rozhodně
moc nevracelo. Bylo těžké soustředit se na návrat, když vás ovládala žízeň. Ale Riley nám všem tak
přesvědčivě vemluvil tu hrozbu uhoření, návrat té ohavné bolesti, kterou jsme všichni kdysi zažili.
Proto jsme byli schopní se krotit. Sebezáchova, jediný instinkt silnější než žízeň.
Takže to nás drželo pohromadě. Existovala i jiná místa úkrytu, jako Diegova jeskyně, ale kdo jiný
nad něčím takovým přemýšlel? Měli jsme se kam vracet a tak jsme to dělali. Jasná mysl nebyla
upíří specialitou. Nebo aspoň ne specialitou
v hlavě jasněji než já. Ti opláštění upíři byli až děsivě soustředění. Otřásla jsem se. Takže ta rutina
nás nebude ovládat věčně. Co by udělali pak, až bychom byli starší, chytřejší? Došlo mi, že nikdo
nebyl starší než Riley. Všichni tady byli noví. Potřebovala nás teď hromadu kvůli tomu záhadnému
nepříteli. Ale co potom?
Měla jsem silný pocit, že tou dobou tu být nechci. A najednou jsem si uvědomila něco nesmírně
očividného. Bylo to to řešení, které mě lechtalo v koutku mysli předtím, když jsem s Diegem
stopovala naše upíří stádo k tomuhle místu.
Tou dobou jsem tu nemusela být. Nemusela jsem tu být už ani jednu noc.
Zase jsem znehybněla, jak jsem nad tím úžasným nápadem přemýšlela.
Kdybychom s Diegem nevěděli, kam naše skupina nejspíš zamířila, byli bychom je někdy našli?
Pravděpodobně ne. A to byla obrovská skupina zanechávající širokou stopu. Co kdyby to byl jen
jeden upír, který by mohl vyskočit z pevniny do korun stromů, aniž by na okraji vody zanechal
stopu . . . Jen jeden, nebo možná dva upíři, kteří by mohli plavat tak daleko, jak by jen chtěli . . .
Kteří by se na pevninu mohli vrátit kdekoliv . . . V Kanadě, v Kalifornii, v Chile, v Číně . . .
Nikdy byste ty dva upíry nenašli. Byli by fuč. Zmizeli by, jako by se vypařili.
Tehdy v noci jsme se nemuseli vracet!
Ale . . . souhlasil by s tím Diego? Najednou jsem si sebou nebyla tak jistá. Byl nakonec Diego
loajálnější k Rileymu? Cítil by vůči Rileymu nějakou zodpovědnost? Znal Rileyho mnohem dýl – mě
znal pořádně jenom jeden den. Byl si s Rileym bližší než se mnou?
Uvažovala jsem o tom a mračila se.
No, zjistím to hned, jak budeme mít chvilku o samotě. A potom by možná – pokud náš tajný klub
opravdu něco znamenal – nezáleželo na tom, co naše stvořitelka chystá. Mohli bychom zmizet a
Riley by si musel vystačit s devatenácti upíry, nebo rychle udělat nějaké další. Tak jako tak by to
nebyl náš problém.
Nemohla jsem se dočkat, až Diegovi svůj plán povím. Vnitřní instinkt mi napovídal, že to bude
chtít stejně jako já. Doufejme.
Najednou mě napadlo, jestli tohle nebylo to, co se doopravdy stalo Shelly a Stevovi a ostatním,
co zmizeli. Věděla jsem, že na slunci neuhořeli. To Riley jenom tvrdil, že viděl jejich popel, abychom
se všichni pořád báli a zůstali na něm závislí? Vraceli se k němu vždycky za úsvitu? Možná že Shelly
a Steve šli prostě vlastní cestou. Už žádný Raoul. Žádní nepřátelé nebo armády ohrožující jejich
blízkou budoucnost.
Možná to bylo to, co Riley myslel tím
Diego neprásknul do bot, že?
Kdybychom tak s Diegem
pravidla, žádný strach z východu slunce.
Znovu jsem si představila celé naše stádo na svobodě a bez limitů. Viděla jsem Diega a sebe,
pohybovat se stíny jako ninjové. Ale taky jsem viděla Raoula, Kevina a ostatní, třpytící se diskokoulové
příšery v nějaké rušné ulici v centru města, vršící se těla, křik, rachot helikoptér, slabé a
bezmocné policisty s jejich mrňavými kulkami, které by nám nezpůsobily ani škrábnutí, kamery,
paniku, která by se šířila stejně rychle jako fotky po celé zeměkouli.
Upíři by nezůstali tajemstvím na dlouho. Ani Raoul by nestihl zabíjet lidi tak rychle, aby se ta
informace nerozšířila.
Byl v tom logický řetězec, který jsem se snažila pochopit dřív, než by mě zase něco rozptýlilo.
Zaprvé, lidé o upírech nevěděli. Zadruhé, Riley nás učil být nenápadní, ne na sebe přitahovat
pozornost lidí a dát jim tak lekci o skutečnosti. Zatřetí, s Diegem jsme přišli na to, že všichni ostatní
upíři se musí držet pravidel, jinak by o nás svět věděl. Začtvrté, musí k tomu mít důvod a určitě to
nejsou pistolky lidské policie, čím jsou motivovaní. Jo, musí to být dost důležitý důvod, který je
nutí schovávat se přes den v zatuchlých sklepech. Možná dost dobrý důvod na to, aby nám Riley a
naše stvořitelka lhali a děsili nás pálícím sluncem. Možná by ten důvod Riley vysvětlil Diegovi, a
protože to bylo tak důležité a on byl tak zodpovědný, slíbil by Diego, že to tajemství udrží a jim by
to nevadilo. Určitě by jim to nevadilo. Ale co když to, co se ve skutečnosti stalo s Shelly a Stevem,
bylo, že to záření objevili a
A do háje, tady můj řetězec logiky končil. Rozplynul se a já začala zase panikařit kvůli Diegovi.
Jak jsem se tak stresovala, uvědomila jsem si, že už o všem přemýšlím nějakou dobu. Cítila jsem,
že se blíží rozbřesk. Ne víc než za hodinu. Tak kde byl Diego? Kde byl Riley?
Když mě to napadlo, dveře se otevřely a po schodech sešel smějící se Raoul se svými kumpány.
Sehnula jsem se a naklonila se blíž k Fredovi. Raoul si nás nevšímal. Podíval se na uškvařeného
upíra uprostřed místnosti a zasmál se hlasitěji. Jeho oči byly jasně červené.
O nocích, kdy chodil Raoul lovit, se nikdy nevracel, dokud nemusel. Krmil se tak dlouho, jak jen
mohl. Takže svítání muselo být blíž, než jsem myslela.
Riley musel po Diegovi chtít, aby mu to dokázal. To bylo jediné vysvětlení. Takže čekali na
rozbřesk. Jenže . . . to by znamenalo, že Riley
Nebo ne? Myšlenky se mi zase zamotaly.
O pár minut později se objevila Kristie se třemi z jejího gangu. Na hromádku popela reagovala
lhostejně. Rychle jsem nás v duchu přepočítala, když dveřmi proletěli další dva lovci. Dvacet upírů.
Všichni byli doma kromě Diega a Rileyho. Slunce bude vycházet každou chvílí.
Dveře nahoře u sklepa zavrzaly, jak je někdo otevřel. Vyskočila jsem na nohy.
Vešel Riley. Dveře za sebou zavřel. Sešel po schodech.
Nikdo s ním nebyl.
Než jsem to stihla zpracovat, Riley začal příšerně řvát vzteky. Zíral na zpopelněné ostatky na
podlaze, oči zuřivostí vypoulené. Všichni stáli tiše a nehybně. Všichni jsme viděli Rileyho ztratit
nervy, ale tohle bylo něco jiného.
Riley se otočil a prsty prorazil řvoucí reproduktor, potom ho vytrhl ze zdi a mrštil jím přes
místnost. Kristie a Jen uhnuly z cesty, když se roztříštil proti zdi a zvednul se oblak rozdrceného
prachu zdiva. Riley rozdupnul hifi věž a dunící basy utichly. Potom přiskočil k Raoulovi a popadl ho
pod krkem.
,,Já tu ani nebyl!‘‘ zakřičel Raoul a vypadal vyděšeně –
Riley ošklivě zavrčel a hodil Raoulem jako předtím reproduktorem. Jen a Kristie zase uskočily
z cesty. Raoulovo tělo prorazilo zeď a zanechalo v ní obrovskou díru.
Riley chytil za rameno Kevina a – s povědomým zaskřípěním – mu utrhl pravou ruku. Kevin
zaječel bolestí a pokusil se vykroutit z Rileyho sevření. Riley ho zboku nakopl. Další pronikavé
zaskřípění a Riley držel zbytek Kevinovy paže. Roztrhl ji v lokti napůl a kousky mrskl do Kevinova
zmučeného obličeje –
,,Co
Spider-Maním klukovi, ale ten mu uskočil z cesty. Dopadl moc blízko k Fredovi, takže se začal dávit
a klopýtnul zpátky k Rileymu.
,,Má tady vůbec
Riley praštil s klukem jménem Dean o herní konzoli, která se roztříštila, potom popadl jinou dívku
– Saru – a utrhl jí levé ucho a hrst vlasů z hlavy. Bolestně zavrčela.
Najednou bylo víc než jasné, že Riley dělal něco velmi nebezpečného. Bylo nás tu hodně. Raoul
už byl zpátky, s ním Kristie a Jen – obvykle jeho protivnice – které mu obranně stály po boku.
Několik dalších se spojilo do hloučků okolo místnosti.
Nebyla jsem si jistá, jestli si tu hrozbu Riley uvědomil, nebo jestli jeho tiráda skončila přirozeně.
Zhluboka se nadechl. Hodil Saře zpátky ucho a vlasy. Ucouvla před ním a olízla utrhnutý konec
ucha, pokrývajíc ho tak jedem, aby se připojilo zpátky. Vlasy už se ale do pořádku dát nedaly; Sara
bude mít lysinu.
,,Poslouchejte mě!‘‘ řekl Riley tiše, ale prudce. ,,Všechny naše životy závisí na tom, jestli teď
budete poslouchat, co říkám a
nejste schopní se chovat jako byste měli rozum aspoň na pár dní!‘‘
Tohle vůbec nebylo jako jeho obvyklé přednášky a prosby o sebekontrolu. Teď rozhodně dávali
pozor všichni.
,,Je čas, abyste dospěli a převzali za sebe odpovědnost. Myslíte si, že takhle můžete žít
Že všechna ta krev v Seattlu něco
