6. kapitola - Krevní skupina
6. Krevní skupina
Sledoval jsem jí celý den očima ostatních lidí, sotva jsem vnímal svoje vlastní okolí. I když ne očima Mike Nowtona, protože jsem nemohl vystát jeho útočnou fantazii a taky ne Jassici Stanleyové, protože její závist vůči Belle mě rozčilovala tak, že to pro to děvče nebylo bezpečné. Angela Weberová byla dobrá volba, pokaždé když její oči byli k dispozici, byla milá-být v její hlavě bylo lehké. A někdy to byl i učitel, kdo poskytl nejlepší pohled. Překvapovalo mě, sledujíc ji, s čím se celý den potýkala– zakopávala o praskliny na rovném chodníku, o knihy a nejvíce o vlastní nohy – že lidé, kterým jsem naslouchal, považovali Bellu za nemotornou. Zvažoval jsem to. Popravdě, měla vážně často problémy stát rovně. Vzpomněl jsem si, jak se ten první den klopýtala k lavici, smýkání na ledě před tou nehodou, včera zakopla o práh...Divné – měli pravdu. Byla nemotorná. Nevěděl jsem, proč se mi to zdá tak směšné, ale když jsem kráčel z Dějepisu na Angličtinu, rozesmál jsem se tak nahlas, že na mě někteří študenti vyslali obezřetné pohledy. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Možná proto, že na tom jejímu tichu bylo něco půvabného – způsob, jakým držela hlavu, klenba jejího krku… Teď však půvabně vůbec nevypadala. Pan Varner sledoval, jak palcem zakopla o koberec a doslova na svojí stoličku spadla. Zase jsem se zasmál. Čas plynul neuvěřitelně pomalu, když jsem čekal na možnost vidět jí na vlastní oči. Zvonek konečně zazvonil. Rychle jsem kráčel do jídelny – obsadit si místo. Byl jsem tam jako jeden z prvních. Vybral jsem stůl, který byl většinou prázdny a byl jsem si jistý, že to tak i zůstane, když u měj budu sedět já. Když dorazila moje rodina a viděli mě sedět samotného na novém místě, nepřekvapilo je to. Alice jim to musela říct. Rosalie okolo mě prošla. Idiot! Pomyslela si. Náš vztah nikdy nebyl lehký – urazil jsem jí hned, když mě poprvé uviděla promluvit a od té doby to šlo z kopce – ale vypadala ještě mrzutější posledních pár dní. Povzdychl jsem si. Rosalie myslela jen na sebe. Jasper mi věnoval poloviční úsměv.
Velmi šťastná, pomyslel si pochybovačně.
Emmet protočil oči a zavrtěl hlavou.
Ubohé dítě přišlo o rozum.
Alice žárlila, její zuby jasně svítili.
Už s Bellou můžu mluvit?
„Nepleť se do toho, Alice,“ řekl jsem polohlasně.
Fajn. Buď tvrdohlavý. Je to jen otázka času.
Opět jsem si vzdychnul.
Nezapomeň na dnešní laborky, připomenula mi.
Přikývl jsem. Ne, na ty jsem nezapomněl. Když jsem čekal až Bella dorazí, sledoval jsem jí v mysli prváka, který kráčel za Jessikou a také mířil do jídelny. Jessika blábolila o tom nadcházejícím plese, ale Bella jí neodpovídala. Ne že by jí Jessika dávala velkou šanci. V tom momentě, kdy Bella vstoupila do dveří, její oči bleskli ke stolu, kde seděli moji sourozenci. Chvíli tam koukala, potom se její čelo zachmuřilo a oči upřela na podlahu. Nevšimla si mě. Vypadala...smutná. Pocítil jsem silnou potřebu postavit se a jít k ní, nějak jí utěšit, akorát jsem nevěděl, co by jí potěšilo. Neměl jsem tušení, co způsobilo, že tak vypadala. Jessika nepřestávala mlet o tom plese. Byla Bella smutná, že o něj přijde? To bylo nepravděpodobné... Ale dalo se to napravit, kdyby chtěla. K obědu si kromě pití nic nekoupila. To bylo v pořádku? Nepotřebovala víc potravy jako ostatní? Nikdy předtím jsem lidské stravě nevěnoval příliš pozornosti. Lidi byli tak popudivě slabí! Bylo milión jiných věcí, o které se starat... „Edward Cullen na tebe zase zírá,“ zaslechl jsem říct Jessiku. „Zajímalo by mě, proč dnes sedí sám.“ Byl jsem jí vděčný –i když byla ještě jedovatější – protože Bellina hlava se otočila a její oči hledali, dokud se nesetkali s mými. V její tváři už nebylo po smutku ani stopy. Dovolil jsem si doufat, že byla smutná, protože si myslela, že jsem ze školy odešel a v té naději jsem se usmál. Pokynul jsem jí prstem, aby se ke mě přidala. Vypadala tím být překvapená, že se mi jí opět chtělo provokovat. Tak jsem mrknul a jej ústa se otevřela.
„Myslí tím tebe?“ optala se Jessika hrubě. Možná potřebuje pomoct s úlohou z biologie,“ řekla tichým, nejistým hlasem. „No, radši se půjdu podívat, co chce.“
To bolo další ano. Dvakrát zakopla, než ke mě přišla, napříč tomu, že jí v cestě stálo jen perfektně hladké linoleum. Vážně, jak mi to mohlo ujít? Víc jsem si všímal ticha jejích myšlenek, myslím... Co mi ještě ušlo?
Udrž to upřímné, udrž to jasné, sliboval jsem si.
Zastavila se za židlí naproti mě váhajíc. Zhluboka jsem se nadechl, tentokrát místo ústy nosem.
Vychutnej si ten oheň, pomyslel jsem si suše.
„Proč si dnes nesedneš ke mě?“ zeptal jsem se jí.
Odsunula stoličku a sedla si, celou dobu na mě hledíc. Vypadala, že je nervózní, ale její fyzický souhlas byl už dalším ano. Čekal jsem, až promluví. Trvalo to, ale nakonec řekla, „To je rozdíl.“ „No...,“ zaváhal jsem. „Rozhodl jsem se, že když už jsem na cestě do pekla, tak ať to stojí za to.“ Co mě přinutilo to říct? Domníval jsem se, že to bylo aspoň upřímné. A možná vycítila to skryté varování, které moje slova naznačovala. Možná si uvědomí, že by se měla postavit a odkráčet tak rychle, jak dokáže... Nepostavila se. Civěla na mě, čekala, jako by sem tu větu nedokončil. „Víš, že vůbec netuším, o čem mluvíš,“ řekla, když jsem nepokračoval. To byla úleva. Usmál jsem se. „Já vím.“ Bylo těžké ignorovat myšlenky, které na mě křičeli zpoza jejích zad – a i tak jsem chtěl změnit téma. „Myslím, že tvoji kamarádi se zlobí, že jsem jim tě ukradl.“ Zdálo se, že to jí nezajímá. „To přežijí.“ „Ale možná tě už nevrátím.“ Ani jsem nevěděl, proč se snažím být upřímný, a nebo jí chci znovu popíchnout. Být blízko ní, stěžovalo mým myšlenkám, aby dávali smysl. Bella nahlas vzdychla. Zasmál jsem se jejímu výrazu. „Vypadáš ustaraně.“ Vážně by to nemělo být vtipné...Měla by se bát. „Ne.“ Byla otřesená lhářka; nepomohlo, že se jí zlomil hlas. „Vlastně jsem překvapená...Proč tohle všecko?“ „Říkal jsem ti,“ připomenul jsem jí. „Jsem unavený ze snahy udržet si od tebe odstup. Tak se vzdávám.“ S trochou úsilí jsem udržel úsměv. Toto vůbec nefungovalo – snaha byť upřímný a zároveň neurčitý. „Vzdáváš se?“ zopakovala, zmatená. „Ano – vzdávám svojí snahu být dobrý.“ A podle všeho i snahu být neurčitý. „Od teď budeme dělat co chceme a je mi jedno, jako to dopadne.“ To bolo dost upřímné. Ať jen vidí mojí sobeckost. A ať jí to varuje. „Zase jsem mimo. Bylo dost sobecké byt rád, že o to právě šlo. „Vždy moc mluvím, když se rozpovídám s tebou – jeden z problémů.“ Jeden z těch bezvýznamnějších v porovnaní s ostatními. „Neboj se,“ ujistila mě. „Ničemu z toho nerozumím.“ Dobře. Tak ať to tak zůstane. „S tím počítám.“ „Takže, aby jsem to chápala, jsme přátelé?“ Sekundu jsem o tom uvažoval. „Přátelé...“ zopakoval jsem. Nelíbilo se mi, jako to znělo. Nebylo to dost. „A nebo ne,“ zamumlala, vypadajíc zahanbeně. Myslela si, že jí na to nemám dost rád? Usmál jsem se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuji tě, nejsem pro tebe dobrý přítel.“ Čekal jsem na její odpověď, roztrhnutý napůl – stěžujíc si, aby to konečně poznala a pochopila a domnívajíc se, že by jsem umřel, kdyby to tak bylo. Takové melodramatické. Čím dál víc jsem se podobal člověku. Její srdce zrychlilo. „To říkáš pořád.“ „Ano, protože mě neposloucháš,“ řekl jsem, opět příliš prudce. „Stále čekám, že tomu uvěříš. Kdyby si byla rozumná, vyhýbala by si se mi.“ Uf, ale dovolil by jsem jí to, kdyby se pokusila? Oči se jí zúžili. „Myslím, že už si si i vytvořil jasný názor na můj intelekt. Nebyl jsem si úplně jistý, co tím myslela, ale ospravedlňujíc jsem se usmál, hádal sem, že jsem jí musel náhodou urazit. „Takže,“ řekla pomalu. „Když nejsem...rozumná, budeme se snažit být přátelé?“ „Tak nějak.“ Sklopila oči, upřeně sledovala limonádu ve svých rukách. Týrala mě ta stará zvědavost. „Na co myslíš?“ zeptal jsem se – ulevilo se mi, když jsem ta slova konečně řekl nahlas. Střetla se s mým upřeným pohledem, dech se jí zrychlil a tváře chytili slabý nádech růžové. Nadechl jsem se, ochutnávajíc to ve vzduchu. „Snažím se přijít na to, co vlastně si.“ Na tváři jsem si udržel úsměv, uzamykajíc v něm rysy, ale tělem mi zmítala panika. Samozřejmě, že nad tím přemýšlela. Nebyla drzá. Nemohl jsem doufat, že zapomene na něco tak očividného. „A daří se ti?“ zeptal jsem se, nejlehčeji jak jsem zvládl. „Ani ne,“ přiznala. V náhlé úlevě jsem se zachichotal. „Jaké máš teorie?“ Nemohli být horší než pravda. Tváře jí ještě víc zčervenali a nic neřekla. Ve vzduchu jsem cítil teplo jejího ruměnce. Zkusil jsem na ni použít svůj přesvědčovací tón. Na normální lidi zabíral. "Neřekneš mi to?" Povzbuzující jsem se usmál. Zavrtěla hlavou. "Je to příliš trapné."
Ách. Nevědomost byla horší než cokoliv jiného. Proč by ji její spekulace zahanbovali? Nesnášel jsem nevědomost. „Toto mě fakt ničí, víš. "
Moje stížnost v ní něco zapálila. Oči jí zářily a slova proudily rychleji než obvykle.
„Ne, nedokážu si ani představit, proč by tě to vůbec mělo ničit - že ti někdo odmítne říci, co si myslí, i když celou dobu jen hází nejasné narážky, takže v noci nemůžeš spát, protože přemýšlíš, co by asi tak mohly znamenat ... co tě na tom prosím tě ničí? "
Zamračil jsem se na ni, bylo mi nanic, když jsem si uvědomil, že má pravdu. Nebyl jsem fér.
Ona pokračovala. „Nebo jinak, řekněme, že ten někdo udělal i nejrůznější divné věci - v jeden den ti za neskutečných okolností zachrání život a na druhý den se k tobě chová jako k poslední špíně a nic z toho nevysvětlí, i když to dříve slíbil. To člověka přece vůbec neničí. "
Byla to ta nejdelší řeč, jakou jsem od ní kdy slyšel a zlepšena mi můj seznam.
"Trochu si se rozohnila, co?"
"Neuznává dvojí metr."
Na svůj hněv měla samozřejmě plné právo.
Hleděl jsem na ni, zřetelně jako bych při její přítomnosti vůbec mohl udělat správně, dokud mě nevyrušilo tiché křičení v Newtonově hlavě.
Byl tak naštvaný, že mě to rozesmálo.
"Co je?" Žádala.
"Tvůj frajer si zřejmě myslí, že jsem k tobě protivný - rozebírá zda má nebo nemá přijít ukončit naši hádku." Strašně rád bych viděl, jak se o to pokouší. Zase jsem se zasmál.
"Nevím, o čem to mluvíš," řekla ledově. "Ale i tak jsem si jistá, že se mýlíš."
Velmi se mi líbilo jak ho zapřela tou svojí pohrdavou větou.
"Nemýlím. Už jsem ti říkal, že většina lidí je snadno čitelná. "
"Kromě mě, samozřejmě."
"Ano. Kromě tebe. "Musela být výjimka ve všem? Nebylo by férovější - když jsem zvážil vše, s čím jsem se teď musel vypořádat - kdybych dokázal slyšet alespoň něco z její hlavy? To jsem chtěl tak mnoho? "Zajímalo by mě, proč to tak je."
Vpíjel jsem se jí do očí, opět jsem to zkoušel...
Zabránění pohledem. Otevřela si limonádu, trochu si odpila, pohled stále upřený na stůl.
"Nejsi hladová?" Zeptal jsem se. "Ne." Koukala na prázdný stůl mezi námi. "Ty?"
"Ne, já nejsem hladový," řekl jsem. To určitě ne.
Zírala na stůl, rty stisknutí. Čekal jsem.
"Můžu tě požádat o laskavost?" Zeptala se a náhle se opět setkala s mým pohledem.
Co by tak ode mne mohla chtít? Chtěla by pravdu, kterou jsem jí nemohl říct - pravdu, kterou nikdy, nikdy neměla vědět?
"To závisí na tom, co chceš."
"Nic zvláštního," slíbila.
Čekal jsem, zase jednou zvědavý.
"Jen jsem si tak říkala ..." řekla pomalu, hledíc na plechovku s limonádou, kroužíc po jejím okraji svým nejmenším prstem. "Zda by si mě mohl předem varovat, když se mě zase rozhodneš ignorovat - pro mé vlastní dobro. Jen abych byla připravená. "
Chtěla varování? Pak být mnou ignorována muselo být špatné ... Usmál jsem se.
"To zní spravedlivě," souhlasil jsem.
"Děkuji," řekla, když vzhlédnula. Její tvář vypadala taková uvolněná, že se mi chtělo zasmát vlastní úlevou.
"A mohu i já dostat na oplátku jednu odpověď?" Zeptal jsem se naděje.
"Jednu," přikývla.
"Řekni mi jednu svoji teorii."
Zase se začervenala. "Tuto ne."
"Nespecifikovala si to, jen si mi slíbila jednu odpověď," dohadoval jsem se.
"I ty si porušil své sliby," vrátila mi to.
Dostala mě.
"Jen jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Vypadala si tím být jistá, i když já jsem na tom neviděl nic zábavného.
Zase jsem zkusil přesvědčovat. Vpíjel jsem se jí do očí - lehké, když je má někdo takové hluboké - a zašeptal jsem, "Prosím?"
Zamžourala a tvář jí zesvětlala.
No, to nebyla úplně ta reakce, kterou jsem chtěl.
"Ehm, co?" Zeptala se. Vypadala, že má závratě. Co jí bylo?
Ale ještě jsem se nevzdával.
"Prosím tě, řekni mi jen jednu jedinou teorii," prosil jsem jemným, neděsivým hlasem, drže její oči v mých.
Na moje překvapení a spokojenost, to konečně zabralo.
"Ehm, no, hryzl tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? To se ani nedivím, že si myslela, že se budu smát.
"To není příliš kreativní," popichoval jsem ji, snaží zakrýt novou úlevu.
"Je mi líto, nic lepšího nemám," řekla urážet.
To mě upokojilo ještě více. Zase jsem si ji mohl dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Do kapusty," Povzdechla si.
"Ani s kryptonitem nemám problém," řekl jsem rychle - předtím, než se mohla zeptat na kousání - a pak jsem se musel zasmát, vždyť si myslela, že jsem superhrdina.
"Nemáš se smát, nezapomněl jsi?"
Stiskl jsem rty.
"Nakonec na to stejně přijdu," slíbila.
A když to tak bude, uteče.
"Byl bych rád, kdyby si se o to nepokoušela," řekl jsem, vše dobré zmizelo.
"Nebo ...?"
Dlužil jsem její upřímnost. Přesto jsem se snažil usmát, abych svá slova umožnil. "Co když nejsem superhrdina? Co když jsem padouch? Oči se jí na sekundu rozšířily a rty se mírně oddělily. "Aha," řekla. A po další sekundě, "Chápu."
Konečně mě pochopila.
"Vážně?" Zeptal jsem se, fungujících na ukrytí svého trápení.
"Si nebezpečný?" Hádala. Dech se jí zrychlil a srdce bouchalo jako o závod.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla to moje poslední chvíle s ní? Teď uteče? Mohl jsem si dovolit říct jí, že ji miluji, předtím než odejde? Nebo ji to ještě více vystraší?
"Ale nejsi špatný," zašeptala, kroutící hlavou, v jejích jasných očích nebyl žádný strach. "Ne nevěřím, že si zlý."
"Mýlíš se," vydechl jsem.
Jasně, že jsem byl zlý. Není dobré, že má o mně lepší mínění než si zasloužím? Pokud bych byl dobrý, vyhýbal bych se jí.
Natáhnul jsem ruku přes stůl, natahujícího se pro víčko od její limonády, využívajíc ho jako záminku. Necouvla před mou náhle blízkou, ledovou rukou. Fakt se mě nebála. Ještě ne.
Točil jsem ho mezi prsty a sledoval jsem ho místo ní. V myšlenkách jsem vrčel.
Utíkej, Bello, utíkej. Nemohl jsem se přinutit, říct ty slova nahlas.
Vyskočila na nohy. "Přijdeme pozdě," řekla, akorát když jsem se začínal bát, že nějakým způsobem ozývá moje tiché varování.
"Já dnes na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Občas neuškodí nějakou tu hodinu vynechat."
Abych byl přesný, méně to škodilo lidem pokud se upír ulejval ve dnech, kdy měla být zkoumána lidská krev. Pan Banner dnes zjišťuje krevní skupiny. Alice se už ulila ze své druhé ranní hodiny.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapovalo mě to. Odpovídala - ona vždy udělala správnou věc.
Byla můj úplný opak.
"Tak se uvidíme později," řekl jsem, opět se snaží být neurčitý, zírajíc dole na to točící se víčko. A, mimochodem, zbožňuji tě...děsivým, nebezpečným způsobem.
Zaváhala a já jsem na chvilku doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale zazvonilo a ona se vyběhla pryč.
Počkal jsem, dokud odešla a pak jsem si to víčko strčil do sáčku - suvenýr z toho nejnejasnějšího rozhovoru - a v dešti jsem kráčel k autu.
Pustil jsem si své nejoblíbenější, uklidňující CD-čko - přesně to samé, které jsem poslouchal ten první den - ale moc dlouho jsem ty Debussyho noty neposlouchal. V hlavě mi zněla jiné noty, zlomky tónů, které mě potěšili a zaujaly. Vypnul jsem stereo a poslouchal jsem tu hudbu ve své hlavě, pohrávajíc si s útržky, dokud nevytvoří lepší harmonii. Prsty se mi instinktivně pohybovaly vzduchem po imaginárním klávesách.
Ta nová kompozice skutečně postupovala, když mou pozornost upoutala vlna psychické úzkosti.
Hledal jsem ji.
Omdlela? Co mám dělat? panikařil Mike.
O sto yardů dále, položil Mike Newton Bellio ochablé tělo na chodník. Nereagujíc klesla na vlhký beton, oči zavřené, pokožka Křídová jako u mrtvých.
Téměř jsem si urval dveře auta.
"Bello?" Zavolal jsem.
Její neživá tvář se vůbec nezměnila, když jsem ječel její jméno.
Celé moje tělo bylo chladnější než led.
Byl jsem si vědom Mikova přitěžujícího překvapení, když jsem mu zuřivý prohledávat myšlenky. Myslel jen na to, jak ho štvu, takže jsem se nedozvěděl, co se stalo Belle. Pokud jí nějak ublížil, odstraním ho ze světa.
"Co se děje - je zraněna?" Domáhala jsem se, snaží upravit jeho myšlenky. Bylo otravné muset kráčet lidskou rychlostí. Nemohl jsem přivolávat pozornost na svůj příchod.
Pak jsem slyšel tep jejího srdce a klidný dech. Jak jsem ji pozoroval, trochu pevnější stlačila oči. To mě trochu upokojilo.
Pozoroval jsem kmitání vzpomínek v Mikově hlavě, záplavu obrázků z biologie. Bellina hlava na našem stole, její čistá pokožka zezelenala. Kapky červené na bílých krabicích...
Zjišťování krevních skupin.
Na místě jsem zamrznul a zadržel dech. Její vůně byla jedna věc, tekoucí krev něco úplně jiného.
"Myslím, že omdlela," řekl Mike, najednou zmatený i rozčílený. "Netuším, co se stalo, vždyť se ani nepíchla do prstu."
Zaplavila mě úleva a znovu jsem dýchal, ochutnávajíc vzduch. Hej, cítil jsem ten proud z Miková malého zranění. Kdysi by to na mě působilo.
Klekl jsem si k ní, zatímco Mike vedle mě postával zuřivý z mého zásahu.
"Bello. Slyšíš mě? "
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
Ta úleva byla tak intenzivní, až jsem se rozesmál. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji do ošetřovny," řekl Mike. "Ale dále už nezvládala jít."
"Já ji vezmu. Ty se můžeš vrátit do třídy, "řekl jsem obezřetně.
Mike zaťal zuby. "Ne. Já to mám udělat. "
Nemínil jsem tam jen stát a dohadovat se s tím chudákem.
Nadšený a šokovaný, částečně vděčený až zarmoucený z této krizové situace, která způsobila, že dotknout se jí bylo nutné - jsem Bellu jemně z toho chodníku zvedl a držel ji na rukou, přitom používajíc jen její oblečení, zachovával jsem mezi našimi těly největší možnou vzdálenost. A zároveň jsem již kráčel pryč, nepřiměřeným spěchem jsem se jí snažil dostat do bezpečí - jinými slovy, co nejdál ode mne.
Její oči se okamžitě otevřely - užasnuté.
"Dej mě dolů," přikázala mi slabým hlasem - znovu zahanbena. Uhádl jsem to z jejího výrazu. Nerada ukazovala slabost.
Ledva jsem začal Mika, jak za námi protestoval.
"Vypadáš hrozně," řekl jsem jí, vysmívajíc se jí protože s ní nic nebylo - kromě zamotání hlavy a slabého žaludku.
"Polož mě zpět na chodník," řekla. Rty měla bílé.
"Takže ty při pohledu na krev omdlíváš?" No mohlo to být ještě lepší?
Zavřela oči a stiskla rty.
"A to ani není tvoje vlastní," přidal jsem a můj úsměv se rozšířil.
Byli jsme u ošetřovny. Dveře byly kousíček otevřené, tak jsem je odkopl z cesty.
Slečna Copeová překvapeně vyskočila. "Jejda," zalapala po dechu, dříve než prozkoumala popelavou dívku v mém náručí.
"Omdlela na biologii," vysvětlil jsem, dokud se její fantazie příliš nevymykala kontrole.
Pospíšila si, otevřít mi dveře na ošetřovnu. Belliny oči byly opět otevřené, sledovala ji. Slyšel jsem vnitřní úžas té postarší sestřičky, když jsem ji opatrně položil na jedinou ošuntělou postel. Jakmile jsem ji už nemusel držet na rukou, postavila se mezi nás přes celou šířku místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš nedočkavé, moje svaly napnuté, jed uvolněn. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jen trochu mimo," ujistil jsem paní Copeovou. "Na biologii si zjišťují krevní skupiny."
Přikývla, už chápala. "Vždy se někdo najde."
Ztlumil jsem smích. Věřte Belle, že bude mezi nimi.
"Jen si na chvilku lehněte, zlato," řekla paní Hammondová. "To přejde."
"Já vím," řekla Bella.
"Stává se vám to často?" Zeptala se sestra.
"Někdy," přiznala Bella.
Pokusil jsem se zamaskovat smích kašláním.
To obrátilo sestřičičinu pozornost ke mně. "Vy se již můžete vrátit do třídy," řekla.
Podíval jsem se jí přímo do očí a s perfektní jistotou jsem zalhal. "Mám tu zůstat s ní."
„Hmm. Zajímalo by mě...ale dobře,“ přikývla paní Hammondová.
Na ní to fungovalo jednoduše. Proč s Bellou musí být tak složité?
"Zlato, jdeme vám sehnat nějaký led na čelo," řekla sestra, mírně vyvedená z míry z hledění do mých očí - to by lidé měli být - a opustila místnost.
"Měl si pravdu," zasténala Bella, zavírající oči.
Co tím myslela? Skočil jsem rovnou k tomu nejhoršímu závěru; vzala na vědomí moje varování.
"To obvykle mívám," řekl jsem, snaží se udržet si v hlase pobavení; teď znělo kysele. "Ale v čem tentokrát?"
"Ulejvání neškodí," Povzdechla si.
Ach, zase úleva.
Pak byla ticho. Jen pomalu dýchala. Rty její postupně růžověli. Ústa měla mírně nevyvážené, její spodní ret byl trochu plnější v porovnání s vrchním. Ze zírání na její rty jsem se cítil zvláštně. Chtěl jsem k ní jít blíže a to nebyl dobrý nápad.
"Tam venku si mě na chviličku vylekala," řekl jsem - abych obnovil konverzaci a mohl znovu slyšet její hlas. "Myslel jsem si, že Newton vleče tvoje mrtvé tělo, aby ho zakopal v lese."
"Ha, ha," řekla.
"Upřímně - viděl jsem mrtvá těla s lepší barvou." To byla vlastně pravda. "Už jsem se obával, že budu muset pomstít tvou vraždu." A udělal bych to.
"Chudák, Mike," Povzdechla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Pulzovala mnou zlost, ale rychle jsem ji uklidnit. Její zájem byl určitě jen soucit. Byla laskavá. Nic víc.
"Totálně mě nesnáší," řekl jsem jí, potěšen tou myšlenkou.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho tvář - bylo to poznat." Byla pravděpodobně pravda, že při čtení jeho tváře bych měl dostatek informací na naprosto stejné usuzování. Veškerá tato praxe s Bellou zlepšovala mou schopnost v čtení lidských výrazů.
"Jak to, že si mě viděl? Myslela jsem, že se ulejváš. "Její tvář vypadala lépe - ten zelený nádech z její průsvitné pokožky zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal CD-čka."
Její výraz se strhl, jakoby ji moje úplně obyčejná odpověď nějak zaskočila.
Když paní Hammondová přinesla sáček s ledem, Bella otevřela oči.
"Jak ti je zlato?" řekla sestra, jak jej pokládala na její čelo. "Vypadáš lépe."
"Myslím, že už jsem v pořádku," řekla Bella a při odkládání obkladu se zatřásla. Samozřejmě. Nelíbilo se jí, když se o ni starali.
Ruce paní Hammondové se k ní protáhli, jakoby ji šli zatlačit zpět dolů, ale právě tehdy slečna Copeová otevřela dveře a vstoupila. Z jejím příchodem přišel i pach čerstvé krve, jen závan.
Neviditelný v pracovně za ní, stál Mike Newton, stále naštvaný - přál si, aby ten těžký kluk, kterého táhl nyní, bylo toto děvče, které zde bylo se mnou.
"Máme tu dalšího," řekla slečna Copeová.
Bella rychle seskočila z lůžka, nedočkavě, aby se dostala zpod světla reflektoru.
"Tady máte," řekla, podávající obklad paní Hammondové. "Já to už nepotřebuji."
Mike zavrčel, kdy napůl dostal Leeho Stevensa přes dveře. Z ruky, kterou si Lee držel na tváři stále kapala krev, řinula se mu až na zápěstí.
"Ach, ne." Pokyn na můj odchod - a zjevně i Bellin. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Pohlédla na mě zmatenýma očima.
"Věř mi - běž."
Otočila se a zachytila dveře dříve, než se stihli zabouchnout, ženouc do kanceláře. Těsně jsem ji následoval. Její poletujíce vlasy se mi otřeli o ruku...
Otočila se, aby na mě pohlédla, oči stále rozšířené.
"Ty si mě vážně poslechla." Poprvé.
Její malý nos se zvraštil. "Zacítila jsem krev."
Hleděl jsem ni v čistém úžasu. "Lidé krev necítí."
"No, já ano - právě z toho mi je zle. Páchne jako rez...a sůl. "
Tvář mi zmrzla, stále jsem civěl.
Byla vlastně fakt člověk? Vypadala lidsky. Byla jemná jako člověk. Voněla jako člověk - no, ve skutečnosti ještě lépe. Chovala se lidsky...přibližně. Ale nemyslela ani nereagovala jako člověk.
Jaká jiná možnost tedy ještě byla?
"Co?" Žádala.
"Ale nic."
Potom nás vyrušil Mike Newton, který vstoupil do místnosti s rozčílenými, násilnickými myšlenkami.
"Ty vypadáš lépe," obořil se na ni.
Moje ruka se trhla, chtěla ho naučit se chovat. Budu se muset krotit, protože jinak to ukončím a zabiju tohoto protivný kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla. Jednu bláznivou sekundu jsem si myslel, že mluví se mnou.
"Už to nekrvácí," odpověděl mrzutě. "Jdeš zpět do třídy?"
"Blázníš? Musela bych se hned otočit a vrátit se sem. "
To bylo velmi dobré. Myslel jsem si, že budu muset přijít o celou hodinu s ní a teď jsem místo toho měl ještě i něco navíc. Byl jsem chamtivý, lakomec nadšený za každou minutu.
"Aha, no to asi fakt ..." mrmlal Mike. "Tak co, jdeš tento víkend? Na pláž? "
Uf, měly plány. Hněvem jsem ztuhnu. Ale byl to skupinový výlet. Něco takového jsem viděl i v hlavách jiných studentů. Nejen oni dva. I tak mě to štvalo. Nehybně jsem se opřel o pult, snaží se uklidnit.
"Jasně, vždyť jsem říkala, že půjdu," slíbila mu.
Takže i jemu už řekla ano. Ta žárlivost byla najednou bolestivější než žízeň.
Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se sám sebe přesvědčit. Jen stráví den s kamarády. Nic víc.
"Setkáme se o desáté před otcovým obchodem." A Cullen NENÍ pozván.
"Budu tam," řekla.
"Tak se uvidíme na tom pohybu."
"Zatím ahoj," odpověděla.
Odšoupal se na hodinu, jeho myšlenky byly plné hněvu. Co na tom blbcovi vidí? Jasné, je bohatý, myslím. Holky si myslí, že je úžasný, ale já to nechápu. Příliš...příliš perfektní. Vsadím se, že jeho otec na nich všech experimentuje z plastickými operacemi. To proto jsou všichni takoví bílí a pěkní. Není to přirozené. A on vypadá tak ... děsivě. Někdy, když na mě čumí, odpřísahal bych, že přemýšlí o tom, že mě zabije ...
Mike nebyl tak úplně padlí na hlavu.
"Tělocvik," zopakovala Bella ticho. Povzdech.
Podíval jsem se na ni a viděl jsem, že je opět kvůli něčemu smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na svou další hodinu s Mikem a já jsem byl úplně pro.
Popošel jsem k ní a sklonil jsem se těsně k jejímu obličeji, cítící to teplo její kůže vyzařují k mým rtům. Netroufl jsem si dýchat.
"To mohu zařídit," zamumlal jsem. "Jdi si sednout a tvář se bledě."
Udělala, o co jsem ji požádal, sedla si na jednu skládací židli a opřela si hlavu dozadu o zeď, zatímco za mnou slečna Copeová vyšla ze zadní místnosti a popošla ke svému stolu.
Když měla zavřené oči, vypadala, jakoby znovu omdlela. Ještě se jí nevrátila běžná barva.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufejme, že Bella bude dávat pozor, pomyslel jsem si zatrpklý. Takto by měl člověk reagovat.
"Slečno Copeová?" Zeptal jsem se, opět využívat svůj přesvědčovací hlas.
Řasy se jí zatřepotali, srdce urychlilo. Příliš mladý, vzpamatuj se! "Ano?"
To bylo zajímavé. Když se puls zrychlil Shelly Copeové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by byla vystrašení. U lidských žen jsem byl na to zvyklý... přesto jsem při Bellině uháňajícím srdci o takovém vysvětlení ještě neuvažoval.
Celkem se mi ta myšlenka líbila. Vlastně až příliš. Usmál jsem se a dýchání slečny Copeové bylo hlasitěji.
"Bella má další hodinu tělocvik, ale já si nemyslím, že by už byla natolik v pořádku. Vlastně bych ji měl asi vzít rovnou domů. Myslíte, že byste ji mohli z hodiny omluvit? "Podíval jsem se do jejích mělkých očí, vychutnávajíc si ten zmatek, který to působilo v její myšlenkách. Bylo možné, aby Bella ...?
Slečna Copeová musela nahlas polknout předtím, než promluvila. "I vy potřebujete, abych vás omluvila, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
Už jsem si ji moc nevšímal. Zkoumal jsem tuto novou možnost.
Hmm. Rád bych uvěřil, že i pro Bellu jsem přitažlivý, jako pro jiné lidi, ale kdy měla Bella stejné reakce jako ostatní? Neměl bych si dělat naděje.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello. "
Bella slabě přikývla - trochu přeháněla.
"Půjdeš sama, nebo tě mám zase odnést?" Zeptal jsem se, pobavený jejím ubohým divadélkem. Věděl jsem, že chce jít - nechce být slabá.
"Půjdu sama," řekla.
Zase správně. Zlepšuji se.
Vstala, na chvíli zaváhala, jako by si kontrolovala rovnováhu. Přidržel jsem jí dveře a vyšli jsme do deště.
Sledoval jsem, jak nastavila tvář jemnému dešti - oči zavřené, na rtech nepatrný úsměv. Na co myslela? Něco na jejím chování bylo mimo, a já jsem si rychle uvědomil, proč mi její postoj byl takový neznámý. Normální lidské dívky by takto nevystavovalo tvář mrholení; normální lidské dívky měly většinou make-up, i na takovém vlhkém místě.
Bella nikdy nenosila make-up, Ne že by měla. Kosmetický průmysl vydělával biliony dolarů ročně na ženách, které se snažili dospět k pokožce, jakou má ona.
"Děkuji," řekla a usmívala se na mne. "To stojí i za tu nevolnost, když se člověk vyhne tělocviku."
Procházel jsem školní areál, rozmýšlejíc jak prodloužit můj čas s ní. "Kdykoli," řekl jsem.
"Takže půjdeš? Myslím v tu sobotu? "Znělo to nadějně.
Ach, její naděje byla lichotivě. Chtěla jít se mnou, ne s Mikom Newton. A já jsem chtěl říct ano. Ale musel jsem zvážit mnoho věcí. Výjimečně mělo tuto Sobotu svítit slunce ...
"Kam to vlastně přesně jedete?" Snažil jsem se udržet lhostejný tón, jakoby na tom ani nezáleželo. Mike ale řekl pláž. Tam není velká šance vyhnout se slunci.
"Dolů do La Push, na First Beach."
Do pekla. No, tak teda nic.
V každém případě, Emmet by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.
Pohlédl jsem na ni, trpce se usmívajíc. "Fakt si nemyslím, že jsem pozván."
Povzdechla si, už rezignovaně. "Já jsem tě právě pozvala."
"My dva bychom již tento týden raději Mika neměli dráždit. Nechceme, aby výbuchl. "Pomyslel jsem si, že bych chudáčkovi Mikeovi k tomu dopomohl a intenzivně jsem si vychutnával ten vnitřní obraz.
"Mike ať jde k čertu," řekla, opět odmítavě. Široce jsem se usmál.
A pak ode mne začala odcházet.
Bez rozmýšlení jsem natáhnul ruku a chytil ji zezadu za bundu. Trhla sebou a zastavila.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Byl jsem téměř vzteklý, že mě opouští. Nebyl jsem s ní dost času. Nemohla jít, ještě ne.
"Jdu domů," řekla, popletená, proč by mě to mělo trápit.
"Neposlouchala si, jak jsem slíbil, že tě tam bezpečně dopravím? To si myslíš, že tě nechám v tomto stavu řídit? "Věděl jsem, že to se jí nebude líbit - moje poukazováním na slabost na její straně. Ale v každém případě jsem potřeboval trochu praxe, kvůli tomu Seattlu. Zjistit, zda dokážu odolat její blízkost v uzavřeném prostoru. Toto byla mnohem kratší cesta.
"V jakém stavu?" Žádala. "A co moje auto?"
"Postarám se, aby ho Alice po škole odvezla." Opatrně jsem ji táhl zpět ke svému autu, když jsem nyní věděl, že i kráčet přímo byla pro ni výzva.
"Pusť mě!" Řekla, naklonila se na stranu a téměř zakopla. Natáhnul jsem ruku, abych ji zachytil, ale vyrovnala to dříve, než to bylo nutné. Neměl bych hledat záminku, abych se jí dotknul. To mi připomnělo přemýšlení o reakci paní Copeové, ale odložil jsem to na později. Tam toho bylo až příliš mnoho na rozmyšlení.
Vedle auta jsem ji pustil a ona narazila do dveří. Budu muset být ještě opatrnější, zohledňovat jejich chabou rovnováhu ...
"Držák jeden!"
"Je otevřeno."
Nastoupil jsem a nastartoval. Nehybně stála, stále venku, i když déšť zesílil a věděl jsem, že nemá ráda zimu a vlhko. Voda její zmáčela husté vlasy, až byly skoro černé.
"Jsem zcela schopna dopravit se domů sama!"
Samozřejmě, že byla - já jsem nebyl schopen nechat ji jít.
Stáhnul jsem okno na její straně a naklonil se k ní. "Nastup Bello."
Oči se jí zúžily a já jsem uhádnul, že se rozhoduje, zda má nebo nemá utíkat.
"Prostě tě odtáhnu zpět," slíbil jsem, vychutnávajíc si mrzutost na její tváři, když si uvědomila, že bych to dokázal.
S bradou strnulé vystrčenou, otevřela dveře a vlezla dovnitř. Z vlasů jí kapalo a boty o sebe skřípaly.
"To vůbec není třeba," řekla chladně. Pomyslel jsem si, že pod tím hněvem vypadá zahanbeně.
Jen jsem přidal topení, aby jí bylo příjemně a ztlumit hudbu. Vyrazil jsem k východu, pozorujíce ji koutkem oka. Spodní ret jí tvrdohlavě vyčníval. Přijíždějíc k ní jsem na ni, zkoumat, co jsem při tom cítil ... znova jsem přemýšlet o tajemné reakci ...
Najednou se při pohledu na stereo, usmála a oči se jí rozšířily. "Clair de Lune?" Zeptala se.
Fanynka klasiky? "Znáš Debussyho?"
"Moc ne," řekla. "Moje máma hrává doma hodně klasiky - poznám jen své oblíbené."
"Také je to jedna z mých oblíbených." Civěl jsem na déšť a uvažoval o tom. Vlastně jsem s ní měl něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme rozdílný ve všem.
Nyní vypadala uvolněnější, koukala na déšť jako já, nevidomýma očima. Využil jsem jejího momentálního rozptýlení na experiment s dýcháním.
Opatrně jsem se nosem nadechl.
Síla.
Pevněji jsem sevřel volant. V dešti voněla ještě lépe. Nemyslel jsem si, že to je možné. Sprostě jsem si najednou představoval, jak by chutnala.
Pokusil jsem se polknout navzdory ohni v krku, abych myslel na něco jiného.
"Jaká je tvá máma?" Zeptal jsem se - rozptýlení.
Bella se usmála. "Vypadá jako já, ale je hezčí."
O tom jsem pochyboval.
"Já mám v sobě příliš mnoho z Charlieho," pokračovala. "Je mnohem společenštější a odvážnější než já."
Tak o tom jsem taky pochyboval.
"Je trochu excentrická a nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka. "Do hlasu se jí vkradla melancholie; čelo se jí svraštilo.
Znova, zněla spíše jako rodič než dítě.
Zastavil jsem před jejím domem a příliš pozdě jsem zvažoval, zda vlastně mám vědět kde bydlí. Ne, toto nebude podezřelé - v tak malém městě a když má otce veřejnou osobu ...
"Kolik ti je Bello?" Musela být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo byla zadržována ... to neznělo pravděpodobně.
"Sedmnáct," odpověděla.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Zasmála se.
"Co je?"
"Máma vždy říká, že jsem se narodila jako pětatřicetiletá a každým rokem se blížím střednímu věku." Opět se zasmála a pak vzdychla. "No, někdo musí být dospělý."
To mi věci vysvětlilo. Už jsem to chápal ... starost o matku vysvětlovala Bellinu zralost. Musela skoro vyrůst, stát se dozorce. Proto neměla ráda, když se starali o ni - měla pocit, že je to její práce.
"Ty také nevypadáš jako student střední školy," řekla, vytrhnujíc mě ze zasnění.
Spravil jsem grimasu. Všechno, čeho jsem si na ní všiml, si na oplátku všímala mnohem více. Změnil jsem téma.
"Tak, proč se tvá matka vdala za Phila?"
Před odpovědí minutu váhala. "Moje máma ... je velmi mladá na svůj věk. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Ať říká co chce, je do něj blázen. "Shovívavě protřepala hlavou.
"Ty to schvaluješ?" Zajímalo mě.
"Záleží na tom?" Zeptala se. "Chci, aby byla šťastná ... a ona chce jeho."
Ta nesobeckost její poznámky mě šokovaly, kdyby tak dobře nezapadala do toho, co jsem se naučil o její povaze.
"To je velmi velkorysé ... myslím."
"Co?"
"Myslíš, že by byla i ona k tobě stejně shovývavá? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala? "
Byla to směšná otázka a já jsem si při jejím položení nedokázal udržet nezaujatý hlas. Jak sprosté, i jen uvažovat o schválení někoho jako jsem já pro jejich dceru. Jak sprosté, i jen pomyslet na to, že by si Bella vybrala mě.
"My - myslím, že ano," koktejl reakcí nějakým způsobem na můj pohled. Strach ... nebo přitažlivost?
"Ale ona je konec konců rodič. To je trochu rozdíl, "dokončila.
Trpce jsem se usmál. "Takže nikoho příliš děsivého."
Zašklebila se na mne. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piersing na obličeji a obrovské tetování? "
"To je jedna definice, předpokládám." Pro mou mysl velmi neděsivá.
"Jaká je tvá definice?"
Vždy se ptala ty nesprávné otázky. Nebo možná právě ty správné. V každém případě, akorát ty, na které jsem nechtěl odpovědět.
"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Zeptal jsem se jí, snažíc se alespoň trochu usmát.
Přemýšlela o tom a pak mi vážným hlasem odpověděla. "Hmm ... myslím, že by si mohl, kdyby si chtěl."
I já jsem byl vážný. "Teď se mě bojíš?"
Odpověděla okamžitě, o tomto nerozmýšlela. "Ne."
Usmál jsem se ulehčen. Nemyslel jsem si, že říká úplnou pravdu, ale ani opravdu neklamala. Alespoň nebyla vystrašených až tak, aby chtěla odejít. Zajímalo by mě, jak by se cítila, kdybych jí řekl, že tady diskutuje s upírem. V duchu jsem se přikrčil, když jsem si představil její reakci.
"Tak, a teď mi řekneš něco i ty o své rodině? Určitě to je mnohem zajímavější příběh než ten můj. "
Určitě strašidelnější.
"Co chceš vědět?" Zeptal jsem se opatrně.
"Cullenovi tě adoptovali?"
"Ano."
Zaváhala a pak se tichým hlasem zeptala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
Tato nebyla tak těžká, ani jsem jí nemusel lhát. "Zemřeli před mnoha lety."
"To je mi líto," zamrmlala, zřetelně se obávala, že mě zranila.
Ona se obávala o mě.
"Vlastně si je skoro vůbec nepamatuji," ujistil jsem ji. "Carlisle a Esmé jsou mými rodiči už velmi dlouho."
"A ty je máš rád," vydedukovala.
Usmál jsem se. "Ano. Neumím si představit dva lepší lidi. "
"Máš velké štěstí."
"Vím." V tomto jednom směru, v otázce rodičů, bylo moje štěstí nepopiratelné.
"A tvůj bratr a sestra?"
Pokud bych ji zatěžovat detaily, musel bych jí lhát. Letmo jsem se podíval na hodiny, depresivní, že můj čas s ní vypršel.
"Můj bratr a sestra a také Jasper s Rosalie budou dost vytočení, když na mne budou muset čekat v dešti."
"Och, promiň, asi už musíš jít."
Nepohne se. Ani ona nechtěla, aby náš čas vypršel. Strašně, strašně se mi to líbilo.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpět dříve, než pan policejní náčelník Swan přijde domů, aby si mu nemusela mluvit o nehodě na biologii." Vzpomněl jsem na její rozpaky v mém náručí, pousmál jsem se.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají. "Název města vyslovila se zřetelným odporem.
Nad jejími slovy jsem se zasmál. Fakt žádné tajemství. "Užij si to na pláži." Pozzoroval jsem padající déšť, vědí, že nevydrží a mnohem silnější než obvykle jsem si přál, aby vydržel. "Krásné počasí na opalování." No, v sobotu bude. Bude se jí to líbit.
"Uvidíme se zítra?"
Obava v jejím hlase mě potěšila.
"Ne. S Emmettem si prodloužíme víkend. "Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem si udělal plány. Mohl jsem je zrušit ... ale teď nebylo nic důležitější než lov a moje rodina bude zaujatá mým chováním i bez toho, abych odhalil, jak posedlým se stávám.
"Co budete dělat?" Zeptala se a neznělo to, že by měla radost s mého odhalení.
Dobře.
"Jdeme na túru do divočiny v Goat Rocks, kousek jižně od Mount Rainer." Emmet se nemůže dočkat medvědí sezóny.
"Aha, no, tak si to užij," řekla jen částečně srdečně. Nedostatek jejího nadšení mě opět potěšil.
Když jsem na ni hleděl, začínal jsem se cítit téměř zoufale při pomyšlení na to, že bych jí - i když jen dočasně - měl dát sbohem. Byla prostě taková jemná a zranitelná. Zdálo se mi příliš riskantní, pustit ji z dohledu, když se jí mohlo cokoliv stát. A přesto, ty nejhorší věci, co se jí mohly přihodit, by mohly vyplynout z mé společnosti.
"Uděláš pro mě tento víkend něco?" Zeptal jsem se vážně.
Přikývla, oči rozšířené a zmatená mou horlivostí.
Udrž to jasné.
"Neuraz se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže ... zkus nespadnout do oceánu, nenechej se ničím přejet ani nic podobného, ano? "
Drze jsem se na ni usmál, doufá, že nevidí ten smutek v mých očích. Jak moc jsem si přál, aby nebyla o tolik méně v nebezpečí, když je daleko ode mne, bez ohledu na to, co se jí tam mohlo stát.
Utíkej, Bello, utíkej. Až příliš tě miluji, pro tvoje vlastní nebo moje dobro.
Moje starost ji urazila. Zírala na mne. "Uvidíme, co s tím dokážu udělat," odfrkla, vyskočila do deště a zabuchla za sebou dveře tak silně, jak věděla.
Úplně jako nahněvané kotě, které věří, že je tygr.
Sevřel jsem ruku kolem klíče, který jsem si právě vyndal z kapsy bundy, usmál jsem se a odjížděl jsem pryč.
