2. část
"Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji," nadhodila slečna Lucasová. "Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to znamená."
"Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš, abych zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost zakládala na hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale takhle bych skutečně mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří jsou zvyklí slýchat přední umělce." Slečna Lucasová však nechtěla slyšet žádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: "Nu dobrá, když jinak nedáš." Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala: "Máme u nás takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná: 'Šetřte dechem, milí braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu při písničce."
Poslouchala se příjemně, přestože skutečně neměla vynikající hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla vyhovět několika hostům žádajícím, aby ještě přidala, už ji s velkou chutí vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech a dovednostech a čekala vždy netrpělivě na příležitost, aby se před ostatními pochlubila.
Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice vzbuzovala píli, ale zároveň i sklon ke karatelství a přehnanému sebevědomí, což by se projevilo nepříznivě i na dokonalejším vystoupení, než bylo její. Přirozené a neafektované Elizabeth naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaže nehrála zpola tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci dlouhého koncertu vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými písničkami, přednesenými na žádost svých mladších sester, které se s chlapci Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu místnosti.
Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým marněním večera, nad nemožností rozumně si pohovořit, a byl natolik zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přítomnost sira Williama Lucase po svém boku, dokud ho sir William neoslovil: "Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece jen nic nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za rozkošné rozptýlení."
"Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, že je oblíben na celém světě, a to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí tančit."
Sir William se jen usmál. "Váš přítel je pravým mistrem v tomto oboru," dodal, když chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se připojil k tanečníkům, "a vůbec nepochybuju, že i vy v něm vynikáte."
"Nejspíš jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane."
"Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často u dvora?"
"To jsem ještě nikdy neučinil."
"Nepokládal byste si za čest tančit v takovém prostředí?"
"Snažím se vždycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli prostředí."
"Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?"
Pan Darcy se uklonil.
"I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo -- neboť miluju vznešenou společnost -- avšak nebyl jsem si jist, zda by lady Lucasové dělal městský vzduch dobře."
Odmlčel se a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě, a jelikož se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho, že ukáže, jak se chová pravý kavalír, a oslovil ji: "Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane Darcy, abych vám zvolil za patrnerku tuto rozkošnou mladou dámu. Vím, že neodmítnete tančit, když před vámi stane taková krasavice." Vzal ji za ruku a byl by ji vložil do dlaně panu Darcymu, jehož to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se nezdráhal, jenže Elizabeth se už vzpamatovala, vyprostila mu ruku a trochu zajíkavě pronesla k siru Williamovi: "Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si prosím, že chodím po sále a hledám si tanečníka."
Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu čest, ale marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira Williama ji nezviklalo v jejím rozhodnutí.
"Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat mi potěšení vás pozorovat, a třebaže tento pán nebývá tomuto rozptýlení obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli věnovat mu příští půlhodinku."
"Pan Darcy je příliš zdvořilý," usmála se Elizabeth.
"To vskutku je, avšak uvážíme-li, jaké má k tomu pohnutky, nemůžeme se divit jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti takové tanečnici?"
Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji v Darcyho očích nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho z úvah vytrhla slečna Bingleyová: "Že uhádnu, o čem dumáte?"
"O tom si dovolím pochybovat."
"Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem -- a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se tak nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost -- jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem popsal vy!"
"Ujišťuju vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči zasazené do pěkné dívčí tvářičky."
Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy neohroženě odvětil: "Slečně Elizabeth Bennetové."
"Slečně Elizabeth Bennetové?" opáčila slečna Bingleyová. "Nestačím žasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A prozraďte mi prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?"
"Čekal jsem, že řeknete přesně tohle. U dam uhání fantazie mílovými kroky, v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě. Věděl jsem, že se na to zeptáte."
"Ne, ne, myslíte-li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete mít skutečně okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám samozřejmě ani nehne."
Lhostejně naslouchal jak se baví na jeho účet, a když ji svým klidem přesvědčil, že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem ještě dlouho.
7
Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku vynášejícího dva tisíce liber ročně; naneštěstí pro jeho dcery však podle poslední vůle připadnou vzdálenému příbuznému, neboť manželé Bennetovi neměli dědice mužského pohlaví; paní sice přinesla do manželství věno víc než dostatečně odpovídající její společenské úrovni, sotva však mohlo vyvážit nevýhodné ustanovení týkající se vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber.
Měla sestru a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse, který po něm převzal kancelář, a bratra, jenž vlastnil solidní obchodní firmu v Londýně.
Víska Longbourn ležela asi míli za Merytonem, což bylo pro slečny Bennetovy velmi příhodné; třikrát čtyřikrát do týdne zatoužily se tam vypravit a složit poklonu paní tetince i modistce sídlící přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě mladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější než jejich sestry, a když se nic lepšího nenaskytlo, stačila vycházka do Merytonu, aby se dopoledne zabavily a večer měly o čem povídat; třebaže venkov neoplýval zajímavostmi, u tetinky se vždycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdržet přes zimu a v Merytonu se usídlil štáb.
Návštěvy u paní Philipsové se nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně obohacovaly slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků. Nebylo už tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly seznamovat s důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě navšívil a tímto činem odkryl svým neteřím pramen dlouho nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem než o důstojnících, a ožila-li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo ve srovnání s nárameníky praporčíků za pozornost.
Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma a přísně poznamenal: "Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: že jste nejhloupější husy široko daleko. Měl jsem ten dojem už delší dobu, a teď se mi potvrdil."
Catherine se zarazila a dál už mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi a že by ho během dneška velice ráda spatřila, neboť odjíždí zítra ráno do Londýna.
"Udivuje mě, milý choti," pravila paní Bennetová, "že dokážete jen tak bezevšeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla nějaké urážet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty své."
"Jsou-li mé děti hloupé, pak to doufám dokážu po pravdě posoudit."
"Ano -- naše děvčata však jsou náhodou všechna velmi bystrá."
"Lichotím si, že toto je jediný bod, v němž se naše názory rozcházejí. Doufal jsem, že se shodneme ve všem všudy, avšak v této věci s vámi nemohu souhlasit, neboť pokládám obě naše mladší dcery za neobyčejně pošetilé."
"Nemůžete po takových děvčatech žádat, drahý manželi, aby měla ten rozum co jejich otec a matka. Až dospějí do našeho věku, pak, troufám si tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic více než nás dva dnes. Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát také líbil -- vlastně se mi v hloubi duše líbí dodnes -- a kdyby se nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně zajímal o některou mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si onehdy večer u sira Williama říkala, že plukovníku Forsterovi uniforma náramně sluší."
"Matinko," zvolala Lydia, "paní tetinka povídala, že plukovník Forster ani kapitán Carter už nechodí tak často k slečně Watsonové, jako když sem přijeli, a že je nyní vídá otálet v Clarkově knihovně."
Paní Bennetová na to chtěla odpovědět, ale přerušil ji příchod lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu Bennetovou a čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami: "Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom psaníčku? Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko."
"Je to od slečny Bingleyové," řekla Jane a přečetla dopis nahlas.
Drahá přítelkyně,
neslitujete-li se nad námi a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte nás nebezpečí, že se navzájem do smrti zprotivíme, neboť dvě ženy nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec nepohádaly. Vydejte se na cestu co možná nejdřív. Bratr a náš host večeří s důstojníky mimo domov.
Vaše
Carolina Bingleyová
"S důstojníky!" zvolala Lydia. "To je mi divné, že se o tom paní tetinka nezmínila."
"Večeří mimo domov," podotkla paní Bennetová, "to je velká smůla."
"Smím si vzít kočár?" zeptala se Jane.
"Ale ne, děvenko, jeď raději na koni; déšť je na spadnutí, a tak se budeš muset zřejmě zdržet do rána."
"Vymyslela jste si to pěkně," namítla Elizabeth, "jen kdybyste měla jistotu, že se nenabídnou odvézt ji domů."
"Ale kdepak! Vždyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu a Hurstovi nemají k svému kočáru koně."
"Já bych ale mnohem raději jela v kočáře."
"Jenže tatínek ti ho nemůže půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na statku, viďte, manželi?"
"Jsou potřeba na statku mnohem častěji, než je můžete postrádat."
"Budete-li je však pořebovat dnes, zavděčíte se matince," podotkla Elizabeth.
Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet, že se dnes bez nich neobejde; Jane se musela vydat na cestu koňmo a matka ji vyprovázela ke dveřím a dychtivě přitom předpovídala špatné počasí. Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela, začalo hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se radovala. Celý večer lilo jako z konve a Jane se skutečně nemohla vrátit.
"To jsem měla doopravdy skvělý nápad," pochvalovala si paní Bennetová nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to ještě ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu pro Elizabeth tento list:
Milá Lízinko!
Necítím se dnes ráno nějak ve své kůži -- asi v důsledku toho, že jsem včera tak hrozně promokla. Moje laskavé přítelkyně nechtějí ani slyšet o tom, že bych se vydala na zpáteční cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, že mi zavolají pana Jonese -- tak abyste se nepolekali, až uslyšíte, že u mne byl - bolí mě hlava a v krku, ale jinak to snad nebude tak zlé.
Tvá atd.
"Vidíte, paní," řekl pan Bennet, když Elizabeth přečetla nahlas Janin list. "Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci a zemře, bude vám útěchou vědomí, že se jí to stalo při pronásledování pana Bingleyho a na váš příkaz."
"I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou o ni obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším pořádku. Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít kočár."
Elizabeth si o Jane dělala skutečně starosti a byla odhodlaná se do Netherfieldu vypravit; jelikož kočár nebyl k mání a na koni nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní se svým úmyslem.
"Jak tě může taková hloupost napadnout?" zvolala matka. "Jen považ toho bláta! Jak bys vypadala, než bys tam došla?"
"Jane mě pozná a na ostatníchmi nesejde."
"To mi jemně naznačuješ, že bych měl poslat pro kočár, Lízinko?" zeptal se otec.
"Ne, vůbec ne. Nevadí mi, že se projdu. Co znamená taková vzdálenost, mám-li před sebou jistý cíl? Vždyť jsou to jen tři míle. Do večera jsem zpátky."
"Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost," pronesla Mary. "Avšak každé citové hnutí se má podřídit vládě rozumu a podle mého mínění by vynaložená námaha měla vždy být úměrná požadavkům."
"Doprovodíme tě až do Merytonu," nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily; mladší sestry se vydaly za některou důstojnickou paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama: rychlými kroky minula jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky a skákala přes kaluže s netrpělivým elánem, až se ocitla na dohled netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem.
Uvedli ji do ranního salonku, kde právě všichni kromě Jane dleli a kde její příchod vyvolal velké překvapení. Paní Hurstová ani slečna Bingleyová nemohly uvěřit, že ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého počasí a sama samotinká; Elizabeth nabyla dojmu, že jí proto hluboce opovrhují. Přesto ji přijali s velkou blahosklonností, zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího než blahosklonnost: přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil jen pár slov, pan Hurst mlčky přihlížel. První pozoroval s obdivem, jak jí pro přestálé námaze jiskřivě planou tváře, a zároveň pochybovačně uvažoval, zda situace skutečně vyžadovala, aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu; druhý neměl zájem než o snídani.
Na své dotazy po sestřině stavu nedostala příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaže neleží, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, že ji k ní bez dalších průtahů zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma nevylekala a zbytečně nezatěžovala, nenaznačila ve svém listě, jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou radost, že ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a když je slečna Bingleyová zanechala o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je jim zavázaná. Elizabeth ji mlčky ošetřovala.
Po snídani se dostavily obě hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější mínění, když viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé. Přišel apatykář, prohlédl pacientku a prohlásil, jak se dalo čekat, že se vážně nachladila a bude třeba přikročit k léčbě. Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady Jane ihned uposlechla, neboť horečka stoupala a rozbolela ji hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na okamžik a také obě dámy proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikož páni odešli, neměly vlastně nic jiného na práci.
Když odbila třetí, cítila Elizabeth, že je načase, aby se rozloučila, a velmi nerada to také oznámila. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji musela dlouho přemlouvat, když tu Jane dala najevo takový zármutek nad sestřiným odchodem, že slečna Bingleyová byla nucena Elizabeth navrhnout, aby zatím zůstala v Netherfieldu. Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se vypravil sluha, aby seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl šaty a prádlo.
8
V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla Elizabeth pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji všichni zahrnuli a z nichž k její radosti vynikaly právě páně Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou odpověď. Janin stav se vůbec nelepšil. Když to obě sestry slyšely, opakovaly třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je to nepříjemné takhle se nastydnout, a že ony samy mají ke stonání velký odpor; načež to pustily z hlavy. Elizabeth viděla, že je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět poddala svým dřívějším antipatiím.
Z celé společnosti se jí skutečně zamlouval jen jejich bratr. Zjevně měl o Jane starost a jí samé se tak mile věnoval, že se trochu přestala cítit jako vetřelec, za jakého ji ostatní podle jejího soudu považovali. Kromě něho si jí sotva kdo povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujatá panem Darcym, její sestra neméně a pak Hurst, po jehož boku seděla, byl velice pohodlný pán, který se zajímal jen o jídlo, pití a karty, a jakmile vyzvěděl, že dává přednost jednoduché domácí stravě před ragú, neměl už, o čem by s ní hovořil.
Hned po večeři se odebrala k Jane, a sotva za sebou zavřela dveře, už ji slečna Bingleyová začala pomlouvat. Konstatovala, že má přímo hrozné způsoby, něco mezi povýšeností a drsností, že neumí promluvit, že není krásná ani elegantní, že nemá vkus. Paní Hurstová tento názor sdílela a dodala: "Zkrátka, nic nemluví pro ni, až na to, že má dobré nohy. Do smrti nezapomenu, jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala doopravdy jako divoženka."
"Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych zachovala vážnou tvář. Co je to za nesmysl vůbec sem chodit! Proč musí letět přes pole a louky, když se její sestra mastydne? A jaké měla vlasy, rozcuchané a rozevláté!"
"Ano, a ta spodnička! Doufám, že sis všimla její spodničky, měla ji určitě nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si sukni, aby to nebylo vidět, jenže to nebylo nic platné."
"Snad to popisuješ přesně, Louiso," pravil Bingley, "ale já nic takového nepostřehl. Připadalo mi, že to slečně Elizabeth Bennetové moc sluší, když sem dnes ráno přišla. Jestli měla nebo neměla špinavou spodničku, toho jsem si nevšiml."
"Vám to ale nemohlo ujít, že, pane Darcy?" zeptala se slečna Bingleyová. "Domnívám se, že byste si nepřál, aby se vaše sestra takto předvedla."
"Zajisté že ne."
"Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po kotníky v blátě a sama, úplně sama! Co je to za nápad? Podle mého to svědčí jedině o zavrženíhodném pocitu přezíravé volnosti a lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běžně setkáváme na venkově."
"Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti," poznamenal Bingley.
"Obávám se, pane Darcy," podotkla slečna Bingleyová polohlasně, "že toto dobrodružství poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným očím."
"Ale vůbec ne," odvětil. "Tělesná námaha jim dodala lesku."
Nato zavládlo krátké ticho, až paní Hurstová opět začala:
"Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče a přála bych jí z celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, že vzhledem k jejímu otci a matce a vzhledem k celému jejímu pochybnému příbuzenstvu o tom nemůže být ani řeči."
"Sama jsi ale přece tvrdila, pokud se nemýlím, že jejich strýc je v Merytonu advokátem."
"Ano, a mají ještě jednoho strýčka, ale toho bys musel hledat mezi krámy na Cheapside."
"Penězi k nezaplacení!" dodala její sestra a obě se srdečně rozesmály.
"Kdyby měly po strýci v každém krámě na Cheapside," zvolal Bingley, "neubralo by jim to vůbec na osobním kouzlu."
"Snižuje to však pravděpodobnost, že by si je vzal muž v dobrém postavení," odvětil Darcy.
Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele souhlasily a ještě hezkou chvíli se dobře bavily na účet pochybného příbuzenstva své drahé přítelkyně.
Pak opustily jídelnu a s obnovenou něžností se odebraly do pokoje nemocné a seděly u ní, dokud se nezačala podávat káva. Janin stav se stále spíš horšil, než lepšil. a Elizabeth se od ní nehnula ani na krok až do pozdních hodin, když k její úlevě pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti než s potěšením odhodlala sejít dolů. Když vkročila do salonu, zastihla celou společnost u karet; vyzvali ji hned, aby se k nim přidala, ale odmítla, neboť tušila, že se hraje o vysoké částky, vymluvila se na sestru a prohlásila, že si tu chvilku, kdy může zůstat v saloně, ukrátí čtením. Pan Hurst se na ni překvapeně zahleděl.
"Dáváte přednost knize před kartami?" zeptal se. "Zvláštní."
"Slečna Eliza Bennetová," pravila slečna Bingleyová, "opovrhuje kartami. Je to velká čtenářka a nic jiného ji netěší."
"Nezasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení," bránila se Elizabeth. "Nejsem velká čtenářka a těší mě i leccos jiného."
"Vím, že váš těší, když můžete posloužit sestře," pravil Bingley, "a potěší vás ještě více, až se bohdá uzdraví."
Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němž leželo několik knih. Okamžitě se nabídl, že jí donese další, pokud jeho knihovna stačí.
"Škoda že nejsem bohatě zásoben, měl bych se čím chlubit a vy byste si lépe vybrala, ale jsem příliš pohodlný; nemám mnoho knih, a přitom je jich pořád víc, než kdy přečtu."
Elizabeth ho ujistila, že jí úplně postačí ty, které jsou v pokoji.
"Udivuje mne, že papá po sobě zanechal tak málo knih," pravila slečna Bingleyová. "Jakou rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley, pane Darcy!"
"Měla by být dobrá," odvětil, "je výsledkem několika generací."
"I vy sám na ni máte velkou zásluhu, vždyť stále kupujete nové knihy."
"Nechápu, jak v dnešní době někdo může zanedbávat rodinnou knihovnu."
"Zanedbávat! Jsem si jista, že vy nezanedbáváte nic, co přispívá k rozkvětu vašeho vznešeného sídla. Kéž by tvůj dům, Charlesi, až si ho postavíš, byl zpola tak rozkošný jako Pemberley!"
"Také bych si to přál."
"Radila bych ti vážně, abys koupil něco nedaleko Pemberley a vzal si je za vzor. V celé Anglii není tak krásně jako v Derbyshiru."
"Ze srdce rád bych koupil třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy prodal."
"Mluvím o tom, co je ve skutečnosti možné."
"Na mou věru, Caroline, řekl bych, že ve skutečnosti je možné spíš Pemberly koupit než okopírovat."
Elizabeth zaujal rozhovor natolik, že se nemohla soustředit na čtení; odložila tedy knihu, přikročila ke karetnímu stolku, posadila se mezi pana Bingleyho a jeho starší sestru a přihlížela hře.
"Vyrostla slečna Darcyová od jara? Bude už tak velká jako já?" zeptala se slečna Bingleyová.
"Řekl bych, že ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo o trochu větší."
"Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si mne tak podmanila. Taková tvář, takové chování! A jak je vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně."
"Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik trpělivosti, aby byly všechny tak vzdělané," pravil Bingley.
"Že jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?"
"Ano, podle mého všechny. Každá maluje stolky, vyšívá zástěny, háčkuje kabelky. Sotva bych jmenoval dívku, jež by toto vše neovládala, a vím určitě, že jsem ještě nezažil, aby mi o některé neřekli hned napoprvé, že je velmi vzdělaná."
"Charakterizoval jsi až příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod pojmem 'vzdělaná'," pravil Darcy. "Připojuje se často k jménu ženy, která si je nezaslouží ničím než tím, že háčkuje kabelky nebo vyšívá zástěny. Avšak nemohu sdílet tvé vysoké mínění o ženách obecně. Mezi všemi svými známými bych našel sotva půl tuctu žen, které bych mohl uctít přídomkem 'vzdělaná'."
"Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista," mínila slečna Bingleyová.
"V tom případě," poznamenala Elizabeth, "musíte od ženy vyžadovat velmi mnoho, než ji uznáte za vzdělanou."
"Ano, vyžaduji od ní skutečně velmi mnoho."
"Jakpak by ne!" zvolala jeho věrná ozvěna. "Za vzdělanou je možno považovat jen tu ženu, která ční vysoko nad běžný průměr. Musí umět skutečně dobře hrát, zpívat, kreslit a tančit, znát cizí řeči, aby byla toho označení hodna, a navíc musí mít ještě něco, co se projeví v jejím držení i v chůzi, v zabarvení hlasu i v tónu jejího oslovení a volbě výrazů, jinak si toto označení plně nezaslouží."
"Toto všechno musí mít," dodal Darcy, "a navíc ducha zušlechtěného hojnou četbou."
"Pak už se nedivím, že znáte pouze šest vzdělaných žen. Spíše se divím, že znáte vůbec nějakou."
"Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, že pochybujete, je-li to možné?"
"Já takovou ženu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by v sobě spojovala takové schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste právě vylíčil."
Jak paní Hurstová, tak slečna Bingleyová se jaly protestovat, že o tom pochybuje neoprávněně, a tvrdily, že ony znají řadu žen, které splňují všechny tyto předpoklady, ale tu zasáhl pan Hurst a trpce si stěžoval, že nesledují, co se děje. Tím tedy výměna názorů skončila a Elizabeth krátce nato odešla z pokoje.
Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: "Eliza Bennetová patří k těm dívkám, které se snaží vzbudit zájem druhého pohlaví tím, že snižují své vlastní. Na mnohé muže to zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a ubohý trik."
"Všechny triky, k nimž se slečny občas uchylují, aby na sebe upozornily, jsou bezpochyby ubohé," konstatoval Darcy, jemuž byla její poznámka určena. "Jakékoli jednání s úskočnými záměry je opovrženíhodné."
Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak toto téma dále nerozvíjela.
Elizabeth se mezi ně znovu vrátila, ale jenom aby jim sdělila, že se sestře přitížilo a že ji nemůže opustit. Bingley chtěl okamžitě poslat pro pana Jonese, zatímco jeho sestry, přesvědčeny, že rady venkovského apatykáře nebudou mnoho co platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z Londýna některý věhlasný lékař. O tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale návrh jejich bratra neodmítala; nakonec se dohodli, že časně ráno pošlou pro pana Jonese, jestli se stav slečny Bennetové podstatně nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry prohlašovaly, že jsou zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím, že zapěly několik duet, zatímco on nemohl dát svým citům jiný průchod, než že nařídil hospodyni, aby všemožně pečovala o nemocnou dámu i její sestru.
9
Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu s úlevou poznala, že je s to dát jakžtakž uklidňující odpověď služce, kterou pan Bingley časně vyslal, aby se přeptala na slečnin stav a o něco později dvěma elegantním dámám, komorným jeho sester. Přes tento obrat k lepšímu však projevila přání poslat matce do Longbournu list, aby Jane navštívila a sama posoudila, co by se mělo stát. Okamžitě byl vypraven posel s dopisem a paní Bennetová se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila. Objevila se v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších dcer.
Kdyby paní Bennetová zjistila, že Jane hrozí zjevné nebezpečí, byla by zoufalá, jakmile ji však uklidnilo poznání, že nejde o smrtelnou nemoc, neměla už zájem na tom, aby se dcera co nejdřív vystonala, neboť uzdravením by její pobyt v Netherfieldu patrně skončil. Nechtěla proto ani slyšet, když Jane žádala, aby ji dopravili domů, a ani apatykář, který se vzápětí dostavil, to nedoporučoval. Chvíli seděli všichni u Jane, pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do ranního salonku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan Bingley jí spěchal vstříc a vyjádřil naději, že nezastihla slečnu dceru v horším stavu, než očekávala.
"Ach, v mnohem horším, drahý pane," zněla odpověď. "Je jí tak špatně, že si ji nemůžeme odvézt. Pan Jones říká, že na převoz není ani pomyšlení. Budeme nuceni zneužít ještě na krátký čas vaší laskavosti."
"Jaký převoz?" zvolal Bingley. "To nesmí nikoho ani napadnout. Jsem si jist, že by to sestra nepřipustila."
"Ujišťuji vás, madame," pronesla slečna Bingleyová s chladnou zdvořilostí, "že se slečně Bennetové u nás dostane všestranné péče."
Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.
"Nedovedu si představit," dodala, "jak by to s ní skončilo, kdyby neupadla do té zlé nemoci u dobrých přátel, vždyť chudinka hrozně zkouší, ale ona snáší všechno trpělivě jako ovečka, to je celá ona, s tak mírnou povahou jsem se co živa nesetkala. Často říkávám našim druhým děvčatům, že jí se nemohou rovnat. Máte to tu rozkošně zařízené, pane Bingleyi, a krásný výhled na vyštěrkovanou cestičku u vchodu. Neznám pěknější venkovské sídlo než Netherfield. Nebudete odsud doufám pospíchat, třebaže jste je najal jen nakrátko."
"Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte," podotkl, "a kdybych se tudíž rozhodl opustit Netherfield, byl bych za pět minut připraven na cestu. Zatím však na odjezd vůbec nepomýšlím."
"Přesně to bych od vás očekávala," poznamenala Elizabeth.
"Začínáte mě tedy chápat, viďte?" zvolal a obrátil se k ní.
"Ale ano, rozumím vám dokonale."
"Kéž bych to mohl považovat za kompliment z vaší strany, avšak obávám se, že je spíše politováníhodné mít povahu tak snadno přístupnou zrakům ostatních."
"To je věcí názoru. Nic nedokazuje, že by hluboká a složitá povaha byla více nebo méně hodna úcty než taková jako vaše."
"Pamatuj, kde jsi, Lízinko," zvolala její matka, "a nedovoluj si to, co si smíš dovolit doma."
"Netušil jsem," nedal se vyrušit Bingley, "že jste tak bystrá pozorovatelka lidských duší. Taková pzorování musí být zábavná."
"Ano, ale nejzábavnější jsou složité povahy. To je bezesporu jejich předností."
"Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková pozorování," pravil Darcy. "Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále stejné společnosti."
"Avšak lidé sami se mění, takže se na nich něco zajímavého najde vždy."
"To je pravda pravdoucí," prohlásila důrazně paní Bennetová, uražena tónem, jakým hovořil o venkovském prostředí. "Ujišťuji vás, že se to děje na venkově právě tak často jako ve městě."
Všichni přítomní se zatvářili překvapeně. Darcy se na ni na okamžik zahleděl a pak se mlčky odvrátil. V domnění, že před ní bezpodmínečně kapituloval, využívala paní Bennetová svého triumfu.
"Nedovedu si představit, jaké přednosti může mít Londýn oproti venkovu, krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne má venkov mnohem větší kouzlo, nezdá se vám, pane Bingleyi?"
"Jsem-li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce," odpověděl, "ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych dokázal žít spokojeně tu i onde."
"Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi," a pohlédla na Darcyho, "venkov zřejmě k srdci nepřirostl."
"Jistě se mýlíte, matinko," namítla Elizabeth, celá rudá z matčiných řečí. "Neporozuměla jste dobře panu Darcymu. Vždyť on pouze podotkl, že na venkově se člověk nesetká s tolika různými lidmi jako ve městě, a v tom se nemýlí, to musíte uznat."
"Zajisté, děvenko, vždyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde venkovská obec, kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako u nás. My aspoň navštěvujeme dobré dva tucty rodin."
Jen z ohledu na Elizabeth dokázal Bingley zachovat vážnou tvář. Jeho sestra tak jemnocitná nebyla a obrátila se k panu Darcymu s výmluvným úsměvem. Elizabeth, aby odvedla matčinu pozornost jinam, se honem zeptala, navštívila-li Charlotta Lucasová v její nepřítomnosti Longbourn.
"Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je velice příjemný pán, nezdá se vám, pane Bingleyi? Nóbl člověk, a přitom tak pozorný a přívětivý! Má dobré slovo pro každého. Z toho se podle mého mínění pozná pravý gentleman, ale kdo se pokládá za tak důležitého, že na člověka ani nepromluví, ten má o vznešenosti mylnou představu."
"Zdržela se Charlotta na večeři?"
"Ne, pospíchala domů. Mám dojem, že měla ještě péci biskupský chlebíček. Tedy já za svou osobu si vždy držím takové služebnictvo, které rozumí své práci, a své dcery vychovávám jinak, pane Bingleyi. Ale v tom si každý musí poradit podle svého a Lucasových děvčata jsou hodná a spořádaná, to mi věřte. Jenom bohužel krásy nikomu nepobraly. Ne že by mi snad Charlotta připadala vysloveně ošklivá -- ale ji máme ovšem nejraději."
"Zdá se to být velmi milá mladá dáma," pravil Bingley.
"Ach, to ano, zajisté -- avšak musíte přiznat, že půvabná zrovna není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává, že mi závidí Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem, to jistě ne, ale Jane -- tak krásné děvče neuvidíte každý den. Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský úsudek. Byli jsme jednou u mého bratra Gardinera v Londýně -- to bylo Jane sotva patnáct -- a tam se do ní jeden pán zamiloval až po uši. Švagrová říkala, že ji určitě požádá o ruku, než odjedeme. Tedy -- nedošlo k tomu, snad si myslel, že je příliš mladá. Ale napsal na ni nějakou báseň a byly to moc krásné verše."
"A tím jeho láska dohasla," vpadla netrpělivě Elizabeth. "Mám dojem, že tímto způsobem zchladl už mnohý žhavý cit. Ráda bych věděla, kdo první přišel na to, jak účinně poezie zdusí milostný žár."
"Žil jsem dosud v domnění, že poezie lásku podněcuje," oponoval Darcy.
"Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech okolností. Jde-li však o povrchní, lehkovážnou náklonnost, může ji jeden dobrý sonet dočista vyřídit, o tom jsem přesvědčená."
Darcy se pousmál a v chvilkovém odmlčení, které následovalo, se Elizabeth chvěla, aby se matka opět neznemožnila. Byla by ráda něco řekla, ale nic ji nenapadlo, až paní Bennetová přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu za laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, že je obtěžuje ještě i Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně míněnou zdvořilostí a přiměl i svou mladší sestru, aby pronesla pár vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti proti mysli, ale paní Bennetová byla spokojená a krátce nato požádala, aby předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší dcery, aby se dožadovaly pozornosti. Obě děvčata si během celé návštěvy spolu šuškala a výsledek jejich porady byl ten, že nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim sliboval, když se tu usadil, že uspořádá ples.
Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk, s jemnou pletí a šibalským pohledem; matka ji měla ze všech dětí nejraději, a proto ji uvedla do společnosti velmi mladou. Dívka se vyznačovala až živočišným temperamentem a vrozenou sebedůvěrou, což v ní dvorní důstojníci, zlákaní bohatými tabulemi u jejího strýčka i jejími vlastními nestrojenými půvaby, ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí tedy odvaha přednésti petici ohledně plesu, bez okolků upamatovala pana Bingleyho na jeho slib a dodala, že by to byla neslýchaná hanebnost, kdyby jej nesplnil. Odpověď na tento útok byla rajskou hudbou pro uši paní Bennetové.
"Ujišťuji vás, že jsem hotov kdykoli svůj slib dodržet, a až se vaše sestřička uzdraví, určíte sama den, bude-li vám libo. Ale jistě byste nechtěla tančit, dokud ona stůně."
Lydia vyjádřila své uspokojení. "Ano, ovšem -- raději počkáme, až se Jane vyzdraví. Do té doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu. A až vy uspořádáte ples," dodala, "nedám jim pokoj, dokud oni neuspořádají důstojnický. Povím plukovníku Forsterovi, že se na ně jinak všichni budou dívat skrz prsty."
Paní Bennetová s dcerami odjela. Elizabeth se okamžitě odebrala k Janinu lůžku a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu možnost zhodnotit výstup celé rodiny; onoho pána však nebylo možné přimět, aby odsoudil i ji, a to přes vtipkování slečny Bingleyové o něčích krásných očích.
10
Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna Bingleyová strávily dopoledne pár hodin u lůžka nemocné, jež se pomalu začínala zotavovat, a večer se Elizabeth přidružila k společnosti v saloně. Karetní stolek však nepřišel na pořad. Pan Darcy psal dopis, slečna Bingleyová se mu usadila po boku, aby sledovala, jak mu to jde, a neustále ho vyrušovala různými vzkazy pro jeho sestru. Pan Hurst a pan Bingley se zabavili piquetem a paní Hurstová přihlížela hře.
Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se odehrávalo mezi Darcym a jeho společnicí. Neustálé pochlebování oné dámy, ať už se týkalo jeho rukopisu, rovných řádků nebo obsažnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání přijímal, vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru na ně na oba.
"Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost."
Tohle nechal bez odpovědi.
"Jak neobyčejně rychle píšete!"
"Mýlíte se. Píši spíše pomalu."
"Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních listů! Ty nesnáším."
"Pak je tedy dobře, že je musím psát já a ne vy."
"Prosím, vyřiďte sestřičce, že ji toužím znovu spatřit."
"Už jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála."
"Obávám se, že se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je přiříznout? Zacházím s pery mimořádně zručně."
"Děkuji vám, ale já si je zásadně upravuji sám."
"Jak jen dokážete psát tak stejnoměrně?"
Mlčel.
"Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, že už tak pěkně hraje na harfu, a sdělte jí prosím, že mě dočista uchvátil její krásný návrh na stolek a považuji jej za mnohem lepší než návrh slečny Brantleyové."
"Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi už dost místa, abych se o tom náležitě rozepsal."
"Ach, to nevadí! Vždyť se v lednu shledáme. A to jí píšete pokaždé taková okouzlující dlouhá psaníčka, pane Darcy?"
"Dlouhá obvykle bývají, jsou-li okouzlující, to nemohu sám posoudit."
"Já mám tu zkušenost, že ten, kdo bez obtíží sestaví dlouhý list, zpravidla jej také napíše dobře."
"Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline," zvolal její bratr. "Vždyť Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci s vyhledáváním učených slov. Viď, kamaráde?"
"Náš způsob vyjadřování se podstatně liší."
"Ach, Charles píše tak nedbale, že se to vymyká všem představám!" zvolala slečna Bingleyová. "Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaže."
"Mně napadají myšlenky tak rychle, že nemám čas je pořádně zachytit, a tak se stává, že adresát často nenajde v mém dopise vůbec žádné."
"Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi," pravila Elizabeth.
"Zdánlivá pokora bývá velice klamná," poznamenal Darcy. "Často je vyvolána lhostejností k mínění druhých a někdy v sobě tají i skryté vychloubání."
"A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev pokory?"
"Skryté vychloubání; jsi totiž ve skutečnosti hrdý na chyby ve svých dopisech, neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku myšlenek a ledabylého provedení, což pokládáš za metodu ne-li chvályhodnou, tedy aspoň vysoce zajímavou. Muž činu oceňuje vždy svou rychlost a málokdy zauvažuje nad nedostatky svého počínání. Dnes dopoledne jsi prohlásil před paní Bennetovou, že bys byl za pět minut přichystán vyrazit, kdyby ses rozhodl opustit Netherfield, a chtěls tím vyvolat její uznání a obdiv, avšak co je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává řadu nevyřízených věcí a nepřinese užitek nikomu, tebe nevyjímajíc?"
"Ne, ne," zvolal Bingley, "chceš ode mne příliš mnoho, požaduješ-li, abych si ještě večer pamatoval všechny hlouposti, které jsem vypustil z úst dopoledne. A přitom tě ujišťuji na svou čest, že jsem vědomě nic nepravdivého nepředstíral, ba že to nepředstírám ani v této chvíli. Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval nepatřičnou zbrklost proto, abych vypadal zajímavě před dámami."
"Rád věřím, žes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, že bys skutečně tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha okolnostech tak jako každý druhý; i kdyby ses už vyšvihl do sedla a nějaký přítel tě požádal: 'Zdrž se ještě do příštího týdne, Bingleyi,' pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys -- a kdyby navíc naléhal, zůstal bys možná i měsíc."
"Tím však pouze dokazujete, že pan Bingley nedoceňuje vlastní povahu," zvolala Elizabeth. "Stavíte ho do příznivějšího světla, než se staví sám."
"Velice mi lichotíte," řekl Bingley, "když chápete slova mého přítele jako uznání mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, že jste si to vyložila zcela jinak, než onen pán zamýšlel, neboť on by si mne jistě víc vážil, kdybych v takové situaci rázně odmítl a odcválal co nejrychleji pryč."
"Domnívá se snad pan Darcy, že byste neuvážené rozhodnutí napravil, kdybyste na něm neústupně setrval?"
"To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe."
"Očekáváš, že budu hájit názory, jež jsi mi přisoudil, ale k nimž se já sám nehlásím. I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto případu, slečno Bennetová, nesmíte zapomínat, že ten přítel, jenž si přál, aby se vrátil do tohoto domu, si to pouze přál, požádal ho o to, aniž uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět."
"Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví-li člověk příteli ochotně, bez přemlouvání?"
"Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro druhého."
"Zdá se, že vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti, pane Darcy. Člověk často vyhoví žadateli z ohleduplnosti ještě dříve, než ho pádné důvody přesvědčí o rozumnosti požadavku. A to nemám na mysli jen tu předpokládanou příhodu s panem Bingleyem. Snad bychom měli vyčkat, až nastane, než budeme posuzovat, zda se při tom zachoval moudře. Avšak vezměme si nějaký obecný, běžný případ, kdy přítel žádá přítele, aby změnil jakési nepříliš důležité rozhodnutí; odsuzoval byste takového člověka, že vyhověl prosbě a nečekal na dlouhé přemlouvání?"
"Nebylo by užitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma stanovili trochu přesněji, jak důležitá je daná žádost a jak důvěrné přátelství poutá zúčastněné strany?"
"Vřele souhlasím," ozval se Bingley. "Stanovme všechny podrobnosti a hlavně nezapomeňme na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna názorů na závažnosti mnohem víc, než tušíte, slečno Bennetová. Ujišťuji vás, že kdyby Darcy nebyl o tolik větší a silnější než já, nectil bych ho ani zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám většího mrzouta, než je Darcy za určitých okolností a na určitých místech, a to zvláště v jeho vlastním sídle za nedělních večerů, když nemá co na práci."
Pan Darcy se usmál, ale Elizabeth měla dojem, že se ho to trochu dotklo, a proto se nerozesmála. Slečna Bingleyová se rozhořčeně vzbouřila proti takové urážce a vytkla bratrovi, že plácá nesmysly.
"Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi," pravil jeho přítel. "Nelíbí se ti, když si lidé vyměňují názory, a chceš nás umlčet."
"Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš často podobají hádkám. Kdybyste se slečnou Bennetovou počkali, až odejdu, byl bych vám velmi zavázán, a pak si o mně můžete říkat, cokoli chcete."
"Oč žádáte, není z mé strany žádná oběť," pravila Elizabeth, "a pan Darcy by snad měl raději dopsat svůj dopis."
Pan Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.
Když se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth, aby dopřály společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se radostně vrhla ke klavíru; ze zdvořilosti požádala Elizabeth, aby koncert zahájila, když ta však stejně zdvořile, leč rozhodněji odmítla, usedla za nástroj sama.
Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se takto zaměstnávaly, nemohla si Elizabeth, která se probírala hudebními publikacemi, ležícími na desce nástroje, nepovšimnout, že z ní pan Darcy téměř oka nespustí. Nedovedla si představit, že by se mu mohla zalíbit, ale že by ji pozoroval, protože je mu nesympatická, bylo vysvětlení ještě nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla k jinému názoru, než že ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje s jeho představami o patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní vyskytuje ve větší míře než u ostatních přítomných. Tento závěr ji nemrzel. Nezaujal ji natolik, aby jí záleželo na jeho dobrém mínění.
Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová posluchače živou skotskou melodií, a tu přistoupil pan Darcy k Elizabeth a pravil jí: "Nepociťujete chuť využít této příležitosti a zatančit si kolo, slečno?"
Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením opakoval svou otázku.
"Ale já vás slyšela," řekla, "jen jsem honem nevěděla, co na to odpovědět. Vím, že ode mne chcete slyšet přitakání, abych vám poskytla potěšení vyjádřit se opovržlivě o mých zálibách; já se však zpravidla nedovedu zříci toho, abych takové záměry nepřekazila a nezabránila chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se vám proto sdělit, že vůbec nemám chuť zatančit si kolo -- a nyní se posmívejte, troufáte-li si."
"Věru, že si netroufám."
Elizabeth jeho galantní odpověď překvapila, neboť spíš očekávala, že se urazí; měla však ve svých způsobech něco tak milého a čtveračivého, že se na ni málokdo dokázal rozzlobit a Darcyho dosud žádná žena neokouzlila tak jako ona. Říkal si v duchu, že nebýt jejího nemožného příbuzenstva, byla by jeho svoboda vážně ohrožena.
Slečna Bingleyová toho viděla nebo se domnívala, že vidí dost, aby začala žárlit, a velkou starost o uzdravení její drahé přítelkyně Jane nyní znovu oživilo přání zbavit se co nejrychleji Elizabeth.
Snažila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, že hovořila o jeho předpokládaném sňatku s Eůizabeth, a vymýšlela, co by mu přispělo k jejich štěstí.
"Doufám," pravila, když se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři na zahradě, "že své paní tchyni, až budeme mít to potěšení ji tak nazývat, taktně naznačíte, že v jejím případě mlčeti je zlato, a vyhoví-li vám, pak se zaměřte na to, aby obě mladší děvčata tak nepronásledovala důstojníky. A smím-li se zmínit o jisté delikátní věci - snažte se vždy zarazit svou dámu včas, než přeskočí snesitelnou míru ješitnosti a impertinence, což se jí občas stává."
"Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?"
"Ach ano! Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana strýčka a tetinky Philipsových do galerie předků na Pemberly. Pověste je vedle pana soudce, svého prastrýce. Jsou přece kolegové, víte, ač poněkud odlišného zaměření. Jen svou drahou Elizabeth si nesmíte dát portrétovat, neboť který malíř by vystihl ty krásné oči?"
"Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar a barvu a její neobyčejně jemné řasy by bylo možné zpodobnit."
V tom okamžiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth v doprovodu paní Hurstové.
"Netušila jsem, že máte v úmyslu se projít," soukala ze sebe rozpačitě slečna Bingleyová v obavách, že ji slyšely.
"Zachovali jste se k nám velice nepěkně," odvětila paní Hurstová. "Utekli jste a nic jste neřekli, že se chystáte ven."
Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala Elizabeth kráčet dál samotnou. Cestička nebyla širší než pro tři. Pan Darcy chtěl napravit jejich bezohlednost a okamžitě prohlásil: "Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní cestu."
Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich společnosti, a proto se zasmála a odvětila: "Ne, ne, jen zůstaňte, kde jste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc hezkou na pohled. Čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na shledanou."
Odběhla vesele a na své toulce si radostně pomyslela, že za den za dva bude opět doma. Jane už se natolik zotavila, že měla v úmyslu vyjít večer na hodinku ze svého pokoje.
11
Jakmile se dámy zvedly od stolu, běžela Elizabeth za sestrou, a když se ujistila, že je dobře vyzbrojena proti chladu, doprovodila ji do salonu, kde ji její přítelkyně uvítaly mnohomluvně projevovanou radostí; Elizabeth je dosud nikdy neviděla v tak milostivé náladě jako během oné hodiny, než se objevili páni. Uměly skutečně udržovat rozhovor v proudu. Dokázaly výstižně popsat kdejaké povyražení, vykládat anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat známým.
Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich pozornosti; slečna Bingleyová okamžitě upjala oči k Darcymu a měla mu co říci, ještě než stačil přikročit blíž. On sám se obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení, i pan Hurst se uklonil a pravil, že "je tomu velmi rád", ale až Bingley ji uvítal s nelíčenou vřelostí. Překypoval radostí a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí neuškodila změna prostředí, a na jeho naléhání si musela přesednout k ohni z druhé strany, aby byla dále ode dveří. Potom se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth, skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou radostí.
Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek, leč nadarmo. Vyšpehovala potají, že pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, že nikdo hrát nehodlá a snad i oprávněně, neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na nic jiného, co by si mohl počít, než se natáhnout na pohovku a podřimovat. Darcy si vzal knížku, slečna Bingleyová učinila totéž a paní Hurstová, jež si pro ukrácení dlouhé chvíle hlavně pohrávala se svými náramky
a prsteny, se tu a tam připojila k rozhovoru svého bratra s Jane Bennetovou.
Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana Darcyho jako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil, odpovídal jí stručně a četl dál. Zcela vyčerpána snahou ponořit se do vlastní knihy, kterou si zvolila jen proto, že ležela vedle jeho, nakonec mocně zívla a pravila: "Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív než kniha. Nesnesla bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, až budu bydlet ve vlastním domě."
Nikdo nezareagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila; vtom zaslechla, že její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu a pronesla:
"Jen tak mimochodem, Charlesi, ty vážně uvažuješ o tom uspořádat v Netherfieldu ples? Než se rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys zjistil, zda o to přítomné panstvo stojí. Velice bych se podivila, kdybys mezi nimi nenašel nikoho, pro něhož by ples byl spíš utrpením než zábavou."
"Myslíš-li Darcyho," ohradil se její bratr, "ten si může jít lehnout, ještě než tanec začne, bude-li si přát, ale jinak je to hotová věc, a jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky."
"Mně by se plesy lépe zamlouvaly," rozvíjela dál své úvahy, "kdyby probíhaly jinak, ale obvykle bývá taková večerní sešlost nevýslovně nezáživná. Bylo by přece mnohem rozumnější oddávat se duchaplným rozhovorům než tanci."
"Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenže by to zase nebyl ples."
Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce nato vstala a začala přecházet po pokoji. Měla elegantní postavu a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuž to bylo určeno, zůstával neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě k jednomu pokusu a takto oslovila Elizabeth: "Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého příkladu a projít se po pokoji. Ujišťuju vás, že je to velmi osvěžující po dlouhém prodlévání v jedné pozici."
Elizabeth to překvapilo, ale okamžitě souhlasila. A slečna Bingleyová dosáhla pravého účelu svého zdvořilého pozvání: pan Darcy vzhlédl. Uvědomoval si stejně dobře jako Elizabeth, že přátelská pozornost z té strany znamená něco mimořádného, a bezděčně zaklapl knihu. Byl okamžitě vyzván, aby se k nim přidružil, avšak odmítl s podotknutím, že podle jeho mínění mohou mít jen dva důvody pro společnou procházku po pokoji, a kdyby se k nim připojil, v obou případech by jim překážel. Jak to myslí? umírala zvědavostí slečna Bingleyová, co tím chce říct? A zeptala se Elizabeth, zda mu rozumí.
"Vůbec ne," zněla odpověď, "ale můžete si být jistá, že nás hodlá přísně soudit a že mu tyto záměry nejjistěji překazíme, když se ho nebudeme na nic vyptávat."
Slečna Bingleyová však nebyla s to mařit panu Darcymu jakékoli záměry, a tak trvala na svém, aby objasnil, o jaké důvody jde.
"Nemám nic proti tomu objasnit vám je," řekl, jakmile ho pustila ke slovu. "Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, že spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit, anebo dobře víte, že při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe vyniknou V prvním případě bych vám skutečně překážel a v druhém vás mohu lépe obdivovat ze svého křesla zde u krbu."
"Vy nezbedníku!" zvolala slečna Bingleyová. "V životě jsem neslyšela takovou ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?"
"Nic lehčího, máte-li do toho chuť," mínila Elizabeth. "Kdekdo může trýznit a trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu. Jste důvěrní přátelé, jistě znáte jeho slabé stránky."
"Vůbec je neznám, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového neodhalilo. Jak chcete škádlit člověka tak vyrovnaného a duchapřítomného? Ne, ne, obávám se, že by nás dokázal zahnat do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím vás, samy bychom se zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně. Pan Darcy si může gratulovat."
"Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!" zvolala Elizabeth. "To je ojedinělá výsada, doufám však, že ojedinělá zůstane, neboť bych těžce nesla, kdybych měla mnoho takových známých. Já moc ráda žertuju."
"Slečna Bingleyová mi přisoudila výlučnější postavení, než odpovídá skutečnosti," pravil. "Sebemoudřejší a sebeušlechtilejší člověk --dokonce i jeho nejmoudřejší a nejušlechtilejší činy -- mohou být vystaveny posměškům těch, jimž nic není svaté."
"Jsou zajisté i takoví šprýmaři," odvětila Elizabeth, "k těm však, doufám, nepatřím. Nikdy se nevysmívám tomu, co je moudré a ušlechtilé. Avšak pošetilosti a nesmysly, rozmary a vrtkavost mi skutečně připadají směšné, to doznávám, a na jejich účet se ráda pobavím, kdykoli se k tomu naskytne příležitost -- obávám se však, že nic z toho nelze přičíst vám."
"Úplně se jich nedokáže vyvarovat snad žádný smrtelník. Ale snažil jsem se celý život vyhýbat chybám, které často svádějí k zesměšňování."
"Jako třeba marnivost nebo pýcha."
"Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha -- duševně nadprůměrný člověk dokáže přece udržet pýchu na uzdě."
Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.
"Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím-li se," pravila slečna Bingleyová. "Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?"
"Uznávám bez výhrady, že pan Darcy nemá sebemenší chybičky. Sám se k tomu otevřeně přiznal."
"Ne," pravil Darcy, "nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám chyb až dost, ale doufám, že mezi nimi není pokrytectví. Nemohl bych zaručit, že zachovám moudrou rozvahu za všech okolností - nedokážu se vždy přizpůsobit, aspoň ne natolik, nakolik to okolní svět vyžaduje. Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky ostatních tak rychle, jak by bylo třeba, ani na urážky vůči své osobě. Nedám se zviklat ve svém mínění, kdykoliv mi je někdo vyvrací. Snad by to někdo nazval umíněností. Ztratím-li o někom dobré mínění, ztratím je navždy."
"To je ale skutečná chyba!" zvolala Elizabeth. "Skálopevná předpojatost je povahový kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou stránku dobře. S tím nejsou žádné žerty. Jste přede mnou bezpečný."
"Domnívám se, že každá povaha má svou stinnou stránku, nějaký vrozený nedostatek, který se nedá překonat sebelepším vzděláním."
"A vaším nedostatkem je sklon shlížet na lidi s odporem."
"A vaším," odvětil s úsměvem, "záměrně zkreslovat, co se řekne."
"Věnujme se trochu hudbě," navrhla slečna Bingleyová, neboť jí nevyhovoval rozhovor, jehož se neúčastnila. "Nebudeš se zlobit, vyrušíme-li pana Hursta, Luiso?"
Jelikož paní Hurstová nic nenamítala, otevřeli klavír a Darcy toho po krátké pauze přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho nebezpečné věnovat se Elizabeth.
12
Obě sestry se dohodly, že nazítří ráno napíše Elizabeth matce a požádá ji, aby pro ně do večera poslali kočár. Paní Bennetová však usoudila, že by její dcery měly pobýt v Netherfieldu až do úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila na celý týden, a nemohla se smířit s tím, že by je měla uvítat doma dřív. Odpověděla jim tedy, že kočár bude volný nejdříve v úterý, a připojila doušku, že bude-li je pan Bingley a jeho sestry zdržovat, ona se bez nich docela dobře obejde. Elizabeth však byla pevně rozhodnuta už déle nezůstávat, neočekávala ani, že by je k tomu někdo přemlouval, naopak věděla, že by to považovali za zbytečné obtěžování, a proto naléhala na Jane, aby si půjčily Bingleyův kočár; nakonec se dohodly, že zpraví ostatní o svém úmyslu rozloučit se téhož odpoledne a požádají zároveň o povoz.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti a naléhání, aby se zdržely aspoň až do zítřka, bylo natolik výmluvné, že Jane podlehla a jejich odjezd byl tedy odložen do zítřka. Slečna Bingleyová pak litovala, že je zdržovala, neboť žárlivost a antipatie, jež v ní vyvolávala jedna sestra, zdaleka převyšovaly náklonnost k sestře druhé.
Pán domu vyslechl s nepředstíraným zármutkem, že je chtějí tak brzy opustit, a opětovně se snažil přesvědčit slečnu Bennetovou, že by jí to mohlo uškodit, že se ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala zviklat, když se domnívala, že jedná správně.
Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod -- Elizabeth už byla v Netherfieldu příliš dlouho. Přitahovala ho víc, než mu bylo milo -- a slečna Bingleyová se k ní nechovala pěkně a jeho škádlila víc než jindy. Umínil si moudře, že bude zvlášť pečlivě dbát, aby nyní už nedal najevo, že má jeho srdce ve své moci; uvědomoval si, že jestliže získala takový dojem, pak jej musí svým chováním za poslední den velmi názorně potvrdit nebo vyvrátit. Věren svému předsevzetí s ní za celou sobotu promluvil sotva deset slov, a třebaže se jednou ocitli na půl hodiny o samotě, věnoval se usilovně své knize a na Elizabeth ani nepohlédl.
A tak v neděli po ranních bohoslužbách došlo k rozloučení, které téměř všichni vítali. Čím víc se přibližovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny Bingleyové vůči Elizabeth i její náklonnost k Jane; tu ujišťovala při odjezdu, že jí bude vždy potěšením shledat se s ní, ať v Longbournu, nebo v Netherfieldu, něžně ji objala a dokonce i její sestře podala ruku. Elizabeth se odporoučela z této společnosti s velkou chutí.
Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení nad jejich příjezdem, vytýkala jim, že neměly dělat panstvu takové těžkosti a že se Jane jistě zase nastydla. Zato otec rodiny, ač je uvítal stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou radost, protože je doma postrádal. Večerní povídání v kruhu rodinném pozbylo vší živosti a téměř smyslu, když se ho neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly Mary ponořenou jako obvykle do studia harmonie a lidských povah; musely obdivovat nové výpisky a vyposlechnout čerstvá povrchní mravní ponaučení. Catherine a Lydia jim nachystaly novinky docela jiného druhu. Od minulé středy se toho u pluku mnoho zběhlo i mnoho napovídalo: několik důstojníků bylo u strýčka na večeři, jeden voják byl zmrskán a kolují řeči o tom, že se plukovník Forster bude ženit.
13
"Doufám, že jste na dnešek poručila něco dobrého k obědu, má drahá," pravil pan Bennet nazítří u snídaně své choti, "neboť se domnívám, že se dnes v poledne nesejdeme pouze v úzkém kruhu rodinném."
"A kdo by k nám měl přijít, manželi? Na mou věru, nevím o žádné návštěvě, ledaže by se tu náhodou zastavila Charlotta Lucasová, a pro ni jsou naše obědy až dost dobré. Pochybuju, že by měla často takové doma."
"Návštěva, o níž hovořím, je pán, cizí pán."
Paní Bennetové zajiskřilo v očích. "Cizí pán! Že on to bude pan Bingley! Ale, Jane -- ani slůvkem se nezmínit, i ty šelmičko jedna! Nu, pana Bingleyho uvítám jistě nesmírně ráda. Jen kdyby - můj ty bože! To je malér! Dnes nebude k dostání ryba. Zazvoň, Lydie, děvenko zlatá, musím si okamžitě promluvit s Hillovkou."
"Není to pan Bingley," pravil manžel, "ale pán, kterého jsem ještě v životě neviděl."
Jeho slova vzbudila všeobecný údiv a způsobila, že měl to potěšení být zahrnut zvědavými otázkami své choti a pěti dcer najednou.
Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.
"Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny jsem na něj odpověděl, neboť jsem to považoval za záležitost delikátní, jíž bude třeba od počátku věnovat pozornost. Pisatelem je pan Collins, můj bratránek, jenž vás po mé smrti může vyhnat z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí."
"Ach, drahý manželi," zvolala jeho choť, "nedrásejte mi srdce takovými slovy! Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to největší nespravedlnost pod sluncem, že vaše panství nezdědí vaše děti, a já na vašem místě bych se byla už dávno vynasnažila něco v té věci učinit."
Jane s Elizabeth se jí znovu snažily objasnit ustanovení osudné poslední vůle. Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou nebyla rozumná řeč a nadále hořce lamentovala, jaká je to nespravedlnost vydědit pět dcer a připsat jmění člověku, do kterého nikomu nic není.
"Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou vinu, že zdědí Longbourn. Dovolíte-li, přečtu jeho dopis a snad budete k pisateli milosrdnější, až uslyšíte, jak se vyjádřil."
"Ne, to jistě nebudu; pokládám to za nehoráznou drzost, že si vám vůbec troufá psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele. Proč s vámi nesetrvá ve při jako jeho nebožtík otec?"
"Ba právě, proč; ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak hned zvíte."
Hunsford u Westerhamu, Kent
dne 15. října
Vážený pane!
Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem, mne vždy velice trápily a od té doby, kdy mi k mému žalu odešel, jsem si často přával, abych mohl překlenout propast mezi námi, avšak nějaký čas mi v tom bránily jisté pochybnosti, neboť jsem se obával, zda by to nevypadalo jako neúcta k jeho památce, kdybych se sblížil s někým, s nímž on odjakživa ráčil být znepřátelen. -- "Slyšíte to, paní choti." -- Nyní jsem se však už v té věci rozhodl, neboť jsem byl o Velikonocích vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi té cti, že mne přijala pod svou ochranu Její Jasnost lady Catherine de Bourghová, vdova po siru Lewisi de Bourghovi, jejíž štědrostí mi byla udělena prebenda na výnosné faře na jejím panství a tam nyní budu ze všech svých sil a schopností usilovat o to, abych se ve vší úctě a pokoře zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu vykonávat služby a obřady, jaké stanoví anglikánská církev. Nadto považuji za svou kněžskou povinnost přinášet a rozšiřovat mír ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě toho všeho si dovoluji předpokládat, že mé poslání dobré vůle je počin chvályhodný, a Vy pak laskavě přehlédnete skutečnost, že jsem dědicem longbournského panství a neodmítnete z onoho důvodu mou nabízenou olivovou ratolest. Nemohu než tíživě pociťovat, že mou vinou jsou neblaze stiženy Vaše milé dcerušky, pokorně žádám, aby mi bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, že jsem hotov jim to vynahradit, seč budu moci -- leč o tom později. Kdybyste neměl námitek přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit Vás a Vaši rodinu v pondělí 18. listopadu před polednem a zneužít Vaší pohostinnosti až do příští soboty, neboť lady Catherine nenamítá nic proti tomu, abych se občas i v neděli vzdálil, zajistím-li ovšem, aby některý jiný kněz převzal toho dne mé povinnosti.
Prosím Vás, vážený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení paní choti a dceruškám, a zůstávám s přáním všeho nejlepšího
Vám oddaný
William Collins.
"Před polednem tedy můžeme očekávat onoho posla míru," pravil pan Bennet a složil dopis. "Zdá se to být namouvěru velice zdvořilý a svědomitý mládenec a vůbec nepochybuju o tom, že z našeho seznámení může vzejít užitek, zvláště bude-li lady Catherine tak blahovolná a dovolí mu, aby nás znovu navštívil."
"O našich děvčatech ale píše docela rozumně, a jestli si přeje se jim nějak odškodnit, nebudu mu v tom bránit," řekla paní Bennetová.
"Je těžké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč jsme podle jeho mínění ošizeny, nicméně mu takové přání slouží ke cti," pravila Jane.
Elizabeth se zdála nejpozoruhodnější jeho mimořádná uctivost vůči lady Catherine a jeho laskavé odhodlání křtít, sezdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli k tomu bude povolán.
"To musí být ale divný člověk," mínila. "Jak strojeně se vyjadřuje! Já se v něm nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá, že bude dědit? Jistě by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, že má v hlavě všechno v pořádku, tatíčku?"
"Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, že je tomu právě naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a nadutosti, což vypadá slibně. Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí."
"Pokud jde o stylizaci," pravila Mary, "nevěděla bych, co mu vytknout. Narážka na olivovou ratolest není snad zcela původní, ale zní dobře."
Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla sebemenší naděje, že by se jejich bratranec objevil v šarlatové uniformě, a je už kolik týdnů netěšila společnost mužů jinak oděných.
Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její předpojatost a chystala se na návštěvu s vyrovnaností, která jejího manžela i dcery udivovala.
Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou rodinou velmi zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale dámy se s ním rozpovídaly dost ochotně a pan Collins nepotřeboval příliš povzbuzovat, ani nejevil sklon k zamlklosti. Byl to vysoký, otylý mladý muž, asi pětadvacetiletý. Tvářil se vážně a důstojně a choval se velmi strojeně. Sotva se usadil, už blahopřál paní Bennetové k tak roztomilé rodince, pravil, že už mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v tomto případě že pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, že všechny se časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči nenalezly sice pravou odezvu u všech jeho posluchaček, avšak paní Bennetová, jíž nebyl nikdy kompliment proti mysli, ochotně odvětila: "Jste velmi laskav, namouvěru, a přála bych si z celého srdce, abyste měl pravdu, protože jinak se ocitnou v málo záviděníhodné situaci. Na světě je to někdy divně zařízeno."
"Narážíte snad na poslední vůli týkající se tohoto panství?"
"Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše ubohá děvčata, to musíte uznat. Ne že bych to kladla za vinu vám, vím, že se takové věci v životě přiházejí. Kdopak může vědět, jaké ustanovení bude obsahovat ta či ona poslení vůle?"
"Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé půvabné sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám se však, abyste to nepokládali za příliš dotěrné a předčasné. Ujišťuji však přítomné mladé dámy, že jsem přijel hotov se jim kořit. Víc prozatím neřeknu, snad až se lépe poznáme."
Přerušilo ho oznámení, že se podává oběd, a dívky se na sebe usmály. Pan Collins se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si halu, jídelnu a všechny kusy nábytku a pochválil je; jeho uznalá slova by pohnula osrdím paní Bennetové nebýt hrozného podezření, že to všechno hodnotí jako budoucí majitel. Vychválil do nebe i tabuli, když na ni přišla řada, a přál si zvědět, která z jeho půvabných sestřenek tak ovládá kuchařské umění. Tu ho však paní Bennetová rázně vyvedla z omylu a ujistila ho, že jsou s to držet si dobrou kuchařku a že její dcery nemají v kuchyni co pohledávat. Omlouval se, že se jí dotkl. Mírnějším tónem ho ujistila, že vůbec ne, avšak on se omlouval dál ještě aspoň čtvrt hodiny.
14
Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak když se služebnictvo vzdálilo, pokládal za vhodné zapříst s hostem rozhovor a zvolil téma z oblasti, o které předpokládal, že v ní zmíněný pán vynikne, a podotkl, že mu byl osud zřejmě příznivý co do mecenášky. Pan Bennet nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady Catherine de Bourghová vyslechne milostivě každé jeho přání, stará se ohleduplně o jeho pohodlí. Pan Collins ji výmluvně velebil. Když o ní hovořil, vyjadřoval se ještě pompézněji než v dopise a s navýsost důležitou tváří jim oznámil, že dosud nikdy nebyl svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala -- tak vlídně a blahosklonně -- jako lady Catherine vůči němu. Zlíbilo se jí milostivě se vyjádřit o obou kázáních, která měl tu čest před ní proslovit. Také už ho dvakrát pozvala na večeři do zámku Rosings, však právě v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil počet hráčů v quadrille. Povídá se o ní, že je pyšná, ale vůči němu byla vždy blahosklonnost sama. Hovoří s ním jako s kterýmkoli jiným pánem, nenamítá nic proti tomu, aby se zúčastnil společenského života na farnosti nebo aby na týden na čtrnáct dní odjel na návštěvu k příbuzným. Projevila o něho vlídný zájem do té míry, že mu poradila, aby se co nejdříve oženil, dokáže-li si ovšem manželku rozumně vybrat, a jednou dokonce navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrad všechno, co tam zařizoval, ba sama mu laskavě poradila, aby si dal udělat poličky do jedné skříně v podkroví.
"To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné," podotkla paní Bennetová. "Bude to nepochybně milá dáma, což se bohužel o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to do zámku daleko, pane Collinsi?"
"Zahrada, v níž stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od rosingského parku, kde sídlí Její Jasnost."
"Neříkal jste, že je vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?"
"Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění."
"Pak je na tom lépe než většina děvčat," zvolala paní Bennetová a potřásla hlavou. "A jaká je ta slečna? Je krásná?"
"Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká, že slečna de Bourghová předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou, neboť její rysy svědčí o urozeném původu. Naneštěstí je dosti stonavá, což jí zabránilo rozvinout schopnosti a dosáhnout takového vzdělání, jak by jinak byla jistě dokázala, což mi sdělila její vychovatelka, která u nich dosud dlí. Ale není vůbec nepřístupná a často se milostivě projíždí v kočárku s poníkem právě kolem mého skromného obydlí."
"Byla už představena u dvora? Nevzpomínám si, že bych četla její jméno mezi dvorními dámami."
"Její nepevné zdraví jí bohužel nedovolí pobývat ve městě a zapříčiňuje, že se královskému dvoru nedostává převzácného klenotu, jak jsem sám jednou lady Catherine řekl. Její Jasnosti se to přirovnání zřejmě líbilo a dovedete si představit, že ji rád zahrnuji co nejčastěji drobnými taktními lichotkami, které nejsou žádné dámě proti mysli. Již častěji jsem poznamenal k lady Catherine, že její okouzlující dceruška je rozená vévodkyně a že ani v nejvznešenějších kruzích by nestála skromně stranou, nýbrž zářila nade všemi. Takové maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají a já jsem se rozhodl, že budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tomto směru vždy pozorný."
"Odhadl jste situaci dobře," pravil pan Bennet. "Ještě štěstí, že máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem okamžité inspirace nebo se jim naučíte předem?"
"Většinou vyplynou z okamžité situace, a třebaže si někdy pro zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snažím se vždycky dodat jim zdání co možná největší bezprostřednosti."
Panu Bennetovi se dokonale splnilo očekávání. Bratránek se ukázal jako nebetyčný hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal s upřímnou rozkoší, ač přitom zachovával vážnou tvář, a kromě toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení s nikým nesdílel.
Ještě než přinesli čaj, měl toho však pan Bennet až nad hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salonu a po čaji ho sám rychle vyzval, aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně souhlasil, a tak mu donesli knihu. Jakmile ji spatřil (všechno naznačovalo, že je půjčena z veřejné knihovny), ucouvl a s omluvami vysvětloval, že romány on nečte. Kitty na něho vyvalila oči, Lydia se hlasitě podivila. Přinesli tedy jiné knihy a po delších úvahách si zvolil Fordyceova Kázání. Lydia zalapala po dechu, když svazek otevřel, a sotva dočetl slavnostním, monotónním hlasem třetí stránku, přerušila ho slovy: "Jestlipak víte, matinko, že pan strýček Philips chce propustit Richarda, a jestli to udělá, nastoupí Richard u plukovníka Forstera. Paní tetinka mi to sama v sobotu řekla. Zajdu zítra do Merytonu a zeptám se, jak to dopadlo a kdy se vrátí pan Denny z Londýna."
Obě starší sestry napomenuly Lydii, aby držela jazyk za zuby, avšak pan Collins, hluboce uražen, odložil knihu a pravil:
