PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

"Již častěji jsem postřehl, že kniha vážnějšího zaměření zpravidla mladé dámy nezajímá, ač byla psána jen a jen pro jejich dobro. Přiznávám, že mě to překvapuje, neboť nic jim nemůže být tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však již déle milé sestřence vnucovat."
Nato se obrátil k panu Bennetovi a vyzval ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet souhlasil a poznamenal, že činí moudře, když nechá děvčata, aby se zabavila po svém vlastním pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se zdvořile omlouvaly, že ho Lydia přerušila, slibovaly, že se to už nestane, vrátí-li se ke čtení; pan Collins je sice nejprve ujistil, že se na sestřenku nehněvá, že její chování nepovažuje za urážku své osoby, ale pak se usadil s panem Bennetem u jiného stolku a připravil se ke hře.
15
Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš nevyvážilo ani vzdělání, ani společenská uhlazenost; většinu života strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem, a třebaže studoval na univerzitě, skládal pouze zkoušky a nezískal žádné užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka a vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní už značně zastínilo sebevědomí ducha zaostalého a málo používaného a pocity vyplývající z náhlého a nečekaného blahobytu. Šťastnou náhodou se nachomýtl lady Catherine de Bourghové právě ve chvíli, kdy se uvolnila hunsfordská fara; úcta k jejímu vznešenému rodu, zbožný obdiv, s nímž vzhlížel ke své mecenášce, spolu s velikým sebevědomím a značnou důvěrou ve své teologické vědomosti i schopnosti vládnout farnosti co její duchovní pastýř -- to vše se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou, domýšlivou a pokornou zároveň. Jelikož teď získal slušné obydlí a více než dostatečný příjem, chtěl se oženit a s longbournskou rodinou se hodlal smířit hlavně proto, že zamýšlel vybrat si za ženu jednu z Bennetových dcer, shledá-li, že jsou skutečně tak milé a půvabné, jak se o nich všeobecně tvrdilo. Tímto způsobem hodlal děvčata odškodnit, vynahradit jim, že zdědí panstsví jejich otce, a považoval to za záměr výborný, chvályhodný a bohabojný i mimořádně laskavý a nesobecký ze své strany.
Své úmysly nezměnil, když sestřenky spatřil na vlastní oči. Krásná tvář Jane Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila a podpořila zásadu o přednosti prvorozených; první večer padla volba na ni. Nazítří ráno však došlo ke změně, již způsobilo čtvrthodinové tete a tete s paní Bennetovou před snídaní; řeč se nejprve točila kolem jeho fary, nato se jí samozřejmě přiznal, že by pro ni rád v Longbournu našel paní, což ona přijala se souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak zároveň vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. "Za mladší dcery nemůže mluvit -- není s to mu s určitostí nic říci -- neví o žádných závazcích, ale nejstarší dcera -- musí se mu o tom koneckonců zmínit, cítí, že mu to musí naznačit -- se pravděpodobně co nejdříve zasnoubí."
Pan Collins tedy nepotřeboval než zaměnit Jane za Elizabeth, což mu nezpůsobilo žádné těžkosti, a paní Bennetová kula železo, dokud bylo žhavé. Elizabeth stejně následovala Jane co do pořadí i co do krásy, a tak ji tedy nahradila ona.
Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, že bude mít vkrátku dvě dcery vdané, a člověk, jemuž ještě včera nemohla přijít na jméno, se nyní hřál na výsluní její přízně.
Nezapomnělo se na Lydiin úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom Mary se chystaly jít také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky doprovodil; stál totiž velice o to, aby se ho zbavil a mohl se nerušeně uchýlit do své pracovny, kam ho pan Collins následoval hned po snídani údajně proto, aby se tam trvale usadil s jedním z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve skutečnosti panu Bennetovi neustále vykládal o svém domě a zahradě v Hunsfordu. Taková situace vyváděla pana Benneta docela z míry. Byl zvyklý mít ve svém pokoji klid a mír; byl připraven na pošetilosti a bláznivé nápady ve všech ostatních místnostech v domě, jak jednou sdělil Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou ohleduplností doporučil panu Collinsovi, aby se šel projít s jeho dcerami, a pan Collins, jenž byl ve skutečnosti jistě lepší chodec než čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal se ven.
Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností z jeho strany a zdvořilých odpovědí jeho sestřenek. Jakmile vkročili do městečka, přestal pro mladší sestry existovat. Šmejdily očima na všechny strany, nejdou-li někde důstojníci, a z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důležitého než skutečně elegantní klobouk nebo mušelín úplně nového vzorku za výlohou.
Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně vyhlížející pán, který na sebe rázem soustředil zájem všech mladých dam. Jeho ještě neznaly, zato důstojník, s nímž korzoval, byl právě onen pan Denny, na jehož návrat z Londýna se přišla Lydia pozeptat, a ten se jim uklonil. Všechny zjev neznámého upoutal, všechny uvažovaly, kdo by to mohl být, a Kitty s Lydií, pevně odhodlané to za každou cenu zjistit, vykročily v čele ostatních přes ulici pod záminkou, že chtějí vejít do obchodu na protější straně, a šťastnou náhodou vstoupily na chodník v tom okamžiku, kdy oba pánové na zpáteční cestě dospěli právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil na kus řeči a požádal o dovolení, aby jim směl představit svého přítele pana Wickhama, jenž s ním včera přijel z Londýna za tím účelem, aby k jeho velké radosti rozmnožil řady jejich pluku. Takže bylo všechno v nejlepším pořádku, neboť cizímu pánovi chyběly k dokonalosti jen důstojnické nárameníky. Jeho zjev mluvil pro něj, byl to člověk po všech stránkách neobyčejně přitažlivý, urostlý, s krásnými rysy a uhlazenými způsoby. Po představení projevil lichotivou ochotu se bavit, a to způsobem naprosto korektním a nestrojeným; všichni tu spolu stáli a příjemně rozmlouvali, dokud je nevyrušil klapot koňských kopyt a nespatřili Darcyho s Bingleyem na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili přímo k nim a zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl Bingley, hlavním předmětem pozornosti slečna Bennetová. Pravil, že je právě na cestě do Longsbournu, aby se pozeptal, jak se jí daří. Pan Darcy to úklonou potvrdil a zrovna si umiňoval, že nesmí mít oči jen pro Elizabeth, když tu upoutal jeho pozornost cizí muž, a Elizabeth, která náhodou v té chvíli k oběma vzhlédla, užasla, jak na ně to setkání zapůsobilo. Oba změnili barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se za několik okamžiků dotkl okraje klobouku, a pan Darcy jeho podrav sotva znatelně opětoval. Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit, nedovedla potlačit svou zvědavost.
Po chvíli se pan Bingley, jenž zřejmě nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval s přítelem v cestě.
Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny až k Philipsovým před dům a tam se s úklonou rozloučili, třebaže slečna Lydia velice naléhala, aby šli dál, a paní Philipsová se vyklonila z okna v saloně a hlasitě pozvání opakovala.
Paní Philipsová vždycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě starší, které u ní v poslední době nebyly; výmluvně jim líčila, jak ji překvapilo, že se tak nečekaně vrátily domů, což by byla ani nevěděla, neboť nepřijely kočárem Bennetových, kdyby náhodou nepotkala na ulici famula pan Jonese a ten jí neřekl, že nemají posílat žádnou medicínu do Netherfieldu, protož slečny Bennetovy už odjely, načež věnovala pozornost panu Collinsovi, jehož jí Jane představila. Přijala ho s vybranou zdvořilostí, což jí on v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, že k ní vtrhl, aniž měl tu čest ji znát, osměluje se však doufat, že mu to nebude mít příliš zazlé vzhledem k jeho příbuzenským svazkům s mladými dámami, díky nimž má to potěšení jí být představen. Paní Philipsová byla úplně překonána tak nebetyčně dokonalými způsoby, avšak zájem o jednoho cizího pána vystřídalo brzy vzrušení a dotazy ohledně druhého; nemohla o něm bohužel sdělit neteřím nic víc než to, co už věděly, že ho totiž přivezl pan Denny z Londýna a že má sloužit u domobraneckého pluku jako poručík. Pozoruje ho už dobrou hodinu, pravila, jak se prochází po ulici sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na scéně, byly by se Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně; naneštěstí však prošlo pod oknem pouze několik důstojníků, kteří se ve srovnání s novým objevem náhle jevili jako "nezajímaví hlupáci". Někteří z nich měli přijít k Philipsovým druhý den na večeři a paní tetinka slíbila, že vyšle manžela, aby se s panem Wickhamem seznámil a rovněž ho pozval, dostaví-li se v plném počtu i Longbournští. S tím všichni souhlasili a paní Philipsová prohlásila, že se jen trochu pobaví a zasmějí nad lotem a pak že jim nachystá něco teplého k večeři. Vyhlídka na takový zážitek všechny rozveselila a loučili se tedy v růžové náladě. Pan Collins se ještě jednou omluvil, než vykročil z pokoje, a dostalo se mu stejně zdvořilého ujištění, že omluv není třeba.
Na zpáteční cestě vylíčila Elizabeth Jane, čeho byla svědkem při setkání obou pánů. Jane by brala v ochranu jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se bylo zdálo, že se něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však jejich zvláštní počínání vysvětlit o nic víc než její sestra.
Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, že velebil zdvořilé přijetí a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, že krom lady Catherine a její dcery se ještě nesetkal s tak společenskou dámou, neboť ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale nadto ho výslovně pozvala druhý den na večeři, přestože do té chvíle neměl tu čest ji znát. Jistě to lze zčásti přičíst jeho vztahům k rodině Bennetových, avšak stejně se k němu ještě v životě nikdo nechoval tak pozorně.
16
Jelikož nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila s paní tetinkou, a úzkostlivý pan Collins, jenž pro samé ohledy nechtěl nechat manžele Bennetovy samotné ani jeden večer během své návštěvy, narazil na skálopevný protichůdný názor, dovezl ho kočár s pěti sestřenkami v patřičnou dobu do Merytonu; když děvčata vstoupila do salonu, vyposlechla s radostí zprávu, že pan Wickham přijal strýčkovo pozvání a že se už dostavil.
Po tomto sdělení se všichni rozesadili a pan Collins, jenž měl možnost se v klidu porozhlédnout a obdivovat, byl natolik uchvácen rozlohou bytu a zařízením, že si -- podle vlastních slov -- připadal, jako by se ocitl v malém ranním salonku na Rosingsu, kde panstvo v létě snídává; tímto příměrem se paní Philipsové zprvu příliš nezavděčil, avšak když jí náležitě vysvětlil, co je to rosingský zámek a kdo je jeho najitelka, když si vyposlechla popis jednoho z přijímacích salonů lady Catherine a dozvěděla se, že pouze komín od krbu přišel na osm set liber - pak teprve ocenila, jakou poklonu jí složil a už by se nebránila ani porovnání se zámeckým pokojem pro služku.
Až do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou hostitelku blaženým líčením lady Catherine i jejího sídla v celé jejich velkoleposti, přerušovaným jen občasnou pochvalnou zmínkou o jeho vlastním skromném obydlí a o tom, jak si je přestavuje a zařizuje. Paní Philipsová mu s velkým zájmem popřávala sluchu, měla o něm čím dál tím lepší mínění a dospívala k pevnému odhodlání, že o tom při první příležitosti dopodrobna zpraví všechny sousedky. Dívkám, které neměly chuť poslouchat bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu byl klavír, a prohlížet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby na římse u krbu, připadalo čekání nesnesitelně dlouhé. Přece však jednou skončilo. Páni se blížili, a když pan Wickham vešel, uvědomila si Elizabeth, že obdiv, s nimž na něho při prvním setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech zcela oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec mimořádně slušní a přijatelní chlapíci a nejlepší z nich byli právě přítomni, avšak pan Wickham je všechny zastiňoval svým zjevem, postavou, způsoby, chůzí, právě tak jako oni zastiňovali širokolícího, břichatého strýce Philipse, z něhož táhlo portské, jak za nimi vstoupil do pokoje.
Pan Wickham byl ten šťastný, na něhož se upíral snad každý ženský pohled, a Elizabeth byla ta šťastná, po jejímž boku nakonec usedl; a zapředl rozhovor způsobem tak přátelským, i když se jeho slova týkala jen deštivé noci a pravděpodobnosti, zda vlhké období ještě potrvá, že Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu, nudnému, fádnímu tématu může obratný řečník dodat na zajímavosti.
S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro děvčata přestal vůbec existovat; avšak paní Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její hostitelské pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou a bábovkou.
Když přišly na pořad karetní stolky, měl příležitost prokázat jí protislužbu tím, že zasedl k partii whistu.
"Nehraji dosud příliš dobře," řekl, "avšak rád se pocvičím, neboť to při svém postavení - " Paní Philipsová mu byla velmi zavázána, že doplnil počet hráčů, ale neměla čas vyslechnout celé zdůvodnění až do konce.
Pan Wickham whist nehrál a byl ochotně a s radostí uvítán u druhého stolu, kde zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve se ocitl v nebezpečí, že ho zcela uchvátí Lydia, neboť jejímu jazýčku se málokdy našel soupeř, jenže stejně hbitá byla i v lotu a brzy ji oblíbená hra zaujala natolik, že dychtivě sázela a hlásila se o výhry a ničemu jinému nevěnovala pozornost. Pan Whickham měl tedy možnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra dovolovala, a Elizabeth mu s potěšením naslouchala, ač měla pramálo naděje, že se od něho dozví to, co by ji bylo zajímalo nejvíc, totiž něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvažovala se ani zmínku utrousit. Její zvědavost však byla nečekaně uspokojena. Pan Wickham o tom začal sám. Zeptal se, jak daleko je z Merytonu do Netherfieldu, a když mu to pověděla, dotázal se váhavě, jak dlouho už tam pan Darcy dlí.
"Snad měsíc," pravila Elizabeth, a jelikož nechtěla toto téma ještě opustit, dodala: "Slyšela jsem, že má v Derbyshiru značný majetek."
"Ano," přisvědčil Wickham, "má nádherné panství. Vynáší mu ročně čistých deset tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl poskytnout přesnější údaje než já, neboť jsem byl s touto rodinou zvláštním způsobem ve styku od útlého dětství."
Elizabeth nepotlačila výraz údivu.
"Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboť jste pravděpodobně postřehla, jak chladně jsme se včera pozdravili. Stýkáte se s panem Darcym často?"
"Častěji, než je mi milé," zvolala Elizabeth rozčileně. "Žila jsem s ním čtyři dny pod jednou střechou a byl mi velmi nesympatický."
"Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu oprávněn. Znám ho už příliš dlouho a příliš dobře, abych ho mohl posuzovat spravedlivě. Nedokázal bych zůstat nestranný. Domnívám se, že vaše mínění by většinu lidí překvapilo a snad byste se k němu také jinde nedoznala tak oteřeně. Tady jste však v kruhu rodinném."
"Ujišťuju vás, že bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně jako zde v kterémkoli sousedním domě kromě Netherfieldu. Pan Darcy není v Hertfordshiru vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým povýšeným vystupováním. Nikdo vám o něm nepoví nic příznivějšího."
"Nemohu předstírat, že mě to mrzí," řekl Wickham po krátkém odmlčení. "Každému, tedy i jemu, se má dostat ocenění podle zásluhy, avšak právě jemu se to, pokud vím, často nestává. Lidé bývají zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností anebo je zastraší svými vznešenými a panovačnými způsoby, takže o něm soudí tak, jak si on sám přeje být posuzován."
"Já ho znám sice jen povrchně, ale považuju ho za člověka s velmi nepříjemnou povahou." Wickham jen zavrtěl hlavou.
"Rád bych věděl," pravil, "hodlá-li pobývat v těchto končinách ještě delší dobu."
"To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, že by se chystal odjet. Doufám, že vaše plány týkající se zdejšího pluku nebudou ovlivněny jeho pobytem na Netherfieldu."
"Ach ne, to ne, - já před ním utíkat nemusím. Bude-li si přát, aby mě neměl na očích, musí odjet on. Nejsme spolu zadobře, každé setkání s ním je pro mne utrpením, ale nemám důvod, proč bych se mu měl vyhýbat, kromě toho, co může zvědět celý svět - že se ke mně zachoval velice špatně a je bohužel takový, jaký je. Starý pan Darcy, jeho otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu, byl nejlepší člověk na světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy nemyslel tak dobře jako on a já nemohu ani pohlédnout na mladého pana Darcyho, aby mi tisíc krásných vzpomínek nedrásalo duši. Zachoval se ke mně neslýchaně, avšak věřím upřímně, že bych mu dokázal odpustit všechno jenom ne to, že zklamal přání svého otce a znesvětil jeho památku."
Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala s napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.
Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Merytonu a jeho okolí, o společenském životě. Zdálo se, že vše, co dosud viděl, na něho udělalo nejlepší dojem, a zvláště nešetřil decentními, leč nezastřenými poklonami na adresu merytonské společnosti.
"Těšil jsem se, že budu často pobývat ve společnosti, a hlavně z toho důvodu jsem vstoupil do domobrany. Věděl jsem, že jde o proslulý pluk, kde je příjemná služba, a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil své nynější působiště, lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichž se jim v Merytonu dostalo. Přiznám se vám, že se bez společnosti neobejdu. Poznal jsem už v životě lecjaká zklamání a mám povahu, která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat a žít mezi lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností jsem si zvolil tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou božím -- připravoval jsem se na to od dětství -- a dnes bych byl usazen na krásné faře s tučnou prebendou, kdyby se to bylo zlíbilo pánovi, o němž jsme právě hovořili."
"Skutečně?"
"Ano. Nebožtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, že mám dostat nejlepší faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi za kmotra a měl mě nesmírně rád. Jeho dobrota se ani slovy nedá vylíčit! Chtěl mě dobře zaopatřit a jistě se domníval, že tak učinil, ale když se fara uvolnila, dostal ji někdo jiný."
"Dobrý bože!" zvolala Elizabeth, "jak je to možné? Cožpak to jde, nedbat poslední vůle? Proč jste si nepodal žalobu?"
"Příslušná pasáž byla v závěti formulována dosti nejasně, takže jsem se nemohl dovolávat zákonů. Čestný člověk ale nemohl mít pochyb o úmyslech starého pána, leč panu Darcymu se zlíbilo o nich pochybovat -- nebo si je vykládat jako přání závislé na jistých okolnostech -- tvrdil, že jsem pozbyl veškerých nároků pro svou lehkomyslnost a výstřednosti, to už se vždycky něco najde. Jisté je, že se fara přede dvěma lety uvolnila, právě když jsem dosáhl věku, abych mohl být vysvěcen, a že ji dostal jiný; a stejně jisté je, že si nemohu nic vyčítat a nevím, co jsem provedl, že jsen si tohle zasloužil. Jsem člověk temperamentní a neopatrný, snad jsem mu někdy řekl do očí příliš otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho horšího si nejsem vědom. Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě nenávidí."
"Neslýchané! Zasloužil by veřejně zostudit."
"Dříve nebo později tomu jistě neujde, avšak nikoli z mého popudu. Dokud je mi drahá památka jeho otce, nemohu se mu postavit ani odhalit jeho pravou tvář."
Za tato slova si ho Elizabeth vážila a najednou jí připadal ještě hezčí než dřív.
"Ale co ho k tomu vedlo?" zeptala se po chvíli. "Z jakého důvodu se k vám zachoval tak krutě?"
"Cítí ke mně nenávist, jejíž původ musím do jisté míry hledat v žárlivosti. Kdyby si mě zesnulý pan Darcy tolik neoblíbil, jeho syn by mě snášel lépe: ale vřelé city, které ke mně pan Darcy starší choval, ho popuzovaly a dráždily, pokud vím, již od útlého věku. Nemá na to povahu, aby snášel soupeře, jemuž byla často dána přednost."
"Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného. I když mi nebyl sympatický, nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen dojem, že pohrdá bližními bez rozdílu, ale nenapadlo mě, že by se dokázal snížit k tak zlomyslné pomstě, k takové nespravedlnosti a nelidskosti."
Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: "Vzpomínám si však, jak se jednoho dne v Netherfieldu honosil nesmiřitelností svého hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít hroznou povahu."
"V tomto případě si nechci osobovat právo soudit," odvětil Wickham. "Sotva bych to dokázal nezaujatě."
Elizabeth se znovu hluboce zamyslela a pak zauvažovala nahlas: "Že se mohl tak zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci svého otce!" A málem dodala: A k mládenci jako vy, který už svým zjevem vzbuzujete sympatie na první pohled! Avšak spokojila se stylizací: "Vždyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve stejném prostředí, jak jste mi, nemýlím-li se, vyprávěl, a všechno vás muselo sbližovat!"
"Narodil jsem se ve stejné farnosti v jednom zámeckém parku, dětství jsme valnou většinu strávili spolu a bydleli pod jednou střechou. Můj otec zprvu zastával totéž jako váš pan strýček, ale vzdal se vlastní praxe, aby mohl být užitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela správě darcyovského panství. Pan Darcy si ho velice vážil a pokládal ho za svého blízkého, důvěrného přítele. Často prohlašoval, že je mému otci velmi zavázán za to, jak pečlivě řídí jeho hospodářství, a když otec ležel na smrtelném loži a on mu dobrovolně sliboval, že se o mne postará, vedla ho k tomu jistě vděčnost k němu stjně jako náklonnost ke mně."
"Neuvěřitelné!" zvolala Elizabeth. "A neslýchané! Divím se, že ho aspoň jeho známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě vyrovnal. Že aspoň kvůli tomu, když už pro nic jiného, není povznesen nad podvod, neboť jinak to nazvat nelze."
"Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je řízeno pýchou, která mu už často byla dobrým rádcem. Poutá ho k ctnosti úžeji než kterákoli jiná vlastnost. Jenže nikdo z nás nejedná podle stále stejné šablony a v mém případě působily ještě mocnější podněty než pýcha."
"Copak ho pýcha mohla někdy vést k něčemu dobrému?"
"Ale ano. Často se díky ní zachoval velkomyslně a štědře, neskrblil penězi, stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal svým deputátníkům, ulehčoval chudým. To všechno způsobuje rodinná pýcha, synovská pýcha, neboť on je velmi pyšný na to, co jeho nebožtík otec dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit rodné jméno, neztratit oblibu mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je také pyšný na svou sestru, do jisté míry ji snad i miluje, a proto se o ni laskavě a pečlivě stará: všichni ho chválí jako dobrého a pozorného bratra."
"Jaká je slečna Darcyová?"
Potřásl hlavou. "Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě srdce, mám-li o někom z Darcyových mluvit jinak než s uznáním. Avšak ona se příliš podobá bratrovi, je nadmíru pyšná. Jako malá holčička byla rozkošná, přítulná; oblíbila si mě a já ji dlouhé hodiny bavil svými kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je krásná, je jí asi patnáct nebo šestnáct, a pokud vím, je všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce žije v Londýně pod péčí a ochranou soukromé učitelky."
Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se odmlčeli, až Elizabeth, která se nemohla nevrátit ještě jednou k počáteční rozmluvě, pravila: "Udivuje mě, že se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleyem! Jak se může tak dobrosrdečný pan Bingley, jenž se mi skutečně zdá sympatický, sblížit právě s takovým člověkem? Vždyť se k sobě vůbec nehodí! - Znáte se s panem Bingleyem?"
"Ne, neznám."
"Je to velice družný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani netuší, jaký je pan Darcy ve skutečnosti."
"Snad to netuší, ale pan Darcy umí být příjemný, když mu na tom záleží. Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka, uzná-li vás za hodnou svého zájmu. Ve společnosti lidí z jeho společenských kruhů je zcela jiný než mezi méně majetnými. Pýchy se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný, spravedlivý, upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý -- podle té které peněženky a osobnosti."
Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáždili u druhého stolu a pan Collins zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní Philipsovou. Posledně jmenovaná dáma se k němu obrátila s obvyklým dotazem, měl-li ve hře štěstí. Ukázalo se, že nikoli, že prohrál všechny partie; když však paní Philipsová vyjádřila své politování nad touto skutečností, ujišťoval ji s přehnaným důrazem, že mu na tom nezáleží, on že na penězích nelpí, a prosil ji, aby tomu nepřikládala význam.
"Vím dobře, drahá madam," pravil, "že člověk, jenž usedá ke karetnímu stolku, je v jistém smyslu hříčkou náhody -- a já zaujímám naštěstí takové postavení, že si kvůli pěti šilinkům nemusím dělat těžkou hlavu. Každý to zajisté říci nemůže, avšak díky lady Catherine de Bourghové mi není třeba dbát na maličkosti."
Tato slova upoutala zájem pana Wickama, který chvíli pana Collinse pozoroval a pak se zeptal tiše Elizabeth, je-li její příbuzný přítelem rodiny de Bourghových.
"Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých služeb," odvětila. "Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji nezná dlouho."
"Víte ovšem, že lady Anne Darcyová byla sestrou lady Catherine de Bourghové, a že je tudíž pan Darcy synovcem lady Catherine."
"Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady Catherine, slyšela jsem o ní předevčírem poprvé v životě."
"Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička a všeobecně panuje přesvědčení, že ona a její bratranec obě panství spojí."
Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení na chudinku slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy, marná a zbytečná náklonnost k jeho sestře i projevy obdivu k němu samotnému, je-li předurčen jiné.
"Pan Collins," pravila, "velebí lady Catherine i její dceru, kudy chodí, avšak podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla dojmu, že se nechává strhnout svou vděčností a že jeho mecenáška je ve skutečnosti žena arogantní a sobecká."
"Myslím, že se vůbec nemýlíte," odvětil Wickham, "neviděl jsem ji už řadu let, ale velmi dobře se pamatuju, že jsem ji nikdy neměl rád a že se chovala vždy panovačně a beztaktně. Říkává se o ní, že je nadmíru chytrá a rozumná, ale já se domnívám, že tuto reputaci získala jednak díky svému rodu a bohatství, pak díky svému vladařskému vystupování a konečně vlivem svého pyšného synovce, jenž předpokládá, že každý z jeho blízkých je nadán mimořádnými duševními schopnostmi."
Elizabeth uznala, že jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně, a bavili se spolu dál k oboustranné spkojenosti, dokud večeře neukončila karetní partie a nedala příležitost i ostatním dámám podílet se na dvornosti pana Wickhama. Při bujarém stolování u Philipsových se sotva dalo duchaplně konverzovat, avšak jeho způsoby našly zalíbení v očích všech. Než večírek skončil, měla ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů nemyslela než na pana Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však vůbec možnost se o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být ani chvilku zticha. Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála a kolikrát prohrála, a než pan Collins stačil vypovědět, jak si váží přátelského přijetí u manželů Philipsových, než znovu kdekoho ujistil, že si ze své prohry v kartách vůbec nic nedělá, než vypočítal všechny chody večeře a několikrát se omluvil, že se sestřenky kvůli němu musí tísnit, stál už kočár dávno před vraty v Longbournu.

17
Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem Wickhamem. Jane ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem - nemohla se smířit s myšlenkou, že by byl pan Darcy tak málo hoden přátelství pana Bingleyho; na druhé straně však při své povaze nedokázala pochybovat o pravdomluvnosti na pohled tak symptického mladého muže, jako byl Wickham. Pouhá možnost, že byl skutečně vystaven takovému protivenství, v ní vzbuzovala vřelý soucit, a tak nezbývalo než si zachovat dobré mínění o obou, obhajovat každého zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu to, co se nedalo vysvětlit jinak.
"Jsem přesvědčena, že se oba stali obětí nedorozumění," pravila. "Jak k tomu došlo, to nemůžeme vědět. Snad zasáhl nějaký prostředník tak, že se jeden druhému jevili v klamném světle. Nemůžeme si zkrátka domýšlet, jaké příčiny a okolnosti je znesvářily, aniž na toho či onoho svalíme odpovědnost."
"V tom máš tedy pravdu, ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty prostředníky, co do té záležitosti zasahovali, milá Jane. Je třeba si něco vymyslet, neboť jinak budeme muset někoho odsoudit."
"Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen považ, drahá Lízinko, jaké podivné světlo by to vrhalo na pana Darcyho, kdyby se ukázalo, že se takhle zachoval k oblíbenci svého otce, jehož přislíbil zaopatřit. To je vyloučené. Nikdo, komu lidskost není cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho nebyl schopen. Copak by se v něm jeho důvěrní přátelé mohli tak strašně mýlit? -- Ne, to ne!"
"Dovedu si mnohem spíše představit, že bylo zneužito důvěry pana Bingleyho, než že by si pan Wickham vymyslel takovou historku, jakou mi včera o sobě vyprávěl; měl pohotově fakta, všechno. Pan Darcy ji ostatně může vyvrátit, není-li pravdivá. Ale říkal to s tak upřímným pohledem!"
"Je to těžká věc, hrozná. Jeden neví, co si o tom myslet."
"Promiň, ale jeden ví přesně, co si o tom myslet."
Jane si však byla jista jen jedním, že se pan Bingley, bylo-li skutečně zneužito jeho důvěry, ocitne v trapné situaci, až se to rozkřikne.
Rozhovor obou dívek, jenž se odehrával v parku, přerušil příjezd právě některých zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je přišli osobně pozvat na dlouho očekávaný netherfieldský ples, který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele pozdravily svou drahou přítelkyni, tvrdily, že ji už neviděly dlouhé věky, a opětovně se dotazovaly, co dělala od té doby, kdy se rozloučily. Ostatním členů rodiny nevěnovaly téměř pozornost, paní Bennetovou přehlížely, pokud to jen šlo, s Elizabeth sotva prohodily pár slov, na ostatní vůbec nepromluvily. Zakrátko opět odjely, zvedly se tak rychle, že bratra úplně zmátly, a odspěchaly, jako by užuž chtěly být z dosahu zdvořilosti matky Bennetové.
Netherfieldský bál byl pro všechny ženy v rodině představou nadobyčejně lákavou. Paní Bennetová ráčila usoudit, že pan Bingley pořádá ples na počest její nejstarší dcery, a zvlášť jí polichotilo, že je přišel pozvat osobně, místo aby poslal formální pozvánku. Jane si v duchu kreslila, jak krásný večer stráví ve společnosti obou svých přítelkyň, zahrnována pozornostmi jejich bratra. Elizabeth se těšila, že protančí noc s panem Wickhamem a že jí pan Darcy svými pohledy i chováním všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii nezáviselo štěstí ani tak na určité události nebo určité osobě, ačkoli obě, stejně jako Elizabeth, hodlaly tančit převážně s panem Wickhamem, nebyl to však jediný partner, jenž je mohl uspokojit, a ples je každopádně ples. Dokonce i Mary ujistila ostatní, že jí to není proti mysli.
"Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená," pravila. "Nepovažuju za oběť si tu a tam večer vyjít. Každý je společnosti něčím povinován; a kromě toho se i já přikláním k názoru, že je ku prospěchu občas se pobavit a rozptýlit."
Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření, že se dokonce nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho jinak příliš často nepromluvila, a zeptala se ho, přijme-li pozvání pana Bingleyho, a zda bude v kladném případě pokládat za vhodné, aby se sám zúčastnil zábavy; dosti ji překvapilo, když zjistila, že proti tomu nemá výhrad, že hodlá tančit a vůbec se neobává nelibosti arcibiskupa ani lady Catherine de Bourghové.
"Ujišťuji vás, že takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem pro váženou společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi cizí i námitky proti tanci a doufám, že budu mít tu čest odvést do kola během večera všechny své půvabné sestřenky, a při této příležitosti bych chtěl poprosit vás, slečno Elizabeth, abyste mi zadala první dva kousky -- věřím, že sestřenka Jane pochopí, proč jsem požádal první vás, a nebude si to vykládat jako projev neúcty ke své osobě."
Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se, že zahájí ples s panem Wickhamem, a teď se jí uváže na krk pan Collins! Dosud nikdy se jí dobrá nálada tak nevyplatila. Nedalo se však nic dělat. Odsunula svou a Wickhamovu blaženost na dobu pozdější a přitakala panu Collinsovi, jak nejpřívětivěji dokázala. Jeho galantnost ji těšila tím méně, když ji napadlo, neskrývá-li se za ní něco víc. Poprvé jí svitlo podezření, není-li snad ona ta vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na hunsforské faře a zaskakovat do počtu u karetních stolků na rosingském zámku, nevyskytnou-li se vítanější hosté. A brzy se její neblahé tušení utvrdilo v jistotu, když viděla, jak je k ní čím dál pozornější, jak se často pokouší složit poklonu jejímu vtipu a temperamentu, a třebaže ji takové účinky jejího osobního kouzla víc překvapovaly, než těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, že jí je tento budoucí ženich velmi vítán. Elizabeth její narážky raději pomíjela, neboť si byla dobře vědoma, že jakákoli odpověď musí mít vzápětí vážné neshody. Pan Collins ji třeba ani o ruku nepožádá, a dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu mrzutosti.
Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům, jako byl netherfieldský ples, byly by se mladší slečny Bennetovy ocitly v strašné situaci, neboť ode dne, kdy přišlo pozvání, až do dne, kdy se ples konal, trvaly takové lijáky, že se ani jednou nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je tedy ani tetinka, ani páni důstojníci, ani novinky -- vždyť i čajové růžičky pro tu událost musel přivézt posel. Rovněž Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, když jí počasí zcela znemožnilo prohlubovat přátelství s panem Wickhamem, a nic než ples příští úterý nepomohlo Kitty s Lydií přečkat takový pátek, sobotu, neděli a pondělí.
18
Až do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salonu a marně se rozhlížela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi, jí ani na mysl nepřišlo, že by nemusel být přítomen. Věřila ve shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami, které by ji mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji než jindy a s velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci, které ještě nebyly ztečeny, přesvědčená, že jich nezbývá tolik, aby to nestačila během jednoho večera. Okamžitě však pojala strašlivé podezření, že ho pan Bingley z ohledu na přítele opomněl, když zval důstojníky, a třebaže se ukázalo, že to tak docela nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, na něhož se Lydia dychtivě obrátila, a sdělil jim, že pan Wickham musel včera odjet za obchodními záležitostmi do Londýna a že se ještě nevrátil, načež dodal s výmluvným úsměvem: "Nemyslím, že by se ty obchodní záležitosti nedaly odložit, kdyby se nechtěl vyhnout jistému zde přítomnému pánovi."
Tento dodatek Lydia přeslechla, avšak Elizabeth neušel, a jelikož Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla v tom nemalý důkaz, že se od prvopočátku nemýlila, a její antipatie k němu se právě prožitým zklamáním tak vyhrotily, že mu sotva dokázala jakžtakž slušně odpovědět na zdvořilé dotazy, s nimiž k ní vzápětí přikročil. Bude-li k Darcymu pozorná, vlídná a trpělivá, ublíží tím Wickhamovi. Byla odhodlaná vůbec se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak nemilostivě, že to div neodpykal i Bingley, jehož zaslepená náklonnost ji dráždila.
Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaže pro ni byl večer zkažený, nesetrvala ve špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce Charlottě Lucasové, již celý týden neviděla, a brzy dokázala přenést řeč na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy. Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor, často vykročil opačným směrem, aniž si to uvědomil, a uvedl ji do takových nesnází a trapností, jak to jen dokáže nepříjemný partner, než odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí.
Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěžila se povídáním o Wickhamovi a zjištěním, že se těší všeobecné oblibě. Když dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením, že mu přislíbila příští tanec, aniž věděla jak. Odešel od nich okamžitě, takže si mohla hned začít vyčítat svou malou duchapřítomnost. Charlotta se ji snažila utěšit: "Uvidíš, že se ukáže jako milý společník."
"Chraňbůh! To by byl hrozný malér, aby se ukázal jako milý společník člověk, kterého jsi odhodlaná nenávidět! To mi nesmíš přát."
Když hudba spustila a Darcy se blížil, aby ji odvedl do kola, Charlotta ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, že se jí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát důležitější. Elizabeth neodpověděla a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úžasu, jaké cti se jí to dostává. Dlouhou chvíli stáli, aniž promluvili, až Elizabeth nabyla dojmu, že mají oba tance promlčet; nejprve si řekla, že ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, že vytrestá svého tanečníka víc, když ho přiměje k rozhovou, a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho oslovila podruhé: "Teď je řada na vás, abyste něco řekl, pane Darcy. Já už jsem prohodila pár slov o tanci a vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě."
Usmál se a ujistil ji, že pohovoří, o čemkoli jí libo.
"Výborně. Taková odpověď zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, že soukromé plesy jsou mi mnohem milejší než veřejné. Do té doby však můžeme mlčet."
"Bavíte se tedy zpravidla při tanci?"
"Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte. Vypadalo by to podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak kvůli některým lidem by měla být stanovena taková konverzační pravidla, aby jim mluvení dalo co nejmenší námahu."
"Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, že by to přišlo vhod mně?"
"Tak i tak," odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: "Postřehla jsem totiž už dávno, že jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští, odměření, neradi něco řekneme, ledaže se odhodláme pronést nějakou moudrost, která všechny přítomné ohromí a přejde na potomstvo s gloriolou přísloví."
"Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem si jist," pravil. "Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to bezpochyby považujete za věrný portrét."
"Nemohu posuzovat vlastní dílo."
Na to jí neodpověděl a mlčeli už, dokud hudba nedohrála. Pak se jí zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Merytonu. Přitakala, a protože nedokázala odolat pokušení, dodala: "Když jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním pánem."
Zapůsobilo to okamžitě. Zatvářil se ještě upjatěji než jindy, avšak neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost, nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen odhodlal a úsečně prohodil. "Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými způsoby, že lehce navazuje přátelství; je-li stejně schopen si je udržet, tím si nejsem tak jist."
"Měl to neštěstí, že pozbyl vašeho přátelství," odvětila Elizabeth důrazně, "a následky ponese asi celý život."
Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, že by rád změnil téma rozhovoru. V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas, jenž hodlal projít tanečními páry na druhou stranu místnosti. Jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu i k jeho tanečnici.
"Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak dokonalého tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil, že vaše půvabná parnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit naději, že budeme mít to potěšení vás takto často vídat, až dojde k jistému příjemnému překvapení, viďte, slečno Elizo?" (A ukázal očima na její sestru a Bingleyho.) "Blahopřání se jen pohrnou. Obracím se na vás, pane Darcy, nechci vás však déle zdržovat, drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, když vám překážím v zábavě s touto okouzlující mladou dámou, jejíž jasné oči už na mne také hledí vyčítavě."
Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť narážka sira Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila, a pozoroval teď s velmi vážnou tváří Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili. Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se slovy: "Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, než nás sir William přerušil."
"Myslím, že jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit v tomhle sále dvojici, která by si toho měla méně co říci. Vyzkoušeli jsme už neúspěšně dva nebo tři náměty, opravdu nevím, o čem bychom si ještě povídali."
"Co byste říkala knihám?" zeptal se s úsměvem.
"Knihám -- ale ne! Jsem si jistá, že si nevybíráme stejné knihy, ani je nečteme se stejnými pocity."
"Mrzí mě, že si to myslíte, avšak je-li tomu tak, pak je o téma postaráno. Můžeme porovnávat své rozdílné názory."
"Ne, nemohu se bavit o knihách na plese, to mám vždy plnou hlavu jiných věcí."
"Zajímá vás tedy při takovéto příležitosti pouze přítomnost?" zeptal se s pochybovačným pohledem.
"Ano," přisvědčila bez uvažování, neboť zabloudila v myšlenkách daleko, jak brzy ukázala její další slova: "Vzpomínám si, jak jste jednou říkal, pane Darcy, že stěží dokážete odpustit, a jste-li proti někomu zaujatý, nemá naději, že by si vás usmířil. Předpokládám však, že pečlivě všechno zvážíte, než si o někom takový názor utvoříte."
"To ano," souhlasil rozhodně.
"Nedáte se zaslepit předsudky?"
"Doufám, že ne."
"Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát, aby soudili spravedlivě."
"Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?"
"Tvořím si jen náčrt vaší povahy," odvětila tónem, který se snažil přejít do lehčí podoby. "Snažím se ji pochopit."
"A jak se vám to daří?"
Zavrtěla hlavou. "Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás tolik protichůdných názorů, že z toho vůbec nejsem moudrá."
"Rád věřím," pravil vážně, "že se o mně povídají různé věci; přál bych si jen, slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj portrét, neboť mám důvod se obávat, že by výsledek nesloužil ke cti vám ani mně."
"Neučiním-li to však dnes, nebudu k tomu třeba už mít příležitost."
"Rozhodně vám nechci překážet v rozptýlení," odvětil chladně. Na to už nic neřekla, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba plní trpkosti, ač nikoli ve stejné míře, neboť Darcy k ní choval ve své hrudi natolik mocný cit, že ji za chvíli dokázal zprostit viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.
Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bingleyová a oslovila ji s výrazem společensky přijatelného opovržení: "Tak vás prý, slečno Elizo, okouzlil George Wickham! Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na tisíc věcí, a z toho seznávám, že ten mladý muž ke svým četným sdělením zapomněl připojit ještě jedno, že je totiž synem starého Wickhama, bývalého správce nebožtíka pana Darcyho. Dovolte však, abych vám přátelsky poradila, že jeho řeči nesmíte brát za bernou minci, například je lež jako věž, že se k němu pan Darcy špatně zachoval, naopak, jednal s ním vždy s mimořádnou laskavostí a George Wickham mu oplatil neslýchaně hanebným způsobem. Nevím o tom nic bližšího, ale vím velmi dobře, že na tom pan Darcy nenese sebemenší vinu, že nesnáší ani zmínku o Georgi Wickhamovi, a třebaže ho můj bratr nemohl dost dobře vyloučit, když zval důstojníky, byl velmi rád, když zjistil, že se odklidil z cesty. Je to od něho velká drzost, že sem na venkov vůbec přijel, divím se, kde bere tu troufalost. Je mi líto, slečno Elizo, že jsem vá musela odhalit pravou tvář vašeho oblíbence, uváží-li se však z jaké rodiny pochází, sotva se od něho dá čekat něco lepšího."
"Jeho proviněním je podle vás jeho rodina," namítla rozhněvaná Elizabeth, "neboť jste ho nenařkla z ničeho horšího, než že jeho otec byl hospodářským správcem pana Darcyho, a o této skutečnosti mě, buďte ujištěna, zpravil sám."
"Tak to pardon," odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se odvrátila. "Promiňte, že jsem se do toho vložila, myslela jsem to dobře."
Nestoudná osobo! zlobila se Elizabeth v duchu. Jsi na velkém omylu, domníváš-li se, že mě může zviklat takový nízký útok. Není za tím nic než tvá vlastní úmyslná neinformovanost a Darcyho podlost. Vyhledala pak svou nejstarší sestru, která slíbila, že se na to vyptá Bingleyho. Jane jí vykročila vstříc se sladkým, blaženým úsměvem a její šťastně rozzářený obličej jasně dokazoval, že ji průběh večera uspokojuje. Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamžiku Wickhamova pře, odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní ustoupilo do pozadí naději, že Jane je na nejlepší cestě ke štěstí.
"Chci se tě zeptat," pravila s úsměvem o nic méně radostným, než byl sestřin, "co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale zřejmě ses příliš dobře bavila, abys myslela na někoho třetího, a v tom případě ti to ráda promíjím."
"Ne," odpověděla Jane, "nezapomněla jsem na něho, ale nemohu ti sdělit nic důležitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho případu, neví, čím si vlastně pohněval pana Darcyho, ale je ochoten se zaručit, že se jeho přítel zachoval správně, bezúhonně a čestně, a je naprosto přesvědčený, že si pan Wickham vůbec nezasloužil takové ohledy, jaké k němu pan Darcy měl, a musím bohužel přiznat, že on ani jeho sestra nelíčí pana Wickhama v dobrém světle. Obávám se, že jednal velmi nemoudře a že si ho pan Darcy přestal vážit."
"Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?"
"Ne, viděl ho poprvé v životě onehdy dopoledne v Merytonu."
"Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co však říkal o té faře?"
"Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy nejednou vyprávěl, ale domnívá se, že mu byla odkázána jen za určitých podmínek."
"Nepochybuju vůbec o tom, že to pan Bingley myslí upřímně," pravila Elizabeth vzrušeně, "musíš mi však prominout, že mi pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley obratně hájí přítele, to uznávám, ale nezná všechny okolnosti tohoto případu, a co zná, to se dozvěděl právě od onoho přítele, a proto nemám zatím důvod změnit své původní mínění o obou pánech."
Převedla rozhovor na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth s potěšením poslouchala, jak se Jane skromně poddává radostné naději, že není Bingleymu lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji v té dobré víře utvrdila. Když se k nim pak Bingley sám připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu Lucasovou; na její dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila odpovědět, neboť k nim přiběhl pan Collins a vysoce vzrušeně jim sdělil, že právě měl to štěstí a učinil důležitý objev.
"Zvláštní náhodou jsem zjistil," pravil, "že je zde v tomto sále přítomen blízký příbuzný mé mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám onen pán zmínil v rozhovoru s mladou dámou, která zde zastupuje paní domu, o své sestřenici slečně de Bourghové a o její matce lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to pomyslel, že se v této společnosti setkám se synovcem lady Catherine de Bourghové! Jsem velmi rád, že jsem to objevil zavčas, abych mu mohl složit svou uctivou poklonu, což hned teď učiním; doufám, že mi promine, že se tak nestalo již dříve. Neměl jsem povědomost o jeho příbuzenských svazcích, a to mi budiž omluvou."
"Přece neoslovíte pana Darcyho, když jste mu nebyl představen!"
"Ovšemže ano. Omluvím se mu, že jsem tak neučinil hned. Domnívám se, že ten pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit, že Její Jasnost se před pouhými šesti dny vynacházela dobře."
Elizabeth se ho všemožně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat, ujišťovala ho, že to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou dotěrnost, bude-li osloven cizím pánem, a ne za projev úcty ke své tetě, že není vůbec nutné, aby si jeden druhého všímali, a kdyby přece, pak že je na panu Darcym, jakožto bohatším a urozenějším, aby o něho projevil zájem. Na panu Collinsovi bylo vidět, že je odhodlán navzdory všem prosadit svou, a když domluvila, odpověděl: "Drahá slečno Elizabeth, chovám velikou úctu k vašemu vynikajícímu úsudku o záležitostech v dosahu vašeho chápání, avšak dovolte mi podotknout, že je velký rozdíl mezi stávajícími pravidly, jimiž se řídí příslušníci světských stavů, a pravidly, jimiž se řídí duchovní; rád bych zdůraznil -- s vaším dovolením -- že dle mého názoru je duchovní stav roven nejvznešenějším stavům našeho království, je-li zároveň provázen patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit, abych se v tomto případě řídil tím, co mi káže svědomí, a učinil to, co pokládám za svou povinnost. Odpusťe mi prosím, že nevyužiji dobrodiní vašich rad, jimiž jsem hotov se provždy řídit v jiných věcech, třebaže v tomto případě vzhledem k svému vzdělání a dlouholetému studiu se považuji za povolanějšího posoudit, co je správné a co nikoli, než mladá dáma jako vy." S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit na pana Darcyho. Elizabeth se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení, a viděla, že se značným údivem. Její bratranec předeslal své řeči hlubokou poklonu, a třebaže nemohla pochytit slova, měla pocit, že je slyší všechna, a podle rtů rozeznávala výrazy jako "omlouvám se", "Hunsford" a "lady Catherine de Bourghová". Zlobilo ji, že se zesměšňuje před takovým člověkem. Pan Darcy na něho patřil s nelíčeným úžasem, a když mu konečně pan Collins dal možnost odpovědět, řekl mu pár chladně zdvořilých slov. To však pana Collinse neodradilo od dalšího monologu a opovržení pana Darcyho zřejmě podstatně vzrostlo při tomto druhém výlevu, po němž se lehce uklonil a odešel. Pan Collins se pak vrátil k Elizabeth.
"Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehož se mi dostalo," pravil. "Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně potěšila. Odpověděl mi velmi zdvořile, a dokonce mi složil poklonu slovy, že zná rozšafnost lady Catherine a soudí tudíž, že by si neoblíbila člověka, jenž by toho nebyl hoden. To vyjádřil krásně. Udělal na mne skutečně ve všem všudy nejlepší dojem."
Jelikož Elizabeth už nerozptylovaly žádné vlastní zájmy, věnovala nyní pozornost výhradně své sestře a Bingleymu a to, co se nabízelo jejím očím, v ní vyvolalo tak příjemné dojmy, že byla téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v duchu jako paní právě tohoto domu, prožívající manželské štěstí, jaké přináší jen pravá láska, a měla pocit, že by se za těchto okolností mohla dokonce i vynasnažit oblíbit si obě Bingleyho sestry. Všimla si, že myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a umiňovala si, že se neodváží do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš mnoho. Považovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, když byla při večeři usazena přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení zjistila, že matka hovoří s touto osobou (byla to lady Lucasová) mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, že si pan Bingley Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její nevyčerpatelné výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala výhody tohoto sňatku. Předně ji blažilo, že je to okouzlující mladý muž, tak zámožný, a že bydlí jen na tři míle od nich; dále ji těšilo vědomí, že si obě jeho sestry Jane zamilovaly a že jsou nepochybně tomuto svazku nakloněné neméně tak jako ona. Nadto se tím otvírají slibné vyhlídky jejím mladším dcerám, neboť když Jane udělá takovou partii, jistě se tím i jim naskytne možnost seznámit se s dalšími bohatými mladíky, a konečně byla příjemná představa, že vdaná dcera bude moci dělat gardedámu svým sestrám a ona už nebude nucena chodit do společnosti častěji, než se jí zachce. Dobrý mrav vyžadoval, aby tato okolnost byla v jejím věku pokládána za radostnou, avšak o nikom se nedalo s tak malou pravděpodobností předpokládat, že bude ochotně trávit večery doma, jako o paní Bennetové, a to bez ohledu na věk. Nakonec popřála lady Lucasové upřímně a ze srdce, aby i ona dosáhla podobné blaženosti, očividně a vítězoslavně přesvědčena, že na to nemá nejmenší naději.
Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov anebo ji aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně hlaholivě; bylo jí nevýslovně trapně při pomyšlení, že téměř všechno slyší pan Darcy, který seděl proti nim. Ale matka ji vyhubovala, že plácá hlouposti.
"Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud vím, nejsme mu povinováni žádnými zvláštními ohledy, abychom nesměli říkat, co on sám snad nerad slyší."
"Probohaživého, ne tak nahlas, paní máti! Co z toho budete mít, když pana Darcyho urazíte? Tím se jeho příteli nezavděčíte!"
Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým dojmům stále stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením. Nemohla si pomoci, musela poočku pozorovat pana Darcyho, třebaže jí každý pohled potvrzoval to, čeho se obávala: nedíval se sice na její matku, ale pozorně ji poslouchal. Výraz jeho tváře přešel od hlubokého opovržení k neproniknutelné vážnosti.
Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci, a lady Lucasová, která už hezkou chvíli zívala při vypočítávání rozkoší, jež jí samé nebyly souzeny, se mohla v klidu utěšit šunkou a kuřetem. Elizabeth začala ožívat. Avšak toto pokojné období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po večeři přišla řeč na zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary po nepatrné pobídce chystá přítomné oblažit. Četnými výmluvnými pohledy a němými prosbami se ji snažila odradit, aby nepodlehla své slabosti, ale vše nadarmo. Mary jí nechtěla rozumět a začala zpívat. Elizabeth na ni upírala zrak, s trýznivými pocity absolvovala spolu s ní jednu strofu za druhou a její netrpělivost podstoupila další trudnou zkoušku, neboť když Mary od stolu děkovali, padla i zmínka o tom, že snad budou mít ještě to potěšení si ji poslechnout, a ona sotva po půlminutové pauze začala znovu. Mary postrádala schopnosti pro takovéto vystoupení, měla slabý hlas a strojené způsoby. Elizabeth prožívala muka. Obrátila se na Jane, aby viděla, jak ta to snáší, ale Jane se docela klidně bavila s Bingleyem. Pohlédla na jeho sestry a viděla, že si vyměňují výsměšné pohledy, a na Darcyho, jehož neproniknutelný vážný výraz však nedoznal změny. Vyhledala tedy očima otce a němě ho poprosila, aby zasáhl a nenechal Mary koncertovat celý večer. Pochopil, a když Mary skončila druhou píseň, pravil nahlas: "To by snad stačilo, děvenko. Potěšila jsi nás už dost. Ať mají také ostatní slečny možnost ukázat, co umějí."
Mary sice předstírala, že neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo. Elizabeth ji litovala, že musela vyslechnout taková slova, a otce, že je musel pronést, a smutně usoudila, že svou úzkostlivostí nikomu neprospěla. Společnost mezitím vybízela ostatní dámy, aby něco předvedly.
"Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat," pravil pan Collins, "pak bych se s velkou radostí zavděčil společnosti písničkou, neboť pokládám hudbu za nevinnou zábavu, zcela vhodnou i pro stav duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze, který věnuje hudbě příliš mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné věci. Duchovní pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí dohodnout na takových desátkách, které by mu přinášely užitek a nevadily jeho pánovi. Pak si musí psát vlastní kázání, a to už mu nezbude nadmíru času na farníky a na udržování a zlepšování fary, neboť je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání. Rovněž nepovažuji za malicherné dbát, aby se ke každému choval ohleduplně a bohabojně, především však k těm, jimž vděčí za své zabezpečení. Ne, této povinnosti ho nelze zprostit, a právě tak neobstojí v mých očích ten, kdo by opomněl příležitost prokázat svou úctu komukoli, kdo je s onou rodinou spřízněn." Úklona směrem k panu Darcymu zakončila projev, jenž byl pronesen tak hlasitě, že jej vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně přihlíželi, jiní se usmívali, ale nikdo z něho asi neměl větší legraci než sám pan Bennet, zatímco jeho choť docela vážně pana Collinse pochválila za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala k lady Lucasové, že je to mimořádně chytrý a solidní mladík.
Elizabeth měla dojem, že kdyby se doma předem domluvili, jak se během večera co nejvíc znemožnit, nemohli sehrát své role s větší vervou a větším úspěchem; byla jen ráda kvůli Jane, že Bingleyho pozornosti ledacos ušlo a že snad není tak jemnocitný, aby příliš trpěl pošetilostmi, jichž si nemohl nepovšimnout. Však už stačilo, že obě jeho sestry a Darcy mají tolik příležitosti tropit si šašky z jejího příbuzenstva, a jenom nevěděla, dráždí-li ji více jeho mlčenlivé opovržení anebo jejich urážlivé úsměvy.
Zbytek večera jí poskytl málo povyražení. Pan Collins se jí vytrvale držel a škádlil ji, a třebaže se mu už nepodařilo přemluvit ji, aby si s ním zatančila, zabránil jí, aby tančila s jinými. Marně ho prosila, aby se nevěnoval jenom jí, a nabízela mu, že ho představí kterékoli přítomné dívce. Ujistil ji, že mu na tanci vůbec nezáleží, že mu leží na srdci jen jedno, totiž zalíbit se jí vybranou dvorností, a že tedy úmyslně setrvá celý večer v její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit. Ještě že měla oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se k nim často přidružila a dobromyslně na sebe brala břímě zábavy s panem Collinsem.
Také se tím zprostila dalších urážlivých pozorností ze strany pana Darcyho, jenž často stanul zcela sám v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal navázat s ní rozhovor. Domnívala se, že to zavinily její narážky na pana Wickhama, a byla tomu ráda.
Longbournští odjížděli poslední ze všech hostů a díky manévrování paní Bennetové museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po odchodu ostatních, čímž měli dost času pozorovat, jak rádi by jim někteří z netherfieldského panstva už viděli záda. Paní Hurstová se sestrou sotva otevřely ústa, leda aby si postěžovaly na únavu, a dávaly zřetelně najevo, že už by chtěly mít svůj dům pro sebe. Mařily každý pokus paní Bennetové o rozhovor a svou netečností nakazily celou společnost, nepomáhaly ani dlouhé výlevy pana Collinse, jenž skládal poklony panu Bingleymu a jeho sestrám, jak vznešenou zábavu uspořádali a jak neobyčejně zdvořile a pohostinně přijímají hosty. Darcy mlčel jako zařezaný. Pan Bennet roněž nic neříkal a měl z celého výjevu švandu. Pan Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili jenom spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní Hurstová nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš unavená, aby pronesla víc než občas nějaké to "páni, jak já bych spala!" provázené pořádným zívnutím.
Když se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Bennetová přezdvořile naději, že snad brzy budou mít to potěšení uvítat celou rodinu v Longbournu, a obrátila se ještě zvlášť na pana Bingleyho, aby ho ujistila, že jim způsobí velkou radost, poobědvá-li někdy u nich v kruhu rodinném, a že nemusí čekat na pozvání. Pan Bingley přijal radostně a vděčně a pravil, že toho využije při nejbližší příležitosti a přijde jí složit svou poklonu, až se vrátí z Londýna, kam se musí zítra nakrátko odebrat.
Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům v blažené jistotě, že zbývá jen zařídit některé nezbytnosti jako svatební smlouvu, nový kočár a svatební šaty, a do tří nebo čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu. Že jí druhou dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou jistotou a se značným, ač ne tak opojným potěšením. K Elizabeth měla ze všech dětí nejchladnější vztah, a třebaže pan Collins byla pro ni partie až dost dobrá, zastiňoval ho ovšem zcela pan Bigley a Netherfield.
19
Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins požádal formálně o ruku. Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikož musel svou návštěvu v sobotu ukončit; vůbec nezapochyboval, zda ho snad nečeká nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš patřičným způsobem, se všemi okolky, jež pokládal v tomto případě za nezbytné. Po snídani zastal paní Bennetovou ve společnosti Elizabeth a jedné z mladších sester a obrátil se k ní s těmito slovy: "Směl bych vás poprosit, vážená madam, aby se mi dostalo té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila, abych si s ní během dopoledne promluvil mezi čtyřma očima?"
Než se Elizabeth vzmohla na něco jiného než překvapením zrudnout, odvětila paní Bennetová čiperně: "I propáníčka - ano - samozřejmě. To je pro Lízinku velké štěstí. Jistěže neodmítne. Pojď, Kitty, potřebuju, abys mi s něčím pomohla." Posbírala vyšívání a už spěchala pryč, když tu Elizabeth zvolala:
"Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan Collins mi to jistě promine. Nemůže mi chtít nic, co by nemohl kdokoli slyšet. Nebo odejdu sama."
"Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen tu pěkně zůstaň."
A protože se jí zdálo, že by Elizabeth, zosobněné utrpení a rozpaky, mohla své zaječí úmysly uskutečnit, dodala: "Poroučím ti, Lízo, abys tu zůstala a pana Collinse vyslechla."
Takového příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout -- a po krátké úvaze si uvědomila, že bude nejmoudřejší, když si to co nejdříve a co nejklidněji odbude; znovu tedy usedla a pilně se zabrala do šití, aby nedala najevo své pocity, které kolísaly mezi zoufalstvím a chutí vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se vzdálily, a jakmile za nimi zapadly dveře, spustil pan Collins:
"Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, že váš ostych vás nijak nesnižuje, ba ještě vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání vás v mých očích spíše šlechtí než naopak, avšak dovolte, abych vás ujistil, že vaše ctěná matinka svoluje, abych k vám směl takto promluvit. Sotva můžete být na pochybách, co tím sleduji, jakkoli vám přirozená ostýchavost snad zahaluje mé úmysly tajemným závojem: dvořil jsem se vám příliš nezastřeně, abyste to přehlédla. Téměř od první chvíle, kdy jsem vstoupil do tohoto domu, padla má volba na vás jakožto na budoucí družku mého života. Než se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné, abych vámm vysvětlil, proč jsem se rozhodl oženit -- a především proč jsem přijel do Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí choť, neboť tak tomu ve skutečnosti bylo."
Představa, jak je pan Collins, ten pompézní panák, unášen svými city, přivedla Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu; nemohla proto využít krátké odmlky k tomu, aby ho přerušila, a on pokračoval:
"Chci se oženit za prvé proto, že dle mého názoru má každý kněz v zajištěném postavení (jako já) jít své farnosti příkladem i v manželském životě, za druhé proto, že je to dle mého přesvědčení jistá cesta k blaženosti; a za třetí -- avšak snad jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení převznešené dámy, již mám tu čest zvát svou patronkou. Již dvakrát milostivě ráčila věnovat této věci svou pozornost (aniž jsem ji o to žádal) a právě onoho sobotního večera, než jsem odjel z Hunsfordu - mezi dvěma partiemi quadrilly, zatímco paní Jenkinsová upravovala slečně de Bourghové podnožku pod nohama, mi řekla: 'Ožeňte se, pane Collinsi. Farář jako vy má být ženatý. Vyberte si rozumně, zvolte si ženu ze slušné rodiny, z ohledu ke mně a také kvůli sobě, nějakou šikovnou osůbku, aby k něčemu byla, ne zvyklou kdoví na co, ale aby dovedla s malým příjmem šetrně hospodařit. To vám radím já. Najděte si takovou ženu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a já ji přijdu navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat, že nepokládám milostivé přijetí, jehož se vám dostane ze strany lady Catherine de Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi, jež vám mohu nabídnout. Shledáte, že její vystupování předčí vše, co jsem s to vám vylíčit, a ani v ní myslím nevzbudí nelibost váš vtip a temperament, zvlášť budou-li zmírněny málomluvností a respektem. Tolik tedy, pokud jde o můj kladný vztah k manželství obecně; zbývá dodat, proč jsem obrátil svůj zrak k Loungbournu a neporozhlédl se u nás doma, kde, to mi věřte, žije řada milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem ctěném panu otci (kéž však ještě drahně let mezi námi pobude!), a tak jsem se cítil zavázán zvolit si za manželku některou z jeho dcer, aby na tom rodina nebyla tak škodná, až nastane ten truchlivý okamžik, k němuž však, jak jsem už podotkl, nemusí ještě kolik let dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si předpokládat, že mě nijak nesníží ve vašich očích. A nyní už mi nezbývá než ujistit vás procítěnými slovy o svých vášnivých citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleží a nic takového také nebudu po vašem panu otci požadovat, neboť jsem si dobře vědom toho, že by mi nemohl vyhovět a že vy sama nemáte nárok na nic jiného než na těch tisíc liber uložených na čtyřprocentní úrok, které máte zdědit po matce. O tomto bodě tedy naprosto pomlčím a můžete být klidná, že vám to nikdy ani slůvkem nevyčtu, až budeme svoji."
Teď už bylo naprosto nutné ho zarazit.
"Postupujete příliš rychle, vážený pane," vpadla mu do řeči Elizabeth. "Zapomínáte, že jsem vám ještě nedala odpověď. Dovolte, abych tak učinia bez prodlení. Přijměte díky za čest, kterou jste mi prokázal. Uvědomuju si dokonale, jak je pro mne vaše nabídka lichotivá, avšak nemohu jinak než ji odmítnout."
"Není to pro mne nic nového," pravil pan Collins a bohorovně máchl rukou, "že mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muže, jehož v hloubi srdce hodlají vyslyšet, když jim vyzná lásku poprvé, a že to někdy opakují i podruhé a dokonce i potřetí. Nebudu se tedy rmoutit nad tím, co jste právě řekla, a budu doufat, že si vás zanedlouho povedu k oltáři."
"Ale, pane," zvolala Elizabeth, "jak byste mohl v něco takového doufat po tom, co jsem vám řekla? Ujišťuju vás, že nejsem jako ony mladé dámy (pokud se taková mladá dáma vůbec najde), které se odváží vsadit své štěstí na to, že je nápadník požádá o ruku znovu. Já myslím své odmítnutí naprosto vážně. Nemohla bych s vámi být šťastná a jsem si jistá, že jsem ta poslední osoba na světě, s kterou byste mohl být šťasten vy. Kdyby mě znala vaše uctívaná lady Catherine, jistě by prohlásila, že jsem všestranně nezpůsobilá k tomu, abych se stala vaší životní družkou."
"Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet," odpověděl pan Collins zcela vážně, "ale já si nedovedu představit, co by vám Její Jasnost mohla vytknout. Ujišťuji vás, že jí vylíčím v nejpříznivějším světle vaši skromnost, hospodárnost a ostatní vaše podmanivé vlastnosti, až budu mít čest opět se ocitnout v její přítomnosti."
"Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval, pane Collinsi. Dovolte, abych to sama posoudila, a musíte mě respektovat natolik, abyste mi uvěřil. Přeju vám, abyste byl hodně šťastný a hodně bohatý, a tím, že odmítnu vaši ruku, učiním pro to vše, co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě upokojíte své svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek převezmete longbournské panství, až ztratí pána. Můžeme tedy oba považovat tuto záležitost za uzavřenou, a to s konečnou platností." Přitom vstala, a byla by se vzdálila z místnosti, kdyby ji pan Colins nezadržel slovy: "Až budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od vás, doufám, příznivější odpověď, než jste mi právě dala. Jsem dalek toho obviňovat vás z krutosti, neboť vím, že krásné pohlaví už z tradičního zvyku odmítá první vyznání, a možná že v tom, co jste právě řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné s jemnou ženskou duší."
"No ne, pane Collinsi," zvolala Elizabeth teď už rozhořčeně, "jestli se vám moje slova mohou jevit jako povzbuzení, pak namouduši nevím, jak bych vás měla odmítnout, abyste tomu uvěřil."
"Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a považoval samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova. Vedou mě k tomu, stručně řečeno, tyto důvody: Nezdá se mi, že bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám nemůže připadat nelákavá. Mé postavení, vztahy k rodině de Bourghových. příbuzenské svazky s vámi -- to všechno jsou okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch; a nadále byste měla uvážit, že není vůbec jisté, zda vás -- přes vaše četné půvaby -- vůbec ještě někdy někdo požádá o ruku. Máte bohužel tak nepatrné věno, že to s největší pravděpodobností převáží nad vaší krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru, že své odmítnutí nemyslíte vážně, a vysvětluji si je tak, že děláte drahoty, abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to koketní dámy mívají ve zvyku."
"Ale já vás namouduši ujišťuju, že je mi cizí koketerie, která spočívá s trápení slušného člověka. Byla bych mnohem raději, kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral vážně to, co vám říkám. Jsem vám hluboce zavázaná za poctu, kterou jste mi svou nabídkou prokázal, avšak je naprosto vyloučené, abych ji přijala. Nedokázala bych se k tomu přimět. Jak jinak vám to mám ještě povědět? Nepovažujte mě za koketu, která vás chce trápit, ale za rozumnou osobu, ježá vám upřímně sděluje, co cítí."
"Jste provždy okouzlující!" zvolal s neobratnou dvorností. "Až bude moje lákavá nabídka podložena výslovným souhlasem a autoritou vašich velevážených pánů rodičů, jistě nebudete trvat na svém odmítavém stanovisku, o tom jsem přesvědčen." Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth už slov, a proto se neprodleně mlčky vzdálila; umiňovala si, že kdyby měl i nadále považovat opakované odmítání ua lichotivé povzbuzení, požádá o přispění otce, jehož odmítnutí bude mít větší váhu a jehož počínání si nebude moci mylně vykládat jako milostné hrátky koketní dámy.
20.
Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce v soukromí, neboť paní Bennetová číhala na chodbě na ukončení audience, a jakmile spatřila, že Elizabeth otevřela dveře a utíká po schodech nahoru, vešla do jídelny a se srdcem překypujícím radostí blahopřála jemu i sobě k jejich nadcházejícímu úzkému svazku. Pan Collins přijal a opětoval toto blahopřání stejně procítěně, načež se jí jal líčit podrobnosti rozhovoru; projevil pevnou víru, že má všechny důvody být spokojen, neboť sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu a vrozeného jemnocitu.
Jeho sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí by se byla dala přesvědčit, že ho dcera odmítá, aby si ho ještě více připoutala, avšak neodvažovala se tomu věřit a nedokázala své obavy před ním zatajit.
"Však ona Líza přijde k rozumu, pane Collinsi, na to se můžete spolehnout," dodala. "Promluvím s ní hned teď. Vždyť by byla sama proti sobě, holka jedna bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím."
"Odpusťte, že vás přerušuji, madam," zvolal pan Collins, "je-li však skutečně bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví, jestli by tedy byla ta pravá pro muže v mém postavení, neboť já ovšem toužím po šťastném svazku manželském. Trvá-li na tom, že mě nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do ničeho nenutili, neboť vykazuje-li ve své povaze takové nedostatky, sotva bych s ní mohl být opravdu šťasten."
"Ale vy jste mi špatně rozuměl, pane Collinsi!" zvolala paní Bennetová poplašeně. "Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchto věcech. Jinak je to nejmírnější dívenka na světě. Půjdu hned za manželem a jistě se s ní brzy domluvíme."
A dřív než se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem, vrazila do knihovny a spustila: "Tady jste, choti, musím s vámi hned mluvit, v domě je všechno vzhůru nohama. Jděte a poručte Líze, aby si vzala pana Collinse, protože ona ho nechce, a jestli si nepospíšíte, tak si to rozmyslí i on a nebude chtít ji."
"Promiňte, ale já vám nerozumím," pravil pan Bennet, když skončila. "Oč vlastně jde?"
"O pana Collinse a o Lízu. Líza prohlašuje, že si pana Collinse nevezme, a on už taky začíná říkat, že si Lízu nevezme."
"A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné."
"Promluvte s Lízou. Povězte jí, že si přejete, aby si ho vzala."
"Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím."
Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se dostavila do knihovny."
"Pojď dál, děvenko," vyzval ji pan Bennet, když stanula na prahu. "Dal jsem tě zavolat v důležité věci. Bylo mi řečeno, že tě pan Collins požádal o ruku. Je tomu tak?" Elizabeth přitakala.
"No dobrá -- a tys jeho nabídku odmítla?"
"Ano, tatíčku."
"Dobrá. Tím se dostáváme k jádru věci. Naše maminka trvá na tom, že ho musíš vyslyšet. Je to tak, paní manželko?"
"Ano, nebo mi už nesmí na oči!"
"Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš jednoho z rodičů. Nevezmeš-li si pana Collinse, nesmíš matce na oči, a vezmeš-li si ho, nesmíš na oči mně."
Elizabeth nemohla potlačit úsměv nad takovým závěrem po takovém úvodu, avšak paní Bennetová, která si namlouvala, že se manžel bude dívat na celou záležitost tak, jak to vyhovuje jí, byla velice zklamaná.
"Jak to, co to má znamenat, pane manželi? Slíbil jste mi, že jí poručíte, aby si ho vzala."
"Drahá choti," odpověděl pan Bennet, "chtěl bych vás požádat o dvě malé laskavosti. Předně mi dovolte, abych směl užívat vlastního rozumu, a za druhé vlastní pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdříve knihovnu opět pro sebe."
Paní Bennetová se však přes zklamání, jež jí manžel připravil, ještě nevzdávala. Znovu a znovu útočila na Elizabeth, hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhrožovala. Pokoušela se získat na svou stranu Jane, leč ta jemně a mírně odmítla zasahovat; Elizabeth odrážela její útok chvíli s vážnou tváří, chvíli se smíchem a žerty. Třebaže volila různou taktiku, nezakolísala ani na okamžik ve svém rozhodnutí.
Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo. Přehnané sebevědomí mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně sestřenka odmítla, a stejně tím zranila pouze jeho hrdost. Jeho láska k ní byla zcela pomyslná, a když si představil, že ji matka vytýkala ony vlastnosti možná oprávněně, nelitoval už vůbec ničeho.
Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotta Lucasová s úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla v hale, letěla k ní a polohlasně jí sdělovala: "To je báječné, že jdeš, u nás je ti dnes taková legrace! Co myslíš, že se dopoledne nestalo? Pan Collins požádal Lízu o ruku a ona mu dala košem."
Než na to stačila Charlotta něco podotknout, přiběhla k nim Kitty a sdělila jí tutéž novinku, a jakmile vstoupily do salonu, kde paní Bennetová seděla o samotě, začala i ona rozhovor na toto téma, hledala u slečny Lucasové pochopení a žádala ji, aby svou kamarádku Lízu přesvědčila, že by měla vyhovět přání celé rodiny. "Zkuste to, drahá slečno Charlottko," dodala smutně. "Nikdo není při mně, nikdo se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé nervy."
Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane a Elizabeth. "Vidíte, tady ji máte," pokračovala paní Bennetoá. "Tváří se, jako by neuměla do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy, než kdybychom žili na druhém konci světa. Hlavně že prosadila svou. Ale já ti něco povím, slečinko, jestli budeš takhle dávat košem každému ženichovi, zůstaneš starou pannou, a to bych ráda věděla, kdo se o tebe postará, až tatíčka nebude. Já to nedokážu -- a varuju tě předem. Ode dneška jsem s tebou skoncovala. Řekla jsem ti už v knihovně, že mi nesmíš na oči, a to víš, že slovo dodržím. S neposlušnými dětmi se nebavím. Když je na tom někdo s nervy jako já, bolí ho každé slovo. Nikdo netuší, co já už vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo nenaříká, toho nikdo nepolituje."
Dcery nasluchaly tomuto výlevu mlčky, neboť správně usuzovaly, že by ji jenom víc podráždily, kdyby se jí pokoušely něco rozmluvit nebo ji uchlácholit. Vykládala tedy dál bez přerušení, dokud se k ni nepřidružil pan Collins, který vplul do místnosti ještě důstojněji než jindy; jakmile ho spatřila, nařídila děvčatům: "A teď si přejui, abyste už držely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme s panem Collinsem."
Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty; Lydia však nehodlala vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu zdržel nejprve pan Collins, jenž se jí přezdvořile a podrobně vyptával, jak se daří jí a její rodině, a pak také trochu zvědavost; poodešla tedy k oknu a dělala, že neposlouchá. Paní Bennetová zahájila ohlášený rozhovor bolestným zvoláním: "Ach pane Collinsi!"
"Drahá paní Bennetová," odvětil, "zahalme tuto záležitost navždy závojem mlčení. Nemám vůbec v úmyslu," pokračoval hlasem, v němž zřetelně zaznívala zlost, "činit výtky vaší slečně dceři. Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné zlo, a zvláště to platí pro muže, který měl to štěstí a dosáhl životního úspěchu v tak mladém věku jako já. Věřím, že přijmu svůj los s pokorou, hlavně snad i díky určitým pochybám, bylo-li by mi to ku štěstí, kdyby mi má půvabná sestřenka podala svou ručku; neboť jsem se zhusta přesvědčil o tom, že jsme ochotni podrobit se zlu, když se nám odepřené blaho začíná jevit v méně lákavém světle. Nebudete to, doufám, považovat za projev neúcty vůči rodině Bennetových, drahá madam, přestanu-li se ucházet o přízeň vaší slečny dcery, aniž jsem měl tu čest požádat vás a pana Benneta, abyste mě v námluvách podpořili svou rodičovskou autoritou. Leckdo by mi snad mohl vytýkat, že jsem se nezachoval správně, když jsem přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a nikoli ze rtů vašich. Všichni jsme lidé chybující. Měl jsem dobrou snahu od začátku až do konce. Hodlal jsem zde nalézt milou životní družku, přičemž jsem měl na mysli blaho celé vaší rodiny, a jestliže by se dalo něco vytknout mému postupu, dovolte, abych vás tímto poprosil za prominutí."