PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

29
Tímto pozváním byl triumf páně Collinsův dovršen. Nic ho nemohlo více potěšit než možnost předvést ohromeným hostům vznešenost své patronky a ukázat jim, jak si váží jeho i jeho choti; a že mu k tomu dala příležitost nečekaně brzy, to pokládal za takový důkaz její blahovůle, že pro to ani nenalézal dost obdivných slov.
"Přiznávám se," pravil, "že by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby nás Její Jasnost pozvala v neděli na čaj a směli bychom strávit večer na rosingském zámku. Znám její dobrotu a tušil jsem tedy, že k něčemu takovému dojde. Avšak kdo by čekal takovou pozornost? Kdo by si pomyslel, že nás pozve na oběd bezprostředně po vašem příjezdu a že to pozvání bude platit celé společnosti!"
"Mne tato okolnost tolik nepřekvapuje," odvětil sir William, "neboť jsem díky svému postavní měl už v životě možnost mnohokrát pozorovat mravy opravdové šlechty. U dvora nejsou případy takových vybraných způsobů nijak neobvyklé."
Nazítří se nehovořilo o ničem jiném - aspoň během dopoledne - než o nadcházející návštěvě na zámku. Pan Collins je pečlivě poučoval, co je čeká, aby je pohled na nádherné sály, houfy služebnictva a vzácné pokrmy nevyvedl z míry.
Když dámy odcházelym aby se upravily, pravil Elizabeth: "Nedělejte si starosti o svůj zevnějšek, drahá sestřenko, lady Catherine od nás vůbec nevyžaduje, abychom chodili tak skvostně oblečeni, jak přísluší její dceři. Radil bych vám, abyste si na sebe vzala prostě to, co máte nejlepšího - více není třeba. Lady Catherine si o vás nepomyslí nic špatného, přijdete-li v prostém úboru. Přeje si, aby jistý stavovský odstup zůstával zachován."
Zatímco se strojily, přiběhl dvakrát nebo třikrát k jednotlivým dveřím, vybízel je, aby si pospíšily, neboť lady Catherine nerada na někoho s obědem čeká. Tak velkolepý obraz Její Jasnosti a zámeckého života k smrti vyděsil Marii Lucasovou, která nebyla zvyklá pohybovat se ve vznešené společnosti, takže očekávala svůj výstup na Rosingsu s nemenší trémou než její otec své představení u královského dvora.
Počasí jim přálo, a tak se jim šlo tu půl míli přes park velmi příjemně. Každý park má něco do sebe a vždycky je nač se dívat; i Elizabeth se tu leccos líbilo, třebaže nedokázala upadnout do takového vytržení, jaké pan Collins předpokládal, a sotva na ni příliš zapůsobilo, když začal počítat okna v předním traktu a vyčíslil, co dal sir Lewis de Bourgh za sklenářské práce.
Jak stoupali po schodech do haly, zmocňovala se Marie čím dál větší panika a ani sir William nevypadal docela klidně. Elizabeth neztrácela odvahu. Neslyšela, že by lady Catherine vynikala tak geniálními schopnostmi nebo zázračnými ctnostmi, aby ji to vyvedlo z míry, a pouhé vznešenosti, založené na penězích a urozeném původu, si troufala čelit bez zachvění.
Ze vstupní haly, kde je pan Collins s uchváceným výrazem upozornil na velkolepý prostor a dokončené ornamenty, je sloužící doprovodili předpokojem do salonu, kde dlela lady Catherine, její dcera a paní Jenkinsová. Její Jasnost ráčila vstát, aby je přivítala, a jelikož se paní Collinsová dohodla s manželem, že hosty představí sama, odehrálo se to přijatelným způsobem, bez omlouvání a děkování, které by on pokládal za nezbytné.
Sir William pobýval sice už na královském dvoře, ale vznešenost, jež ho obklopovala, ho tak dokonale ohromila, že se sotva odvážil hluboce uklonit a pak mlčky přijal místo; jeho dcera, strachy polomrtvá, usedla na krajíček židle a nevěděla, co s očima. Elizabeth zjistila, že ji daný výjev nevyvádí z míry, takže mohla klidně pozorovat tři dámy před sebou. Lady Catherine byla vysoká statná paní s výraznými rysy, které kdysi mohly mít svůj půvab. Neoplývala přívětivostí, ani neuvítala hosty tak, že by zapomněli na své podřadné postavení. Její vznešenost se nevyznačovala ledovým mlčením, ale cokoli řekla, bylo proneseno tak autoritativním tónem a s takovým vědomím vlastní důležitosti, že si Elizabeth okamžitě vzpomněla na pan Wickhama, a z toho, co za ten den zažila, usoudila, že je lady Catherine přesně taková, jak ji vylíčil.
Jakmile si prohlédla matku, jejíž tvář jí hned připomněla něco z Darcyho, zahleděla se na dceru a užasla téměř stejně jako Maria, jak je malá a hubená. Ani postavou, ani tváří nebyla po matce. Slečna de Bourghová vypadala pobledle a nezdravě, její obličej nebyl ošklivý, ale docela bezvýrazný; téměř nepromluvila, jen tu a tam něco zašeptala paní Jenkinsové, která se nevyznačovala ničím zvláštním a věnovala veškerou pozornost slečniným slovům a nařizování stínítka, aby jí nešlo světlo do očí.
Lady Catherine jim dopřála několik minut posezení, pak je odeslala k jednomu okmu, aby se mohli obdivovat výhledu, přičemž je pan Collins v roli průvodce zvlášť upozorňoval na všechny krásy a lady Catherine jim laskavě sdělila, že až v létě bude ten pohled skutečně stát za to.
Oběd byl opravdu bohatý, podávalo ho tolik sloužících a měl tolik chodů, kolik jim pan Collins sliboval a jak rovněž předpokládal, usadila ho Její Jasnost proti sobě na opačném konci stolu a on se tvářil, jako by mu život už nemohl poskytnout vzácnější dary. Porcoval maso, jedl a pohotově a z hloubi duše vše velebil, každý chod vychválil nejprve on a pak sir William, jenž se už vzpamatoval natolik, že dokázal opakovat všechno po svém zeťovi, až se Elizabeth divila, jak to lady Catherine nese. Ale lady Catherine se svým bezmezným obdivem zřejmě zavděčili, usmívala se milostivě, a zvláště tehdy, když tvrdili, že ten a ten pokrm ještě nikdy nejedli. Společnost se příliš neoddávala konverzaci. Elizabeth byla připravena se rozhovořit, jakmile by k tomu dostala příležitost, ale seděla mezi Charlottou a slečnou de Bourgovou -- Charlotta byla zaneprázdněná nasloucháním lady Catherine a slečna de Bourghová na ni za celý oběd ani slůvko nepromluvila. Paní Jenkinsová se hlavně zaměstnávala starostlivým pozorováním, jak málo slečna de Bourghová jí, nutila ji ochutnat to či ono a vyjadřovala obavy, není-li indisponována. Maria by se neodvážila špitnout ani za živý svět a pánové pouze jedli a chválili.
Když se dámy vrátily do salonu, nezbývalo jim než naslouchat lady Catherine, která se neodmlčela ani na okamžik, dokud se nepodávala káva; pronášela své názory zůsobem, z něhož vysvítalo, že není zvyklá, aby jí kdokoli v čemkoli odporoval. Vyptávala se Charlotty nezastřeně a do všech podrobností na její domácnost, dávala jí četné rady jak si počínat a jak má vypadat život tak malé rodiny jako její, poučila ji o chovu dobytka i drůbeže. Elizabeth shledala, že žádná maličkost není pod úrovní zájmu této dámy velkého světa, jen když jí poskytne příležitost poroučet druhým. Během rozhovoru s paní Collinsovou se obracela s četnými dotazy i na Marii a Elizabeth, ale především na Elizabeth, o jejíž rodině toho věděla nejméně a ona samotná jí, jak sdělila paní Collinsové, připadala jako velmi jemná a půvabná dívka. Vyptala se jí v průběhu večera, kolik má sester, jsou-li mladší nebo starší, zda jsou všechny hezké, jakého se jim dostalo vzdělání, co má její otec za kočár a jak se jmenovala matka za svobodna. Elizabeth se zdály její otázky velmi netaktní, ale odpovídala s chladným klidem. Lady Catherine poté poznamenala: "Panství vašeho pana otce má zdědit pan Collins, pokud vím. Kvůli vám," obrátila se na Charlottu, "jsem tomu ráda, ale jinak nevidím důvod, proč by dcery neměly dědit. V rodině sira Lewise de Bourgha proti tomu nebyly námitky. Umíte hrát a zpívat, slečno Bennetová?"
"Ano, trochu."
"Vskutku? Pak nás jistě oblažíte -- tedy, až se to bude hodit. Máme tu prvotřídní nástroj, určitě lepší než -- jednou jej vyzkoušíte. Vaše sestry rovněž muzicírují?"
"Jenom jedna."
"Proč se nenaučily všechny? Měly se tomu naučit. Slečny Webbsovy umějí všechny hrát a jejich otec není tak zámožný jako váš. Umíte kreslit?"
"Ne, vůbec ne."
"Cože, a vaše sestry?"
"Ani jedna."
"To je zvláštní. Zřejmě jste k tomu neměly příležitost. Paní matka s vámi měla jezdit na jaře do Londýna a tam vás nechat učit."
"Matinka by to byla jistě ráda učinila, ale můj otec Londýn nesnáší."
"Máte vychovatelku?"
"Nikdy jsme žádnou neměly."
"Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět dcer bez vychovatelky! To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně, než vás všechny vzdělala."
Elizabeth sotva dokázala potlačit úsměv, když ji ujišťovala, že tomu tak nebylo.
"Kdo vás tedy učil? Kdo se o vás staral? Vaše výchova musela být zanedbána, když jste neměly vychovatelku."
"Snad ano, ve srovnání s jinými rodinami, avšak ty z nás, které měly do učení chuť, nepostrádaly možnosti. Byly jsme vedeny k tomu, abychom četly, a domácí učitelé nám dávali hodiny, jak bylo třeba. Ty, kterým se do učení nechtělo, nemusely dělat nic."
"Ano, jistě, ale tomu by právě vychovatelka zabránila, a kdybych znala vaši paní matku, důrazně bych jí poradila, aby vám vychovatelku vzala. Tvrdím odjakživa, že nikdo nedosáhne vzdělání bez pravidelného a dlouhodobého vyučování, a na to je nejlepší vychovatelka. Je obdivuhodné, kolika rodinám jsem už v této věci vypomohla. Těší mě, když mohu některou slečnu dobře umístit. Čtyři neteře paní Jenkinsové mají mou zásluhou skvělá místa a nedávno jsem zase doporučila jednu slečnu, o níž jsem se doslechla pouhou náhodou, a dotyčná rodina je jí nadšená. Říkala jsem vám už, paní Collinsová, že mě včera navštívila lady Metcalfová, aby mi poděkovala? Slečna Popová prý je poklad. 'Našla jste mi hotový poklad, lady Catherine,' povídala. Chodí už vaše mladší sestry do společnosti, slečno Bennetová?"
"Ano, lady Catherine, všechny."
"Všechny! -- Jakže, všech pět najednou? To je divné. A vy jste druhorozená. -- Mladší chodí do společnosti, než se starší vdají? Vaše nejmladší sestry musí být přece velice mladičké."
"Ano, nejmladší není ještě šestnáct. Je skutečně asi příliš mladá na společenský život. Ale já myslím, že by to bylo vůči mladším sestrám nespravedlivé, kdyby jim měly být odepřeny zábavy a radovánky jen proto, že starší nemají možnost nebo chuť honem se vdát. Ta poslední má přece stejné právo užívat mládí jako ta první. A aby se jí v tom zabraňovalo jen z takového důvodu! To by sotva prospělo sesterským vztahům a ušlechtilým citům."
"Poslyšte," pravila Její Jasnost, "vy máte ale velmi vyhraněné názory na tak mladou dívku. Kolikpak vám je?"
"Vzhledem k tomu, že mám tři dospělé mladší sestry, může Vaše Jasnost stěží očekávat, že bych se k tomu doznala."
Na lady Catherine byl znát úžas, že se jí nedostalo přímé odpovědi, a Elizabeth měla dojem, že je první osoba, která se kdy odvážila uchýlit k žertu před její urozenou beztaktností.
"Určitě vám není přes dvacet, takže svůj věk nemusíte tajit."
"Bude mi jednadvacet."
Nato se k nim opět přidružili pánové a po čaji došlo na karetní stolky. Lady Catherine, sir William a manželé Collinsovi zasedli k partii quadrilly, a jelikož slečna de Bourghová dostala chuť zahrát si cassino, měly obě dívky tu čest, že pomohly paní Jenkinsové doplnit počet hráčů. Byla to zcela absolutně a dokonale nudná partie. Sotva padlo slovo, které by se netýkalo hry, ledaže paní Jenkinsová vyjádřila obavy, aby slečně de Bourgové nebylo zima nebo horko, aby světlo nebylo příliš prudké nebo tlumené. Mnohem více se toho dělo u sousedního stolu. Většinou bylo slyšet lady Catherine - vytýkala svým třem partnerům chyby nebo jim líčila nějakou veselou příhodu, kterou zažila. Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke všemu, co Její Jasnost řekla, děkoval za každu dobrou kartu a omlouval se, když se mu zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc. Sir William toho mnoho nenapovídal. Ukládal si do paměti žertovné historky a vznešená jména.
Když si lady Catherine a její dcera po libosti zahrály, zvedli se všichni od stolků, paní Collinsové byl nabídnut kočár, což vděčně přijala, a sluha pro něj za okamžik odspěchal. Společnost se shromáždila u krbu, aby vyslechla, jaké počasí určila lady Catherine na zítřek. Od tohoto zdroje poučení je odehnal příjezd kočáru; za četných projevů díků páně Collinsových a za neméně četných úklon sira Williama se rozloučili. Jakmile se dal kočár do pohybu, už se bratránek vyptával Elizabeth, co říká Rosingsu, a kvůli Charlottě se vyslovila o návštěvě příznivěji, než odpovídalo pravdě. Avšak její chvála, se sebezapřením pronesená, pana Collinse vůbec neuspokojila, a tak se musel ujmout velebení Její Jasnosti sám.
30
Sir William se zdržel v Hunsfordu pouze týden, ale to stačilo, aby odjížděl přesvědčen, že jeho dcera udělala skvělou partii a že takový manžel a sousedé se hned tak nenajdou. Dokud tu měl pan Collins sira Wiliama, trávil každé dopoledne s ním, vozil ho na projížďky ve dvoukolce, aby ho obeznámil s okolím, ale po jeho odjezdu se život navrátil do všedních kolejí. K Elizabethině úlevě tato změna neznamenala, že by dlela častěji v bratránkově společnosti, neboť věnoval většinu času od snídaně do večeře práci na zahradě nebo četbě a psaní ve své pracovně, která měla okna na cestu před domem. Dámy vysedávaly v zadní místnosti. Elizabeth zprvu udivovalo, že Charlotta nedává přednost velkému salonu, neboť byl prostornější i pěkněji zařízený, ale brzy pochopila, že přítelkyně k tomu má moc dobré důvody, neboť pan Collins by se zdržoval mnohem méně ve svém pokoji, kdyby si zvolily přitažlivější prostředí, a velebila Charlottu, jak to moudře zařídila.
Ze zadního salonku neviděly na cestu a vděčily jen panu Collinsovi za zprávy, které povozy projely kolem, a hlavně kolikrát byl mezi nimi lehký kočárek slečny de Bourghové, což jim nikdy neopomněl hlásit, ač se to stávalo téměř denně. Dost často zastavila před farou a bavila se pár minut s Charlottou, třebaže se málokdy dala přemluvit, aby šla dál.
Sotvakdy uplynul den, aby pan Collins nezaběhl na Rosings, a zhusta považovala jeho choť za nutné, aby ho doprovázela; dokud si Elizabeth neuvědomila, že na panství lady Catherine by se našla ještě jiná teplá místečka, nechápala, proč jí obětují tolik času. Občas faru i Její Jasnost poctila návštěvou a při této příležitosti jí neušlo ani to nejmenší, co se tam odehrávalo. Prozkoumala, čím se zabývají, prohlédla si jejich ruční práce a poradila jim, aby to dělaly jinak, pohaněla rozmístění nábytku, nachytala služku, jak lelkuje, a přijala-li nějaké občerstvení, pak zřejmě proto, aby se ujistila, že paní Collinsová kupuje příliš velké kusy masa pro tak málo lidí.
Elizabeth brzy postřehla, že vznešená dáma sice nemá na starosti veřejné blaho v celém hrabství, nicméně že suverénně kraluje ve své farnosti, kde ji o každé sebenepatrnější těžkosti informuje pan Collins: a kdykoli se některý chalupník provinil přílišným kverulantstvím, nespokojeností nebo chudobou, vplula do vesnice, urovnala spory, umlčela stížnosti a láteřením dohnala všechny ke spokojenosti a blahobytu.
Radovánky na Rosingsu se opakovaly asi dvakrát týdně, a až na to, že nyní postrádali sira Williama a že se tedy karty hrály pouze u jediného stolku, probíhaly všechny další návštěvy přesně jako ta první. Jiných společenských událostí bylo pramálo, neboť většina sousedních rodin se pohybovala ve sféře nad poměry manželů Collinsových. To však Elizabeth příliš nevadilo a celkem trávila čas příjemně: těšila se z chvilek, kdy si mohla nerušeně povídat s Charlottou, a počasí bylo na tuto roční dobu nadobyčejně pěkné, takže si užila i přírody. Zatímco ostatní odešli k lady Catherine, vydávala se nejraději na procházku do aleje z jedné strany ohraničující park, byla tam pěkná stezka, kterou si zřejmě neoblíbil nikdo kromě ní a kde se cítila v bezpečí před zvídavostí lady Catherine.
Prvních čtrnáct dní jejího pobytu uběhlo v klidu a míru jako voda. Blížily se Velikonoce a po Květné neděli očekávali na zámku návštěvu, což byla v tak malém rodinném kruhu významná událost. Elizabeth se krátce po svém příjezdu doslechla, že za pár neděl má přibýt pan Darcy, a třebaže by dala přednost komukoli jinému z okruhu svých známých, přece uvítala, že na zámeckých večírcích přibude nová tvář a hodlala se pobavit tím, že bude pátrat, jsou-li úklady slečny Bingleyové skutečně beznadějné, což musí vysvitnout z jeho chování k sestřence, kterou mu lady Catherine zřejmě předem určila, neboť hovořila o jeho nastávající návštěvě s velikým zadostiučiněním, vylíčila jim ho v nejlepším světle a dočista ji popudilo, když zvěděla, že se s ním jak Elizabeth, tak slečna Lucasová už mnohokrát setkaly.
Na faře byli o jeho příjezdu okamžitě zpraveni, neboť pan Collins se procházel celé dopoledne kolem vrátnice na hunsfordské cestě, aby mu nic neušlo, a jakmile vysekl poklonu, když povoz zatáčel do parku, hned odspěchal sdělit tuto velezajímavou novinku domů. Nazítří se vydal bez prodlení na zámek přivítat návštěvu. A tam musel složit poklonu hned dvěma synovcům; neboť pan Darcy s sebou přivezl ještě plukovníka Fitzwilliama, mladšího syna svého strýce lorda Fitzwilliama, a k údivu celé společnosti ho oba pánové doprovodili až domů. Charlotta zahlédla z okna manželovy pracovny, jak přecházejí přes cestu, okamžitě letěla do druhé místnosti, aby oznámila děvčatům, jaká pocta je čeká a dodala: "Za tuto pozornost mohu poděkovat tobě, Elizo. Mne by pan Darcy tak rychle nevyhledal."
Elizabeth měla sotva čas jí tuto lichotivou domněnku vyvrátit, než zvonek oznámil jejich příchod, a krátce nato vstoupili všichni pánové do pokoje. Plukovník Fitzwilliam, který překročil práh první, byl asi třicetiletý muž, žádný krasavec, avšak postavou i vystupováním skutečný šlechtic. Pan Darcy byl stejný jako předtím v Hertfordshiru -- pozdravil rezervovaně jako vždy paní Collinsovou, a ať už v něm její přítelkyně vyvolávala jakékoli pocity, stanul jí tváří v tvář zřejmě s naprostým klidem. Elizabeth mu beze slova udělala pukrlátko.
Plukovník Fitzwilliam se okamžitě rozhovořil s duchaplností a lehkostí světáckého kavalíra a bavil příjemně celou společnost, jeho bratranec prohodil něco o domě a o zahradě k paní Collinsové a pak seděl hezkou chvíli, aniž na někoho promluvil. Teprve pak v něm slušné způsoby převládly natolik, že se dotázal Elizabeth, jak se daří její rodině. Odpověděla mu vhodným způsobem a po chvilkovém odmlčení dodala: "Nejstarší sestra je teď už tři měsíce v Londýně. Nepotkal jste ji tam náhodou?"
Věděla moc dobře, že ne, ale byla zvědavá, jestli dá najevo, že je mu známo, jak se Bingley zachoval k Jane, a měla dojem, že se zatvářil rozpačitě, když jí odpovídal, že bohužel neměl to štěstí a se slečnou Bennetovou se nesetkal. Víc o tom nehovořili a pánové se krátce nato rozloučili.

31
Plukovník Fitzwilliam vzbudil svým vystupováním na faře velký obdiv a všechny tři dámy byly přesvědčené, že díky jemu budou návštěvy na zámku mnohem zábavnější. Uplynulo však několik dní, než obdržely další pozvání, neboť pokud měli na Rosingsu hosty, nikdo je nepotřeboval, a teprve na velikonoční pondělí, téměř týden po příjezdu obou pánů, se jim dostalo té cti, že je lady Catherine v kostele vyzvala, aby se u nich večer ukázali. Celý ten týden ji i její dceru sotva zahlédli. Plukovník Fitzwilliam zašel mezitím na faru několikrát, ale pana Darcyho viděli jen v kostele.
Pozvání samozřejmě přijali a ve vhodném čase se přidružili k panstvu v zámeckém salonu. Její Jasnost je přijala milostivě, ale bylo zřejmé, že jí jejich společnost už není tak vítaná, jako když neměla nikoho jiného; byla skutečně zaujatá svými synovci a bavila se s nimi, zvláště s Darcym, mnohem víc než s ostatními.
Na plukovníku Fitzwilliamovi bylo znát, že má z jejich přítomnosti upřímnou radost; na Rosingsu mu bylo každé rozptýlení vítané, a kromě toho se mu velice líbila roztomilá přítelkyně paní Collinsové. Usadil se vedle ní a vykládal jí tak mile o Kentu a Hertfordshiru, o cestování i o pobytu doma, o nových knihách i o hudbě, že se Elizabeth v tomto salonu ještě nikdy ani zpola tak nepobavila. Hovořili živě a zaujatě, až to vzbudilo pozornost lady Catherine i pana Darcyho. Ten na ně zakrátko vrhal časté zvědavé pohledy a po chvíli dala i Její Jasnost najevo stejný zájem, když bez dlouhých okolků zvolala:
"Co jste to povídal, Fitzwilliame? O čem se to bavíte? Co to vykládáte slečně Bennetové? Povězte mi to také."
"Hovořili jsme o hudbě, drahá tetinko," odpověděl, když už nebylo vyhnutí.
"O hudbě! Račte tedy mluvit hlasitěji. Hudba je ze všech námětů mému srdci nejbližší. Rozhovoru o hudbě se nemohu nezúčastnit. V celé Anglii by se myslím našlo málo lidí, kteří by se dokázali z hudby tak těšit, a projevovali větší přirozené nadání než já. Kdybych se byla učila hrát, určitě bych v hudbě vynikla. A právě tak Anne, kdyby jí křehké zdraví nebránilo brát hodiny. Věřím, že by hrála dokonale. Jak pokračuje Georgiana, Darcy?"
Pan Darcy chválil sestřino umění s láskyplným zaujetím.
"To ráda slyším, že se tak činí," řekla lady Catherine. "Vyřiď jí ode mne prosím, že to rozhodně nikam nepřivede, nebude-li pořádně cvičit."
"Ujišťuji vás, tetinko, že jí té rady není třeba. Hraje velmi pravidelně."
"Tím lépe. Přehnat to rozhodně nemůže, a až jí budu příště psát, tak jí zvlášť zdůrazním, aby cvičení na žádný pád nezanedbávala. Říkávám často mladým slečnám, že bez pravidelného cvičení to v hudbě nikam nedotáhnou. Už kolikrát jsem se zmiňovala i tuhle slečně Bennetové, že nebude hrát dokonale, dokud nebude cvičit; u Collinsových sice není klavír, ale nemám nic proti tomu, a to jsem jí také řekla, aby chodila sem a hrála na klavíru v pokoji paní Jenkinsové. Tam v tom křídle by přece nikomu nepřekážela."
Pan Darcy se zatvářil rozpačitě nad tetinou neomaleností a neodpověděl.
Po kávě připomněl plukovník Fitzwilliam Elizabeth, že mu slíbila zahrát, a ta bez váhání zasedla ke klavíru. Přitáhl si k ní židli. Lady Catherine vyslechla první píseň do půli a pak se začala opět bavit se svým druhým synovcem, ten se však po chvíli zvedl, rozvážným krokem, jako obvykle, zamířil ke klavíru a postavil se tak, že hleděl půvabné pianistce přímo do tváře. Elizabeth zpozorovala jeho počínání a při první vhodné pauze se k němu obrátila s šelmovským úsměvem.
"Hodláte mě polekat, pane Darcy? Ale já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně paličatá, a když na mne někdo zadupe, schválně neuteču. Kdo mě zkusí vyděsit, dodá mi odvahy."
"Nebudu vyvracet vaši domněnku," odpověděl, "protože ve skutečnosti jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci, které si vůbec nemyslíte."
Elizabeth se upřímně zasmála tomu, jak ji vystihl, a pravila plukovníku Fitzwilliamovi: "Váš bratránek mě představil v pěkném světle a díky jemu mi teď už neuvěříte ani slůvko. Mám velikou smůlu, že jsem se tu setkala s někým, kdo umí tak dokonale odhalit mou pravou tvář, a to právě v prostředí, kde jsem doufala se ctí obstát. Je to od vás skutečně velmi nekavalírské, pane Darcy, vyzrazovat všechny mé prohřešky z Herfordshiru -- a dovolte, abych dodala, že i velmi nemoudré -- neboť mě to ponouká k protiútoku a mohou vyjít najevo takové věci, že vaše příbuzenstvo bude otřeseno do hloubi duše."
"Nebojím se vás," usmál se.
"Jen povězte, pěkně prosím, co má na svědomí," zvolal plukovník Fitzwilliam, "tak rád bych věděl, jak se chová u cizích lidí!"
"Dozvíte se to tedy, ale připravte se na strašlivé odhalení. Musím vám sdělit, že jsem ho poprvé spatřila v Hertfordshiru na plese, a na tomto plese -- co byste tomu řekl -- odtančil jen čtyři kousky. Přináším nerada špatné zprávy, ale je tomu tak. Tančil jen čtyři kousky, ačkoliv byl nedostatek pánů a hodně dívek zůstalo sedět, protože neměly partnery. To nemůžete popřít, pane Darcy."
"Neměl jsem tenkrát tu čest znát jiné dámy než Bingleyovy sestry."
"Pravda, a na plese nebyl ještě nikdy nikdo nikomu představen. A copak byste chtěl slyšet teď, plukovníku? Mé prsty očekávají vaše rozkazy."
"Snad bych učinil lépe," pravil Darcy, "kdybych se vynasnažil s někým seznámit, ale nejsem z těch, kdo vzbuzují zájem cizích lidí."
"Zeptáme se vašeho bratránka, proč tomu tak je?" obrátila se Eizabeth na plukovníka Fitzwilliama. "Zeptáme se ho, proč rozumný a vzdělaný muž, který viděl svět, nevzbuzuje zájem cizích lidí."
"Na to vám dokážu odpovědět sám," pravil Fitzwilliam, "a nemusíme se ptát jeho. Pravý důvod je ten, že se mu nechce vynaložit tolik námahy."
"Postrádám jistou schopnost, jíž leckdo oplývá," přiznal se Darcy, "totiž bavit se nenuceně s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o jejich problémy, jak to často vídám."
"Mé prsty," pravila Elizabeth, "se nepohybují po klávesnici tak bravurně, jak to často vídám u jiných žen. Nejsem tak pilná ani tak hbitá, nemám tak rázný úhoz. Jenže jsem odjakživa předpokládala, že jsem tím sama vinna, protože se nenamáhám cvičit. Ale nemyslím si, že bych měla nešikovnější prsty a že bych nebyla schopna naučit se hrát stejně krásně jako každá jiná."
Darcy se usmál a řekl: "Máte úplnou pravdu. Využíváte svého času mnohem lépe. Kdo měl to potěšení vás slyšet, ten vám nemůže nic vytknout. Ani vy, ani já se nepřetvařujeme před cizími lidmi."
Vtom je vyrušila lady Catherine a přála si vědět, o čem hovoří. Elizabeth se okamžitě rozehrála. Lady Catherine přistoupila blíž, pár minut naslouchala a pak pravila Darcymu: "Slečna Bennetová by nehrála špatně, kdyby víc cvičila a měla možnost brát hodiny u některého londýnského profesora. Má docela slušný prstoklad, třebaže se nadáním nevyrovná Anne. Anne by hrála skvěle, kdyby jí zdravotní stav dovolil brát hodiny."
Elizabeth pohlédla na Darcyho, aby viděla, jak vřele se připojí k vychvalování své sestřenky, ale ani v této chvíli, ani jindy u něho nespatřila žádné příznaky lásky a z jeho chování k slečně de Bourghové vyvodila útěchu pro slečnu Binleyovou, že by si vzal právě tak dobře ji, kdyby byla jeho příbuzná.
Lady Catherine se i nadále zaobírala Elizabethinou hrou a udělovala jí mnohá poučení o pravidelném cvičení a vrozeném nadání. Elizabeth to všechno zdvořile snášela a na přání pánů setrvala u klavíru až do chvíle, než pro ně předjel kočár Její Jasnosti, aby je dopravil domů.
32
Nazítří dopoledne odešla paní Collinsová s Marií zařídit cosi do vesnice a Elizabeth zůstala doma sama; právě psala Jane, když ji překvapil domovní zvonek, neomylná známka toho, že se blíží návštěva. Přestože neslyšela kočár, nevylučovala možnost, že by to mohla být lady Catherine, a tak raději schovala rozepsaný dopis, aby se nemusela obávat dotěrného vyptávání; náhle se však otevřely dveře a k jejímu úžasu vstoupil do pokoje pan Darcy, a to sám.
I on byl zřejmě udiven, že ji zastihl samotnou, a omlouval se, že ji tak nečekaně přepadá: prý mu bylo řečeno, že jsou všechny dámy doma.
Posadili se a když zodpověděl její zdvořilostní dotazy po rosingském panstvu, hrozilo zřejmé nebezpečí, že zavládne smrtelné ticho. Bylo naprosto nutné o něčem začít a v této kritické chvíli si vzpomněla, kdy ho spatřila v Hertfordshiru naposled, a zvědavá, co jí poví o jejich spěšném odjezdu, poznamenala: "Jak nečekaně jste všichni opustili Netherfield loni v listopadu, pane Darcy! Pan Bingley musel být velmi příjemně překvapen, že se s vámi tak brzy shledal, vždyť pokud si vzpomínám, odjel pouze den před vámi. Doufám, že se jemu i jeho sestrám dařilo dobře, když jste se s ním v Londýně loučil?"
"Ano, mají se výborně, děkuju vám."
Viděla, že se s touto stručnou odpovědí bude muset spokojit, a tak po malé chvíli dodala: "Zaslechla jsem něco, že pan Bingley nemá velkou chuť se vůbec ještě někdy do Netherfieldu vrátit. Je tomu tak?"
"Mně nic takového neříkal, ale je dost pravděpodobné, že tam bude pobývat jen zřídkakdy. Má mnoho přátel a je v letech, kdy člověk mívá čím dál víc přátel i různých zájmů."
"Hodlá-li trávit na Netherfieldu tak málo času, pak by jeho sousedé spíš uvítali, kdyby panství pustil, protože by se tam mohla nějaká rodina usadit natrvalo. Jenže pan Bingley se tam jistě nenastěhoval kvůli sousedům, ale kvůli sobě, a tak musíme právěm očekávat, že si Netherfield ponechá nebo uvolní ze stejného důvodu."
"Nepřekvapilo by mě, kdyby se odstěhoval, jakmile se mu naskytne jiná příhodná koupě," podotkl Darcy.
Elizabeth neodpověděla. Neodvažovala se hovořit dál o jeho příteli, a protože ji nic jiného nenapadlo, nechala na něm, o čem se budou bavit dál.
Pochopil a zakrátko začal: "Tohle je zřejmě velmi příhodný dům. Slyšel jsem, že ho lady Catherine dala celý do pořádku, než se pan Collins přistěhoval do Hunsfordu."
"Ano, a jsem přesvědčená, že by jí tento dobrý skutek nikdo neoplatil hlubší vděčností."
"Pan Collins měl při volbě životní družky zřejmě šťastnou ruku."
"Ano, to máte pravdu. Jeho přátelé se mohou radovat, že potkal jednu z mála rozumných žen, která byla ochotná si ho vzít a navíc je schopná mu připravit spokojený život. Moje přítelkyně má pro něho velké pochopení, i když nevím, je-li sňatek s panem Collinsem to nejmoudřejší, co mohla udělat. Zdá se však, že je spokojená a posuzováno z hlediska rozumu, udělala jistě dobrou partii."
"Musí to být pro ni velmi příjemné, že žije tak blízko svých rodičů a přátel."
"Tomu říkáte blízko? Vždyť je to téměř padesát mil."
"A co je padesát mil na dobré silnici? Sotva půldenní výlet. Ano, tomu říkám dost blízko."
"Dosud mě nenapadlo považovat tuto vzdálenost za jednu z výhod jejich sňatku!" zvolala Elizabeth. "Vůbec bych netvrdila, že paní Collinsová má rodiče blízko."
"Tím jen dokazujete svůj vřelý vztah k Hertfordshiru. Pak vám všechno kromě nejbližšího okolí Longbournu musí připadat daleko."
Při těchto slovech mu pohrával na rtech zvláštní úsměv a Elizabeth se domnívala, že chápe proč: asi předpokládá, že myslí na Jane a Netherfield, zrudla tedy a odpověděla: "Netvrdím přece, že je nejmoudřejší, usadí-li se mladí manželé blízko svých rodičů. Velké nebo malé vzdálenosti jsou relativní a závisí na mnoha okolnostech. V zámožné rodině, kde cestovní výlohy nehrají roli, není počet mil na překážku. Jenže tohle není ten případ. Collinsovi mají slušné příjmy, ale zase ne takové, aby mohli často cestovat -- a aby moje přítelkyně měla pocit, že její rodiče žijí blízko, musela by se ta vzdálenost scvrknout na polovinu, o tom jsem přesvědčená."
Pan Darcy si přitáhl židli o kousek blíž a řekl: "Vy sama přece nemáte důvod k tak vřelým lokálním vztahům. Je vyloučeno, že byste celý život nevytáhla paty z Longbournu."
Elizabeth se zatvářila překvapeně. Její návštěvník se vzpamatoval, odsedl si, vzal ze stolu noviny, přelétl je očima a zeptal se lhostejně hlasem: "Jak se vám líbí v Kentu?"
Rozhovořili se o zdejším okolí, oba v klidných, stručných větách, dokud je zakrátko nepřerušil příchod Charlotty a její sestry, které se vrátily ze vsi. Nečekané tete a tete je překvapilo. Pan Darcy jim sdělil, jakým omylem takto přepadl slečnu Bennetovou, zdržel se ještě několik minut, ale mnoho toho nikomu nepověděl, a pak se rozloučil.
"Co to má znamenat?" řekla Charlotta, jakmile za ním zapadly dveře. "Musí být do tebe zamilovaný, milá Elizo, jinak by sem nechodil jako domů."
Když jim však Elizabeth vylíčila, s jakou námahou udržovali rozhovor v proudu, nezdálo se to Charlottě ani při nejlepší vůli pravděpodobné a po různých úvahách nakonec dospěly k závěru, že přišel, protože nemá nic lepšího na práci, což jim připadalo i vzhledem k roční době jako nejpřijatelnější vysvětlení. Příroda dosud neskýtala mnoho možností k povyražení. Na zámku se jim nabízela lady Catherine, knihy a biliár, ale páni nevydrží sedět stále doma, a protože faru měli blízko, vedla k ní příjemná cesta a snad i kvůli jejím obyvatelům se oběma bratrancům od té doby zlíbilo zajít tam téměř denně. Přicházeli v různých dopoledních hodinách, někdy každý zvlášť, jindy spolu a tu a tam i v doprovodu paní tetinky. Všem bylo zřejmé, že je plukovník Fitzwilliam navštěvuje, protože se u nich cítí dobře, a z tohoto důvodu jim byl samozřejmě ještě sympatičtější. Elizabeth připomínal jejího dřívějšího ctitele George Wickhama tím, že také ráda dlela v jeho společnosti a že se mu nepokrytě líbila; když je oba srovnávala, shledávala, že plukovník Fitzwilliam sice nemá tak jemné a okouzlujcí způsoby, ale uznávala, že je pravděpodobně inteligentnější.
Proč se tu však tak často objevuje pan Darcy, to bylo obtížnější uhádnout. Jistě ne proto, že by toužil po jejich společnosti, vždyť často seděl deset minut a ani ústa neotevřel, a když konečně promluvil, pak zřejmě spíš z nezbytnosti než z vlastní vůle -- aby vyhověl požadavům slušnosti, a ne pro potěšení. Zřídkakdy dělal dojem, že se dobře baví. Paní Collinsová nevěděla, co si o tom myslet. Plukovník Fitzwilliam ho občas škádlil, že dělá hlouposti, a podle toho usoudila, že se obvykle chová jinak, což sama nemohla vědět, protože ho tak dobře neznala; byla by si přála, aby se tato změna dala vysvětlit milostným vzplanutím a předmětem tohoto vzplanutí aby byla její přítelkyně Eliza, a začala proto usilovně pátrat, aby měla jasno. Pozorovala ho, kdykoli přišli na zámek nebo on zavítal na faru, ale bez valného úspěchu. Často se na její přítelkyni díval, ale tvářil se přitom nevyzpytatelně. Upíral na ni vážný pohled, Charlotta se však často v duchu ptala, zda je v něm i zalíbení; spíš se jí někdy zdálo, že svědčí prostě o roztržitosti.
Několikrát řekla Elizabeth, že se do ní asi zakoukal, ale ta se jí vysmála, a paní Collinsová nepovažovala za moudré utvrzovat v ní naděje, které by skončily zklamáním, neboť ani na okamžik nezapochybovala, že by přítelkyně rázem přemohla své antipatie, kdyby předpokládala, že ho má v moci.
Ve své starostlivé oddanosti někdy přemítala, jak by dala Elizabeth dohromady s plukovníkem Fitzwilliamem. Byl to rozhodně přitažlivý muž, v zajištěném postavení. Elizabeth se mu zřejmě líbila, ale tyto přednosti vyvažovala skutečnost, že pan Darcy měl velký vliv u církve, zatímco jeho bratranec vůbec žádný.
33
Na svých toulkách parkem potkala Elizabeth nejednou zcela neočekávaně pana Darcyho. Považovala to za zvláštní smůlu, že se objevuje tam, kam málokdo zajde, a navíc když mu hned poprvé přiznala, že se právě tudy nejraději prochází. Jak se tedy mohlo setkání opakovat, to nechápala. A přece k němu došlo, a to i potřetí. Jako by ho vedla vyslovená zlomyslnost nebo dobrovolné pokání, neboť mu při těchto příležitostech nestačilo, aby se po několika zdvořilostních frázích a rozpačitém odmlčení rozloučil, nýbrž považoval skutečně za nutné vrátit se a doprovodit ji. Přitom toho mnoho nenamluvil a ona se také příliš nenamáhala, aby ho bavila nebo pozorně poslouchala, avšak při třetím setkání si uvědomila, že jí klade občas dost zvláštní, nečekané otázky -- jak se jí líbí v Hunsfordu, chodí-li ráda sama na procházku a co soudí o manželství Collinsových; hovořili o zámku, a tu jí vysvětloval něco, s čím nebyla obeznalá, takovým způsobem, jako by předpokládal, že se tam i ona ubytuje, až příště přijede do Kentu. Vyplývalo to z jeho slov. Má snad na mysli plukovníka Fitzwilliama? Elizabeth si to nedovedla vysvětlit jinak než jako narážku na zájem z oné strany, jestli mu totiž dobře porozuměla. Uvádělo ji to do trapných rozpaků a vítala s úlevou vrátka v plotě proti faře.
Jednou si na procházce znovu pročítala poslední Janin dopis a přemítala nad jedním odstavcem, který svědčil o tom, že jí při psaní asi nebylo do smíchu, když tu místo aby ji překvapil pan Darcy, spatřila, když vzhlédla, že jí kráčí vstříc plukovník Fitzwilliam. Schovala okamžitě dopis a s nuceným úsměvem řekla:
"To jsem nevěděla, že někdy zajdete i sem."
"Obcházím celý park," odpověděl, "dělávám to obyčejně každý rok a hodlal jsem skončit na faře. Půjdete ještě daleko?"
"Ne, chtěla jsem se právě vrátit."
A skutečně se také otočila a vydali se spolu k faře.
"Taky už s konečnou platností odjíždíte v sobotu z Kentu?"
"Ano, jestliže to Darcy opět neodloží. Musím se mu podřídit. Rozloučíme se, až jemu bude libo."
"A kdyby mu i na celé věci příliš nezáleželo, udělá mu velkou radost, když o ní rozhodne. Neznám nikoho, koho by tak těšilo prosazovat svou jako pana Darcyho."
"On skutečně rád rozhoduje," přisvědčil plukovník Fitzwilliam, "ale není sám. Má k tomu jen lepší možnosti, neboť je bohatý a ti ostatní jsou většinou chudí. Říkám to po pravdě, neboť druhorozený syn, jak víte, si musí zvykat na odříkání a ústupy."
"Podle mého názoru si druhorozený hraběcí syn na nic takového zvykat nemusí. Ruku na srdce, kdy jste si musel něco odříct a kolikrát jste musel ustoupit? Stalo se vám někdy, že jste neměl dost peněz, abyste si mohl zajet, kam jste chtěl, nebo si opatřit, co se vám líbilo?"
"Trefila jste do černého -- opravdu nemohu tvrdit, že bych často takto strádal. Ale otázka peněz by mohla být rozhodující ve vážných záležitostech. Druhorození synové se nemohou oženit, s kým se jim zlíbí."
"Ledaže se jim zlíbí bohaté dcerušky, což se, pokud vím, často stává."
"Nároky, na které jsme si zvykli, nám příliš svazují ruce, a málokdo z našeho společenského prostředí se může oženit, aniž pomyslí na věno."
To říká na mou adresu, pomyslela si Elizabeth a zrudla, hned se však vzchopila a škádlivě se ho zeptala: "A co se tak obvykle platí za druhorozeného hraběcího syna, smím-li se ptát? Asi byste se nespokojil s méně než padesáti tisíci, ledaže by byl starší bratr hodně churavý."
Odpověděl jí ve stejném duchu a brzy toto téma opustili. Aby se mu nezdálo, že je zaražená z toho, co se stalo, okamžitě dál pokračovala: "Váš bratranec si vás vzal s sebou zřejmě hlavně proto, aby měl komu poroučet; divím se, že se neožení, tím by si zajistil tuto vymoženost natrvalo. Možná však, že mu prozatím postačí jeho sestra; jelikož mu byla svěřena do ochrany, může o ní rozhodovat, jak se mu zachce."
"Mýlíte se," pravil plukovník Fitzwilliam, "o tuto výhodu se musí podělit se mnou. Jsme oba poručníky slečny Darcyové."
"Skutečně? A jakpak se staráte o svou svěřenku? Dá vám hodně práce? Mladé dámy v jejím věku bývají někdy svéhlavé, a má-li v žilách pravou darcyovskou krev, pak se asi nerada podřizuje."
Zpozorovala, že se na ni po těch slovech vážně zahleděl, a zeptal se jí okamžitě, proč se domnívá, že by měli se slečnou Darcyovou starosti, a to způsobem, který dával tušit, že tak či onak nebude daleko od pravdy. Odvětila rychle: "Nemějte obav. V životě jsem o ní nic špatného neslyšela, co já vím, může to být nejmírnější stvoření na světě. Jedny moje známé, paní Hurstová a slečna Bingleyová, ji vychvalovaly až do nebe. Zmínil jste se myslím o tom, že je také znáte."
"Znám je trochu. Jejich bratr je příjemný člověk, skutečný kavalír. S Darcym jsou důvěrní přátelé."
"Ano, to je pravda," podotkla Elizabeth suše. "Pan Darcy je vůči panu Bingleymu laskavost sama a úžasně starostlivě pečuje o jeho blaho."
"To pečuje! Ano, mám dojem, že o něho skutečně pečuje vždycky, kdy je toho nejvíc třeba. Cestou sem mi vykládal cosi, z čeho jsem vyrozuměl, že by mu Bingley měl být opravdu zavázán. Ale měl bych se mu omluvit, neboť vlastně nevím, měl-li na mysli Bingleyho. Jsou to všechno pouze dohady."
"Jak to?"
"Šlo o jistý případ -- ale Darcy by si jistě nepřál, aby se to rozkřiklo, protože by z toho mohly být nepříjemnosti, kdyby se to doneslo rodině té dámy."
"Můžete se spolehnout, že se nikomu ani slovem nezmíním."
"Nezapomeňte, že si vlastně vůbec nejsem jist, jde-li o Bingleyho. Řekl mi jen, že nedávno zachránil přítele před nepříjemnostmi plynoucími z nerozvážného sňatku, nejmenoval však nikoho a neuváděl žádné podrobnosti a mě jen tak napadlo, že to bude Bingley, protože ho pokládám za mladíka, který by se mohl do něčeho takového zaplést, a kromě toho spolu strávili celé léto, pokud vím."
"Svěřil vám pan Darcy, z jakých důvodů zasáhl?"
"Vyrozuměl jsem, že rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky."
"A jakým rafinovaným způsobem ho od ní odloučil?"
"Nevylíčil mi žádné své triky," pravil Fitzwilliam s úsměvem. "Prozradil mi jen to, co jsem vám právě řekl."
Elizabeth kráčela mlčky dál a srdce jí překypovalo rozhořčením. Fitzwilliam ji chvíli pozoroval a pak se jí zeptal, nad čím se tak hluboce zamyslela.
"Uvažuju o tom, co jste mi vyprávěl," přiznala. "Nemohu schválit počínání vašeho bratrance. Jakým právem si zahrál na soudce?"
"Vy jste tedy spíše toho názoru, že jeho zákrok nebyl na místě?"
"Nechápu, co ho opravňovalo rozhodovat, zda se přítel zamiloval moudře či ne, a jak mohl určit a stanovit, na čem závisí jeho životní štěstí." Ovládla se však a dodala: "Jelikož ale neznáme všechny okolnosti, nebylo by spravdlivé ho odsuzovat. Jistě tu nešlo o žádnou velkou lásku."
"To sice není neoprávněný předpoklad, ale bratránkův slavný čin by se tím jevil v mnohem méně lichotivém světle," pravil Fitzwilliam.
Žertoval, ale jí to připadalo tak typické pro pana Darcyho, že se na to ani neodvažovala odpovědět; změnila tedy rázně předmět rozhovoru, a než došli na faru, bavili se jen o bezvýznamných věcech. Jakmile se však návštěvník rozloučil, uchýlila se do samoty svého pokojíku, aby si mohla nerušeně promyslet všechno, co vyslechla. Sotva mohla předpokládat, že se to týkalo někoho jiného než lidí, k nimž měla vztah. Přece nemůže na světě existovat ještě někdo, koho by Darcy tak dokonale ovládal. Nikdy nepochybovala, že se zúčastnil tažení proti vztahu Bingleyho k Jane, ale vždy pokládala za hlavního inspirátora a strůjce všeho slečnu Bingleyovou. Jestli si však z ješitnosti nepřisvojuje větší zásluhy, pak je on toho příčinou, jeho pýcha a rozmary jsou příčinou všeho, co Jane musela vytrpět a ještě vytrpí. Zničil -- aspoň dočasně -- všechny vyhlídky, že by ta láskyplná, dobrotivá duše došla svého štěstí, a nikdo nemůže vědět, na jak dlouho jí tak hrozně ublížil.
"Rodina měla proti dotyčné slečně vážné námitky," pravil plukovník Fitzwilliam, a ty námitky spočívaly pravděpodobně na skutečnosti, že jeden její strýček je venkovský advokát a druhý obchodník v Londýně.
Proti Jane samé přece nikdo nemůže nic mít, říkala si, vždyť je roztomilost sama! Cituplná, i dost vzdělaná, má dokonalé vystupování. A jaké výhrady může mít proti tatínkovi? Je sice někdy trochu podivín, ale má znalosti, které by ani pan Darcy nemusel přehlížet, a je obecně ctěn a vážen tak, jak on sám patrně jakživ nebude. Na matku už nemohla pomyslet s takovou sebedůvěrou, ale nevěřila, že by námitky proti ní byly rozhodující, neboť hrdopýškovi Darcymu jistě spíš vadilo majetkové postavení Janiných příbuzných než jejich pošetilosti, a nakonec dospěla k skálopevnému přesvědčení, že ho k tomu vedla zčásti zlá pýcha a zčásti přání uchovat si Bingleyho pro sestru.
Rozrušení a slzy, v které tyto úvahy vyústily, způsobily, že ji rozbolela hlava; kvečeru se to vystupňovalo do té míry, že ji to -- spolu s nechutí prodlévat ve společnosti pana Darcyho -- přivedlo k rozhodnutí nezúčastnit se návštěvy na zámku, kam byli všichni pozváni na čaj. Když paní Collinsová seznala, že se skutečně necítí dobře, nenutila ji, aby šla, a pokoušela se ze všech sil zabránit manželovi, aby ji nutil, avšak pan Collins nedokázal potlačit obavy, co tomu řekne lady Catherine.
34
Jakmile odešli, Elizabeth, jako by chtěla co nejvíc rozjitřit svůj hněv proti Darcymu, začala znovu pročítat všechny dopisy, které jí Jane napsala do Kentu. Nestěžovala si v nich na nic, ani se nevracela k minulým událostem, ani se jí nesvěřovala, že trpí. Ale každičká řádka každého dopisu vytvářela celkový dojem, že pisatelka ztratila veselost a dobrou náladu, jimiž se dříve vyznačovala, onu duševní rovnováhu, plynoucí z vlastní spokojenosti a láskyplnosti vůči ostatním, která ji nikdy neopouštěla. Elizabeth napovídala každá věta, že Jane není ve své kůži, a to mnohem výrazněji než při prvním čtení. Po ohavném Darcyho vychloubání, jaké zlo dokázal způsobit, vnímala s větším pochopením sestřino utrpení. Trochu ji utěšovalo vědomí, že jeho návštěva na Rosingsu pozítří skončí, a ještě víc ji uklidňovalo, že za necelých čtrnáct dní se s Jane opět shledají a že ona udělá všechno, co sesterská láska zmůže, aby se brzy vzpamatovala.
Nemohla pomyslet na Darcyho odjezd z Kentu, aniž si uvědomila, že se bude muset zároveň rozloučit i s jeho bratrancem, ale plukovník Fitzwilliam jí dal jasně najevo, že nechová vážnější úmysly, a ona se pro něho nehodlala trápit.
Z těchto úvah ji náhle vytrhlo zazvonění u domovních dveří. Příjemně ji vzrušila představa, že by to mohl být sám plukovník Fitzwilliam, neboť už jednou se ukázal tak pozdě večer a nyní sem mohl zajít jen a jen kvůli ní. Tento předpoklad se však nepotvrdil a její vzrušení nabylo zcela jiné podoby, když k svému překvapení spatřila na prahu pokoje pana Darcyho. Začal se jí překotně poptávat po zdraví, jako by přišel jen proto, aby se ujistil, že už je jí lépe. Odpovídala mu s chladnou zdvořilostí. Usedl na okamžik, pak vstal a jal se přecházet po místnosti. Elizabeth to překvapilo, ale neříkala nic. Po několikaminutovém odmlčení k ní rozčileně přistoupil a začal:
"Marně jsem se bránil. Nemám sil. Nemohu přemoci svůj cit. Musíte mi dovolit, abych vám vyjevil, jak hluboce vás obdivuju a miluju."
Elizabeth nebyla úžasem schopná slova. Vykulila na něho oči, zrudla, zarazila se a mlčela. To pokládal za dostatečnou pobídku a hned následovalo vyznání, co k ní cítí a co k ní pociťoval odedávna. Mluvil krásně, avšak neprodléval jen u citů, které chová ve svém srdci, a hovořil stejně výmluvně o něze jako o hrdosti. Vylíčil jí vzrušeně, jaké je to pro něho ponížení, že se mu ona nemůže rovnat a zdravým rozumem musí uznat námitky své rodiny proti jeho lásce. To všechno snad mělo své oprávnění vzhledem k závažnosti tohoto kroku, ale sotva mu mohlo prospět v jejích očích.
Přes svou hlubokou antipatii si uvědomovala, jak je pro ni lichotivé, že si podmanila srdce takového muže, a třebaže ani na okamžik nezaváhala, co mu odpoví, bylo jí zprvu líto, že mu způsobí bolest, až v ní jeho další slova vyvolala takový hněv, že všechen soucit pominul. Snažila se však obrnit trpělivostí, aby mu dokázala klidně odpovědět, až domluví. Na závěr zdůraznil, jak silný musí být cit, který se mu přes všechnu snahu nepodařilo přemoci, a vyjádřil naději, že se mu nyní za to dostane odměny a ona přijme ruku, kterou jí nabízí. Viděla na něm jasně při těchto slovech, že ani na okamžik nezapochyboval o příznivé odpovědi. Mluvil sice o úzkosti, ale jeho tvář vyzařovala dokonalou sebejistotu. Tato okolnost ji ještě více rozhořčila, a když se odmlčel, odpověděla s planoucími tvářemi:
"Je, pokud vím, ustáleným zvykem vyjádřit za těchto okolností vděčnost za vyznané city, ať jsou či nejsou opětovány. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, pak bych vám nyní poděkovala. Nemohu to však učinit, nikdy jsem nestála o vaši náklonnost a vy jste jí podlehl proti své vůli. Velmi nerada působím někomu bolest, stalo se to však naprosto neúmyslně a jsem si jistá, že to nebude mít dlouhého trvání. Úvahy, které vám tak dlouho bránily vyznat se ze svých citů, vám jistě pomohou je po tomto rozhovoru překonat."
Pan Darcy se opíral o římsu u krbu a očima jí visel na tváři; zdálo se, že ho její slova stejným dílem překvapují jako drtí. Pobledl hněvem a duševní rozrušení se mu zračilo v každém rysu. Sváděl těžký boj, aby zachoval zdání klidu, a neotevřel rty, dokud nebyl přesvědčen, že se mu to podaří. Tu chvíli bylo Elizabeth strašně. Konečně pravil nuceně vyrovnaným hlasem:
"A to je všechno, co mám za čest vyslechnout od vás v odpověď? Snad bych se mohl zeptat, proč jste mě s tak nepatrným úsilím o ohleduplnost takto odmrštila. Ale na tom nezáleží."
"A snad bych se já směla zeptat," odpověděla, "proč jste s tak zřejmým úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není tohle dostatečnou omluvou za bezohlednost, jestliže jsem se jí vůbec dopustila? Jsou tu však i jiné důvody. Sám je dobře znáte. I kdyby mi city nebránily -- kdybyste mi byl lhostejný nebo kdybych vám i byla nakloněna -- myslíte, že bych za jakýchkoli okolností byla v pokušení vyslyšet muže, který svým počínáním zničil -- snad navždy -- štěstí mé milované sestry?"
Když vyslovila tuto větu, pan Darcy zrudl, ale trvalo to jen okamžik a naslouchal jí dál, aniž se pokusil ji přerušit.
"Kdeco mluví proti vám. Žádný záměr nemůže ospravedlnit váš neoprávněný a krutý zásah v tomto případě. Neodvážíte se, nemůžete popřít, že hlavně vaší nebo jedině vaší vinou byli od sebe odloučeni, že kvůli vám lidé jeho odsoudili pro lehkovážnost a jí stíhají posměchem pro zklamané naděje a že jste oběma připravil vážné trápení."
Odmlčela se a pozorovala s nemalým rozhořčením, že jí naslouchá s výrazem nahony vzdáleným jakékoli kajícnosti. Dokonce se na ni usmíval, jako by nevěřil svému sluchu.
"Můžete popřít, že jste to zavinil?" opakovala.
S předstíraným klidem odvětil: "Nemám vůbec v úmyslu popírat, že jsem učinil všechno, co bylo v mých silách, abych odloučil přítele od vaší sestry, a že se raduju ze svého úspěchu. Jemu jsem posloužil lépe než sobě."
Elizabeth pokládala pod svou důstojnost dát najevo, že slyšela tuto dvornou úvahu, ale její smysl jí neunikl a sotva ji mohl naladit smířlivěji.
"Ale nejsem proti vám zaujata jen kvůli téhle záležitosti. Už dlouho předtím jsem si o vás utvořila nepříznivé mínění. Před mnoha měsíci mi odhalil vaši pravou tvář pan Wickham, když mi vylíčil svůj případ. Co na to řeknete? Jaký pomyslný přátelský zájem uvedete zde na svou obhajobu? Nebo jaké omyly hodláte předstírat před ostatními?"
"Projevujete zvláštní zájem o osudy onoho pána," prohlásil Darcy celý rudý mnohem méně klidným tónem.
"Kdo zná jeho neštěstí, tomu nemůže být jeho osud lhostejný."
"Jeho neštěstí!" opáčil Darcy pohrdavě. "Ano, skutečně ho potkalo velké neštěstí."
"A vaší vinou!" zvolala Elizabeth rozčileně. "Vy jste ho uvrhl do chudoby, do stísněných poměrů. Vy jste ho připravil o to, co mu bylo přislíbeno, jak jste věděl. Vaším přispěním přišel v nejlepších letech o nezávislost, jaká mu nejen patřila, ale jakou si i zasloužil. To všechno jste způsobil. A přitom reagujete na zmínku o jeho neštěstí pohrdáním a ironií."
"Takové tedy o mně máte mínění!" zvolal Darcy a jal se přecházet rychlými kroky po místnosti. "Natolik si mne tedy ceníte. Děkuju vám, že jste mi to tak upřímně vyjevila. Z vašeho výčtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy. Ale snad," dodal, přestal přecházet a obrátil se k ní, "byste moje prohřešky přehlédla, kdybych neurazil vaši hrdost tím, že jsem se vám poctivě přiznal, jaké výhrady mi dlouho bránily uvažovat o vážné známosti. Byla byste potlačila hořké výčitky, kdybych takticky zamlčel, jak jsem se pral sám se sebou, a kdybych vám polichotil ujišťováním, že mě k vyznání vede bezmezná, čirá vášeň i rozum a rozvaha, zkrátka všechno. Ale já si ošklivím jakoukoli přetvářku. A nestydím se za pocity, které jsem vám vyjevil. Jsou pochopitelné a oprávněné. Copak jste mohla očekávat, že přijmu s radostí vaše pochybené prostředí, že mě potěší vyhlídka na příbuzenstvo, které žije tak hluboko pod úrovní, na jakou jsem zvyklý?"
Elizabeth cítila, že její hněv stoupá každým okamžikem, avšak snažila se ze všech sil ovládnout, když mu odpovídala: "Mýlíte se, pane Darcy, když se domníváte, že způsob vašeho vyznání na mne zapůsobil jinak, než že mne ušetřil politování, které by provázelo mé odmítnutí, kdybyste se zachoval jako pravý kavalír."
Viděla, že sebou trhl, ale neodpovídal, a tak pokračovala:
"Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností."
Jeho úžas byl opět naprosto nelíčený, pohlížel na ni s výrazem, který vyjadřoval jak nedůvěru, tak pokoření. Hovořila dál:
"Od samého začátku -- snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala, jste mě svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní, samolibý člověk, že sobecky přehlížíte city ostatních, a na základě této antipatie vyrostl v průběhu dalších událostí nepřekonatelný odpor, takže jsem už měsíc nato věděla, že jste poslední člověk na světě, kterého by mně kdy mohli vnutit za muže."
"To stačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity a nezbývá mi než se hanbit za to, co jsem k vám cítil já. Promiňte, že jsem vás připravil o tolik času, a dovolte, abych vám na rozloučenou ze srdce popřál zdraví a štěstí."
S těmito slovy ji spěšně opustil a v příštím okamžiku slyšela, jak dole zaklaply domovní dveře a on odchází.
V hlavě jí zavládl bolestný zmatek. Nemohla se udržet na nohou a skutečně ze slabosti klesla na židli a dobrou půlhodinku proplakala. Když uvažovala o tom, co se zběhlo, její úžas každým okamžikem rostl. Pan Darcy ji požádal o ruku! Miluje ji už dlouhé měsíce! Tak ji miluje, že si ji chce vzít přes všechny výhrady, kvůli kterým zabránil sňatku svého přítele s její sestrou a které mu přece musely připadat přinejmenším stejně pádné v jeho vlastním případě. Bylo to téměř neuvěřitelné. Lichotilo jí, že bezděčně vyvolala tak mocný cit. Ale ta jeho pýcha, ta jeho ohavná pýcha -- jeho nestoudné doznání, co učinil v Janině případě, neomluvitelná sebejistota, s jakou se k tomu přiznal, třebaže to nemohl ospravedlnit, necitelný způsob, jakým vyslovil Wickhamovo jméno, zatímco se vůbec nepokoušel popřít, že se k němu zachoval krutě -- to vše zapudilo soucit, který jeho náklonnost na okamžik vyvolala.
Tonula v rozčilujících úvahách, dokud jí hrčení zámeckého kočáru nepřipamatovalo, jak málo je s to čelit pátravému Charlottinu zraku, a nepřimělo ji utéci k sobě do pokoje.
35
Nazítří se Elizabeth probudila do stejných myšlenek a úvah, jaké jí v noci konečně uzavřely víčka. Ještě se nevzpamatovala z překvapujících událostí, nemohla myslet na nic jiného, nedokázala se soustředit na žádnou práci, a tak se rozhodla dopřát si hned po snídani čerstvý vzduch a pohyb. Zamířila přímo ke své oblíbené pěšince, ale odradilo ji pomyšlení, že tam chodívá i pan Darcy, a tak místo aby vešla do zámeckého parku, vydala se po cestě, která odbočovala od mýtnice. Z jedné strany ji ohraničoval plot kolem parku a brzy minula jeden ze zámeckých vchodů.
Prošla dvakrát třikrát tím úsekem a pak ji krásné ráno zlákalo, aby se zastavila u vrat a zahleděla se do parku. Za těch pět týdnů, které strávila v Kentu, prodělala příroda velkou změnu a každým dnem se rané stromy víc a víc zelenaly. Právě se chystala pokračovat v cestě, když vtom zahlédla mužskou postavu mezi keři na pokraji parku; blížila se k ní a ona v obavě, že by to mohl být pan Darcy, se dala spěšně na ústup. Ale muž se už přiblížil natolik, že ji zahlédl, přidal rázně do kroku a zavolal na ni jménem. Poodešla kousek, ale když zaslechla, že ji volá, vrátila se k vratům, ač hlas prozrazoval, že je to skutečně Darcy. On už k ní mezitím také dospěl, podal jí dopis, který od něho bez rozmýšlení přijala, a pravil s povzneseným klidem: "Chodím tu už hezkou dobu a doufám, že vás potkám. Prokážete mi tu čest a přečtete si tento dopis?" Nato se jí lehce uklonil, otočil se a brzy jí zmizel mezi stromy.
Elizabeth otevřela psaní bez radostného očekávání, ale s velkou zvědavostí, a podivila se ještě víc, když zjistila, že obálka obsahuje dva archy papíru zcela popsané drobným písmem. Sotva se do obálky vešly. Zašla po cestičce kousek dál a začala číst. Dopis byl datován toho dne ráno v osm hodin na rosingském zámku a stálo v něm:
Ctěná slečno,
neznepokojujte se nad tímto dopisem a neobávejte se, že se rozhovořím o citech a zopakuji nabídku, která Vás včera večer tak rozhořčila. Nechci Vás trápit ani sebe pokořovat tím, že bych prodléval u tužeb, které pro klid Vaší duše i mé nelze asi příliš brzy zapomenout; nebylo by třeba vynaložit úsilí na sestavení tohoto listu ani na obeznámení s jeho obsahem, kdyby má čest nevyžadovala, aby byl napsán a přečten. Musíte mi proto prominout, že si činím nároky na Vaši pozornost, vím, že mi nevyhovíte ráda, avšak odvolávám se na Váš smysl pro spravedlnost.
Vznesla jste proti mně včera dvě různá obvinění, zdaleka ne rovnocenná co do závažnosti. Nejprve jste se zmínila o tom, že bez ohledu na city pana Bingleyho a Vaší slečny sestry jsem je od sebe odloučil -- a za druhé, že jsem neuznal různé nároky pana Wickhama a nečestně jsem ho připravil o dobré bydlo a nelidsky mu zničil budoucnost. Odmrštit svévolně a zlomyslně kamaráda z dětství, uznávaného oblíbence mého otce, mladíka, který se sotva mohl spoléhat na něco jiného než na ochranu naší rodiny a vyrůstal v přesvědčení, že se mu jí dostane, to by byl skutečně těžký přečin, s nímž by se odloučení dvou mladých lidí, jejichž vzájemné sympatie spočívaly jen na několikatýdenní známosti, sotva dalo srovnávat. Doufám však, že budu napříště zproštěn přísného odsouzení, jehož se mi včera večer v tak hojné míře dostalo, až si přečtete mé zdůvodnění, proč jsem se tak zachoval a co mě k tomu vedlo. Budu-li při tomto vysvětlení, které pokládám ve svém zájmu za nezbytné, nucen vyjevit názory, jež se Vás snad dotknou, pak nemohu než se předem omluvit. Není jiné zbytí a další ospravedlňování by bylo pošetilé.
Zakrátko nato, co jsem přijel do Hertfordshiru, jsem postřehl -- a nebyl jsem sám -- že Bingleyho upoutala Vaše starší sestra víc než kterákoli jiná tammní dívka. Ale teprve ten večer, kdy se v Netherfieldu konal ples, zmocnily se mě obavy, že svůj vztah pojímá vážně. Viděl jsem ho už častokrát předtím zamilovaného. Na tom plese jsem si při náhodné poznámce sira Williama Lucase poprvé uvědomil - zatímco jsem měl tu čest tančit s Vámi - že Bingley svým zájmem o Vaši sestru vzbudil obecné mínění, že se budou brát. Sir William o tom hovořil s naprostou jistotou, jako by nezbývalo než stanovit datum. Od onoho okamžiku jsem si pozorně všímal přítelova počínání a viděl jsem, že jeho náklonnost k slečně B. je daleko hlubší než všechno, čeho jsem kdy byl u něho svědkem. I Vaši sestru jsem bedlivě pozoroval. Vypadala a chovala se uvolněně, vesele a půvabně jako vždy, ale nepostřehl jsem u ní žádné známky zvláštní náklonnosti, a toto večerní pátrání mě přesvědčilo, že sice ráda přijímá jeho dvoření, ale že ho nepodněcuje vlastní citovou spoluúčastí. Nezmýlila-li jste se v tom Vy, pak jsem chybně usuzoval já. Znáte svou sestru dokonaleji, a proto je druhá eventualita pravděpodobnější. Je-li tomu tak a já jsem jí pod vlivem mylného dojmu způsobil bolest, pak nejsou Vaše výtky nepochopitelné. Ale neváhám prohlásit, že vážná tvář Vaší sestry i její celkové vystupování musí v pečlivém pozorovateli vyvolat dojem, že je sice milá a přívětivá, avšak jejího srdce se hned tak něco nedotkne. Že jsem ochotně uvěřil v její lhostejnost, to nepopírám, ale troufám si tvrdit, že se obvykle ve svých pozorováních i závěrech nenechám ovlivnit svými přáními nebo obavami; utvořil jsem si tento názor z nestranného přesvědčení, i když mi z rozumových důvodů vyhovoval.
Byl jsem proti tomu sňatku nejen z důvodů, které, jak jsem se Vám včera doznal, jen vášnivá láska dokázala přemoci v mém vlastním případě; postavení Vaší rodiny nemohlo ani tolik vadit mému příteli jako mně. Ale jsou tu ještě jiné neblahé okolnosti - okolnosti trvalého rázu, které platí stejnou měrou pro oba případy, jež jsem však dokázal pominout, protože jsem je neměl přímo před očima. Musím se o nich zmínit, aspoň krátce. Proti příbuzenstvu Vaší paní matky lze sice mít námitky, ale zdaleka ne takové jako proti nedůstojnému počínání, které ji tak často, ba téměř vždy charakterizuje, právě tak jako Vaše tři mladší sestry a občas i Vašeho pana otce. Promiňte. Říkám Vám to s těžkým srdcem. Trápí-li Vás poklesky Vašich nejbližších a mrzí jejich tak neradostné vypodobnění, nechť je Vám útěchou vědomí, že Vy dvě jste se svým chováním zcela vymkly podobnému odsouzení a že jste se svou starší sestrou všeobeně uznávány a chváleny. Dodávám už jen to, že jsem si v průběhu onoho večera potvrdil své mínění o všech zúčastněných a uvědomil si závažnost pohnutek, které mě už předtím mohly vést k tomu, abych ochránil přítele před svazkem podle mého názoru velmi neblahým.
Nazítří pak Bingley odjel z Netherfieldu do Londýna, jak si zajisté vzpomenete, a měl v úmyslu zakrátko se vrátit.
Nyní Vám chci objasnit své počínání. Jeho sestry byly podobně znepokojeny jako já a brzy jsme se o tom domluvili: všichni jsme si uvědomovali, že je třeba bez prodlení zasáhnout, a tak jsme se rozhodli, že se za Bingleyem rozjedeme do Londýna. To jsme také udělali -- a já jsem se okamžitě podjal úkolu objasnit příteli stinné stránky jeho volby. Moje námitky sice mohly zviklat nebo oddálit jeho rozhodnutí, nedomnívám se však, že by ho nakonec odradily od sňatku, kdybych ho zároveň neujišťoval, že k němu Vaše sestra nic necítí. Dosud se domníval, že mu jeho náklonnost upřímně oplácí, ač nikoli stejně vřele...
Bigley je od přírody velmi skromný a spoléhá spíš na můj než na vlastní úsudek. Nebylo tedy příliš obtížné ho přesvědčit, že se zmýlil. Přimět ho, aby se už nevracel do Hertfordshiru, když tomu věřil, nebylo však dílem okamžiku. Nemohu si vyčítat, že jsem to všechno učinil. Jen na jednu okolnost si přitom nevzpomínám se zadostiučiněním, a to, že jsem se snížil k přetvářce a zamlčel mu, že Vaše sestra dlí v Londýně. Věděl jsem o tom právě tak jako slečna Bingleyová, její bratr však dodnes nic netuší. Možná že by se mohli setkat bez nevítaných následků, avšak nezdálo se mi, že jeho cit vyhasl natolik, aby ji mohl bez nebezpečí opět spatřit. Snad takové tajnůstkářství není důstojné, už se však stalo a stalo se to s dobrým úmyslem. To je vše, co Vám o tom mohu sdělit, a omlouvvat se nehodlám. Dotkl-li jsem se nešetrně citů Vaší sestry, neučinil jsem to úmyslně, a třebaže Vám mé pohnutky mohou připadat nedostačující, nemám dosud důvod je zatracovat.
Pokud jde o to druhé, vážnější obvinění, že jsem ublížil panu Wickhamovi, mohu je vyvrátit jen tím, že Vám předestřu jeho vztahy k naší rodině v plné šíři. Nemám tušení, z čeho mě konkrétně obvinil, avšak pravdivost toho, co Vám sdělil, Vám může dokázat řada nepochybně hodnověrných svědků.
Pan Wickham je synem velmi úctyhodného muže, který po mnoho let spravoval celé pemberleyské panství a vykonával svěřený úkol s takovou svědomitostí, že můj otec přirozeně nešetřil uznáním a zvlášť laskavě pečoval o George Wickhama, který byl jeho kmotřencem. Otec ho vydržoval na školách a později na univerzitě v Cambridgi -- což byla velmi vítaná pomoc, neboť pana Wickhama staršího připravila rozmařilá žena o všechno, a nemohl tedy poskytnout synovi slušné vzdělání. Můj otec nejen rád trávil čas ve společnosti tohoto mladíka, jenž si svým vystupováním uměl odjakživa lidi získávat, ale měl o něm i velmi dobré mínění, doufal, že se stane pastorem, a hodlal ho v tom podporovat. Já sám jsem už před mnoha lety na něho začal pohlížet jinak. Jeho nepěkné sklony, bezzásadovost, kterou pečlivě skrýval před zraky svého dobrodince, nemohly uniknout mladíku přibližně stejně starému, který míval příležitost pozorovat ho v nestřežených okamžicích, jakou můj otec mít nemohl. Zde vyvolávám opět Vaši nelibost -- do jaké míry, to víte nejlépe sama. Ať už však ve Vás pan Wickham vzbudil jakékoli city, i kdybych vytušil jejich hloubku, neodvrátilo by mě to od úmyslu odhalit Vám jeho pravou povahu, ba spíše by mě to k tomu ještě podnítilo.
Můj předobrý otec zemřel před pěti lety a jeho sympatie k panu Wickhamovi přetrvaly až do konce, takže mě ve své poslední vůli zvlášť nabádal, abych ho podporoval tak, jak si to jeho povolání vyžádá -- a bude-li vysvěcen, pak si přál, aby mu připadla bohatá fara na našem panství, jakmile se uvolní. Odkázal mu rovněž tisíc liber na hotovosti. Jeho otec mého dlouho nepřežil a za půl roku po těchto událostech mi pan Wickham napsal a oznámil, že se s konečnou platností rozhodl nestat knězem a že to snad nebudu pokládat za neskromné, požádá-li o další okamžitou finanční podporu namísto odkazu, jehož nebude moci využít. Dodal, že má v úmyslu studovat práva, a jistě prý pochopím, že se sotva může vydržovat na studiích z úroků tisíce liber. Doufal jsem spíš, než věřil, že to myslí vážně, a byl jsem ochoten přistoupit na jeho návrh. Domníval jsem se, že se pan Wickham na kněze nehodí, a tak jsme se hladce dohodli -- on se vzdal nároků na podporu v kněžském povolání, kdyby někdy nastaly ty okolnosti a mohl se o ni ucházet, a místo toho přijal částku tři tisíce liber. Od té chvíle jsem se s ním už nesetkal. Měl jsem o něm tak nevalné mínění, že jsem ho nezval do Pemberley ani jsem nevyhledával jeho společnost v Londýně. Domnívám se, že žil převážně tam, avšak studium práv byla pouhá záminka, a jelikož si nyní nemusel nic odpírat, vedl zahálčivý, rozmařilý život. Po tři léta jsem o něm téměř neměl zpráv, ale pak zesnul obročník z fary, která mu byla kdysi přislíbena, a on mě o ni dopisem požádal. Ujišťoval mě, a to jsem mu ochotně uvěřil, že je v tísnivé finanční situaci. Zjistil prý, že práva jsou příliš nevýnosná, a byl skálopevně odhodlán, že se dá vysvětit, přislíbím-li mu dotyčnou faru -- o čemž, jak se vyjádřil, vůbec nepochybuje, neboť si je jist, že nemám závazky k jinému kandidátu a že jsem nezapomněl na přání svého ctěného otce. Sotva mi můžete mít za zlé, že jsem odmítl jeho žádost a zamezil, aby se opakovala. Jeho rozhořčení bylo úměrné neutěšenosti jeho poměrů - a patrně mě hanobil před lidmi s takovou vehemencí, s jakou dělal výčitky mně. Po této události jsme se vůbec přestali znát. Z čeho žil, to nevím. Avšak loni v létě jsem ho musel vzít na vědomí za velmi trapných okolností.
Musím se nyní zmínit o události, kterou si sám ze srdce přeji zapomenout a s níž bych se nikomu nesvěřil z žádných méně závažných důvodů. Říkám to proto, že nepochybuji o Vaší mlčenlivosti. Sestra, která je o více než deset let mladší, byla svěřena do ochrany synovci mé matky, plukovníku Fitzwilliamovi, a mně. Asi před rokem jsme ji vzali ze školy a usídlili v Londýně; loni v létě odjela se svou vychovatelkou do Ramsgate a tam se také odebral pan Wickham, bezpochyby záměrně, neboť se ukázalo, že se zná z dřívějška s vychovatelkou Youngeovou, v níž jsme se bohužel ošklivě zklamali; s jejím vědomím a pomocí se vetřel v přízeň Georgiany, jež si ho ve své bezelstnosti pamatovala jako dobrotivého kamaráda z dětství, až se dala přesvědčit, že se do něho zamilovala a svolila, že s ním uprchne. Bylo jí tehdy sotva patnáct, což ji poněkud omlouvá, a když jsem Vám teď vyjevil její nemoudré počínání, dodávám s radostí, že jsem se o tom dozvěděl od ní samé. Přijel jsem za nimi nečekaně den nebo dva před zamýšleným útěkem a Georgiana, která nemohla snést pomyšlení, že by mě zarmoutila a rozhněvala, neboť ke mně vzhlíží téměř s takovou úctou jako k otci, se mi ke všemu přiznala. Umíte si jistě představit, jak mi přitom bylo a jak jsem se zachoval. S ohledem na sestřinu pověst a její city jsem pana Wickhama nepohnal k odpovědnosti veřejně, ale napsal jsem mu a on okamžitě odjel a paní Youngeová byla samozřejmě propuštěna. Pan Wickham usiloval bezesporu hlavně o věno mé sestry, které obnáší třicet tisíc liber, avšak musím předpokládat, že silnou pohnutkou byla i touha vyřídit si se mnou účty. Pomsta by to bývala skutečně dokonalá.
Vypsal jsem Vám, slečno, po pravdě všechny události, které se nás obou týkají, a neodvrhnete-li to jako smyšlenku, doufám, že mě už napříště nebudete obviňovat z krutosti vůči panu Wickhamovi. Nevím, jakým způsobem a za jakých okolností Vás obelhal, avšak není se patrně co divit, že se mu to podařilo, neboť jste nebyla o dotyčných událostech informována. Neměla jste možnost odhalit pravdu, podezíravost Vám není vlastní. Snad Vás překvapí, že jsem Vám toto vše neřekl včera večer, ale nebyl jsem svým pánem, nedokázal jsem se rozhodnout, co Vám mohu odhalit a co ne. Ověřte si pravdivost všeho, co jsem Vám sdělil, u plukovníka Fitzwilliama, který je mým blízkým příbuzným i důvěrným přítelem a navíc jako vykonavatel otcovy poslední vůle je do podrobnosti obeznámen se všemi zmíněnými dohodami. Kdybyste z odporu ke mně nepřikládala mým slovům víry, nemůže vám stejná příčina bránit, abyste se nesvěřila mému bratranci; vynasnažím se najít způsob, jak Vám tento list odevzdat do vlastních rukou během dopoledne, abyste měla možnost se na něho obrátit.
Končím přáním, Bůh Vás ochraňuj.
 S úctou Váš Fitzwilliam Darcy

36
Elizabeth neočekávala, že by Darcy v listě, který jí podal, znovu opakoval nabídnutí k sňatku; nedovedla si vůbec představit, co jí chce sdělit. Dychtivě pročítala stránky a jejich obsah v ní pochopitelně vyvolal řadu protichůdných pocitů. Sotva by je dokázala definovat slovy. Především žasla, že se vůbec cítí oprávněn své počínání něčím omlouvat; neboť byla pevně přesvědčená, že nemůže uvést na svou omluvu nic, aby se přitom nepropadl do země studem. Předem znechucena vším, co jí sdělí, začala číst jeho výklad netherfieldských událostí. Četla s tak dychtivou překotností, že sotva chápala smysl, a z nedočkavosti, co přinese další věta, nevěnovala pozornost té, na níž právě spočívala zrakem. Jeho mínění o sestřině lhostejnosti okamžitě odsoudila jako lež a jeho líčení skutečných, nejzávažnějšch výhrad proti onomu sňatku ji tak rozhněvalo, že neměla vůbec chuť jeho důvody nestranně posoudit. Nepsal, že by litoval svého činu, a to jí stačilo, nevyjadřoval se kajícně, ale povýšeně. Vede ho jen pýcha a nestoudnost.
Jakmile však tento námět vystřídala výpověď o panu Wickhamovi a ona sledovala s poněkud soustředěnější pozorností události, které, pokud by jim přikládala víru, musely vyvrátit ochotně přejaté mínění o jeho charakteru a které se tak nebezpečně blížily Wickhamově vlastní verzi jeho životních osudů -- a tu se v ní probouzely ještě bolestnější a zmatenější pocity. Zmocnil se jí úžas, zlé tušení, snad i hrůza. Byla by to ráda všechno rázně odmítla, znovu a znovu si říkala: To není pravda. To ani nemůže být pravda. Určitě lže, jako když tiskne. A když dočetla do konce, složila honem dopis, ačkoli poslední stránku nebo dvě vůbec už nevnímala, a umiňovala si, že ho nebude brát vážně, že se na něj už ani nepodívá.
V tomto rozrušení, kdy se jí myšlenky divoce honily hlavou, opět vykročila; nedokázala však setrvat při svém úmyslu, za pár vteřin už měla dopis opět rozložený, a když se vší mocí uklidnila a ovládla, jala se opět probírat zdrcující vylíčení událostí okolo Wickhama. Snažila se přitom zvážit každou větu a její smysl. Jeho vztahy k pemberleyskému panstvu se jevily stejně, jak jí je vylíčil on sám, a třebaže předtím neměla úplně jasnou představu o dobrotivosti nebožtíka pana Darcyho, odpovídalo to docela dobře Wickhamovým vlastním slovům. Až potud potvrzovala jedna výpověď druhou, jakmile však dospěla k poslední vůli, začaly se od sebe náramně lišit. Pamatovala si ještě úplně přesně, co jí Wickham vykládal o té faře, a když si v duchu vybavovala, co jí doslova říkal, nemohla si neuvědomit, že jeden nebo druhý hrozitánsky lže, a na chvíli sama sebe uchlácholila, že to přece jen bude tak, jak by si přála. Avšak když si pročetla a znovu se s bedlivou pozorností vrátila k řádkům týkajícím se toho, jak se Wickham vzdal všech nároků na faru a místo toho přijal dosti podstatnou sumu tří tisíc liber, nemohla nezaváhat. Odložila dopis, zvážila všechny okolnosti nestranně, jak se domnívala, a uvažovala o pravděpodobnosti obou výpovědí -- a nedospěla k ničemu.
Stálo tu jedno tvrzení proti druhému. Pročetla list znovu, ale každá řádka čím dál tím jasněji nasvědčovala, že tento případ, který se zdál až dosud vylučovat jakýkoli výklad zprošťující postup pana Darcyho veliké hanebnosti, se může jevit i v takovém světle, že by se mu nedalo vytknout vůbec nic.
Neváhal obvinit pana Wickhama z výstřednosti a trvalé rozmařilosti, což jí hluboce otřáslo, neboť neměla po ruce důkaz, kterým by to vyvrátila. Neznala nic z jeho minulosti, než se objevil u domobraneckého regimentu, kam ho zlákal jistý mladík, s nímž se náhodou setkal v Londýně a tam prohloubil předchozí povrchní přátelství. O tom, jak žil dříve, nevěděl nikdo v Hertfordshiru nic než to, co sám o sobě vykládal. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo informovat se o jeho charakteru, i kdyby tu možnost měla. Tvář, hlas i způsoby utvrzovaly na první pohled jeho všemožné přednosti. Snažila se rozpomenout na nějaký dobrý skutek, přesvědčivý důkaz jeho ušlechtilosti nebo dobrosrdečnosti, který by odvrátil útoky pana Darcyho a vzhledem k převažujícím ctnostem nasvědčoval, že šlo spíš o příležitostné prohřešky, jak se snažila nazývat to, co pan Darcy vylíčil jako nechuť k práci a dlouholeté nepravosti. Žádná taková vzpomínka jí však nepřišla na pomoc. Měla v živé paměti, jak šarmantně se choval a promlouval, avšak její paměť mu nemohla přičíst k dobru nic podstatnějšího, než že se všem sousedům zamlouval a že mu jeho společenská uhlazenost získala respekt v důstojnické jídelně. U tohoto bodu prodlela dlouho, než opět pokračovala ve čtení. Leč běda: Následující pasáž o tom, jaké úklady nastrojil slečně Darcyové, do jisté míry potvrzovalo to, co se odehrálo mezi ní a plukovníkem Fitzwilliamem právě včera odpoledne; a nakonec ji Darcy vyzýval, aby si všechny podrobnosti ověřila u samého plukovníka Fitzwilliama, který jí předtím sdělil, že je zasvěcen do všech bratrancových záležitostí a o jehož věrohodnosti neměla důvod pochybovat. Jednu chvíli už byla téměř rozhodnutá, že se na něho obrátí, avšak zaváhala, když si představila, jak by byl takový rozhovor trapný a že pan Darcy by nikdy tento návrh neriskoval, kdyby si nebyl naprosto jist, že bratranec jeho výpověď potvrdí.
Pamatovala si úplně přesně, o čem hovořila s Wickhamem ten první večer u Philipsových. Mnohé výrazy se jí vryly do paměti doslova. Teprve nyní si uvědomila, že se vůbec neslušelo, aby tohle všechno vykládal někomu, koho viděl prvně v životě, a divila se, že ji to dříve nenapadlo. Připadalo jí netaktní upozorňovat na sebe takovým způsobem jako on a najednou viděla nesoulad jeho výroků s jeho činy. Vzpomínala, jak se vychloubal, že se nebojí setkat s Darcym -- ať si Darcy odjede, ale on že nemá, proč by utíkal; a přitom to hned příští týden zařídil, aby nemusel být na netherfieldském plese. Uvědomila si také, že svůj příběh nevykládal nikomu než jí, dokud netherfieldské panstvo neodjelo, avšak hned potom se to rozkřiklo, a žádné zábrany, žádné výhrady mu nebránily očernit Darcyho co nevíce, ačkoli ji předtím ujišťoval, že z úcty k otci nemůže nikdy odhalit pravou tvář jeho syna.
Jak jinak se jí nyní jevilo všechno, co se ho týkalo! Dvořil se teď slečně Kingové jen a jen z ohavné zištnosti a její nikterak závratné věno už nyní nedokazovalo skromnost jeho tužeb, ale dychtivost využít první příležitosti. Jeho chování vůči sobě nedokázala uspokojivě zdůvodnit: buď se mu dostalo mylných informací o jejím věnu, anebo vyhovovalo jeho marnivosti podněcovat sympatie, které mu snad neuváženě dala najevo. Váhavé pokusy o jeho očistu slábly a slábly, zato pro Darcyho mluvilo čím dál tím víc věcí: nemohla popřít, že Bingley Jane na její otázky už dávno ujistil, že přítel je v této věci bez viny, že přes jeho povýšenost a odpudivé způsoby za celou tu dobu, co ho znala -- a v posledním čase se s ním shodou okolností stýkala tak často, že se v jiném smyslu obeznámila s jeho povahou -- nepostřehla, že by byl bezzásadový nebo nespravedlivě zaujatý -- že by se oddával volným a nevázaným choutkám; mezi svými přáteli byl ctěn a vážen -- i Wickham hovořil s uznáním o jeho vztahu k sestře a sama ho často slyšela vyprávět o ní s takovou vřelostí, jaké by bezcitný člověk nebyl schopen; a kdyby učinil to, co mu připisoval Wickham, kdyby tak hrubě pošlapal právo, sotva by to dokázal utajit před světem; kromě toho bylo nepředstavitelné, aby se člověk toho všeho schopný mohl přátelit s dobrosrdečným Bingleyem.
Najednou se sama před sebou za sebe strašně zastyděla. Nedokázala pomyslet ani na Darcyho, ani na Wickhama bez pocitu, že se chovala zaslepeně, nespravedlivě, předpojatě, nesmyslně.
"Jak ohavně jsem si počínala!" zvolala. "A přitom si tak zakládám na svém bystrozraku! Tak vyzdvihuju své schopnosti! Jak často jsem zavrhla Janinu nepředpojatou dobrotivost a řídila se sebevědomě zbytečnou nedůvěrou! Je to vskutku pokořující objev! A přitom si to pokoření zasloužím. Ani zamilovaný by nebyl tak uboze zaslepený. Mne však zavedla na scestí pošetilá marnivost a nikoli láska. Lichotilo mi, že mě jeden vyznamenává svou přízní, urazilo mě, že mě druhý při prvním seznámení přehlížel, a proto jsem ve všem, co se jich týkalo, dala přednost předsudkům a hlouposti a zahnala zdravý rozum. Vždyť jsem až do této chvíle byla sama proti sobě."
Bloudila v myšlenkách od sebe k Jane -- od Jane k Bingleymu, a tu si připamatovala, že vysvětlení, jenž jí Darcy poskytl v tomto případě, se jí zdálo velmi nedostatečné: i četla znovu. Tentokrát na ni jeho slova zapůsobila velmi odlišným dojmem. Jak také mohla tentokrát odmrštit jeho důvody, když jim předtím uvěřila? Prohlašoval, že si vůbec nebyl vědom Janina citového zaujetí, a ona si nemohla nevzpomenout, jak se na to dívala Charlotta. Musela rovněž přiznat, že jeho dojem o Jane má své oprávnění. Věděla, že Janina láska je hluboká, ale že ji málo dává znát a že se tváří i chová stále vyrovnaně, což obvykle nesvědčí o hlubokém citovém založení.
Když dospěla k onomu odstavci, kde se zmiňoval o svých pokořujících, leč oprávněných výhradách vůči její rodině, zaplavil ji hluboký stud. Popisoval je příliš výstižně, aby je mohla vyvrátit, a průběh netherfieldského plesu, jemuž věnoval zvláštní pozornost, neboť tehdy se v něm utvrdily jeho předchozí špatné dojmy, měla sama ještě v živější paměti než on.
Uznání, jehož se dostalo sestře a jí, se neminulo účinkem. Zmírnilo, avšak nemohlo vyvážit skutečnost, že se ostatní z její rodiny vystavili oprávněnému odsouzení; a když si pomyslela, jaké zklamání zažila Jane kvůli svým blízkým, a představila si, jak podstatně jim oběma takové nepatřičné chování škodí, pocítila sklíčenost, jakou dosud nepoznala.
Dvě hodiny chodila po pěšince a oddávala se všemožným úvahám -- zvažovala opět a opět různé události, odhadovala možnosti a smiřovala se, jak nejlépe dovedla, s tak nečekanou a významnou změnou, až si uvědomila, jak je unavená a jak dlouho je už pryč, a zamířila zpátky; když vcházela do stavení, umiňovala si, že se bude tvářit vesele jako jindy a že potlačí všechny myšlenky, které by jí bránily v hovoru,
Okamžitě jí bylo zvěstováno, že tu během její nepřítomnosti byli oba pánové z Rosingsu; pan Darcy se zdržel jen pár minut, aby se rozloučil, avšak plukovník Fitzwilliam s nimi poseděl dobrou hodinu a čekal na ni, dokonce se už téměř také vydal na procházku, aby ji objevil. Elizabeth jen taktak dokázala předstírat lítost, že se minuli, ale ve skutečnosti byla ráda. Plukovník Fitzwilliam ji už nezajímal, nemohla myslet na nic než na Darcyho dopis.
37
Oba pánové opustili Rosings nazítří dopoledne a pan Collins, jenž vyčkával u vrátnice, aby jim mohl na rozloučení složit svou poklonu, spěchal domů s potěšujícím sdělením, že se oba zdáli vynacházet při dobrém zdraví a tak dobré mysli, jak jen lze očekávat po smutném loučení, jehož byli právě účastni na zámku. Tamtéž pak běžel utěšovat lady Catherine a její dceru a přinesl s velkým zadostiučiněním poselství od Její Jasnosti, že se nudí a zatoužila, aby všichni přišli a poobědvali s ní.
Elizabeth nemohla hledět na lady Catherine a neuvědomit si přitom, že kdyby chtěla, mohla před ní nyní stát jako její budoucí neteř, a rovněž si nevesele uvědomovala, jak by to Její Jasnost asi pobouřilo. Co by na to řekla? Jak by se zachovala? Těmito otázkami si krátila čas.
Nejprve se hovořilo o tom, že se scházejí ve zmenšeném počtu. "Víte, že mi to rozdírá srdce?" pravila lady Catherine. "Nikdo neprožívá ztrátu přátel tak bolestně jako já. A tyhle mládence jsem si zvlášť oblíbila a vím, že i oni ke mně cítí náklonnost. Byli hluboce nešťastní, že už musí odjet. Ale to jsou vždycky. Drahý plukovník se ještě jakžtakž držel, avšak Darcy pociťoval loučení skutečně tíživě, snad ještě hůř než loni. Má k Rosingsu čím dál tím vřelejší vztah." Pan Collins měl ovšem pohotově kompliment i narážku, která vyvolala blahosklonný úsměv na matčině i dceřině tváři.
Po obědě poznamenala lady Catherine, že slečna Bennetová se jí dnes zdá nějaká zaražená, a okamžitě si to sama vysvětlila předpokladem, že se jí asi nechce ještě domů, a dodala:
"Je-li tomu tak, musíte napsat paní matce a poprosit ji, aby vám dovolila tu zůstat. Jsem přesvědčená, že paní Collinsová bude vaší společnosti ráda."
"Jsem Vaší Jasnosti velice zavázána za laskavé pozvání," odvětila Elizabeth, "není však bohužel v mé moci, abych je využila. Tuto sobotu musím být v Londýně."
"Ale vždyť si tu takhle pobudete pouhých šest týdnů. Očekávala jsem, že se zdržítě dva měsíce. Říkala jsem to přece paní Collinsové, ještě než jste přijely. Co byste pospíchala? Paní Bennetová vás jistě může ještě čtrnáct dní postrádat."
"Ale otec ne. Psal mi minulý týden, abych se co nejdříve vrátila."
"Jděte! Když vás může postrádat matka, může i otec. Otcům na dcerách nikdy moc nezáleží. Kdybyste zůstala ještě celý měsíc, mohla bych jednu z vás dovézt až do Londýna, hodlám se tam totiž počátkem června na týden vypravit, a jelikož Dawsonovi nevadí zavazadla na kozlíku, bylo by tam krásně pro jednu místo -- ba, kdyby nastalo chladné počasí, nevadilo by mi vzít obě, protože nejste ani jedna tlustá."
"Jste nanejvýš laskava, Vaše Jasnosti, ale obávám se, že musíme dodržet předchozí úmluvu."
Lady Catherine se zřejmě vzdala. "Musíte s nimi poslat sluhu, paní Collinsová. Víte, že vám vždycky řeknu otevřeně, co si myslím, a nelíbilo by se mi, kdyby dívky cestovaly poštovním dostavníkem bez doprovodu. Odporuje to vší slušnosti. Musíte to zařídit a někoho s nimi poslat. Něco takového mě dokáže rozhořčit na nejvyšší míru. Mladé dívky mají mít vždy patřičnou ochranu a doprovod odpovídající jejich společenskému postavení. Když má neteř Georgiana odjížděla loni v létě do Ramsgate, vymínila jsem si, že s ní pojedou dva sluhové. Nesluší se, aby se slečna Darcyová, dcera pana Darcyho z pemberleyského panství, a lady Anne, někde objevily jinak. Já kladu na tyhle věci velký důraz. Musíte poslat se slečnami Johna, paní Collinsová. Jsem ráda, že jsem na to přivedla řeč, protože by vám to nesloužilo ke cti, kdybyste je nechala odjet samotné."
"Můj strýček pro nás pošle lokaje."
"Tak? Váš strýček! Drží si tedy lokaje? Jsem ráda, že máte někoho, kdo na to myslí. Kde budete měnit koně? Aha, no ovšem, v Bromleyi. Řekněte U zvonu mé jméno a ochotně vás obslouží."
Lady Catherine měla ještě mnoho otázek v souvislosti s jejich cestou, a protože si na všechny sama neodpověděla, bylo nutné ji sledovat, za což jí Elizabeth byla vděčná, neboť by se jinak tak zabrala do svých myšlenek, že by mohla zapomenout, kde je. Musela odložit úvahy na chvíle samoty; jakmile se později ocitla někde sama, oddávala se jim s velkou chutí a neminul den, aby se nevydala na procházku a nedopřála si po libosti trapných vzpomínek.
List pana Darcyho uměla brzy nazpaměť. Dumala nad každou větou a její vztahy k pisateli doznávaly každou chvíli podstatných změn. Když si vzpomněla, jakým způsobem k ní hovořil, probouzelo to v ní stále velké pobouření: když však uvážila, jak nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na sebe a bylo jí líto, že ho zklamala. Jeho láska si zasluhovala vděčnost, jeho charakter úctu, avšak nemohla se ztotožnit s jeho city, ani na okamžik nezalitovala, že ho odmítla a vůbec si nepřála, aby se ještě v životě shledali. Sama se v minulosti zachovala tak, že ji to mrzelo a trápilo, a neblahé přestupky matky a sester byly důvodem ještě hlubšího zármutku. Bylo to všechno beznadějné. Otec se jim sice vysmíval, ale nikdy se natolik nenamáhal, aby zkrotil neukázněnost a lekomyslnost mladších dcer, a matka, která sama nevěděla, co se patří, neviděla v jejich chování nic špatného. Elizabeth s Jane se často spojenými silami pokoušely zabránit Catherine a Lydii v nerozvážnostech, avšak jak mohlo dojít k nápravě, dokud to matka trpí a podporuje? Poddajná a nedůtklivá Catherine, která zcela podléhala Lydiinu vlivu, se cítila jejich radami vždy dotčená, kdežto svéhlavá a lehkovážná Lydia je pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Byly obě hloupé, líné a marnivé. Dokud bude v Merytonu jediný důstojník, nepřestanou flirtovat, a jelikož je z Longbournu do Merytonu jen co by kamenem dohodil, nepřestanou tam běhat.
Těžce na ni doléhaly i starosti o Jane; vysvětlení pana Darcyho sice očistilo Bingleyho od všeho, co mu vyčítala, ale uvědomovala si tím výrazněji, co Jane ztratila. Ukázalo se, že ji měl upřímně rád a že se nezachoval špatně; dala se mu snad leda vytknout přílišná závislosti na úsudku přítele. Věru, kruté bylo pomyšlení, že Jane se musela vzdát svazku po všech stránkách tak žádoucího, s tolika výhodami, slibujícího takové štěstí, a to jen kvůli pošetilému a nedůstojnému počínání vlastní rodiny.
Když k těmto úvahám ještě připočteme odhalení Wickhamovy povahy, je nabíledni, že dobrá nálada, která ji dříve málokdy opouštěla, utrpěla vlivem těchto okolností natolik, že sotva dokázala zachovat aspoň její zdání.
Za poslední týden vykonali tolik návštěv na Rosingsu jako během týdne prvního. Strávili tam i poslední večer a Její Jasnost se znovu dopodrobna vyptala na všechno ohledně jejich cesty, poučovala je, jak nejlépe sbalit zavazadla, a kladla jim na srdce jediný správný způsob jak složit toalety, s takovým důrazem, že Maria považovala za nezbytné po návratu bez ohledu na dopolední práci všechny kufry přerovnat.
Při loučení jim lady Catherine velmi blahosklonně popřála šťastnou cestu a pozvala je, aby za rok opět zavítaly do Hunsfordu; a slečna de Bourghová nelitovala námahy, udělala jim pukrle a oběma podala ruku.
38
V sobotu ráno se Elizabeth a pan Collins sešli u snídaně několik minut před příchodem ostatních a on využil té příležitosti, aby ji na rozloučenou zahrnul zdvořilostmi, které pokládal za nutné.
"Není mi známo, slečno Elizabeth," pravil, "zda vám již moje choť vyjevila, jak velice je vám zavázána, že jste nás ráčila navštívit, avšak jsem skálopevně přesvědčen, že neopustíte tento dům, aniž se vám za vaši laskavost dostane díků. Ujišťuji vás, že jsme si velmi vážili vaší milé společnosti. Jsme si vědomi, že náš skromný příbytek může málokoho lákat. Žijeme prostě, naše pokoje jsme malé a služebnictvo nepočetné, neoddáváme se světským radovánkám, takže mladé dámě, jako jste vy, musí Hunsford připadat nudný, avšak věřte mi, že jsme vám vděčni za vaši blahovůli a že jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abyste svůj čas u nás netrávila nepříjemně."
Elizabeth neváhala vyjádřit své díky a ujistila ho, že se jí tu líbilo. Strávila šest týdnů velmi příjemně, byla šťastná, že viděla Charlottu, a dostalo se jí tolik laskavé pozornosti, že ona je dlužnicí. Pan Collins byl spokojen a se slavnostním úsměvem odvětil: "To slyším s velkou radostí, že pobyt u nás nepokládáte za nepříjemný. My jsme se zajisté vynasnažili, seč jsme mohli, a naštěstí jsme byli s to vás uvést do velmi vznešené společnosti a vzhledem k našim stykům s rosingským panstvem jsme vám mohli dopřát často příjmemnou změnu oproti našemu skromnému domácímu prostředí. Smíme tedy doufat, že vám návštěva v Hunsfordu nebyla proti mysli. Díky lady Catherine a její rodině obnáší naše postavení takové výhody a přednosti, jakými se může honosit málokdo. Poznala jste, jaké jsou naše vztahy. Viděla jste, že jsme na zámek pravidelně zváni. Po pravdě řečeno, troufám si prohlásit, že při všech nedostatcích této skromné fary žádný z jejích obyvatel nezasluhuje soucit, pokud se může těšit z přátelství zámeckého panstva jako my."
Slova jen nedostatečně vyjadřovala, čím mu srdce přetékalo, musel se procházet po pokoji, zatímco Elizabeth se snažila sloučit zdvořilost a pravdu do několika stručných vět.
"Jistě o nás budete moci podat příznivé zprávy v Hertfordshiru, drahá sestřenko. Aspoň se odvažuji doufat, že tomu nic nestojí v cestě. Denně jste byla svědkem, jak lady Catherine zahrnuje paní Collinsovou přízní; a neodnášíte si tedy, jak věřím, ten dojem, že vaše přítelkyně prohloupila, když -- avšak o tom raději pomlčíme. Dovolte jen, abych vás ujistil, drahá slečno Elizabeth, že vám ze srdce přeji, abyste byla v manželstí tak šťastná jako my. Drahá Charlotta a já jsme jedno srdce, jedna duše. Panuje mezi námi podivuhodná shoda v povaze i v názorech, jako bychom si byli předurčeni."
Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastni jsou ti manželé, kteří to o sobě mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla dodat, že je pevně přesvědčena o jeho spokojenosti a raduje se z toho. Nelitovala však, že další litanie přerušil příchod ženy, jež je inspirovala. Chudinka Charlotta! Bylo to truchlivé, zanechat ji v takové společnosti. Ale svůj osud si zvolila s očima otevřenýma, a třebaže se s návštěvou loučila zřejmě nerada, nezdálo se, že by stála o soucit. Domácnost a hospodyňské starosti, drůbež, farnost a všechno, co z toho plynulo, pro ni ještě neztratily přitažlivost.
Konečně předjel kočár, kufry byly upevněny nahoře, balíčky umístěny vevnitř a vše bylo přichystáno k odjezdu. Přítelkyně se spolu vřele rozloučily a pak doprovázel Elizabeth ke kočáru pan Collins; než přešli zahradu, pověřil ji, aby vyřídila srdečné pozdravy celé své rodině, přičemž neopomněl dodat, že jim ještě jednou děkuje za laskavé přijetí loni v zimě, a připojil poručení i jemu neznámým manželům Gardinerovým. Pomohl jí do vozu, pak nastoupila Maria a užuž by zabouchly dveře, když tu jim celý zděšený připomněl, že dosud nic nevzkázaly dámám z Rosingsu.
"Zajisté však," dodal, "si přejete, abych jim vyřídil vaše uctivé poručení a poděkoval za prokázanou laskavost během vašeho pobytu."
Elizabeth neměla námitek, takže bylo možné dveře přibouchnout, a vůz se rozjel.
"Dobrý bože!" zvolala Maria po chvilkovém mlčení, "připadá mi, jako bychom přijely včera nebo předevčírem, a přitom jsme toho tolik zažily!"
"Událo se toho opravdu hodně," přitakala její družka s povzdechem.
"Devětkrát jsme obědvali na zámku a kromě toho jsme tam byli dvakrát na čaj! To budu mít co vypravovat!"
Elizabeth v duchu dodala: A kolik toho já budu mít co tajit!
Jejich cesta proběhla bez planého klábosení i bez nesnází a za čtyři hodiny od chvíle, co opustily Hunsford, zastavil kočár před domem pana Gardinera, kde se měly několik dnů zdržet.
Jane vypadala dobře a Elizabeth neměla mnoho příležitostí rozvažovat nad jejím rozpoložením, protože pro ně tetinka ve své dobrotě nachystala bohatý program. Ale Jane se s ní měla vrátit domů a v Longbournu ji bude moci v klidu pozorovat.
Zatím ji to stálo dost velké sebezapření, aby vyčkala až do Longbournu, než poví sestře o Darcyho vyznání. Vědomí, že je s to jí sdělit novinu, nad níž Jane užasne a která zároveň tak lichotila marnivým představám, jež rozum ještě nezapudil, ji velice nutilo k upřímnosti, takže ji nakonec nezadrželo nic než rozpaky, co všechno vlastně může vyzradit, a obavy, aby až o tom začne, neopakovala neuváženě o Bingleym cosi, co by mohlo sestru ještě víc zarmoutit.
39
Druhý týden v máji se tedy všechny tři dívky vypravily z londýnské Gracechurch Street do jistého hertfordského městečka, a když se blížily k hostinci, kde na ně měl čekat kočár pana Benneta, zpozorovaly, že díky dochvilnosti kočího už Kitty i Lydia vyhlížejí z jídelny v prvním patře. Obě se tam asi hodinu příjemně zaměstnávaly nákupem u modistky přes ulici, pozorováním vojáka na stráži a přípravou salátu s okurkami.
Nejprve přivítaly sestry a pak je vítězoslavně dovedly ke stolu, kde se skvěla studená pečeně, jakou obvykle skýtají spíže zájezdních hostinců. "Že je to pěkné? Že jsme vás krásně překvapily!" volaly jedna přes druhou.
"Hodlaly jsme vás všechny pohostit," dodala Lydia, "ale musíte nám půjčit nějaké peníze, protože jsme utratily, co jsme měly, támhle v tom krámě." Pak jim předestřela nákupy. "Podívejte se, vzala jsem si tenhle čepec. Nezdál se mi ani moc hezký, ale říkala jsem si, co bych si ho nekoupila. Jakmile se vrátíme domů, rozpářu ho a uvidím, jestli bych z toho nedala dohromady něco slušného."
A když sestry čepec odsoudily, že je ohavný, opáčila zcela lhostejně: "Hm! Ale ta modistka tam měla ještě dva nebo tři a mnohem horší, a až si koupím kousek saténu v hezčí barvě a tím ho ozdobím, bude docela ucházející. A kromě toho na tom nesejde, co budeme nosit v létě, vždyť v Merytonu už nebude -ský regiment, za čtrnáct dní odtáhnou."
"Opravdu?" zvolala Elizabeth s velkým uspokojením.
"Rozbíjoutábor u Brightonu a já bych chtěla, aby nás tam tatínek všechny zavezl na letní byt! Není to báječný nápad? Tvrdím, že by to skoro nic nestálo. Dokonce i maminka by ráda jela. Jen považte, jak se tu jinak budeme celé léto trápit."
Ano, pomyslela si Elizabeth, to by byl báječný nápad, nic jiného bychom si v této chvíli nemohli přát. Dobrotivé nebe! Lázeňský život v Brightonu a k tomu vojenský tábor, jakpak by ne, až se zbavíme obležení jednoho pluku domobrany a merytonských plesů u nás doma!
"A teď vám povím novinku," prohlásila Lydia, jakmile zasedly k jídlu. "To budete koukat! Je to dobrá zpráva, báječná, a týká se jistého pána, kterého všichni zbožňujeme."
Jane a Elizabeth na sebe pohlédly a propustily číšníka od stolu. Lydia se zasmála a pravila: "To jste celé vy, pořád samý takt a ohledy. Nechcete, aby to číšník slyšel, jako by mu to nebylo jedno! Hádám, že často vyslechne horší věci než to, co vám chci povědět. Ale je tak ošklivý! Jsem ráda, že zmizel. V životě jsem neviděla takovou dlouhatánskou bradu. Ale teď už tu novinu: Týká se to drahého Wickhama a bylo by jí škoda pro číšnické uši, ne? Wickhamovi už nehrozí nebezpečí, že ho polapí Mary Kingová! To koukáte! Odjela k strýčkovi do Liverpoolu, odjela nadobro. Wickham je zachráněn."