7. část
Avšak nad úctou a vážností převažoval ještě jeden důvod, který nemohla pominout. Byla mu vděčná -- vděčná nejen za to, že se do ní kdysi zamiloval, ale že je mu podnes natolik drahá, že jí dokázal odpustit nedůtklivý a zbrklý způsob, jakým mu dala košem, i nespravedlivá obvinění, jimiž svá odmítnutí provázela. Ten, o němž předpokládala, že se jí bude stranit jako úhlavního nepřítele, ukázal při náhodném setkání, že by se s ní velmi rád stýkal dál, a aniž jí netaktně dával najevo náklonnost nebo se jí nějak vnucoval, usiloval jen o to, aby se zavděčil jejím přátelům, a snažil se, aby se seznámila s jeho sestrou. Že se tak sebevědomý člověk dokázal takhle změnit, to nevzbuzovalo jen úžas, ale i vděk -- neboť to musela způsobit láska -- vřelá láska, a ta se jí zdála spíše hodna podpory než zavržení, třebaže nedokázala své pocity jasně definovat. Ctila a vážila si ho, byla mu vděčná, upřímně mu přála všechno nejlepší, a jen by ráda věděla, jestli sama touží, aby to záviselo na ní, a zda by to přineslo štěstí jemu i jí, kdyby využila té moci, kterou vycítila, že nad ním ještě má, aby se jí opět začal dvořit.
Večer se teta s neteří dohodly, že tak mimořádný přátelský zájem, jaký projevila slečna Darcyová tím, že je přišla navštívit hned v den svého příjezdu, neboť přicestovala až před polednem, si zaslouží uznání, a jakkoli jí nemohou oplatit v plné míře, měly by i ony projevit snahu; a že by proto bylo vhodné, kdyby zašly zítra odpoledne na Pemberley složit jí svou poklonu. Na tom se tedy usnesly. Elizabeth měla radost, ale když se sama sebe tázala proč, nevzmohla se na kloudnou odpověď.
Pan Gardiner je opustil krátce po snídani. Včera se opět spřádaly rybářské plány a nakonec si napevno smluvil, že se v poledne sejde s několika pány z Pemberley.
45
Nyní už byla Elizabeth přesvědčená, že žárlivost je pravým důvodem, proč ji slečna Bingleyová neměla v lásce, správně tušila, že ani její návštěva na Pemberley jí nebude vhod, a zvědavě očekávala, jakými roztomilostmi ji ona dáma při opětovnémm setkání zahrne.
Když přijely, uvedl je lokaj vstupní síní do salonu, jenž byl obrácen na sever a vytvářel v létě příjemné prostředí. Otevřená okna vedla do parku a skýtala osvěžující pohled na zalesněné vršky za domem a nádherné duby a španělské kaštany roztroušené na přilehlém trávníku.
Zde je uvítala slečna Darcyová, která dlela ve společnosti paní Hurstové, slečny Bingleyové a vychovatelky, s níž žila v Londýně. Georgiana je přijala velmi přívětivě, avšak s rozpačitostí, jež sice pramenila z plachosti a ze strachu, aby se nedopustila něčeho nevhodného, ale snadno mohla vzbudit v lidech, kteří měli pocit nižšího společenského postavení, dojem, že je pyšná a zachovává si odstup. Paní Gardinerová s neteří ji však chápaly a litovaly.
Paní Hurstová a slečna Bingleyová je vzaly na vědomí jen zběžnou úklonou; a když se usadily, zavládlo mlčení, trapné, jak taková mlčení nevyhnutelně bývají. První je přerušila paní Annesleyová, jemná, na první pohled příjemná paní, jež svou snahou udržet rozhovor jakžtakž v chodu dokázala, že má lepší vychování než ostatní přítomné; díky jí a paní Gardinerové a za občasného Elizabethina přispění hovor plynul. Slečna Darcyová se tvářila, jako by si přála mít tolik kuráže, aby se jej zúčastnila, a tu a tam se odvážila prohodit kratičkou větu, když hrozilo nejméně nebezpečí, že ji někdo uslyší.
Elizabeth brzy seznala, že ji slečna Bingleyová nespouští z očí a že nemůže říci slůvko -- zvlášť slečně Darcyové -- aby ji bedlivě nesledovala. Toto vědomí by jí nezabránilo v pokusech navázat rozhovor, jenže byly usazené nepříhodně daleko od sebe; na druhé straně jí však nebylo proti mysli, že na ní nespočívá povinnost udržovat zábavu.
Byla cele ponořená do vlastních myšlenek. Očekávala, že každou chvíli vejde některý z pánů. Přála si a obávala se, že to bude pán domu, a je-li mocnější její obava nebo přání, sama nevěděla. Seděla tak dobré čtvrt hodiny, aniž zaslechla hlas slečny Bingleyové, až ji náhle vyrušil chladný dotaz, jak se daří rodičům a sestrám. Odvětila stejně lhostejně a krátce a dotyčná se už neozvala.
Další rozptýlení se jim při této návštěvě naskytlo, když vstoupili sloužící se studenou pečení, zákusky a nejvybranějšími druhy ovoce tohoto ročního období, avšak dříve musela paní Annesleyová vrhnout četné výmluvné pohledy a úsměvy na slečnu Darcyovu, aby jí připommněla její hostitelské povinnosti. Nyní měla společnost zaneprázdnění -- a třebaže se nedokázaly rozhovořit, jíst mohly všechny a krásné pyramidy hroznů, nektarinek a broskví je brzy přilákaly ke stolu.
Zatímco se takto zaměstnávaly, měla Elizabeth příležitost poznat, zda si spíš přeje, aby se pan Darcy objevil, anebo se toho obává, neboť vešel do pokoje; a třebaže ještě před chvikou uvěřila, že by jí to spíš bylo milé, začala litovat, že se objevil.
Strávil právě hezkou chvíli s panem Gardinerem, jenž se spolu s dvěma nebo třemi pány ze zámku zabavoval u řeky, ale opustil je, když se dověděl, že jeho dámy hodlají to dopoledne oplatit Georgianě návštěvu. Jakmile vstoupil, umiňovala si Elizabeth moudře, že se bude chovat úplně přirozeně a volně -- což bylo lehké si umínit, ale těžší dodržet, neboť viděla, že je všichni mají v podezření, a nebylo snad páru očí, které by ho od jeho příchodu zvědavě nesledovaly. Na nikom se však nezračila upřená pozornost tak nezastřeně jako na tváři slečny Bingleyové, ač se celá rozplývala úsměvy, kdykoli promluvila k původci toho všeho, neboť žárlivost jí ještě nedohnala na pokraj zoufalství a její boj o pana Darcyho zdaleka neskončil. Slečna Darcyová se po bratrově příchodu nutila mnohem víc do řeči, a když Elizabeth viděla, jak mu na tom záleží, aby se sblížily, podporovala všechny konverzační pokusy, které k tomu směřovaly. Ani slečně Bingleyové to neušlo, a jelikož hněv bývá špatný rádce, prohodila při první příležitosti se zdvořilým pohrdáním:
"Poslyšte, slečno Elizo, je to pravda, že -ský pluk odtáhl z Merytonu? To musela být pro vaši rodinu krutá rána."
Nebyla by se odvážila v Darcyho přítomnosti vyslovit Wickhamovo jméno, avšak Elizabeth okamžitě pochopila, že právě na něho naráží, různorodé vzpomínky ji na okamžik vyvedly z rovnováhy, avšak ovládla se vší mocí, aby odrazila podlý útok, a odvětila vzápětí věrohodně lhostejnými slovy.
Přitom bezděčně pohlédla na Darcyho a zjistila, že zrudl a napjatě ji pozoruje. Jeho sestra byla tak poplašená, že nedokázala zvednout oči ze země. Kdyby slečna Bingleyová tušila, jak trýznivou chvíli tím připravila své milované přítelkyni, bezpochyby by od narážek upustila; chtěla však jen připomenout muže, jemuž byla podle jejího mínění Elizabeth nakloněná, aby ji uvedla do rozpaků nebo aby ji přiměla nějak prozradit svůj cit, a tím jí uškodila v Darcyho očích, anebo snad chtěla i jeho upamatovat, jak pošetile a nejapně se některé členky Bennetovy rodiny chovaly, jakmile byla na dohled uniforma. Nedoneslo se k ní nikdy ani slovo o tom, jak se slečna Darcyová zamilovala a hodlala uprchnout. Darcy se s tím nesvěřil žádné bytosti, před níž to mohl utajit, s výjimkou Elizabeth, a zvlášť mu záleželo na tom, aby se to nedozvěděli Bingleyho příbuzní, a to proto, usoudila Elizabeth, že si odedávna přeje, aby se později stali sestřinými příbuznými. Jistě už nějaké takové záměry osnoval, a třebaže vědomě nepřipustil, že z toho pramenily jeho snahy odloučit přítele od Jane, bylo pravděpodobné, že pociťuje starost o Bingleyho blaho tím bezprostředněji.
Elizabethin klid a sebeovládání však brzy uklidnily jeho rozrušení; a jelikož se slečna Bingleyová, mrzutá a zklamaná, neodvažovala začít o Wickhamovi otevřeněji, vzpamatovala se po čase i Georgiana, třebaže ne natolik, aby se zúčastnila hovoru. Její bratr, na něhož se neodvažovala ani pohlédnout, si v té chvíli vůbec neuvědomil, co má Elizabeth s tou záležitostí společného, a právě příhoda, která měla od ní jeho mysl odvrátit, ho k ní ještě připoutala a dodala mu dobré mysli.
Návštěva nepřetrvala dlouho svrchu zmíněnou otázku a odpověď, a zatímco je pan Darcy doprovázel ke kočáru, dávala slečna Bingleyová průchod svým citům tím, že kritizovala Elizabeth, její chování i zevnějšek. Ale Georgiana se k ní nepřidala. Bratrovo doporučení stačilo, aby v ní nalezla zalíbení, on se v nikom nemohl mýlit a o Elizabeth mluvil takovým způsobem, že Georgiana nemohla soudit jinak, než že je půvabná a roztomilá. Když se Darcy vrátil do salonu, slečna Bingleyová se neovládla a zopakovala mu něco z toho, co právě říkala jeho sestře.
"Ta Eliza Bennetová vypadala dnes ale hrozně, pane Darcy," prohlásila. "V životě jsem neviděla, aby se někdo tak změnil jako ona od zimy. Jak zhnědla a zhrubla! Luisa a já jsme si právě říkaly, že jsme ji sotva poznaly."
Jakkoli se panu Darcymu takový projev málo zamlouval, spokojil se s chladnou odpovědí, že žádnou změnu nepostřehl, ledaže je trochu opálená -- což se stává, když se v létě cestuje.
"Musím se přiznat," nedala si slečna Bingleyová pokoj, "že já za svou osobu jsem ji tedy nikdy za krásnou nepovažovala. V obličeji je moc hubená, pleť má matnou a rysy nevýrazné. Její nos je bez osobitosti, profil nijaký. Zuby ujdou, ale nic zvláštního to zase není, a pokud jde o její oči, o nichž jsem zaslechla jakousi pochvalnou zmínku, já na nich nikdy nic mimořádného neviděla. Kouká se ostře a mazaně, a to se mi vůbec nezamlouvá, a chování má velice sebevědomé, což vůbec není moderní a působí to nesnesitelně."
Slečna Bingleyová byla skálopevně přesvědčená, že Darcymu se Elizabeth líbí, a toto tedy nebyl nejlepší způsob, jak se mu zavděčit; avšak v zlosti si málokdo počíná moudře, a když na jeho tváři spatřila výraz nevole, dosáhla toho, oč usilovala. Tvrdošíjně však mlčel a slečna Bingleyová odhodlaná přimět ho k odpovědi, pokračovala: "Pamatuju se, jak nás všechny udivilo, když jsme se s ní v Hertfordshiru seznámili, že je všeobecně pokládána za krasavici, a ještě si dobře vzpomínám, jak u nás jednou byli v Netherfieldu na obědě a vy jste potom řekl: 'Ta že je krásná? To jsem spíš ochoten považovat její matku za duchaplnou.'"
"Ano," odvětil Darcy, jenž se už neovládl, "ale to bylo jen krátce po seznámení a nyní už ji dlouhé měsíce považuju za jednu z nejkrásnějších žen, s jakými jsem se kdy setkal."
Nato odešel a slečna Bingleyová mohla být spokojená, že ho donutila říct to, co nezabolelo nikoho než ji.
Paní Gardinerová a Elizabeth prohovořily po návratu všechno, co se zběhlo na návštěvě, až na to, co je obě nejvíc zajímalo. Probraly spolu výrazy a chování všech přítomných, až na onu osobu, která nejvíc poutala jejich pozornost. Mluvily o jeho sestře, jeho přátelích, jeho domovu, jeho ovoci -- o všem kromě něho, a přitom Elizabeth toužila zvědět, co si o něm paní Gardinerová myslí, a paní Gardinerovou by navýsost uspokojilo, kdyby o něm neteř začala.
46
Když přijeli do Lambtonu, byla Elizabeth velmi zklamaná, že na ni nečeká dopis od Jane, a stejného zklamání se dočkala i nazítří; třetí den však učinil konec jejím výtkám a ospravedlnil sestru, neboť přišly hned dva dopisy najednou. První se někde zatoulal a Elizabeth to ani neudivilo, neboť Jane adresu dokonale popletla.
Právě se vypravovali na procházku, když přišla pošta, a strýček s tetičkou se vydali ven sami, aby si novinky z domova mohla v klidu přečíst. Zatoulané psaníčko přišlo na řadu první; bylo psáno před pěti dny. Na počátku líčila Jane různé jejich návštěvy a večírky a sdělovala jí zajímavosti, k jakým na venkově obvykle dochází, avšak druhá část, datovaná o den později a psaná zjevně v rozrušení, obsahovala závažnější zprávy. V listě stálo:
Mezitím, co jsem Ti toto napsala, drahá Lízinko, se přihodilo cosi nečekaného a vážného, ale nelekej se -- všichni jsme zdrávi. Musím Ti však sdělit něco ohledně ubohé Lydie. Včera o půlnoci, když už jsme se všichni odebrali na lůžko, přišel spěšný list od plukovníka Forstera, v němž nám sděluje, že Lydia odjela do Skotska s jedním jeho důstojníkem, přesněji řečeno s Wickhamem. Představ si, jak nás to překvapilo. Jen Kitty zřejmě něco takového tušila. Mám o ni velkou starost. Tak nemoudrý sňatek z jeho i její strany! Doufejme však, že to dobře dopadne a že jsme se v něm zmýlily. Ráda věřím, že se dokáže chovat lehkomyslně a neuváženě, avšak tento čin, to nám budiž útěchou, nesvědčí o zlém srdci. Aspoň si ji vyvolil nezištně, neboť jistě ví, že jí tatíček nemůže nic dát. Ubohá maminka je hluboce zarmoucená. Tatíček to snáší statečněji. Jak jsem ráda, že jsme nerozhlásily, co jsme se o něm doslechly! Musíme na to samy zapomenout. Odjeli asi v sobotu o půlnoci, ale začali je postrádat až včera ráno v osm. Pak nám okamžitě poslali zprávu. Představ si, Lízinko, že museli projet kolem nás sotva na deset mil. Plukovnk Forster se domnívá, že je tu můžeme brzy čekat. Lydia nechala krátký dopis jeho choti, kde jí sděluje, co hodlá učinit. Musím už končit, protože nemohu nechat ubohou matinku dlouho samotnou. Bojím se, že z toho ze všeho nebudeš moudrá, ale sama sotva vím, co píši."
Když Elizabeth dočetla, nevěnovala dlouhý čas úvahám, a ještě než si stačila uvědomit vlastní pocity, uchopila druhé psaní, s napjatou nedočkavostí je roztrhla a hltala jeho řádky: Byly psány o den později než závěr předchozího dopisu.
Nejdražší sestřičko, touto dobou máš už v ruce můj spěšný list, pokusím se nyní psát srozumitelněji a čas na to mi nechybí, ale mám v hlavě takový zmatek, že nemohu zaručit, podaří-li se mi vypovědět Ti všechno po pořádku. Nevím ani, jak to mám napsat, milá Lízinko, ale nepotěším Tě a odkládat se to nedá. Jakkolik nemoudrý se nám zdál sňatek pana Wickhama s naší ubohou Lydií, obáváme se nyní, zda k němu skutečně došlo, neboť není vůbec jisté, že odjeli do Skotska. Včera k nám přibyl plukovník Forster; opustil Brighton předevčírem, několik hodin poté, co odeslal onen spěšný dopis. Ačkoli Lydia ve stručném psaní paní F. výslovně říká, že mají namířeno do Gretna Greenu, vyjádřil Denny jisté pochyby, že by se tam W. odebral nebo si Lydii hodlal vzít, což se doneslo plukovníku Forsterovi a ten plný obav opusil okamžitě B., aby je vypátral. Vysledoval je bez obtíží až do Claphamu, ale nikoli dále, neboť když tam přijeli, propustili kočár, který je vezl z Epsomu, a přestoupili do nějakého dostavníku. Pak už víme jen to, že je viděli odjíždět směrem na Londýn. Nevím, co si o tom myslet. Plukovník Forster se vyptával všude na londýnské silnici a pak se rozjel do Hertfordshiru, usilovně po nich pátral u každého mýta a v hostincích v Barnetu a Hafieldu, ale neměl úspěch -- je nikdo neviděl. Je to od něho velmi laskavé a ohleduplné, že přijel do Longbournu a svěřil se nám se svými obavami, což svědčí o jeho ušlechtilém srdci. Upřímně lituji jeho i paní F., ale nikdo jim to nemůže klást za vinu. Drahá Lízinko, jsme úplně zdrceni. Tatíček i maminka se obávají nejhoršího, ale já ho nemohu pokládat za takového darebáka. Možná že je pro ně z mnoha důvodů výhodnější, aby se dali tajně oddat ve městě, než aby uskutečnili svůj původní úmysl, a i kdyby on pojal nečestné úmysly vůči dívce z takové rodiny jako Lydia, což mohu předpokládat, že ona ztratila všechnu soudnost? Vyloučeno! Plukovník F. však příliš nevěří, že se vzali, a to mě rmoutí; zavrtěl hlavou, když jsem vyjádřila svou naději, a pravil, že se obává, že W. nelze důvěřovat. Ubohá matinka je z toho doopravdy nemocná a nevychází ze své ložnice. Kdyby se něčím zaměstnala, bylo by pro ni lépe, avšak toho se nemůžeme nadít. Pokud jde o tatíčka, ještě nikdy jsem ho neviděla tak rozrušeného. Ubohá Kitty dostala vyhubováno, že nic neřekla o jejich známosti, ale byla vázána slibem mlčenlivosti, tak se není co divit. Upřímně se raduji, drahá Lízinko, že jsi byla těch otřesných výjevů poněkud ušetřena, avšak nyní, kdy první rozčilení pominulo, se Ti musím přiznat, že velmi toužím po tvém návratu. Nejsem však tak sobecká, abych to vyžadovala, jestli se ti to nehodí. Žij blaze!
Znovu se chápu pera, abych učinila, co jsem Ti právě slíbila, že neučiním, ale vzhledem k okolnostem nevidím vyhnutí než poprosit Vás všechny naléhavě, abyste se co nejrychleji vrátili. Znám drahého strýčka a tetinku tak dobře, že se nebojím je o to požádat, a strýčka chci poprosit ještě o něco. Tatíček se vydává bez prodlení s plukovníkem Forsterem do Londýna, aby se pokusil je vypátrat. Opravdu nevím, jak to hodlá učinit, avšak ve svém hlubokém bolu nebude s to jednat nejúčinnějším a nejuváženějším způsobem a plukovník Forster se musí vrátit do Brightonu nejpozději zítra večer. V této těžké situaci by mu strýčkova rada a pomoc byly nedocenitelnou oporou; však jistě pozná, jak mi je, a já spoléhám na jeho dobrotu.
"Ach, kde jen ten strýček může být?" zvolala Elizabeth, vyskočila z křesla a chtěla se za ním okamžitě rozběhnout, aby neztratila ani minutku drahocenného času; než však dospěla ke dveřím, lokaj je otevřel a uvedl pana Darcyho Ten se lekl její bledosti i prudkého pohybu, ale než mohl něco říct, Elizabeth, jež neměla smysl vůbec pro nic, co se netýkalo Lydie, na něho vychrlila: "Omluvte mě, prosím, ale nemohu se zdržet. Musím okamžitě najít pana Gardinera, velice to spěchá, každá minuta je drahá."
"Dobrý bože! Co se děje?" zvolal vzrušeně ne zcela podle společenských pravidel, ale pak se ovládl: "Nezdržím vás ani na okamžik, ale dovolte, abych sám nebo lokaj doběhl pro pana Gardinera a jeho choť. Zřejmě vám není dobře, nemůžete nikam chodit." Elizabeth zaváhala, ale cítila, ža se pod ní nohy chvějí a že by se zbytečně pokoušela strýce dohonit. Přivolala tedy sluhu a přikázala mu tak bezdechým hlasem, že jí sotva rozuměl, aby okamžitě pospíchal pro svého pána a paní.
Když lokaj odešel, usedla, jelikož se nemohla udržet na nohou; a vypadala tak uboze, že ji Darcy nechtěl nechat samotnou, a neudržel se, aby láskyplně a účastně neřekl: "Dovolte, abych vám zavolal komornou. Směl bych vám něco nabídnout, aby se vám ulevilo? Což sklenku vína, mohu ji přinést? Jste vážně chorá."
"Není třeba, děkuju vám," odvětila a ze všech sil se snažila uklidnit. "Nic mi není. Jsem úplně zdravá, mám jen velké starosti -- právě jsem dostala z Longburnu strašné zprávy."
Jak se o tom zmínila, propukla v pláč a chvíli ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Darcy, celý vylekaný, jen něco zakoktal o své účasti a mlčky soustrastně přihlížel. Konečně opět promluvila: "Právě jsem dostala dopis od Jane a v něm takové příšerné zvěsti. Nebude to možné před lidmi utajit. Moje nejmladší sestra opustila své přátele a uprchla, vydala se všanc panu Wickhamovi. Odjeli spolu z Brightonu. Vy ho dobře znáte, tak si ostatní domyslíte. Sestra nemá peníze ani vlivné příbuzné, nic, co by ho mohlo zlákat -- je navždy ztracená."
Darcy strnul úžasem. "Když si pomyslím," dodala hlasem plným rozčilení, "že já jsem tomu mohla zabránit! Vždyť jsem věděla, jaký je. Kdybych byla prozradila něco z toho -- aspoň něco z toho, co jsem se dozvěděla, kdybych to řekla našim! Kdyby věděli, co je zač, nemuselo se to stát. Ale teď už je -- teď už je pozdě."
"Jsem upřímně zdrcen," pravil Darcy, "zdrcen, otřesen. Ale je to jisté, naprosto jisté?"
"Bohužel ano. Opustili spolu Brighton v neděli večer a podařilo se vysledovat je téměž až do Londýna, tam se však stopy ztrácejí; určitě nejeli do Skotska."
"A co se stalo, jaké kroky podnikli, aby ji nalezli?"
"Otec odjel do Londýna a Jane ve svém dopise prosí, aby mu strýček bez odkladu přispěl na pomoc: doufám, že do půl hodiny odcestujeme. Ale co se dá udělat? Vím dobře, že se nedá dělat nic. Čím je možné zapůsobit na takového člověka? Jak je vůbec najdeme? Nemáme sebemenší naději. Je to strašné, ať se na to dívám tak či tak!"
Darcy mlčky přikývl.
"Když se mně otevřely oči, jaký skutečně je -- ach! Kéž bych pochopila, co je mou povinností, kéž bych se toho odvážila! Avšak já nevěděla, bála jsem se nějak zasahovat. Osudný, osudný omyl!"
Darcy neodpovídal. Zdálo se, že sotva vnímá její slova. Přecházel po místnosti zabraný do vlastních úvah; čelo svraštělé, chmurný výraz ve tváři. Elizabeth to postřehla a okamžitě pochopila. Klesla v jeho očích, a jak by také ne, pod vlivem takového poklesku v rodině, takové obrovské zaručené ostudy. Nedivila se mu ani ho neodsuzovala, avšak vědomí, že teď přemůže svůj cit, jí neutišilo rozechvěné nitro, nepovzbudilo vyznat se ve vlastním srdci, a dosud nikdy si tak upřímně nepřiznala, že by ho mohla milovat, jako v této chvíli, kdy jakékoli city byly odsouzeny k marnosti.
Vlastní záležitosti na ni sice dolehly, ale nemohly ji plně pohltit. Lydia -- to ponížení, neštěstí, které na ně na všechny přivolala, potlačily jakýkoli osobní zármutek; Elizabeth zabořila tvář do kapesníku a na všechno ostatní zapomněla; teprve za několik minut si uvědomila, kde je a co se děje, když její společník hlasem plným účasti, avšak i s náznakem zdrženlivosti poznamenal: "Obávám se, že už si hezkou chvíli přejete, abych vás nerušil svou přítomností, a nemohu uvést na svou omluvu nic než upřímný, třebaže bezmocný soucit. Kéž by mi nebesa dopřála, abych vás mohl slovy nebo činy utěšit ve vašem velkém žalu! Avšak nebudu vás trápit marným přáním, jež by mohlo vyvolávat zdání, že se ucházím o vaši vděčnost. Tato nešťastná událost bohužel asi způsobí, že moje sestra nebude mít to potěšení uvítat vás dnes na Pemberley."
"Zajisté. Omluvte nás laskavě u slečny Darcyové. Povězte, že jsme se v naléhavé záležitosti museli okamžitě vrátit. Zamlčte neblahou pravdu co nejdéle. Vím, že to nemůže být na dlouho."
Ochotně ji ujistil, že nic neprozradí -- opět ji politoval v jejím soužení, vyádřil naději, že to snad dopadne lépe, než se nyní odvažují doufat, vyprosil si poručení u jejích příbuzných, rozloučil se s ní vážným pohledem a odešel.
Když ji opustil, uvědomila si Elizabeth, jak je nepravděpodobné, že by se ještě někdy mohli stýkat tak přátelsky a srdečně jako během těchto několika dní v Derbyshiru; promítla si v duchu znovu tu dobu, co se znali, tak bohatou na nedorozumění a různé obraty, a povzdychla si nad protichůdnými pocity, které v ní nyní vzbuzovaly touhu ho lépe poznat, zatímco dříve by ho s radostí navždy zavrhla.
Jsou-li vděčnost a úcta spolehlivými základy hlubších citů, pak se nelze divit změně, která se s Elizabeth stala. Není-li tomu ale tak, je-li nepřirozené a nelogické, aby láska vytryskla z takových pramenů na rozdíl od toho, co se často líčí jako následek prvního pohledu, ještě než on a ona spolu prohodí dvě slova, pak nelze uvést na její obranu nic než to, že onu druhou metodu vyzkoušela na sympatiích k Wickhamovi, a jelikož to špatně dopadlo, měla snad důvod zajímat se o jiné, méně oslňující vztahy. Každopádně jí bylo líto, že odešel, a tento první příklad toho, jaké následky musí mít Lydiino provinění, ji uvrhl do hlubokého zoufalství, když uvažovala o celé té neblahé záležitosti. Od chvíle, kdy dočetla Janin druhý dopis, byla pevně přesvědčená, že Wickham nemá v úmyslu si Lydii vzít. Nikdo než Jane, pomyslela si, nemůže věřit takové optimistické iluzi. Nepřekvapilo ji ani za mák, že se situace takto vyvíjí. Dokud znala jen obsah prvního dopisu, nevycházela z úžasu -- překvapilo ji, že by si Wickham chtěl vzít dívku, s kterou by nic nevyženil, a nechápala, čím ho Lydia dokázala tak upoutat. Ale pak se všechno vyvíjelo až příliš logicky. Na takovéhle dobrodružství její půvab stačil, a i když nepředpokládala, že by s ním Lydia utekla, kdyby nevěřila, že se s ní ožení, dovedla si představit, že ani její ctnost, ani její rozum nejsou dostatečnou zárukou, že se nedá lehko obloudit.
Dokud byl jeho pluk v Hertfordshiru, nepostřehla, že by ho Lydia zvlášť vyznamenávala přízní, ale věděla, že stačí projevit zájem a zahoří pro kohokoli. Někdy si oblíbila tohoto důstojníka, pak zas onoho, podle toho, který ji svou dvorností právě víc zaujal. Byla přelétavá ve svých sympatiích, ale někdo se vždycky naskytl. Co škody napáchalo, že na ni doma přísněji nedohlíželi a že ji posuzovali s falešnou shovívavostí! Ach, jak pronikavě si to teď uvědomovala!
Hořela nedočkavostí, aby už byla doma, aby všechno viděla a slyšela a podělila se s Jane o starosti, které teď musí spočívat jen na ní, když je celá rodina vyvedená z míry, otec odjel, matka není schopna nic zařídit a ještě vyžaduje soustavné ošetřování. Ač byla přesvědčená, že Lydii už nic nepomůže, přece se jí zdálo, že strýček by mohl rozhodujícím způsobem zasáhnout, a dokud nevstoupil do pokoje, prožívala ve své netrpělivosti muka.
Manželé Gardinerovi poplašeně přiběhli, neboť ze sluhových slov vyrozuměli, že neteř náhle onemocněla; když je v této starosti upokojila, překotně jim sdělila příčinu svého vzkazu, přečetla jim oba dopisy a s rozechvěním zdůraznila závěr druhého listu, třebaže Lydii neměli nikdy ve zvláštní oblibě. I pana Gardinera a jeho choť ta zpráva hluboce sklíčila. Nešlo jen o Lydii, ale o ně všechny, a když dali nejprve průchod svému překvapení a zděšení, přislíbil pan Gardiner ochotně, že udělá, co bude v jeho silách. Třebaže od něho Elizabeth nic jiného nečekala, děkovala mu se slzami v očích, a jelikož se jejich zájmy ztotožňovaly, dohodli se rychle o dalším. Hodlali odcestovat co možná nejdříve.
"Ale co panstvo na Pemberley?" zvolala paní Gardinerová. "John nám pověděl, že tu byl pan Darcy, když jsi pro nás poslala -- je to pravda?"
"Ano, a už jsem mu řekla, že nebudeme moct svou návštěvu uskutečnit. To je všechno zařízeno."
Co je vlastně zařízeno? rozčilovala se v duchu tetička, když pospíchala do svého pokoje, aby se přichystala na cestu. Jsou spolu natolik zadobře, že mu mohla všechno po pravdě vyjevit? Jen kdybych věděla, jak to vlastně je!
Toto přání zůstalo oslyšeno, měla však aspoň o čem přemýšlet ve spěchu a zmatku následující hodiny. Kdyby Elizabeth měla možnost nic nedělat, určitě by si myslela, že po tom otřesu není schopná se do ničeho pustit; ale měla mnoho věcí na práci právě tak jako tetička, včetně toho, že musely napsat všem svým lambtonským známým a pod nepravdivými záminkami omluvit svůj náhlý odjezd. Za hodinu však všechno zvládly, a protože pan Gardiner mezitím zaplatil účet v hostinci, nezbývalo už nic než vyjet; a tak se Elizabeth po tom strašném dopoledni v době kratší, než mohla tušit, ocitla v kočáře směřujícím do Longbournu.
47
"Stále mi to nejde z hlavy, Elizabeth," prohodil strýc, když opouštěli městečko, "a uváží-li se celá věc důkladně ze všech stran, mám skoro chuť přidat se k názoru tvé starší sestry. Připadá mi velice nepravděpodobné, že by některý mladík bezohledně svedl děvče, které přece není bez ochrany ani bez přátel, a dokonce dlí na návštěvě v rodině jeho velitele. Copak může předpokládat, že její přátelé nezasáhnou? Nebo že by se po takové urážce plukovníka Forstera směl beztrestně vrátit k pluku? Pokušení je tu neúměrné riziku!"
"Myslíte, že to tak skutečně bude?" zvolala Elizabeth a na okamžik se jí rozjasnila tvář.
"Na mou věru, strýček má pravdu," podotkla paní Gardinerová. "Byl by to příliš velký přečin proti slušnosti, cti i proti jeho zájmům, aby si to nerozmyslel. Takovou špatnost bych přece jen do Wickhama neřekla. Copak jsi ho ty sama, Lízinko, tak úplně zavrhla, že ho pokládáš za všeho schopna?"
"Není schopen zanedbat vlastní zájmy, ale všeho ostatního schopen je. Kéž by to bylo tak, jak říkáte! Ale já se neodvažuju doufat. Proč by v tom případě nejeli do Skotska?"
"Předně nic nedokazuje," odvětil pan Gardiner, "že do Skotska neodjeli."
"Lze to však předpokládat, když přestoupili z fiakru do dostavníku! Kromě toho se nepodařilo zjistit, že by je někdo viděl na barnetské silnici."
"No dobrá -- uvažme tedy, že jsou v Londýně. Zamířili tam třeba proto, že se ve velkém městě mohou lépe skrýt. Pravděpodobně nemá ani jeden, ani druhý mnoho peněz, a tak je možná napadlo, že to bude levnější, třebaže ne tak jednoduché jako ve Skotsku, vzít se v Londýně."
"Proč by se v tom případě skrývali? Proč by se obávali odhalení? Nač tajná svatba? Ach ne, to nezní věrohodně. Jeho nejlepší přítel je přesvědčen, jak Jane píše, že si ji vzít nechce. Wickham se rozhodně neožení bez věna. Nemůže si to dovolit. A co je Lydia s to mu poskytnout -- co je na ní kromě toho, že je mladá a veselá -- aby kvůli ní zahodil možnost polepšit si výhodným sňatkem? Jestli by mu v nečestných úmyslech vůči ní zabránily obavy, že upadne v nemilost u pluku, to nedovedu posoudit, protože nevím, jaké následky takový čin může mít. Těm ostatním důvodům, které uvádíte, však nemohu bohužel přikládat takovou závažnost. Lydia nemá bratra, který by zasáhl, a on může soudit -- vždyť otce zná a viděl, s jakou lhostejností a nezájmem přijímá všechno, co se v rodině děje -- že se nerad vyruší z klidu, a tudíž v té věci vyvine mnohem menší úsilí než kterýkoli jiný otec pod sluncem."
"Dokážeš si ale představit, že Lydia natolik ztratila smysl pro všechno mimo svou lásku, že by s ním byla ochotna žít jinak než v manželstsví?"
"Vám to připadá a jistě to také je k nevíře," odvětila Elizabeth se slzami v očích, "že sestra může v takové chvíli pochybovat o její slušnosti a čestnosti. Nevím, co na to říct. Snad jí křivdím. Ale je velmi mladá, nikdo ji nikdy neměl k tomu, aby o něčem vážně přemýšlela, a posledního půl roku, ne, už rok, se nestarala o nic než o zábavy a malichernosti. Naši jí dovolili lehkovážně marnit čas a přejímat jakékoli názory, s nimiž přišla do styku. Od té doby, co přitáhl do Merytonu -skýý pluk, neměla v hlavě nic než milování a koketování a důstojníky. Neuvažovala a nemluvila o ničem jiném, takže -- jak bych to vyjádřila -- v sobě pilně rozdmychávala city, kterých při svém temperamentu i tak neměla nedostatek. A všichni víme, že Wickham svým zjevem i chováním dokáže ženy okouzlit."
"Ale jak vidíš, Jane nepředpokládá, že by se Wickham mohl něčeho takového dopustit."
"O kom Jane kdy předpokládá něco špatného? Není na světě človíčka, ať už se předtím zachoval jakkoli, o němž by uvěřila, že by provedl něco odsouzeníhodného, dokud ji o tom nepřesvědčí důkazy. Jane však ví, právě jako to vím já, jaký Wickham ve skutečnosti je. Obě víme, že je krajně rozmařilý, že u něho poctivost ani čest nic neváží a že je právě tak falešný a zrádný jako licoměrný."
"A tohle všechno skutečně víte?" zvolala paní Gardinerová, hoříc zvědavostí, odkud tyto informace pramení.
"Vím to zcela bezpečně," odpověděla Elizabeth a zrudla. "Vyprávěla jsem vám přece nedávno, jak ohavně se zachoval k panu Darcymu, a když jste byla posledně v Longbournu, slyšela jste na vlastní uši, jakým způsobem mluví o člověku, který vůči němu projevil tolik shovívavosti a velkorysosti. A jsou tu ještě jiné okolnosti, které nemohu -- které nejsou tak důležité, ale o celé rodině Darcyových vykládal hrozné lži. Podle toho, jak vylíčil slečnu Darcyovou, jsem byla přesvědčená, že se setkám s pyšnou, povznesenou, nepříjemnou osobu. Přitom dobře ví, že opak je pravda. Musí vědět, že je milá a skromná, jak jsme ji poznali my."
"A Lydia tohle všechno netuší? Jak to, že neví, co tobě a Jane nezůstalo utajeno?"
"Ach ano! To je na celé věci právě to nejhorší. Než jsem pobývala v Kentu, kde jsem se tak často stýkala s panem Darcym a jeho bratrancem plukovníkem Fitzwilliamem, sama jsem o tom neměla ani tušení. A když jsem se vrátila domů, měl -ský regiment za týden nebo za čtrnáct dní z Merytonu odtáhnout. Za těchto okolností se ani Jane, jíž jsem to všechno svěřila, ani mně nezdálo nutné někomu něco povídat, neboť nám nepřipadalo, že by mohlo někomu prospět, kdyby Wickham náhle pozbyl dobré pověsti, jíž se všeobecně těšil. A když bylo dohodnuto, že Lydia pojede s paní Forsterovou, vůbec mě nenapadlo, že bych ji před ním měla varovat. Ani na mysl mi nepřišlo, že bychom ji svým stanoviskem uváděly v nebezpečí. Jistě mi uvěříte, že jsem byla vzdálena všeho podezření, jaké následky by to mohlo mít."
"Neměli jste tedy zřejmě důvod se domnívat, když odjížděla do Brightonu, že se do sebe zamilovali?"
"Vůbec ne. Nevzpomínám si na žádný projev náklonnosti ani z jeho, ani z její strany; to víte, v rodině, jako je naše, by to jistě neuniklo pozornosti. Když přijel k pluku, okouzlil ji, ale nás všechny ostatní také. První dva měsíce po něm bláznila všechna děvčata z Merytonu i přilehlých obcí; on ale Lydií zvláštní pozorností nevyznamenával, a proto zakrátko poté, co pro něho divoce a horoucně vzplála, se jí začali líbit zase jiní důstojníci, kteří se jí víc kořili, a těm věnovala svou přízeň."
Ačkoli sotva co nového mohlo znemožnit jejich obavy, naděje a dohady, je nabíledni, že po celou cestu se rozhovor točil převážně kolem tohoto zajímavého námětu a že se k němu stále vraceli. Elizabeth nesešel z mysli ani na okamžik. Nepřipustila to její úzkost a sebeobviňování, nenalézala ani chvilkový oddech a zapomnění.
Cestovali co nejspěšněji, přenocovali v zájezdním hostinci, takže dospěli do Longbournu druhý den před polednem.
Elizabeth uklidňovalo aspoň vědomí, že se Jane nebude navíc trápit dlouhým čekáním.
Gardinerovic dětičky vyhlížely kočár a číhaly na schodišti před domem, až vjede do travnatého dvora, a když zastavil u domovních vrat, rozzářily se jim obličejíčky radostným překvapením, což byl první příjemný pohled, který vítal hosty.
Elizabeth seskočila, každému dítěti vlepila rychle pusu a spěchala do haly, kde se okamžitě setkala s Jane, která sbíhala ze schodů od matčiny ložnice.
Elizabeth ji láskyplně objala, oči obou se zalily slzami a přitom se bez prodlení vyptávala, zde se nedověděli o uprchlících něco bližšího..
"Ještě ne," odvětila Jane. "Ale snad se všechno obrátí k lepšímu, když teď přijel drahý strýček."
"Je tatíček v Londýně?"
"Ano, odjel v úterý, jak jsem ti psala."
"A dostali jste od něho nějaké zprávy?"
"Jen jednou. Poslal mi ve středu pár řádek, že v pořádku dojel a co máme dělat, neboť o to jsem ho zvlášť prosila. Dodal ještě, že už nebude psát, dokud nám nebude moct sdělit něco závažnějšího."
"A co maminka, jak je na tom? Jak se vůbec daří vám všem?"
"Maminka je na tom obstojně, aspoň doufám, třebaže je stále ještě velmi otřesena. Je nahoře a bude mít velkou radost, až vás všechny uvidí. Nevychází ze svého salonu. Mary a Kitty jsou chválabohu zdravé."
"Ale co ty -- co ty?" zvolala Elizabeth. "Jak jsi přepadlá! Co jsi tady musela prožít!"
Sestra ji však uklidnila, že se cítí docela dobře; a jejich rozhovor, který se odehrával, zatímco se Gardnerovi věnovali svému potomstvu, byl nyní přerušen příchodem ostatních. Jane běžela uvítat strýčka s tetičkou a děkovala jim s úsměvem i slzami zároveň.
Jakmile se všichni ocitli v saloně, padly samozřejmě znovu otázky, které už položila Elizabeth, a i Gardinerovi brzy zjistili, že jim Jane nemůže povědět nic nového. Její laskavé srdce se však nevzdávalo optimistických nadějí a stále počítala ještě s tím, že všechno dobře skončí, že mohou každý den očekávat dopis buď od Lydie, nebo od otce, který jim všechno vysvětlí a snad oznámí sňatek.
Po několikaminutovém rozhovoru se odebrali do pokojů paní Bennetové a ta je přijala přesně tak, jak se dalo očekávat, se slzami, lamentacemi a nářkem; svolávala hromy a blesky na hlavu zlosyna Wickhama, stěžovala si, co vytrpěla a čím jí kdo ublížil, a obviňovala všechny krom oné osoby, jejíž neuvážené shovívavosti bylo hlavně třeba klást za vinu omyly její dcery.
"Jen kdyby bývalo po mém," naříkala, "a kdybychom jeli do Brightonu s celou rodinou, tak k tomu nemuselo dojít. Ale Lydia, chudinka zlatá, tam neměla nikoho, kdo by se o ni staral. Forsterovi ji neměli pustit z očí ani na chvilku! Jistě si jí vůbec nevšímali a tak podobně, protože Lydia by nic neprovedla, kdyby ji pořádně hlídali. Vždycky jsem si o nich myslela, že na ně není spolehnutí, ale ukřičeli mě, jako vždycky. Ubohá děvenka zlatá! A teď odjel i pan Bennet, a já tuším, že vyzve Wickhama na souboj, až ho najde, a ten ho zabije, a co si pak počneme? Collinsovi nás odsud vyženou, ještě než jeho tělo v hrobě vychladne, a jestli se nás ty, bratře, dobrotivě neujmeš, pak nevím, kam se podějeme."
Všichni ji chlácholili, aby si to tak nebrala, a pan Gardiner, když ji nejprve ujistil o své náklonnosti k ní a její rodině, jí sdělil, že hodlá odcestovat nazítří do Londýna a že bude všemožně nápomocen panu Bennetovi v úsilí vypátrat Lydii.
"Nesmíš se zbytečně rozčilovat," dodal, "je sice moudré připravit se na nejhorší, ale zatím k tomu nemáme důvod. Není to ještě ani týden, co opustili Brighton. Za několik dní už se o nich snad něco dozvíme, a dokud nemáme jistotu, že si ji nevzal a vzít nehodlá, nesmíme házet flintu do žita. Jakmile dorazím do města, zajdu za švagrem, přemluvím ho, aby se přestěhoval k nám, a spolu se pak poradíme, co počít."
"Ach, drahý bratře," odvětila na to paní Bennetová, "nic jiného bych si ani nemohla přát. Jenom zjisti, jakmile budeš v Londýně, kde mohou být, a jestli se ještě nevzali, zařiď, aby to udělali. Na svatební šaty ať nečekají, ale vyřiď Lydii, že na ně dostane tolik peněz, kolik bude chtít, a že si je koupí po svatbě. Hlavně ale nesmíš připustit, aby se s ním pan Bennet utkal v souboji. Vypověz mu, jak jsem na tom bídně -- že strachy div o rozum nepřijdu, třesu se a chvěju po celém těle -- v boku mě píchá a hlava se mi může rozskočit a srdce mi tak tluče, že si neodpočinu ve dne ani v noci. A že vzkazuju Lydii, mé děvečce zlaté, aby si ty šaty nevybírala, dokud se se mnou neporadí, protože ona neví, v kterém obchodě se nejlépe nakoupí. Ach bratře, ty máš zlaté srdce! Já vím, že to všechno dokážeš."
Pan Gardiner ji znovu ujistil, že jim bude v této situaci nápomocen, seč mu síly stačí, avšak zároveň jí doporučil, aby tolik nepodléhala ani růžovým nadějím, ani zoufalství, a tímto způsobem u ní strávil čas až do chvíle, kdy se podával oběd; pak ji zanechali hospodyni, která o ni pečovala, když se dcery vzdálily, aby měla komu vylévat své city.
Ač bratr i švagrová měli dojem, že není nutné, aby se paní Bennetová odlučovala od ostatních, nepokoušeli se jí to vymlouvat, neboť věděli, že nemá dost rozumu, aby držela jazyk za zuby před služebnictvem obsluhujícím u stolu, a pokládali za menší zlo, když jen jedna duše, spolehlivější a důvěryhodnější než ostatní, vyposlechne její obavy a názory o této události.
V jídelně se k nim zakrátko přidružily i Mary s Kitty, které se dříve nemohly objevit, neboť byly obě příliš zaneprázdněné ve svých pokojích: jedna četbou, druhá zušlechťováním svého zevnějšku.
Vypadaly však dost klidně a nebyla na nich znát žádná změna, ledaže ztráta nejmilejší sestry nebo hněv, který se na ni v tomto případě snesl, zavinily, že Kitty kňourala ještě trochu víc než jindy. Mary se ovládala natolik, že dokázala s vážnou tváří zašeptat Eizabeth, jakmile zasedly za stůl: "Jaká to neblahá příhoda! Patrně se to všude rozkřikne, avšak musíme zbudovat hráz proti toku záští a zaplavit jedna druhé zraněnou hruď balzámem sesterské útěchy."
Když viděla, že se Elizabeth nemá k tomu, aby jí na to něco odpověděla, dodala: "Lydia propadla zkáze, avšak my si z toho aspoň můžeme odnést cenné ponaučení: ztratí-li žena ctnost, nic už jí nepomůže -- jediný chybný krok ji dovede k věčnému zatracení -- dobrá pověst je stejně křehká jako vzácná -- nemůžeme být dost obezřelé ve vztahu k opovrženíhodnému druhému pohlaví."
Elizabeth k ní v úžasu zvedla zrak, ale byla příliš zdrcená, aby odpovídala. Mary toho nedbala a dále se utěšovala morálními dedukcemi ze zla, které je potkalo.
Odpoledne našly obě starší sestry příležitost být půlhodinku samy a Elizabeth toho okamžitě využila k dalším dotazům, na něž Jane ochotně odpovídala. Nejprve si společně zabědovaly nad neblahými důsledky této události, které Elizabeth pokládala za téměř nevyhnutelné a Jane nemohla zcela vyloučit, a pak pokračovaly v úvahách na stále stejné téma. "A teď mi vypověz všechno, úplně dopodrobna, co jsem ještě neslyšela," požádala Elizabeth. "Co říkal plukovník Forster? Jak to, že Forsterovi předem nic nevytušili? Museli je přece spolu často vídat."
"Plukovník Forster se skutečně přiznal, že je často podezíral ze vzájemných sympatií, hlavně z Lydiiny strany, ale nebral to tak vážně, aby se tím znepokojoval. Je mi ho tak líto! Choval se k nám nesmírně ohleduplně a laskavě. Chtěl stejně přijet, aby nás ujistil svou účastí, ještě než ho vůbec napadlo, že snad nejeli do Skotska, a jakmile se tato obava vynořila, vydal se okamžitě na cestu."
"A Denny je tedy přesvědčený, že si ji Wickham nevezme? Byl předem zasvěcený do jejich plánů? Mluvil plukovník Forster přímo s ním?"
"Ano, ale když se ho dotazoval, Denny popřel, že by o tom předem věděl, a nechtěl říct, co si o tom vlastně myslí. Netvrdil už, že si ji nevezme -- a právě to mě vede k domněnce, že snad předtím jeho slova někdo špatně pochopil."
"Než plukovník Forster přijel, nikdo z vás tedy zřejmě ani nezapochyboval, že jsou svoji."
"Jak by nás to mohlo vůbec napadnout? Mně to trochu dělalo starosti -- tu a tam jsem zapochybovala, zda s ním sestra bude v manželství šťastná, protože jsem věděla, že se nechoval vždycky pěkně. O tomhle tatíček s matinkou nevěděli, těm dělalo těžkou hlavu, že je to tak neuvážený sňatek. Kity se pak doznala -- samozřejmě ji těšilo, že je moudřejší než my -- že jí Lydia v posledním dopise něco takového naznačovala. Zřejmě věděla už dlouhé týdny, že se mají rádi."
"Ale ne předtím, než odjeli do Brightonu?"
"Ne, to myslím, že ne."
"A plukovník Forster Wickhama odsuzoval?? Má představu, co je to za člověka?"
"Musím přiznat, že nemluvil o Wickhamovi tak pěkně jako kdysi. Považuje ho za nemoudrého a výstředního. Jakmile se tato nešťastná událost rozkřikla, začalo se po Merytonu říkat, že tu zanechal plno dluhů, ale doufám, že to budou jen pomluvy."
"Ach Jane, kéž bychom se nerozhodly mlčet, kéž bychom pověděly, co o něm víme! Tohle se nemuselo stát!"
"Snad by to moudřejší," připustila sestra, "ale zdálo se mi neomluvitelné obvinit někoho z dávných prohřešků, když nevím, zda se od té doby nezměnil. Měly jsme nejlepší úmysly."
"Zapamatoval si plukovník Forster něco z toho dopisu, který Lydia zanechala jeho paní?"
"Přivezl nám jej přečíst."
Jane jej vyňala z kabelky a podala Elizabeth. Obsahoval toto sdělení:
Nejdražší Harrieto,
to se nasměješ, až zjistíš, že jsem zmizela, sama se musím smát, když si představím, jak budete překvapeni, až mě zítra ráno začnete postrádat. Odjíždím do Gretna Greenu, a jestli neuhádneš s kým, budu tě považovat za husičku, protože miluju jen jednoho muže na světě, a ten je anděl. Umřela bych bez něho, a tak si myslím, že na tom není nic špatného, když odjedeme. Našim nic nepiš, jestli se Ti nechce, protože budou tím víc koukat, až ode mne dostanou psaníčko s podpisem "Lydia Wickhamová". To bude povedený žert! Směji se tak, že sotva udržím pero v ruce. Prosím, omluv mě u Pratta, že si s ním dnes večer nezatančím, jak jsem mu slíbila. Řekni mu, že mi to snad promine, až se všechno doví, a pověz mu, že si s ním zatančím s největší radostí, až se příště sejdeme někde na plese. Pošlu si pro věci, až se vrátím do Longbournu, ale byla bych ráda, kdybys vyřídila Sally, aby zašila tu velikánskou trhlinu na těch vyšívaných mušelínových šatech, než je zabalí. Žij blaze. Pozdravuj manžela. Doufám, že nám připijete na šťastnou cestu.
Tvá upřímná přítelkyně
Lydia Bennetová
"Taková lehkovážnost, taková lehkovážnost!" zvolala Elizabeth, když dočetla. "Jak může v takové chvíli psát tímhle tónem! Ale ten dopis aspoň svědčí o tom, že ona se vydávala na cestu s vážnými úmysly. Ať už ji potom přemluvil k čemukoli, Lydia se vědomě do ničeho špatného nepouštěla. Chudák tatíček! Co ten si přitom asi myslel!"
"Neviděla jsem ještě nikoho tak z hloubi duše otřeseného. Dobrých deset minut ze sebe nevypravil slova. Mamince se okamžitě udělalo špatně a v celém domě zavládl hrozný zmatek!"
"Prosím tě, Jane," zeptala se Elizabeth, " zbyla tu vůbec jediná služka, která by to všechno do večera podrobně nevěděla?"
"Nevím. Snad ano. Ale je moc těžké dát v takové chvíli na všechno pozor. Maminka měla hysterický záchvat, a třebaže jsem se ze všech sil snažila jí pomoct, asi jsem neudělala tolik, kolik jsem mohla. Popadla mě však taková hrůza z toho, co se může stát, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí."
"Bylo to na tebe moc, že jsi ji sama ošetřovala. Nevypadáš dobře. Kéž bych tu byla s tebou! Takhle spočívalo všechno to trápení a starosti jen na tobě."
"Mary i Kitty byly moc milé a jistě by se se mnou podělily o všechnu námahu, o tom jsem přesvědčená, ale nežádala jsem to ani po jedné, ani po druhé. Kitty je tak štíhlá a křehká a Mary se tolik učí, že ji nelze vyrušovat, když odpočívá. Tetička Philipsová k nám přišla v úterý, když tatíček odjel, a byla tak hodná, že se mnou zůstala až do čtvrtka. Byla to pro nás všechny velká pomoc a útěcha. A lady Lucasová sem zašla ve středu, aby nám projevila účast, a nabídla se, že sem ona nebo její dcery zaskočí, budeme-li potřebovat, což od ní bylo moc hezké."
"Měla radši zůstat doma!" zvolala Elizabeth. "Snad to myslela dobře, ale v takovéhle nešťastné situaci člověk ani nemůže o sousedy moc stát. Pomoct nemohou a soucit je nesnesitelný. Ať se nad námi vítězoslavně naparujou na dálku a dají pokoj."
Pak se vyptávala, jakým způsobem hodlá otec postupovat, aby ve městě dceru vypátral.
"Chtěl, pokud vím, zajet do Epsomu," odvětila Jane, "tam totiž naposledy přepřahali, a vyptávat se postilionů, jestli by se od nich něco nedozvěděl. Šlo mu jistě hlavně to, aby zjistil číslo dostavníku, který je vezl z Claphamu. Podaří-li se nějak vypátrat, před kterým domem kočí pasažéry vyložil, hodlal se tam poptávat a doufal, že by se dozvěděl stanoviště i číslo dostavníku. Nevím, nač ještě pomýšlel, ale tak spěchal, aby už byl pryč, a byl tak rozrušený, že mi dalo velkou práci, aby mi pověděl aspoň tohle."
48
Celá rodina doufala, že nazítří dojde nějaká zpráva od pana Benneta, avšak listonoš od něho nepřinesl ani řádečku. Znali otce a věděli, že se obvykle jen liknavě a nerad pouští do psaní, ale doufali, že za daných okolností se přece jen donutí. Nezbytně z toho vyplývalo, že pro ně nemá žádné dobré zprávy, avšak i to by rádi věděli najisto. Pan Gardiner čekal jen na poštu a pak se hned vydal na cestu. Když odjel, mohli se v Longbournu aspoň spolehnout na to, že je bude stále informovat, a strýček při rozloučení slíbil, že bude naléhat na pana Benneta, aby se co nejdříve vrátil domů, čímž velice potěšil svou sestru, neboť to pokládala za jedinou záruku, že jí manžel nepadne v souboji.
Paní Gardinerová hodlala setrvat i s dětmi v Hertfordshiru ještě několik dní, neboť se domnívala, že svou přítomností neteřím ulehčí. Střídala se s nimi v ošetřování paní Bennetové a byla jim velkou útěchou ve volných chvílích. I jejich druhá teta je často navštěvovala a přicházela vždy, jak prohlašovala, s úmyslem je rozptýlit a povzbudit; protože jim však pokaždé vylíčila nějaký nový příklad Wickhamovy rozmařilosti a zbrklosti, opouštěla je obvykle ve stísněnější náladě než předtím. Celý Meryton teď snaživě očerňoval muže, kterého tu ještě před třemi měsíci měli za anděla. Šla fáma, že je zadlužený u všech místních obchodníků, a jeho pletky, vesměs poctěné označením svedení, se probíraly v každé kupecké rodině. Kdekdo o něm prohlašoval, že je to největší zvrhlík pod sluncem, a kdekdo si najednou uvědomil, že nikdy nedůvěřoval jeho předstírané dobrosrdečnosti. Elizabeth z toho ze všeho sice věřila každému pátému slovu, ale stačilo to, aby se ještě utvrdila v přesvědčení, že je sestra ztracená, a dokonce i Jane, která tomu všemu přikládala ještě méně víry, téměř ztrácela naději, zvláště když dny ubíhaly, a kdyby skutečně odjeli do Skotska -- tuto možnost ještě úplně nezavrhla -- museli by o nich už mít s největší pravděpodobností nějakou zprávu.
Pan Gardiner odjel z Longbournu v neděli a již v úterý od něho jeho choť dostala psaní; oznamoval jim, že hned po svém příjezdu vyhledal švagra a přemluvil ho, aby se nastěhoval k němu do Gracechurch Street, že pan Bennet ještě před jeho příjezdem navštívil Epsom a Clapham, avšak bez valného výsledku, a že se nyní chystá poptávat ve všech větších hotelích, neboť se mu zdá dost pravděpodobné, že se po příjezdu do Londýna zprvu v některém ubytovali, než si našli byt. Pan Gardiner sám si od tohoto počínání příliš mnoho neslibuje, ale protože si to švagr přeje, hodlá mu v tom pomáhat. Dodal, že pan Bennet zatím nechce ani slyšet, aby opustil Londýn, a slíbil opět brzy psát. Dopis měl takovouto doušku:
Napsal jsem plukovníku Forsterovi a požádal ho, aby se snažil zjistit u pluku od Wickhamových kamarádů, má-li ten člověk nějaké příbuzné nebo známé, kteří by mohli vědět, kam by se nejspíš v Londýně uchýlil. Najde-li se tam někdo, kdo by byl s to poskytnout nám takovéto vodítko, mohlo by to být velmi důležité. Plukovník Forster jistě udělá, co je v jeho silách, aby nám vyhověl. Teď mě však napadá, že by snad Lízinka spíš než kdokoli jiný mohla vědět, má-li ještě nějaké příbuzné.
Elizabeth nezapochybovala ani na chvilku, proč strýc věří v její informovanost, avšak neměla možnost poskytnout údaje natolik závažné, aby to strýce uspokojilo. Neslyšela nikdy, že by měl nějaké příbuzenstvo kromě otce a matky, a ti byli oba už drahně let po smrti. Bylo však možné, že některý kamarád u pluku bude vědět víc, a třebaže nevěřila ve valný výsledek, přece to bylo něco, nač se mohli upnout.
Každý den byl teď v Longbournu naplněn úzkostí, a tato úzkost vrcholila vždy ráno před příchodem listonoše. Na dopisy čekali všichni s rozechvěním. Všechno dobré i zlé, co je čeká, zvědí z dopisů a každý den mohl přinést nějaké důležité zprávy.
Než se však opět ozval pan Gardiner, přišel dopis adresovaný otci z jiné končiny, a to od pana Collinse; a jelikož Jane dostala pokyn, aby všechnu poštu v otcově nepřítomnosti otevírala, přečetla i tento. Elizabeth věděla, jak povedené bývají bratránkovy písemné projevy, a tak jí nakukovala přes rameno a četla s ní:
Vážený pane,
pokládám za svou povinnost (vzhledem k našemu příbuzenskému svazku a vzhledem k svému postavení v životě) projevit vám soustrast v osudové ráně, jež na Vás nyní doléhá a o níž nás včera zpravil list z Hertfordshiru. Přijměte prosím ujištění, vážený pane, že moje choť i já upřímně cítíme s Vámi i váženou Vaší rodinou ve chvílích nynějšiho neštěstí, které je tím horší, že v takovémto případě čas nemá moc zahladit stopy. Já ze své strany nebudu skrblit slovy, která by Vás mohla povzbudit v tak hrozném neštěstí -- nebo Vás utěšit za okolností, jež víc než kterékoli jiné skličují duši rodičovskou. Smrt Vaší dcery by byla ve srovnání s tím hotovým požehnáním. A nanejvýš politováníhodná je skutečnost, že lze předpokládat, jak mi moje drahá Charlotta sdělila, že nevázanost Vaší dcery pramení z nadměrné shovívavosti; zároveň však pro Vaši útěchu i útěchu paní Bennetové jsem spíše nakloněn věřit tomu, že je jí špatnost vrozená, jinak by se nemohla dopustit takové nehoráznosti v tak mladém věku. Ať je tomu však tak či onak, jste hodni nezměrného politování, v čemž se mnou souhlasí nejen moje choť, ale rovněž i lady Catherine a její dcera, že chybný krok jedné dcery poškodí vyhlídky všech ostatních, neboť jak lady Catherine ráčila podotknout, kdo vstoupí ve svazek s takovou rodinou? Pod tímto zorným úhlem vzpomínám s hlubokým zadostiučiněním na jistou příhodu z loňského listopadu, neboť kdyby to bylo dopadlo jinak, byl bych teď nutně zapleten do Vašich strastí a hanby. Přijměte laskavě moji radu, vážený pane, abyste se utěšil, jak nejlépe dovedete, odvrhl od sebe nehodnou dceru navždy a nechal ji sklízet plody jejího mrzkého činu.
Zůstávám, vážený pane, Vám oddaný atd., atd.
Pan Gardiner už nepsal, dokud mu plukovník Forster neodpověděl, a ani pak jim nemohl sdělit nic příjemného. Nikdo si nevzpomínal, že by měl Wickam jediného příbuzného, s kterým by udržoval styky, a bylo jisté, že nikdo z nejbližšího kruhu jeho rodiny už nežije. Dříve míval hodně přátel, avšak od té doby, co vstoupil do domobrany, zřejmě s nikým zvlášť důvěrné přátelství neudržoval. U pluku nevědí o nikom, kdo by o něm mohl podat nějakou zprávu. A jeho beznadějná finanční situace je pádným důvodem, aby se skrýval -- kromě obavy, aby ho neobjevili Lydiini příbuzní -- neboť právě vyšlo najevo, že po sobě zanechal karetní dluhy dosahující značné částky. Plukovník Forster se domníval, že kdyby se měly zaplatit všechny jeho výdaje v Brightonu, tisíc liber by to nespravilo. Je dlužen kdekomu ve městě, ale jeho četné dluhy jsou ještě daleko hrozivější. Pan Gardiner se nesnažil utajit tyto skutečnosti před příbuznými. Jane naslouchala s rostoucí hrůzou. "Hazardní hráč!" zvolala. "To je hrozné. O tom jsem neměla ani tušení!"
Pan Gardiner dodával, že mohou čekat otce doma nazítří, to jest v sobotu. Zdrcen neúspěchem všeho, co podnikli, podlehl švagrovu naléhání, aby se vrátil k rodině a spolehl se, že švagr udělá, co může, aby byli uprchlíci odhaleni. Když to sdělil paní Bennetové, neprojevila takové uspokojení, jaké její děti očekávaly vzhledem k tomu, že se předtím tak strachovala o manželův život.
"Cože, otec se vrací domů bez chudinky Lydie?" zvolala. "Přece nemůže odjet z Londýna, dokud je nenajde. Kdo potom vyzve Wickhama na souboj a donutí ho, aby si ji vzal, když tam nebude?"
Jelikož paní Gardinerová už hleděla, aby byla doma, domluvily se, že se vydá s dětmi na cestu, jakmile se vrátí pan Bennet. Kočár, v němž překonali první úsek cesty, přivezl tedy pána domu do Longbournu.
Paní Gardinerová neodjížděla o nic moudřejší ohledně Elizabeth a jejího přítele z Derbyshiru, než byla předtím. Neteř před ní sama nevyslovila jeho jméno a nestalo se ani to, co paní Gardinerová zpola očekávala, že totiž bude následovat dopis od něho. Elizabeth nedostala žádnou poštu, která by mohla přicházet z Pemberley.
Vzhledem k neblahým událostem, které postihly rodinu, nemusela Elizabeth vysvětlovat, proč je tak smutná, a nikdo z toho nic nevyvozoval, třebaže ona sama se tou dobou už vyznala ve svých citech a dobře si uvědomovala, že kdyby byla o Darcym v životě neslyšela, snášela by hrůzu z Lydiiny hanby mnohem lépe. Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí, pomyslela si.
Pan Bennet přijel a navenek dělal dojem vyrovnaného filozofa jako vždy. Byl málomluvný, jako býval i předtím, nezmínil se o záležitosti, která ho odvolala z domova, a jeho dcery zprvu neměly odvahu o tom začít samy. Až když s nimi odpoledne zasedl k čaji, odvážila se Elizabeth zavést na to řeč. Politovala ho, co všechno musel zakusit, načež on odpověděl: "Nemluv o tom. Kdo by za to měl pykat spíš než já? Co jsem si nadrobil, to si musím sníst."
"Soudíte se příliš přísně," namítla Elizabeth.
"Jen mě nelituj. Tohoto prohřešku se lidská povaha často dopouští. Ne, Lízinko, ať jednou v životě také pocítím, co jsem zavinil. Nebojím se, že by to vědomí bylo příliš těžké břemeno. Však brzy pomine."
"Domníváte se, že jsou v Londýně?"
"Ano; kde jinde by mohli tak beze stopy zmizet?"
"A Lydia si tak přála podívat se do Londýna," dodala Kitty.
"Pak je tedy spokojená," odvětil otec suše, "a pobude si tam patrně delší čas." Po krátké odmlce pokračoval: "Nemám ti za zlé tu květnovou rozmluvu, Lízinko; vzhledem k vývoji událostí dokazuje, že máš dar velké prozíravosti."
Vyrušil je příchod Jane, která šla matce pro čaj.
"Takový tyátr je pastva pro oko!" zvolal otec. "Dodá to neštěstí aspoň lesku! Musím to někdy také zkusit. Zavřu se v knihovně, vezmu si šláfrok a noční čepičku a budu vás ze všech sil prohánět -- nebo s tím snad počkám, až uteče Kitty."
"Já nikam neuteču, tatíčku," ohradila se Kitty dotčeně. "Kdybych já jela do Brightonu, zachovala bych se líp než Lydia."
"Ty a do Brightonu! Kdepak, nepustil bych tě ani do Eastbournu, i kdybys mi nabízela padesát liber! Ne, Kitty, vzal jsem si z toho aspoň ponaučení, abych byl opatrnější, a důsledky pocítíš i ty. Žádný důstojník mi nesmí překročit práh ani projít vsí. Plesy jsou přísně zakázané, ledaže tě bude hlídat některá ze sester. Nepustím tě ze stavení, dokud nedokážeš strávit aspoň deset minut denně rozumným způsobem."
Kitty, která vzala tyto pohrůžky doslova, se rozplakala.
"No tak, no tak," řekl, "netrap se. Budeš-li se vzorně chovat nejbližších deset let, vezmu tě potom třeba na přehlídku."
49
Za dva dny po návratu páně Bennetově se Elizabeth s Jane procházely mezi keři za domem, když vtom spatřily přicházet hospodyni a v domnění, že pro ně posílá matka, jí vykročily vstříc; jakmile se však ocitly na dosah, řekla místo očekávaného vzkazu: "Promiňte, slečny, že ruším, ale myslím si, že snad došla nějaká dobrá zpráva z města, a tak jsem si dovolila přijít se vás optat."
"Co vás vede, Hillovko! Nemáme žádnou zprávu z města."
"Ale, slečinky," zvolala v údivu paní Hillová, "copak nevíte, že náš pán dostal expres od pana Gardinera? Už před dobrou půlhodinou přinesl pošťák psaní."
Obě děvčata se rozběhla a neztrácela čas dlouhými řečmi. Proběhly halou do rannního pokoje, odtud do knihovny, ale otec nikde; právě ho chtěly hledat nahoře u matky, když tu jim zastoupil cestu lokaj a pravil: "Jestli chcete mluvit s pánem, odešel do hájku." Po tomto sdělení se okamžitě znovu vrátily halou a utíkaly před trávník za otcem, který pomalu kráčel k lesíku, rozkládajícímu se za stájemi.
Jane, která nebyla tak rychlá ani tak zvyklá běhat jako její sestra, zůstala brzy pozadu, ale Elizabeth ho rychle doběhla, a sotva dechu popadajíc, dychtivě zvolala: "Tatíčku, tatíčku, co jste se dozvěděl? Prý vám píše strýček."
"Ano, dostal jsem od něho spěšný list."
"Nu, a co obsahuje, dobré nebo špatné zprávy?"
"Jaké dobré zprávy bychom mohli čekat?" zabručel a vytáhl dopis z kapsy. "Ale snad by sis to ráda přečetla." Elizabeth mu nedočkavě vytrhla dopis z ruky. Nyní už doběhla i Jane.
"Čti nahlas," řekl otec, "stále tomu jaksi nerozumím."
Drahý švagře,
konečně jsem s to podat Vám zprávu o neteři a celkem vzato nikoli snad zprávu nejhorší. Krátce poté, co jste mě v sobotu opustil, se mi podařilo zjistit, kam se v Londýně uchýlili. Podrobnosti Vám vylíčím, až se sejdeme, zatím stačí, že jsme je objevili. Mluvil jsem s oběma --
"Tedy se přece jen stalo to, v co jsem vždy doufala," zvolala Jane, "vzali se!"
Elizabeth četla dál --
Mluvil jsem s oběma. Nevzali se, a pokud jsem mohl usoudit, nic nenasvědčovalo tomu, že by to měli v úmyslu, avšak jste-li ochoten převzít závazky, které jsem si Vaším jménem dovolil projednat, doufám, že zanedlouho budou svoji. Není k tomu zapotřebí nic jiného, než abyste své dceři smluvně zajistil příslušnou částku z oněch pěti tisíc liber, které po Vás a po sestře zdědí Vaše děti, a abyste se nadto zavázal vyplácet jí do konce svého života sto liber ročně. Na tyto podmínky jsem vzhledem k okolnostem bez váhání přistoupil Vaším jménem, jak jste mne pověřil. Posílám tento list spěšně, abych dostal odpověď bez zbytečné ztráty času. Jistě z toho ze všeho vyrozumíte, že poměry pana Wickhama nejsou zdaleka tak bezútěšné, jak se všeobecně předpokládalo. V tomto ohledu jsme se mýlili a já Vám s radostí sděluji, že zbude menší částka, až zaplatí všechny své dluhy, která bude připsána neteři vedle jejích vlastních peněz. Dáte-li mi, jak předpokládám, plnou moc, abych jednal Vaším jménem až do konce, pověřím okamžitě Haggerstona, aby připravil svatební smlouvu. Nevidím důvod, abyste se znovu obtěžoval do Londýna; zůstaňte klidně v Longbournu a spolehněte se, že vše pečlivě a starostlivě zařídím. Odepište co nejdříve a pošlete mi podrobné pokyny. Pokládám za nejlepší, aby se vdávala od nás, a doufáme, že s tím budete souhlasit. Dnes se k nám nastěhuje. Napíši Vám znovu, jakmile jednání pokročí.
Vám oddaný Edw. Gardiner
"Je to možné?" zvolala Elizabeth, když dočetla. "Opravdu si ji tedy vezme?"
"Wickham není tak podlý, jak jsme se obávali," dodala její sestra. "Drahý tatíčku, blahopřeju vám."
"A odpověděl jste už na ten dopis?" zeptala se Elizabeth.
"Ne, ale musí se to stát co nejdříve."
Naléhala na něho vší mocí, aby neztrácel čas.
"Ach, tatíčku milý," zvolala, "vraťte se domů a okamžitě odepište! Uvažte, že v takovémhle případě je každý okamžik drahý."
"Dovolte, abych to udělala za vás," pravila Jane, "nemáte-li chuť sám se obtěžovat."
"Nemám do toho vůbec chuť," odpověděl, "ale být to musí."
"A smím se zeptat --" řekla Elizabeth, "těm podmínkám zřejmě musíte vyhovět."
"Vyhovět! Stydím se jen, že žádá tak málo."
"A vzít se musí! A přitom je to takový člověk!"
"Ano, ano, vzít se musí. Nedá se nic jiného dělat. Jen bych moc rád věděl dvě věci: za prvé, kolik peněz na to strýček obětoval, aby to dokázal, a za druhé, jak mu to kdy dokážu splatit."
"Jaké peníze? Že by strýček -- " zarazila se Jane. "Co tím chcete říct, tatíčku?"
"Chci tím říct, že žádný chlap se zdravým rozumem by si nevzal Lydii za takový pakatel, jako je stovka ročně během mého života a padesát, až tu nebudu."
"Máte pravdu," souhlasila Elizabeth. "Že mě to dřív nenapadlo. Dluhy zaplaceny a ještě něco zůstává! Ano, to je jistě strýčkova zásluha. Ach, ten laskavý, dobrotivý strýček! Bojím se, že jsme mu způsobili značné nesnáze. To nespravila malá částka."
"Jistěže ne!" pravil otec. "Wickham by byl blázen, kdyby šel pod deset tisíc. Nerad bych si to o něm myslel hned zpočátku našeho neblahého příbuzenství."
"Deset tisíc liber! Chraň pámbu! Vždyť bychom mu nemohli splatit ani polovinu!"
Na to pan Bennet neodpověděl a všichni tři kráčeli mlčky v hlubokém zamyšlení ke stavení. Otec odešel do knihovny psát, děvčata se uchýlila do ranního salonku.
"Přece jen se tedy vezmou," podotkla Elizabeth, když za nimi zapadly dveře. "Jak je to na tom světě divně zařízeno! A za tohle mu máme být vděční! Máme se radovat, že si ji vezme, ačkoli spolu sotva mohou být šťastní a ačkoli je to tak bezcharakterní člověk. Ach Lydie!"
"Utěšuje mě pomyšlení, že by si přece Lydii nevzal, kdyby ji neměl upřímně rád," namítla Jane. "Možná že mu drahý strýček trochu vypomohl, ale nemohu uvěřit, že šlo o deset tisíc liber nebo o nějakou podobnou vysokou částku. Gardinerovi mají přece vlastní děti a třeba se jim ještě další narodí. Jak by mohl strýček postrádat třeba jen pět tisíc?"
"Jestli se někdy dozvíme, jaké měl Wickham dluhy," pravila Elizabeth, "a kolik dostala sestra upsáno, budeme si moct přesně spočítat, co pro ně strýc Gardiner udělal, protože Wickham nemá ani groš. Takový čin jim ani nemůžeme oplatit. Jaká je to od strýčka a od tetičky oběť, že si ji vezmou k sobě, že jí poskytnou svou záštitu a morální podporu! Co je proti tomu dlouholetá vděčnost! Touhle dobou už je vlastně u nich! Nezastydí-li se až do hloubi duše před takovou dobrotou, nezaslouží si být šťastná. Že se vůbec dokáže podívat tetičce do očí!"
"Musíme se snažit zapomenout, co všechno tomu předcházelo," mínila Jane. "Doufám a věřím, že spolu nakonec přece jen budou šťastni. Je svolný si ji vzít, a tím podle mého přece jen dokázal, že se umoudřil. Vzájemná náklonnost na ně bude mít blahodárný vliv; pevně doufám, že se v tichosti někde usadí a budou žít rozumně, až se po čase na jejich pošetilost z mládí zapomene."
"Zachovali se tak, že na to ani ty, ani já, ani ostatní jakživi nezapomenou," odpověděla Elizabeth. "Na to není ani pomyšlení."
Teprve nyní napadlo děvčata, že jejich matka se vší pravděpodobností nemá ani tušení, co se přihodilo. Běžely proto do knihovny zeptat se otce, zda si nepřeje, aby ji o tom zpravily. Psal, a aniž pozvedl oči, odvětil chladně: "Jak chcete."
"Smíme si vzít strýčkův dopis a přečíst jí ho?"
"Vezměte si, co chcete, a zmizte."
Elizabeth vzala list z psacího stolu a spolu s Jane kráčely nahoru. Jak Mary tak Kitty seděly u paní Bennetové, dozví se to tedy všechny najednou. Oznámily matce stručně, že přinášejí dobré zprávy, a pak jí dopis nahlas přečetly. Paní Bennetová z toho byla celá pryč. Jakmile Jane dospěla k páně Gardinerovu sdělení, že snad zanedlouho budou svoji, projevila radost, která se s každou větou bouřlivěji stupňovala. Brzy podlehla tak prudkému hnutí mysli z nadšení, jak byla předtím rozčilená ze zármutku a starostí. Stačilo jí vědomí, že vdává dceru. Nepřipouštěla si obavy o její spokojenost, nezdržovala se trapnými vzpomínkami na její přečin.
"Má děvenko zlatá, moje Lydinko!" volala matka. "To mám radost! Tak ona se bude vdávat! Znovu se s ní shledám! V šestnácti už bude paní! Já mám tak dobrého, laskavého bratra! Vždyť jsem to věděla. Věděla jsem, že všechno zařídí! Jak ráda bych ji tu měla! A drahého Wickhama ovšem také! Ale co šaty, svatební šaty? Musím o tom okamžitě napsat švagrové. Lízinko, běž za tatínkem, děvenko, a zeptej se ho, kolik jí na to dá. Ne, počkej, půjdu sama. Zazvoň na Hillovku, Kitty. Jsem za minutku hotová. Má děvenka zlatá, moje Lydinka -- to bude radosti, až ji tu budeme zase mít!"
Ve snaze poněkud usměrnit tyto mocné výlevy, snažila se ji nejstarší dcera upozornit, že celá rodina je nyní panu Gardinerovi velmi zavázána.
"Neboť jen strýčkovu laskavému přispění vděčíme za to, že všechno tak dobře dopadlo," dodala. "Jsme přesvědčení, že s velkou obětavostí panu Wickhamovi finančně vypomohl."
"Nu, a co na tom?" odvětila matka, "kdopak by pro ni měl něco udělat, ne-li vlastní strýc? Kdyby neměl rodinu, zdědila bych po něm přece všechno já a moje děti; však je to poprvé, kdy jsme ho něco stáli, kromě občasných dárků. Ach, já mám takovou radost! Zakrátko budu mít vdanou dceru. Paní Wickhamová! Nezní to roztomile? A to jí bylo v červenci teprve šestnáct. Jane, děvenko moje, jsem tak rozrušená, že neudržím pero v ruce; napíšeš za mě, já ti budu diktovat. Domluvím se s tatínkem o penězích až potom, ale různé věci je třeba objednat bez otálení."
I oddala se podrobným úvahám týkajícím se kartounu, mušelínu a batistu a byla by si toho v dopise naporoučela hezkou spoustu, kdyby ji Jane s velkou námahou nepřemluvila, aby raději vyčkala, až bude mít možnost poradit se s otcem. Jeden den už nehraje roli, vysvětlovala, a matka ve své radosti neprojevovala takovou tvrdošíjnost jako obvykle. Krom toho se jí v hlavě rodily další záměry.
"Zajedu do Merytonu," prohlásila, "jen co se obléknu a sdělím tu šťastnou zprávu sestře Philipsové. A na zpáteční cestě se zastavím u lady Lucasové a paní Longové. Kitty, seběhni dolů a zavolej mi kočár. Projížďka na čerstvém vzduchu mi určitě prospěje. Nechcete některá něco v Merytonu, děvčata? Á, tady máme Hillovku! Slyšela jste už tu novinu, milá Hillovko? Slečna Lydia se bude vdávat a vy dostanete mísu punče, aby vám bylo na svatbě veselo."
Paní Hillová se hned dala slyšet, že má velkou radost. Elizabeth přijímala s ostatními její blahopřání, až se jí z té komedie udělalo špatně a musela se uchýlit do svého pokoje, aby si všechno mohla v klidu rozvážit.
Chudák Lydia je na tom v nejlepším případě dost bledě, a to musí být ještě ráda, že to nedopadlo hůř. O tom byla přesvědčená, a jakkoli jí rozum říkal, že sestra nemá do budoucna naději ani na trvalé štěstí, ani na nadbytek světských statků, přece si uvědomovala, že ve srovnání s tím, co jí hrozilo ještě před dvěma hodinami, jsou na tom všichni podstatně lépe.
50
Pan Bennet si ještě před touto životní komplikací často říkával, že by neměl utrácet celý důchod, ale měl by dát každoročně něco stranou, aby jednou lépe zaopatřil své děti a manželku, pokud ho přežije. Nyní si to uvědomoval palčivěji než kdy jindy. Kdyby byl dost prozíravý, nemusela Lydia vděčit strýci za problematickou počestnost a dobré jméno, jež se jí teď zakoupilo, a uspokojení z toho, že se podařilo dohnat jednoho z nejhorších mladých darebáků v celé Anglii k sňatku s ní, se mohlo odehrávat na patřičné adrese.
Upřímně ho trápilo, že případ byl doveden k neblahému konci pro všechny zúčastněné výhradně na účet švagra, a umiňoval si pevně, že se vynasnaží zjistit, jakou částku do toho vložil, a že ji co nejdříve vyrovná.
Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné šetřit, neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. A jakmile syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství, čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřené. Postupně však místo očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer, i když ještě řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena, že i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje, bylo pozdě, aby se začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla dobrá hospodyně a nezadlužili se jen proto, že manžel důsledně trval na tom, aby nebyl na nikom závislý.
Paní Bennetová dostala věnem pět tisíc liber a svatební smlouva stanovila, že tyto peníze mají být připsány jí a dětem. Ponechávala však rodičům na vůli, jakým způsobem děti podělí. Tuto otázku bylo vzhledem k Lydii nyní třeba vyřešit. Slovy stručnými, ale plnými vděku a uznání za švagrovu laskavost dotvrdil písemně naprostý souhlas s tím, co zařídil, a vyjádřil svou ochotu dostát všem závazkům, které jeho jménem učinil. Rozhodně nepředpokládal, že bude možné donutit Wickhama ke svatbě s tak nepatrným vynaložením peněz a námahy z jeho strany jako v tomto případě. Na té stovce, co jim ročně zaplatí, ať tratí deset liber; vezme-li se v úvahu její strava, kapesné a časté peněžní dary, které dostávala matčiným prostřednictvím, stála ho Lydia přibližně také tolik.
Rovněž ho velmi příjemně překvapilo, že se může sám tak málo obtěžovat, neboť si nepřál nic jiného, než aby měl s celou záležitostí co nejméně společného. Když se v něm vybil první hněv, který ho dohnal k tomu, že jí tak horečně hledal, vrátila se mu přirozeně jeho dřívější lhostejnost. Dopis okamžitě odeslal: Trvalo mu sice vždy dlouho, než se přiměl k vyřízení nějaké obchodní záležitosti, ale pak se jí zbavil co nejrychleji. Prosil, aby byl podrobněji zpraven, co dluží švagrovi, ale na Lydii byl stále tak rozezlený, že jí nic nevzkázal.
Dobrá zpráva se zčerstva šířila po domě a s přiměřenou rychlostí i po okolí. Tam vzbudila patřičnou reakci. Zajisté by se dalo zajímavě rozprávět o tom, jak slečnu Lydii Bennetovou pohltilo bahno velkoměsta, anebo v příznivějším případě, jak byla odloučena od světa na nějakou venkovskou samotu. Ale i její svatba byla vděčným tématem a všechny jedubaby z Merytonu, které jí předtím sladce přály jen to nejhorší, mohly i za změněných okolností vytrvat v stejném duchu, neboť byly přesvědčený, že se po boku takového manžela stejně řítí do zkázy.
Paní Bennetová, která čtrnáct dní nevyšla ze svého pokoje, v tento šťastný den opět zasedla v nebezpečně bujaré náladě do čela rodinné tabule. Nepřipustila, aby nějaký pocit studu ochromil její vítězoslávu. Cíl, k němuž spěla od Janiných šestnáctých narozenin, totiž dceřiny vdavky, se jí jevil na dosah, a její myšlenky i slova se soustřeďovaly výhradně na ony nezbytné průvodní jevy všech velkolepých svateb, jako jsou jemné mušelíny, nové kočáry a služebnictvo. Pilně pročesávala okolí, aby objevila vhodné sídlo pro svou dceru, a aniž znala nebo brala v úvahu finanční situaci novomanželů, zavrhla četné objekty jako nevyhovující pro malou rozlohu nebo nevýstavnost.
"Hyde Park by ušel," uvažovala nahlas, "kdyby jej Gouldingovi pustili -- anebo ten velký dům u Stoku, kdyby měl prostornější salony; ale Ashworth je příliš daleko! Mít ji na deset mil od sebe, to bych nepřipustila, a v Pulvisově je zase hrozné podkroví." Před služebnictvem jí její manžel nechal vypovídat bez přerušení. Jakmile však odešli, pravil jí: "Než nastěhujete svého zetě s dcerou do některého nebo snad každého z těchto domů, paní manželko, musí být mezi námi jasno v jedné věci: Do jednoho zdejšího domu je jim přístup navždy odepřen. Nebudu podporovat jejich nezodpovědnost tím, že bych je přijal v Longbournu."
Toto prohlášení mělo vzápětí dlouhou výměnu názorů, ale pan Bennet byl neústupný. Brzy řeč stočil i na jiné pole a paní Bennetová seznala k svému úžasu a zděšení, že manžel není ochoten obětovat ani libru na dceřiny toalety. Odmítl projevit jí při této příležitosti sebemenší náklonnost. Paní Bennetová to prostě nechápala. Že se nechal tak unést hněvem, aby odmítl dceři výsadu, bez níž se sňatek sotva dá pokládat za pravoplatný, to by nepokládala za možné ani ve snu. Prožívala mnohem citelněji hanbu nad tím, že dcera nepůjde k oltáři v nové toaletě než nad skutečností, že s Wickhamem utekla a žila s ním čtrnáct dní, než před oltář vůbec předstoupila.
Elizabeth nyní ze srdce litovala, že se v zoufalé chvíli svěřila Darcymu s obavami o sestru; protože jejich útěk bude zakrátko patřičně zakončen sňatkem, mohli mít naději, že se předcházející trapné okolnosti nerozkřiknou mimo okruh přímých účastníků.
Neobávala se, že by se jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl. Málokomu by svěřila tajemství v tak pevné důvěře a zároveň by jí bylo u málokoho tak pokořovalo vědomí, že je zpraven o sestřině poklesku -- i když nepředpokládala, že by jí to osobně nějak ublížilo, neboť každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela nepřekonatelná propast. I kdyby se Lydia provdala zcela počestným způsobem, nedalo se očekávat, že by se pan Darcy přiženil do rodiny, kde ke všem ostatním výhradám nyní ještě přibude úzký příbuzenský svazek s mužem, jímž tak oprávněně pohrdá.
Nepochybovala, že před tím vším couvne. V Derbyshiru ji svým počínáním přesvědčil, že se snaží získat její náklonnost, ale nyní nemohla rozumně doufat, že by jeho cit přežil takovou ránu. Pokořovalo ji to, rmoutilo, kála se, ačkoli jí nebylo jasné zač. Žárlila na jeho dobré mínění, teď když už nesměla doufat, že by pro ni mohlo něco znamenat. Chtěla vědět, co dělá, ač neměl sebemenší naději na nějakou zprávu. Byla si jista, že s ním mohla šťastně žít teď, když už nebylo pravděpodobné, že se ještě někdy shledají. Jak by asi triumfoval, pomyslela si často, kdyby věděl, že ona, která ho před pouhými čtyřmi měsíci pyšně odmrštila, by ho nyní ráda a vděčně vyslechla! - Je velkorysý, o tom nepochybovala, nejvelkorysejší z mužů, ale je to jen smrtelník, a proto by musel pociťovat zadostiučinění.
Pochopila, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově hodil nejlépe. Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale právě proto by nezklamal její představy. Její bezprostřednost a temperament by zmírnily jeho strohost a příznivě ovlivnily způsoby, a jí by jeho logická mysl, vědomosti a životní zkušenosti přinesly ještě důležitější prospěch.
Nebylo jim však souzeno, aby svým příkladným soužitím poučili žasnoucí zástupy, co je to manželské štěstí. Vylučoval to zcela jinak zaměřený svazek, k němuž mělo zakrátko v jejich rodině dojít.
Odkud se Wickhamovi a Lydii dostane podpory, která by jim zaručovala aspoň jakous takous nezávislost, to si nedovedla představit. Jak mizivou naději na trvalou spokojenost má však pár, který svedla vášeň silnější než jejich ctnost, to si mohla dobře domyslet.
Pan Gardiner švagrovi brzy opět napsal. Páně Bennetovy projevy vděčnosti krátce odbyl, znovu ho ujistil, že je hotov podat pomocnou ruku komukoli z jeho rodiny, a nakonec důrazně prosil, aby se už o té věci před ním nezmiňoval. Hlavním účelem jeho listu bylo sdělení, že se pan Wickham rozhodl vystoupit z domobrany.
Sám jsem o to velice usiloval, psal dále, jakmile došlo k dohodě o sňatku. Snad se ztotožníte se mnou v názoru, že bude jednat v zájmu svém i v zájmu neteřině, opustí-li onen pluk. Pan Wickham zamýšlí vstoupit do pravidelné armády a někteří jeho dřívější přátelé jsou schopni a ochotni mu v tom pomoci. Má slíbenou hodnost praporečníka v pluku generála, který byl nyní odvelen na sever. Zdá se mi výhodné, aby byli co nejdále odsud. On slibuje hory doly a snad lze doufat, že v neznámém prostředí bude oběma víc záležet na uchování dobré pověsti a budou si počínat rozvážněji. Vypsal jsem už plukovníkou Forsterovi, na čem jsme se dohodli, a požádal ho, aby uchlácholil všechny Wickhamovy věřitele v Brightonu i okolí a slíbil jim brzké vyrovnání dluhů, za což jsem se sám zaručil. Byl byste tak laskav a obtěžoval se ujistit podobným způsobem jeho merytonské věřitele? Přikládám seznam podle jeho vlastního doznání; doufám aspoň, že nic nezamlčel. Haggerston postupuje podle našich pokynů a všechno bude do týdne vyřízeno. Potom odjedou k jeho pluku, ledaže by se předtím směli zastavit v Longbournu, a neteř se svěřila mé choti, že by vás všechny velmi ráda ještě spatřila, než opustí tyto kraje. Daří se jí dobře a prosila mě, abych vyřídil uctivé poručení Vám a její matce.
S úctou Váš E. Gardiner
Pan Bennet i jeho dcery si uvědomovali stejně jako pan Gardiner všechny výhody spojené s Wickhamovým odchodem z domobrany. Nikoli však paní Bennetová. Bylo hluboce zklamaná, že se má Lydia odstěhovat na sever, právě když se s ní hodlala tak těšit a pyšnit, neboť neupustila od svého záměru usídlit je v Nertfordshiru, a kromě toho pokládala za velkou škodu odtrhnout Lydii od pluku, kde každého zná a kde získala tolik přátel.
"Mají se s paní Forsterovou tak rády," pravila, "že je hřích poslat ji pryč! A někteří mladíci se jí tam přece taky zamlouvali. Možná že v pluku generála -- nejsou tak milí důstojníci."
Na dceřinu žádost, neboť tak se tomu dalo rozumět, aby se s ní rodina usmířila, než se vydá na sever, reagoval otec zprvu jednoznačně záporně. Ale Jane a Elizabeth se domluvily, že by se sestře ulehčilo a pomohlo by jí napravit reputaci, kdyby ji po sňatku rodiče přijali doma, a orodovaly za ni tedy tak vytrvale a přitom tak rozvážně a mírně, aby jí dovolil přijet i s manželem hned po svatbě do Longbournu, že nakonec uznal jejich důvody a vyhověl jim. I bylo matce Bennetové dopřáno, aby hrdě předvedla sousedům vdanou dceru, než bude zapuzena na sever. Pan Bennet napsal tedy švagrovi, že svoluje, aby přijeli, a bylo dohodnuto, že se hned po svatebním obřadu vydají do Longbournu. Elizabeth udivovalo, že Wickham souhlasí s tímto plánem, co jí se týkalo, bylo setkání s Wickhamem to poslední, co si přála.
