PŮLNOČNÍ SLUNCE...TWILIGHT SÁGA

51
Nadešel sestřin svatební den a Jane s Elizabeth podléhaly patrně daleko většímu rozrušení než nevěsta sama. Poslali jim naproti kočár do -- a očekávali je k večeři. Starší sestry Bennetovy se hrozily jejich příjezdu, zvláště Jane, protože přisuzovala Lydii ty pocity, které by byla prožívala ona, kdyby se tak provinila, a nyní trpěla při pomyšlení, co sestra asi zakouší.
Přijeli. Celá rodina se shromáždila v ranním salonku, aby je uvítala. Široký úsměv zdobil tváře paní Bennetové, když kočár zastavoval před vraty, její manžel zůstával neotřesitelně zachmuřen, dcery poplašené, ustarané, rozpačité.
Lydiin hlas zahlaholil v hale, dveře se rozletěly, vběhla do místnosti. Matka jí vykročila vstříc, objala ji a blaženě vítala; pro Wickhama, který následoval svou choť, měla pohotově stisk ruky i sladký úsměv a čile jim blahopřála: zřejmě neměla nejmenší pochybnosti o jejich budoucím štěstí. Pan Bennet, k němuž pak přistoupili, je nepřijal zdaleka tak srdečně. Zatvářil se ještě přísněji a sotva pohnul rty. Bezstarostná sebejistota mladých novomanželů ho skutečně pobouřila. Elizabeth byla znechucená, dokonce i Jane to otřáslo. Lydia se ani za mák nezměnila -- zůstala nespoutaná, panovačná, divoká, hlučná a nezastrašená. Pobíhala od sestry k sestře, aby jí blahopřály, a když se konečně všichni usadili, rozhlížela se dychtivě po pokoji, všimla si nějaké drobné změny a se smíchem poznamenala, že už uplynulo hodně vody, co tu byla naposled.
Wickham neprojevoval o nic větší stísněnost, než ona, ale uměl být vždy tak příjemný, že kdyby se jeho charakteru ani jeho ženitbě nedalo nic vytknout, byl by je svými úsměvy a sladkými řečičkami, jimiž se přihlašoval do rodiny, dočista okouzlil. Elizabeth předtím přece jen nepředpokládala, že by choulostivou situaci zvládl s takovu bravurou, ale jak tu teď seděla, umiňovala si v duchu, že napříště už bude vědět, že drzosti drzého člověka neznají hranic. Ona se červenala a Jane se červenala, kdežto tváře těch dvou, kteří zavinili jejich rozpaky, nedoznaly změny.
V rozhovoru nedocházelo k trapným odmlkám. Nevěsta i její matka měly řečí jako vody a Wickham, který shodou okolností seděl vedle Elizabeth, se začal vyptávat na zdejší známé s dobrosrdečnou pohodou, kterou ve svých odpovědích šťastně dokázala napodobit. Novomanželé měli zřejmě mimořádně šťastné povahy. Žádná vzpomínka z minulosti je netížila a Lydia sama od sebe zaváděla rozhovor na věci, o nichž by se její sestry nezmínily ani za živý svět.
"Jen si představte, že jsem tu tři měsíce nebyla!" zvolala. "Mně to tedy připadá sotva jako čtrnáct dní, ale co se za tu dobu všechno stalo! Můj ty světe, to by mě bylo ve snu nenapadlo, že si s sebou přivedu manžela, až se vrátím! Ačkoli jsem si myslela, že by to byla velká legrace."
Otec pozdvihl zrak, Jane prožívala muka, Elizabeth pohlédla výmluvně na Lydii, ale ta nikdy neviděla ani neslyšela nic, co se jí nehodilo do krámu, a vesele pokračovala: "Poslyšte, mamičko, jestlipak tady lidé vědí, že jsem se dnes vdávala? Měla jsem strach, že se to nerozkřiklo, a když jsme míjeli bryčku s Williamem Gouldinem, řekla jsem si, že mu to musím dát najevo, a tak jsem spustila okénko, stáhla rukavičku a položila ruku na rám, aby viděl prsten, a usmívala jsem se na něho a kynula mu ze všech sil."
Elizabeth už to nemohla vydržet. Vyskočila a vyběhla z místnosti a nevrátila se, dokud neslyšela, že procházejí halou do jídelny. Připojila se k nim ještě včas, aby zaslechla, jak Lydia s dramatickou okázalostí přistupuje k místu po matčině pravici a povídá nejstarší sestře: "Ale, Jane, teď sem musíš pustit mě a posunout se níž, protože já jsem vdaná žena!"
Nedalo se předpokládat, že se Lydia časem za své počínání zastydí, když si z něho ani zpočátku nic nedělá. Čím dál tím víc rozvazovala a měla bujnější nápady. Chtěla by slyšet, jak ji všichni titulují "paní Wickhamová"; zatím aspoň odběhla po večeři ukázat prstýnek a chlubit se svými vdavkami paní Hillové a oběma služkám.
"Nu, matinko," zeptala se, když se všichni vrátili do ranního salonku, "jakpak se vám líbí můj manžel? Není to okouzlující muž? Vím dobře, že mi ho všechy sestry závidí. Doufám, že budou mít aspoň zpola takové štěstí jako já. Musí jet všechny do Brightonu. Tam nezůstávají děvčata na ocet. Škoda že jsme se tam nevypravili všichni, mamičko!"
"To je pravda, a kdyby bývalo po mém, tak jsme jeli. Ale, drahá Lydinko, víš, co se mi nelíbí -- že se chystáte do takové dálky. Musí to být?"
"Ach božínku, musí, ale to nevadí. Vy i tatíček a všechna děvčata k nám přijedete na návštěvu. Celou zimu strávíme v Newcastlu a jistě tam budou báječné plesy a já se jim postarám o dobré partnery."
"Přijedu s největší radostí," slíbila matka.
"Ano, a až odjedete, můžete mi tam jednu nebo dvě děvčata nechat, a já jim určitě do jara seženu manžely."
"Děkuju ti předem za sebe za tvé laskavé pozvání, ale mně se příliš nezamlouvá způsob, jakým sháníš menžely," pravila Elizabeth.
Novomanželé se mohli zdržet v Longbournu nanejvýš deset dní. Než odjížděli, dostal Wickham jmenování a měl se do čtrnácti dnů hlásit u pluku.
Nikdo nelitoval, že jejich návštěva tak brzy skončí, kromě paní Bennetové, a ta využívala každé chvíle a pilně jezdila s dcerou po návštěvách a pořádala obden domácí večírky. Tyto večírky vítala celá rodina; ani ti její členové, kteří uměli přemýšlet, ani ti, kteří si toho nedopřávali, neměli chuť trávit večery jen tak mezi sebou.
Wickhamova láska k Lydii, jak Elizabeth předpokládala, se nevyrovnala Lydiině lásce k němu. Nemusela je ani příliš pozorovat, aby se jí potvrdilo to, co si logicky domyslela: že spíš její náklonnost než jeho byla podnětem k společnému útěku; a byla by se divila, proč se s ní vůbec pouštěl do tohoto dobrodružství, když ji vášnivě nemiloval, kdyby se nenabízelo vysvětlení, že neviděl jiné východisko ze své neutěšené finanční situace než zmizet, a tu při své povaze neodolal příležitosti mít na cestu společnici.
Lydia byla do něho vášnivě zamilovaná. Říkala o něm za každou druhou větou "můj drahoušek Wickham" a nikdo se mu nevyrovnal. On uměl všechno na světě nejlépe; byla přesvědčená, že na prvního září zastřelí víc ptáků než kdokoli široko daleko.
Jednou, krátce po jejich příjezdu, seděla s oběma staršími sestrami a tu pravila k Elizabeth: "Tobě, Lízo, jsem myslím ještě nevyprávěla, jakou jsme měli svatbu. Nebyla jsi u toho, když jsem to líčila matince a ostatním. Nejsi zvědavá, jak všecno probíhalo?"
"Ne, to nejsem," odpověděla Elizabeth. "Mám pocit, že čím méně se o tom bude mluvit, tím lépe."
"Jú, ty jsi protivná! Ale já ti to stejně povím. Brali jsme se, to už víš, u svatého Klementa, protože Wickham bydlel v té farnosti. Bylo domluveno, že se tam všichni sejdeme v jedenáct hodin. Strýc s tetou měli přijet se mnou, ostatní na nás čekali až tam. No, a tak nadešlo ono pondělí ráno a já byla celá bez sebe. Měla jsem strach, aby do toho ještě něco nepřišlo a nemuseli jsme svatbu odložit, to bych si snad zoufala. A celou tu dobu, co jsem se strojila, u mě stála teta a mluvila do mě a kázala mi jako pan farář. Já ale slyšela tak každé desáté slovo, protože jsem pořád myslela, jak jistě uhádneš, na svého drahouška Wickhama. Byla bych moc ráda věděla, jestli se bude ženit v tom modrém kabátě. Snídaně tedy byla v deset jako obvykle. Myslela jsem, že snad nikdy nedojíme. Mimochodem -- musím ti ještě povědět, že se strýc i teta celou tu odobu, co jsem u nich byla, ke mně chovali prostě příšerně. Nebudeš tomu věřit, ale já nevytáhla paty ze stavení, ačkoliv jsem u nich strávila čtrnáct dní. Ani jeden večírek, ani jednou do společnosti, ničehož nic. Je pravda, že v Londýně touhle dobou není sezona, ale aspoň malá scéna hrála. Zkrátka a dobře, kočár přijel a v tu chvíli odvolal strýčka ten strašný člověk, nějaký pan Stone, v obchodní záležitosti. A to víš, když ti dva dají hlavy dohromady, tak to nebere konce. Do mě jako když hrom uhodí, nevěděla jsem, co si počnu, protože mě strýček měl vést k oltáři, a kdybychom se opozdili, nepřišli bychom ten den na řadu. Naštěstí se za deset minut vrátil a mohli jsme jet. Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že kdyby se přece jen zdržel, nebyli bychom vlastně museli vdavky odkládat, protože za něj mohl zaskočit pan Darcy."
"Pan Darcy?" opakovala Elizabeth nanejvýš udivena.
"Ano -- on měl přijít s Wickhamem, víš? Ach, jejej! Já zapomněla! O tomhle jsem neměla ani špitnout. Svatosvatě jsem jim to slíbila! Co tomu Wickham řekne? Nadělali s tím takové tajnosti!"
"Je-li to tajnost, nemluv o tom už ani slova," pravila Jane. "Můžeš si být jistá, že o tom nechci nic vědět."
"Ano, samozřejmě," pravila Elizabeth, ačkoliv zvědavostí jen hořela, "nebudeme se tě vůbec na nic ptát."
"Děkuju vám," pravila Lydia, "protože kdybyste na mně vyzvídaly, určitě bych vám všechno vyslepičila, a Wickham by se strašně zlobil."
Když projevila ochotu nechat se vyzpovídat, musela Elizabeth vyloučit využití možnosti tím, že utekla. Nemohla se však smířit s tím, aby nevěděla, jak se věci mají, anebo aspoň nedokázala po tom už nepátrat. Pan Darcy přišel sestře na svatbu! Právě do prostředí a mezi lidi, kde měl jistě nejméně co pohledávat a kam se mu také nechtělo. V hlavě se jí vynořovaly nečekané a za vlasy přitažené domněnky, co za tím vězí, ale všechny zavrhla. Ty, které by jí nejlépe vyhovovaly, protože stavěly jeho počínání do nejušlechtilejšího světla, se jí zdály nejméně pravděpodobné. Nesnesla takové napětí; popadla spěšně dopisní papír a obrátila se na tetičku s krátkou prosbou, aby jí vysvětlila, co Lydia nakousla, je-li to možné bez porušení tajemství, které vše obestírá.
Jistě si umíte představit, jaká zvědavost mě pojala, když jsem slyšela, že člověk, který nemá k naší rodině žádný vztah, který je nám patrně cizí, se zúčastnil tohoto obřadu. Prosím vás, odepište mi obratem a vysvětlete mi to -- ledaže to ze závažných důvodů musí zůstat utajeno, jak se zřejmě domnívá Lydia; v tom případě by mi nezbývalo než se spokojit s tím, že nebudu patřit k zasvěceným.
Já bych se s tím ale stejně nespokojila, dodala v duchu, když dopsala, a jestli mi to, drahá tetinko, nesdělíte počestným způsobem, budu nucena se uchýlit k trikům a lsti, abych se to dozvěděla.
Jane měla tak vyvinutý smysl pro čest, že by se před Elizabeth nezmínila o tom, co Lydia prořekla, a Elizabeth tomu byla ráda: dokud nezjistí, zda její dotaz bude zodpovězen nebo ne, nepotřebovala žádnou důvěrnici.
52
Elizabeth však byla ve své zvědavosti uspokojena: teta odpověděla tak rychle, jak to jen šlo. Jakmile držela její dopis v ruce, odspěchala do malého hájku, kde si byla nejspíš jistá, že ji nikdo nevyruší, usedla na lavičku a chystala se dosáhnout svého cíle, neboť obálka byla tak objemná, že bylo vyloučené, aby obsahovala jen odmítnutí.
 Londýn 6. září
Drahá neteři,
právě mi byl doručen Tvůj list a hodlám věnovat celé dopoledne tomu, abych Ti jej zodpověděla, neboť co Ti chci sdělit, se nedá vypsat několika řádky. Musím se přiznat, že mě Tvá prosba překvapila: od Tebe bych ji očekávala nejméně. Nespatřuj v tom však výtku, chci pouze říci, že jsem takový dotaz právě z Tvé strany nepokládala za nutný. Nepřeješ-li si mi porozumět, pak mi promiň mou vtíravost. Strýčka Tvé psaní překvapilo stejně jako mne, a kdyby nepředpokládal, že jsi celé věci účastna, nebyl by se zajisté zachoval tak, jak se zachoval. Avšak nejsi-li skutečně zasvěcená a nic nevíš, pak Ti musím vše vysvětlit obšírněji.
Zrovna ten den, kdy jsem se vracela z Longbournu, přišel za strýčkem velmi nečekaný host. Byl to pan Darcy a prodlel u něho několik hodin. Rozloučil se, než jsem přijela, takže moje zvědavost nepodstoupila takovou zkoušku jako asi Tvá. Přišel sdělit manželovi, že objevil tvou sestru s Wickhamem, že je navštívil a s oběma hovořil -- s Wickhamem několikrát, s Lydií jednou. Vyrozuměla jsem, že odcestoval z Derbyshiru den po nás a že přijel do Londýna jen kvůli tomu, aby je vypátral. Prý to pokládal za svou povinnost, neboť si přičítá za vinu, že málokdo věděl o Wickhamově bezcharakternosti, a jen tak se mohlo stát, že se do něho slušné děvče zamilovalo a věnovalo mu svou důvěru. Velkoryse přisoudil všechno své mylné hrdosti a přiznal, že pokládal pod svou důstojnost své soukromé počínání nějak veřejně zdůvodňovat. Domníval se, že charakter mluví sám za sebe. Nyní prý považuje za nevyhunutelné, aby zasáhl a pokusil se napravit neštěstí, k němuž sám přispěl. I kdyby ho vedly nějaké jiné, nepřiznané důvody, jsem si jistá, že by mu sloužily ke cti. Strávil několik dní ve městě, než se mu podařilo je objevit, ale měl nějaké vodítko, o němž jsme my nemohli vědět, a také z tohoto druhého důvodu se za námi vypravil.
V Londýně žije jistá paní Youngeová, která kdysi byla u slečny Darcyové jako vychovatelka a pak byla kvůli něčemu propuštěna, přesné důvody neuváděl. Ta se pak usadila ve velkém domě na Edwardově ulici a živí se pronajímáním pokojů. Věděl, že tato paní Youngeová je Wickhamova oddaná přítelkyně, a proto se za ní vypravil, jakmile přibyl do města. Uplynuly však dva tři dny, než z ní dostal, co potřeboval. Zřejmě nechtěla porušit dané slovo bez úplaty nebo tučného bakšiše, neboť skutečně věděla, kde se její přítel zdržuje. Nakonec však od ní náš milý návštěvník získal potřebné informace. Usadili se v -ské ulici. Mluvil s Wickhamem a potom trval na tom, že musí promluvit s Lydií. Nejprve měl v úmyslu, jak říkal, přemluvit ji, aby opustila tento potupný svazek a vrátila se ke svým přátelům, jakmile by byli ochotni se jí ujmout, přičemž jí nabízel všemožnou pomoc. Zjistil však, že Lydia je pevně odhodlána setrvat, kde je. Přátelé ji nezajímali, o jeho pomoc nestála, nechtěla ani slyšet, že by opustila Wickhama, byla přesvědčená, že si ji dříve nebo později vezme, a kdy to bude, na tom jí příliš nezáleželo. Když se tedy věci měly takto, pak nezbývalo, jak usoudil, nic jiného, než urychlená svatba, což, jak při prvním rozhovoru s Wickhamem bez obtíží zjistil, neměl tento pán vůbec v úmyslu. Přiznal se, že musel opustit pluk kvůli velmi naléhavým četným dluhům, a neváhal svalovat veškerou odpovědnost za neblahé následky jejich útěku jen na její poblázněnost. Nepočítal s návratem k pluku, ale neměl jasnou představu, co bude dělat. Že prý musí někam odjet, ale kam, to nevěděl, zato věděl, že nemá být z čeho živ. Pan Darcy se ho zeptal, proč si Tvou sestru bez prodlení nevzal. Ačkoli pan Bennet není patrně příliš zámožný, něco by pro ně udělat mohl a každopádně by si sňatkem polepšil. Z odpovědi na jeho otázku však vysvítalo, že Wickham dosud chová naději vyženit mnohem podstatnější věno někde v cizině, vzhledem k okolnostem však nebyl nepřítupný pokušení okamžité pomoci.
Sešli se několikrát, neboť bylo třeba projednat řadu složitých otázek.
Wickham chtěl samozřejmě víc, než mohl dostat, ale nakonec byl přece jakžtakž přiveden k rozumu. Jakmile s ním tedy pan Darcy všechno, chtěl neprodleně zasvětit strýčka, a poprvé k nám zašel ten večer, než jsem přijela. Ale manžel nebyl pro nikoho doma a pan Darcy nadto zjistil, že se věnuje Tvému otci a ten že nazítří odjíždí z města. Usoudil, že by bylo vhodnější jednat se strýčkem než s panem Bennetem, a odložil tedy bez dlouhého rozvažování svou návštěvu, až Tvůj otec odjede. Sluhovi nesdělil své jméno, a tak jsme až do druhého dne pouze věděli, že strýčka hledal nějaký pán v obchodní záležitosti.
V sobotu se dostavil znovu. Tvůj otec byl už pryč, strýčka zastal doma, a jak jsem řekla, měli toho mnoho co projednávat.
Sešli se znovu v neděli a tehdy jsem ho viděla i já. Ke konečné dohodě dospěli však až v pondělí a potom byl okamžitě odeslán spěšný dopis do Longbournu. Náš návštěvník však tvrdohlavě prosazoval svou. Mám dojem, Lízinko, že má skutečně ve své povaze jeden závažný nedostatek, a to je tvrdohlavost. Za různých okolností bylo už proti němu vzneseno mnoho výtek, ale tato je oprávněná. Nesmělo se podniknout nic, co nepodnikl on sám, ačkoli mohu potvrdit (a to neříkám, abych Vás zavázala k vděčnosti, proto se o tom nezmiňuji), že strýček byl ochoten převzít všechny závazky. Dlouho se o to přeli, což si nezasluhoval ani pán, ani dáma, jichž se to týkalo. Nakonec se však strýc musel podrobit, a místo aby směl pomoci své neteři, byl nucen přisvojit si cizí zásluhy, což se mu skutečně příčilo, a proto věřím, že mu způsobilo velikou radost, když jsi ve svém dopise požádala o vysvětlení, které ho zbaví cizího peří a odvrátí vděčnost tam, kam právem náleží. Ale, Lízinko, tohle je určeno jen pro Tebe nebo nanejvýš pro Jane.
Víš už asi dost přesně, co pan Darcy pro oba mladé lidi udělal. Zaplatil jeho dluhy, které značně přesahují tisíc liber, dalších tisíc dal navíc k jejímu věnu připsat na ni a koupil mu jeho jmenování. A to všechno prý dělá z příčiny, kterou jsem už svrchu uvedla. Prý to způsobil on -- vinou své přezíravosti a nedostatku nutných ohledů -- že Wickham dokázal lidi tak obalamutit a že si následkem toho zjednal přístup a pozvání do tolika vážených rodin. Snad na tom něco je, ačkoli pochybuji, že by jeho přezíravost nebo přezíravost kohokoli jiného mohla mít tak dalekosáhlé následky. Ale ujišťuji Tě, drahá Lízinko, že by všechny jeho krásné argumenty zůstaly bez odezvy a strýček by neustoupil, kdyby se nedomníval, že se do toho vložil ještě z jiného důvodu.
Když se tedy všechno zařídilo, vrátil se ke svým známým, kteří dleli na Pemberley, ale domluvili jsme se, že přijede znovu do Londýna na svatbu, kde se měly všechny finanční dohody právoplatně uzavřít.
Nyní víš tedy vše. Mé odhalení Tě muselo podle Tvých slov velice překvapit, doufám však, že nikoli nemile. Lydia se přestěhovala k nám, Wickham měl dveře otevřené. On se choval přesně tak, jak jsem ho znala z Hertfordshiru; a nepostěžovala bych si Ti, jak mě rozezlila ona za tu dobu, co strávila u nás, kdyby z Janina dopisu z minulé středy nevysvítalo, že si při návštěvě doma počínala stejně, a že tě proto svými slovy nečekaně nezarmoutím. Často jsem jí promlouvala do duše a vysvětlovala, jak hanebně se zachovala a jaké trápení vám všem způsobila. Jestli něco z toho zaslechla, bylo to čirou náhodou, protože zaručeně vůbec neposlouchala. Někdy mě doopravdy rozhněvala, ale pak jsem si vzpomněla na svou milou Elizabeth a Jane a kvůli nim jsem to s ní vydržela.
Pan Darcy opět přibyl v určeném čase, a jak Ti Lydia sdělila, zúčastnil se oddavků. Druhý den u nás večeřel a hodlá opět opustit město ve středu nebo ve čtvrtek. Nebudeš-li se na mne příliš hněvat, drahá Lízinko, využiji této příležtosti a svěřím se Ti (dřív jsem si netroufala), že se mi moc líbí. Choval se k nám v každém ohledu stejně přátelsky, jako když jsme se seznámili v Derbyshiru. Zamlouvá se mi jeho rozvaha i názory; potřeboval by se jen dívat se na svět trochu veseleji, ale to ho může naučit žena, vezme-li si tu pravou. Je to ale tajnůstkář, sotvakdy se o Tobě zmíní. Ale tajnůstkáři jsou teď v módě.
Promíň mi, prosím, jestli jsem ve svých dohadech zašla příliš daleko, nebo mě aspoň nezatrať natolik, že bych nesměla přijet do P. Nebudu mít pokoj, dokud si neprohlédnu celý park. Nejlépe by se k tomu hodil nízký faeton s párkem roztomilých malých poníků.
Musím končit, děti mě volají už dobré půl hodiny.
 Tvá milující teta
 M. Gardinerová
Obsah tohoto listu Elizabeth začně rozrušil a bylo nesnadné určit, zda v ní převládají pocity radostné, či právě opačné. V nejistotě ji už dříve napadala mlhavá a neurčitá podezření, že Darcy nějakým způsobem přispěl k sestřině sňatku, sotva se ale odvažovala je domýšlet, aby se neoddávala iluzím příliš krásným na to, aby byly pravdivé, a zároveň se trápila obavami před tísnivými pocity závazků, kdyby se ukázaly oprávněné; a nyní se její domněnky v tak nečekaném rozsahu potvrdily! Odjel úmyslně do města hned po nich, podstoupil nesnáze a trapnosti provázející takové pátrání, musel se obrátit na ženu, kterou si právem oškliví a již zavrhl, a byl nucen se sejít, a to několikrát, s člověkem, s nímž se navždy rozešel ve zlém, dohadovat se s ním, přemlouvat ho a nakonec uplatit, když mu je zatěžko vyslovit pouhé jeho jméno. A to všechno udělal pro děvče, které ho nijak nezajímá, a jehož si nemůže vážit. Srdce jí napovídalo, že to udělal pro ni. Tato naděje však zakrátko pohasla, když usoudila, že nemá dost sebevědomí, aby si mohla být jista, že ji miluje, ji, která ho jednou odmítla, že ji miluje natolik, aby dokázal překonat zcela přirozený odpor proti příbuzenskému svazku s Wickhamem. -- Wickham, můj švagr! Každičká špetka pýchy se - něm musí bouřit proti takové spojitosti. Udělal mnoho, o tom nebylo sporu -- bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal. Ale uvedl jisté důvody pro svůj zákrok -- a ty důvody nejsou tak nepravděpodobné. Docela dobře si může myslet, že se dopustil chyby; je velkorysý a měl možnost svou velkorysost projevit, a třebaže zavrhla předpoklad, že by ona snad byla hlavní pohnutkou, připouštěla možnost, že snad zbytek náklonnosti přispěl k tomu, aby zasáhl v případě, který podstatně ohrožoval její duševní klid. Trápilo ji, hluboce ji trápilo vědomí, že jsou zavázáni člověku, jemuž nemohou prokázat žádnou protislužbu. Vděčí mu za to, že byla Lydia nalezena, její pověst zachráněna, prostě za všechno. Ach, jak teď z hloubi duše litovala, že kdy podpořila nepříznivé mínění o něm, že neváhala utrousit peprnou poznámku namířenou proti němu. Sama je teď pokořena, ale na něho je hrdá. Hrdá, že tenkrát, kdy šlo o čest a soucit, zvítězilo jeho lepší já. Pročítala tetiččina pochvalná slova znovu a znovu. Nepovažovala je za zcela dostačující, ale těšila ji a uvědomila si nakonec, že jí působí radost, ač provázenou lítostí, tetina a strýcova pevná víra, že se s Darcym mají rádi a věří si.
Z jejího úkrytu i úvah ji vyrušily něčí kroky; než mohla zabočit na jinou stezku, octl se po jejím boku Wickham.
"Obávám se, že jsem vás vyrušil na samotářské toulce, drahá švagrová," prohodil, když se k ní přidružil.
"To ano," odvětila s úsměvem, "tím však není řečeno, že by takové vyrušení muselo přijít nevhod."
"Bylo by mi moc líto, kdyby tomu tak bylo. Nás přece odjakživa poutalo přátelství, a nyní se ještě utužilo."
"To je pravda. Chystají se i ostatní na procházku?"
"Nevím, paní Bennetová odjela s Lydií kočárem do Merytonu. Tak jsem se od vašeho strýčka a tetinky dozvěděl, že jste skutečně navštívila Pemberley, drahá švagrová."
Přisvědčila.
"Téměř bych vám to potěšení záviděl, ale mám pocit, že by mne přemohlo dojetí, jinak jsem se tam mohl zastavit na cestě do Newcastlu. Provázela vás asi stará hospodyně, ne? Chudinka Reynoldsová, ta mě měla odjakživa moc ráda. Ale jistě se vám o mně nezmínila, že?"
"Ano, zmínila."
"A co říkala?"
"Že jste se dal na vojnu a že prý jste se tam -- zkazil. To víte, na takovou dálku se věci někdy jeví ve zvláštním světle."
"Zajisté," odvětil a kousl se do rtů.
Elizabeth doufala, že ho tím umlčela, ale on po chvíli nadhodil:
"Představte si, koho jsem neviděl minulý měsíc v Londýně - Darcyho. Potkali jsme se několikrát. Vrtá mi hlavou, co tam asi dělal."
"Snad se chystá na svatbu se slečnou de Bourghovou," pravila Elizabeth. "V této roční době ho tam musel vylákat nějaký mimořádný důvod."
"Nepochybně. Setkala jste se s ním během svého pobytu v Lambtonu? Vyrozuměl jsem u Gardinerových, že ano."
"Setkala; seznámil nás se svou sestrou."
"Líbila se vám?"
"Velice."
"Slyšel jsem už také, že se za posledních pár let podstatně změnila k svému prospěchu. Když jsem ji viděl naposled, nezdála se mít pro to valné předpoklady. Jsem moc rád, že se vám líbila. Doufám, že z ní bude dobrý člověk."
"To jistě, má už za sebou nejobtížnější léta."
"Neprojížděli jste vsí zvanou Kympton?"
"Nic mi to jméno neříká."
"Zmiňuju se o ní, protože to je ta farnost, kterou jsem měl dostat. Rozkošné místečko! A ta krásná fara! Bylo by mi to tam vyhovovalo po všech stránkách."
"Jak by se vám zamlouvalo kázat věřícím?"
"Dělal bych to s velkou chutí. Pokládal bych to za součást svých povinností a brzy bych to zvládl bez velké námahy. Člověk nemá naříkat, tolik bych ale o to stál! Takový klid a mír, to je moje představa šťastného života. Nebylo mi to však souzeno. Zmínil se vám někdy Darcy o této záležitosti, když jste pobývala v Kentu?"
"Doslechla jsem se z pramene stejně věrohodného, že ustanovení poslední vůle bylo vázáno jistými podmínkami a že přidělení fary bylo ponecháno na vůli nynějšího majitele panství."
"Skutečně? Ano, něco pravdy na tom je; snad si vzpomenete, že jsem vám to také říkal, když jsme o tom prvně hovořili."
"A rovněž jsem se doslechla, že v jisté době se vám kazatelské poslání nezdálo tak lákavé jako nyní -- prý jste sám prohlásil, že farářem nikdy nebudete, a tak se ta záležitost rozhodla podle toho."
"Opravdu? Ani toto tvrzení není docela nepodložené. Jen si vzpomeňte, co jsem vám povídal, když jsme o tom tenkrát poprvé mluvili."
Byli už téměř na prahu domova, neboť kráčeli rychle, aby se ho zbavila, a jelikož ho kvůli sestře nechtěla popudit, odpověděla přívětivým hlasem.
"Ale jděte, pane Wickhame, víte přece, že jsme spřízněni, nechme tedy rozmíšek o dávno minulých záležitostech. V budoucnu se, doufám, vždy a ve všem shodneme."
Vztáhla k němu ručku, on ji s okázalou galantností políbil, ačkoli sotva věděl, kam s očima, a společně vešli dovnitř.
53
Tento rozhovor panu Wickhamovi tak vrchovatě postačil, že se už neobtěžoval téma podrobněji rozvádět ani k tomu nepodněcoval svou drahou švagrovou Elizabeth: ta ke své radosti zjistila, že mu toho pověděla dost, aby už mlčel.
Brzy nadešel den, kdy se měli s Lydií vydat na cestu, a paní Bennetová byla nucena smířit se s odloučením jistě aspoň ročním, jelikož její choť neschválil zamýšlenou návštěvu celé rodiny v Newcastlu.
"Ach Lydinko, má děvenko drahá," vzlykala, "kdy já tě zase uvidím?"
"Božínku, to nevím, možná že až za dva nebo tři roky."
"Piš mi hodně často, milunko."
"Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci."
Pan Wickham se loučil vřeleji než jeho ženuška. Rozdával úsměvy, oslňoval mužnou krásou a pro každého měl pohotově nějakou roztomilost.
"Tak šaramantního pána abys pohledal," pravil pan Bennet, jakmile je měl z domu. "Culí se a zubí, vrhá cukrbliky na všechny strany. Vsadím se, že ani sir William Lucas nedokáže sehnat tak cenného a vynikajícího zetě."
Do paní Bennetové kolik dní nic nebylo, jak truchlila nad ztrátou dcery.
"Často si říkám," podotkla, "že to nejhorší, co nás může potkat, je rozloučení s našimi nejbližšími. Člověk si potom připadá jako ztracený."
"To máte z toho, paní máti, že jste vdala dceru," pravila Elizabeth. "Aspoň si nyní budete víc vážit nás svobodných."
"To není pravda. Lydia mě neopusila, že se vdala, ale jen proto, že pluk jejího manžela je tak daleko. Kdyby sloužil někde blíž, nemusela tak brzy odjet."
Avšak melancholii, do níž ji uvrhla tato událost, brzy zapudila a do žil jí vlily nový život zvěsti, které se v té době šířily po okolí. Netherfieldská hospodyně dostala příkaz, aby všechno připravila, že její pán zakrátko přijede a pobude tu několik týdnů na honech.
Paní Bennetová začala vyvádět jako rozumu zbavená. Koukala po Jane, usmívala se a pak zas vrtěla hlavou.
"I to se podívejme, milá sestro, tak pan Bingley sem zase přijede?" (Přišla jí to totiž oznámit paní Philipsová.) "To je dobře. Tedy ne že by mi na tom nějak zvlášť záleželo. Pro nás je to cizí člověk, a co mne se týká, do smrti ho nechci vidět. Jestli se mu ale líbí v Netherfieldu, ať si poslouží. Kdoví, co se ještě může stát. Ale nám to může být jedno. Víš přece, sestro, jak jsme si před časem slíbily, že se o něm už ani slůvkem nezmíníme. A je to skutečně jisté, že přijede?"
"Můžeš se na to spolehnout," odvětila návštěvnice, "protože paní Nicholsová byla včera v Merytonu, já jsem ji zahlédla a zvlášť jsem za ní vyběhla, abych se dozvěděla něco bližšího, a ona tvrdila, že je to zaručená pravda. Přijede nejpozději ve čtvrtek, pravděpodobně už ve středu. Šla právě k řezníkovi, aby objednala maso na středu, a povídala, že má tři tucty kachen zrovna tak na pekáč."
Nejstarší slečna Bennetová nedokázala vyslechnout zprávu o jeho příjezdu a nezačervenat se přitom.
Už dlouhé měsíce nepadlo mezi ní a Elizabeth jeho jméno; jakmile se však nyní ocitly samy, řekla jí: "Všimla jsem si, že po mně pokukuješ, Lízinko, když nám tetička sdělovala, co se povídá, a vím, že jsem se tvářila rozpačitě, ale nesmíš mě podezírat ze žádných pošetilostí. Zrudla jsem, protože jsem věděla, že se na mne budete koukat. Ujišťuju tě, že pro mne ta zpráva nic neznamená, ani štěstí, ani žal. Jsem jen ráda, že přijíždí sám, neboť v tom případě ho budeme vídat méně čato. Mně samotné by to ani tak nevadilo, ale děsím se poznámek ostatních lidí."
Elizabeth nevěděla, co si o tom myslet. Kdyby se s ním nesetkala v Derbyshiru, mohla by předpokládat, že si na Jane stále ještě myslí, a uvažovala, zda je pravděpodobnější, že sem skutečně přijíždí se svolením svého přítele, anebo že se mu hrdinně opřel.
Má to, chudák, těžké, pomyslela si občas. Nemůže přijet na panství, které si právoplatně najal, aby okolo toho hned nevzniklo plno dohadů. Aspoň ode mne má mít svatý pokoj.
Když se jí sestra svěřovala, s jakými pocity hledí vstříc jeho příjezdu, myslela to jistě upřímně, přesto však Elizabeth viděla, že není v její moci se přes to lhostejně přenést. Byla neklidná, roztěkaná, což u ní bylo dost nezvyklé.
Situace, o níž se její rodiče tak procítěně dohadovali před rokem, přišla znovu na přetřes.
"Jakmile se pan Bingley objeví, půjdete ho samozřejmě uvítat, milý choti," pravila paní Bennetová.
"To tedy nepůjdu. Vloni jste mě přinutila, abych ho navštívil, a slibovala jste, když za ním zajdu, že si vezme některou z našich děvčat. Ale nic z toho nebylo, a já tam nepoběžím znovu jak s keserem."
I jala se paní manželka dokládat, že všichni ostatní pánové budou pokládat za svou samozřejmou povinnost projevit mu úctu u příležitosti jeho příjezdu.
"Takové móresy se mi z duše protiví," namítl pan Bennet. "A touží-li po naší společnosti, ať se namáhá sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi příliš drahý, abych běhal po sousedech, kdykoli si zamanou někam odjet nebo se vrátit."
"Jak myslíte, ale nevymluvíte mi, že je to donebevolající neslušnost ho nenavštívit. Já ho každopádně pozvu na oběd a basta. Stejně už musíme v brzké době pohostit paní Longovou a Gouldinovy. To by nás bylo dohromady třináct, a s ním bychom se právě tak vešli ke stolu."
Když se tedy tímto plánem utěšila, hned se dokázala lépe smířit s manželovou neochotou, ačkoli jí připadalo strašné, že se všichni sousedé uvidí s pane Bingleym dříve než oni. Den jeho příjezdu se blížil.
"Začínám litovat, že vůbec přijede," svěřila se Jane sestře. "Nevadilo by mi to, dokázala bych se s ním beze všeho setkat, ale nevím, jak vydržím ty věčné řeči kolem toho. Maminka to myslí dobře, ale netuší -- nikdo si to nemůže představit -- jak mě její slova mučí. Budu přešťastna, až jeho pobyt v Netherfieldu skončí!"
"Ráda bych tě nějak utěšila," odpověděla Elizabeth, "ale není to v mé moci. Víš, nemůžu ti kázat o trpělivosti, čímž se obvykle trpící utěšují, protože jsi už stejně nadlidsky trpělivá."
Pan Bingley přijel. Paní Bennetová o tom byla za přispění služebnictva okamžitě zpravena, takže se mohla rozčilovat a trápit nedočkavostí co nejdéle. Počítala, kolik dní musí nechat uplynout, než mu bude moci poslat pozvání -- nenapadala ji žádná jiná možnost jak se s ním sejít dřív. Avšak třetího dne od jeho příjezdu do Hertfordshiru spatřila zrána z okna své šatny, že vjíždí do dvora a míří ke stavení.
Ihned zburcovala dcery, aby se podílely na její radosti. Jane zůstala nepohnutě sedět za stolem, ale Elizabeth, aby vyhověla matce, přistoupila k oknu -- vykoukala ven -- uviděla po jeho boku pana Darcyho a usedla opět vedle sestry.
"Jede s ním cizí pán, matinko," hlásila Kitty. "Kdopak to asi je?"
"Snad nějaký známý, děvenko, copak já vím!"
"Jejdanáčku!" zvolala Kitty, "že on je to ten chlapík, co tu s ním byl tenkrát -- jakpak se jmenoval -- ten nafoukanej dlouhán."
"Dobrotivé nebe! Pan Darcy! Je to on, namouduši. Nu, kterýkoli přítel pana Bingleyho je u nás vždy vítán, ale jinak se přiznám bez mučení, že je mi tenhle člověk už od pohledu protivný."
Jane se zahleděla na Elizabeth udiveně a starostlivě. Nevěděla toho mnoho o jejich setkání v Derbyshiru, a proto cítila se sestrou, pro niž první setkání od onoho vysvětlujícího dopisu jistě nebude snadné. Obě seděly jako na jehlách. Každá prožívala rozpaky té druhé a ovšem i své vlastní a ani nevnímaly, že matka zatím dál rozvádí, jak je jí pan Darcy protivný, a že je rozhodnuta jednat s ním zdvořile jen proto, že je to přítel pana Bingleyho.
Elizabeth však prožívala mnohem různorodější muka, než si Jane mohla představit, neboť ještě nenalezla dost odvahy, aby ji seznámila s dopisem paní Gardinerové a svěřila se jí, jak se její city změnily. Pro Jane to byl člověk, kterého sestra odmítla, ale nemohla vědět, že je mu celá rodina zavázána za velké dobrodiní a Elizabeth k němu poutají city ne-li tak něžné jako Janiny k Bingleymu, pak jistě stejně mocné a pochopitelné. Že přijel do Netherfieldu a do Longbournu, že ji z vlastní vůle znovu vyhledává, to ji překvapilo téměř stejně, jako když se v Derbyshiru poprvé přesvědčila o jeho změněném chování.
Barva, která jí vymizela z tváří, se na půl minuty vrátila v sytějším odstínu a radostný úsměv jí rozzářil oči, když na vteřinu uvěřila, že jeho náklonnost a touha nepohasly. Nemohla však v té víře vytrvat.
Uvidím, jak si bude počínat, řekla si v duchu, pak bude dost času na nějaké naděje.
Soustředila se usilovně na práci, snažila se uklidnit a neodvažovala se ani oči pozvednout, dokud jí je starostlivé účastenství neobrátilo k sestřině tváři, když se sluha přiblížil ke dveřím. Jane byla trochu bledší než jindy, ale vypadala vyrovnaněji, než Elizabeth očekávala. Když se páni objevili, zrůžověla, uvítala je však docela sebejistě a jejímu chování se nedalo nic vytknout, ani stopu výčitky nedala najevo, ani snahu se zalíbit.
Elizabeth promluvila, co nejméně jí dobrý mrav dovoloval, a chopila se znovu svého vyšívání se zaujetím, které v ní málokdy probouzelo. Jen jedinkrát se odvážila pohlédnout na Darcyho. Vypadal vážně jako vždy a jí připadal spíš takový, jako býval v Hertfodshiru, než jak ho poznala v Pemberley. Snad mu v přítomnosti její matky nebylo tak volně jako v přítomnosti strýce s tetou. Byla to domněnka bolestná, nikoli však nepravděpodobná.
I na Bingleyho se zadívala a v mžiku postřehla, že se tváří jak radostně, tak rozpačitě. Paní Bennetová ho přivítala tak líbezně, že se za ni obě dcery musely stydět, zvlášť když srovnávaly, s jakým chladem a formální zdvořilostí pozdravila a oslovila jeho přítele.
Především Elizabeth trápilo a mrzelo její nezdvořáctví, neboť věděla, že jí zachránil oblíbenou dceru před nevyhnutelnou zkázou, a že by tedy měl právo na její vděčnost.
Darcy se Elizabeth zeptal, jak se daří manželům Gardinerovým -- čímž ji uvedl do značných rozpaků -- a pak už sotva promluvil. Neseděl vedle ní a to snad bylo příčinou jeho zamlklosti, ale v Derbyshiru všechno vypadalo jinak. Tam se bavil s jejími příbuznými, nemohl-li hovořit s ní. A nyní ubíhaly dlouhé minuty, aniž se ozval, a když tu a tam už nemohla potlačit zvědavost a pozvedla k němu oči, zjistila, že stejnou pozornost jako jí věnuje i Jane a většinou hledí do prázdna nebo klopí oči k zemi. Měla dojem, že je zamyšlenější a že už se tak nesnaží se jí zavděčit, jako když se setkali posledně. Pocítila zklamání, a hněvala se proto na sebe.
Co jiného se dalo čekat? říkala si. Ale proč sem jezdil? Neměla chuť bavit se s nikým jiným než s ním, a aby na něho promluvila, k tomu jí chyběla odvaha. Pozeptala se ho na sestru a na víc se nevzmohla.
"Hodně vody uběhlo, co jste u nás nebyl, pane Bingleyi," prohodila paní Bennetová.
Uznal to bez zdráhání. "Už jsem měla strach, že se sem vůbec nevrátíte. Povídalo se, že na podzim Netherfield pustíte, ale doufám, že to není pravda. Leccos se tady v okolí změnilo, co jste tu byl naposled. Slečna Lucasová se vdala a odstěhovala. A naše nejmladší. Snad jste se o tom doslechl nebo jste to četl v novinách. Vím, že se oznámení objevilo v Timesech a Courieru, ale bohužel nebylo pořádně sepsané. Stálo tam jen Pan George Wickham s chotí Lydií, rozenou Bennetovou, oznamují svůj sňatek, ale ani slovíčko o tom, kdo je její otec nebo kde bydlí, ničehož nic. Dával to tam bratr Gardiner a divím se, jak to mohl tak poplést. Četl jste to?"
Bingley přitakal a pogratuloval jí. Elizabeth se neodvažovala pozvednout oči. Nevěděla tudíž, jak se na to tváří pan Darcy.
"Každá matka je samozřejmě ráda, když se dcera dobře vdá," pokračovala paní Bennetová, "ale přitom je to pro mne velká rána, pane Bingleyi, že ji ztrácím. Odstěhovali se do Newcastlu, to je prý až někde daleko na severu, a zůstanou tam pánbůhví jak dlouho. On slouží u pluku; už jste asi slyšel, že odešel z domobrany a je teď v armádě. Má ještě chválabohu dobré přátele, ač ne tolik, kolik by si jich zasloužil."
Elizabeth, jež věděla, že tohle platí Darcymu, umírala studem. Nic jiného by ji však nedokázalo tak účinně přimět, aby se sama rozhovořila, a tak se honem zeptala Bingleyho, hodlá-li na venkově pobýt delší dobu. Počítá prý s několika týdny.
"Až postřílíte všechny svoje koroptve, pane Bingleyi," vyzvala ho matka Bennetová, "račte přijít sem a střílejte v revíru mého chotě jak vám libo. Jistě vám s radostí vyjde vtříc a přenechá vám naše nejlepší hejna."
Taková přehnaná, vemlouvavá ochota jen zvyšovala Elizabethino utrpení. Kdyby jim opět zasvítila růžová naděje, jaké se oddávali před rokem, zase všechno skončí zklamáním, o tom byla přesvědčená. V té chvíli měla pocit, že ani dlouholetá blaženost by nevyvážila trapné situace, jimž ona a Jane musí čelit.
Přeju si jen jediné, abych se s ním ani s jeho přítelem už nikdy nesetkala. Jakou radost by mi museli způsobit svou přítomností, aby vyvážila tahle muka! Kéž už je v životě nespatřím! myslela si.
V jejím utrpení, které nemohla vyvážit ani dlouholetá blaženost, se jí však zakrátko podstatně ulevilo, když postřehla, jak sestřin bývalý ctitel opět podléhá její kráse. Když přišel, promluvil s ní sotva pár slov, ale každou minutu jako by ho víc a víc přitahovala. Zjišťoval, že je stejně líbezná jako vloni - a právě tak milá a upřímná, jen snad zamlklejší. Jane se však snažila, aby na ní nepostřehl žádnou změnu, a měla dojem, že se jí podařilo rozprávět stejně živě jako dřív. Měla však mnoho o čem přemítat, a tak si někdy ani neuvědomila, že se odmlčela
Když se pánové zvedli, aby se odporoučeli, neopomněla je paní Bennetová zdvořile pozvat, aby jim prokázali tu čest a v brzké budoucnosti u nich v Longbournu poobědvali.
"Dlužíte mi ještě návštěvu, pane Bingleyi," dodala. "Než jste loni v zimě odjížděl, slíbil jste mi, že vás smím pozvat k rodinnému obědu, až se vrátíte. Vidíte, že jsem na to nezapomněla, ale stejně jste mě zklamal, že jste se už neukázal a nedodržel, co jste slíbil."
Na to se Bingley zatvářil trochu přihlouple a zamumlal něco v tom smyslu, jak ho mrzí, že mu v tom obchodní záležitosti zabránily. Pak odešli.
Paní Bennetová měla velkou chuť je vyzvat, aby se zdrželi na večeři hned ten den, ale rozmyslela si to: vařilo se u nich sice vždycky dobře, ale pro muže, jemuž kladla tak důležité nástrahy, a pro zmlsaného hrdopýška s desetitisícovým důchodem pokládala dva chody za nezbytné.

54
Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla Elizabeth na čerstvý vzduch, aby se vzpamatovala a zahnala chmury úvahami, které je bezpečně přivolají. Pan Darcy ji svým počínáním udivil i zklamal.
Jestli sem přijel jenom mlčet a tvářit se vážně a lhostejně, rozčilovala se v duchu, proč sem vůbec jezdil?
Nedokázala si to vyložit tak, aby ji to potěšilo.
"K strýčkovi a tetičce dokázal být stále stejně milý a pozorný, proč tedy ne ke mně? Bojí-li se mě, proč sem chodí? Nestojí-li už o mě, proč mlčí? Proč mě takhle trápí? Pustím ho zkrátka z hlavy."
Své odhodlání na krátký čas nedobrovolně dodržela, protože ji dohonila sestra, z jejíhož radostného výrazu se dalo soudit, že ji návštěva uspokojila víc než Elizabeth.
"První setkání mám za sebou, a teď jsem docela klidná," pravila. "Dokázala jsem to a napříště už mě jeho příchod nemůže uvést do rozpaků. Jsem ráda, že přijde v úterý na oběd; alespoň všichni uvidí, že se s ním běžně stýkám jako s obyčejným známým."
"Ano, přímo s nadobyčej obyčejným," odvětila Elizabeth s úsměvem. "Jane, Jane, dej si dobrý pozor!"
"Ale, Lízinko, přece si nemyslíš, že bych byla ještě tak pošetilá, aby mi hrozilo nějaké nebezpečí."
"I myslím: hrozí ti velikánské nebezpečí, že se do tebe znovu zamiluje až po uši."
S pány se až do úterka neviděli a paní Bennetová zatím pilně spřádala blažené vidiny, které Bingley za půl hodiny svou dobrou náladou a slušností znovu probudil k životu.
V úterý se shromáždila v Longbournu početná společnost a oba nejdůležitější hosté dorazili jako praví sportovci v dobrém čase. Když se objevili, čekala Elizabeth napjatě, zaujme-li Bingley to místo, které si při všech dřívějších společenských příležitostech vždy vyhradil, totiž po boku Jane. Její předvídavou matku to rovněž napadlo, a proto ho zapomněla uvést ke stolu sama. Sotva překročil práh, jako by zaváhal, ale Jane náhodou vzhlédla a usmála se, a to stačilo -- usedl vedle ní.
Elizabeth se vítězoslavně zadívala na jeho přítele. Ušlechtile to přehlédl, což by si mohla vykládat tak, že dal Bingleymu své požehnání, kdyby nepostřehla, že i on vzhlédl k panu Darcymu a poplašeně se na něho zašklíbil.
Při večeři se dvořil Jane sice trochu zdrženlivěji než předtím, ale Elizabeth usoudila, že kdyby se jim do toho nikdo nemíchal, došli by oba brzy svého štěstí.
Neodvažovala se vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry, ale přece ji to potěšilo. Však to byl také jediný důvod k spokojenosti, protože jinak se jí nic nedařilo. Pan Darcy seděl až na druhém konci stolu po boku její matky. Věděla, že z toho mají oba pramalou radost, a že se jeden druhému nezavděčí. Na tu dálku nemohla slyšet, co si povídají, ale viděla, jak zřídka něco prohodili, a vždy jen nějakou chladnou zdvořilostní frázi. Čím byla její matka k němu nemilostivější, tím víc tížilo Elizabeth vědomí, co mu dluhují, a znovu a znovu si opakovala, že by dala všechno na světě, kdyby mu směla říci, že jeho laskavý skutek nezůstal v rodině bez povšimnutí a bez odezvy.
Stále doufala, že se během večera naskytne příležitost, která je svede dohromady, že doba návštěvy nemůže uplynout, aniž budou mít příležitost promluvit víc než těch pár slov na uvítanou při jeho příchodu. Byla nesvá a náladová a doba, než se páni objevili opět v salonu, se jí zdála tak únavná a nudná, že sotva dokázala zachovat zdání zdvořilosti. Vzhlížela k jejich návratu jako k rozhodujícímu bodu, na němž závisí, zda se večer pro ni vydaří, nebo ne.
Jestli mě ani pak nevyhledá, vzdám se navždy vší naděje, pomyslela si.
Páni se dostavili a na okamžik to vypadalo, že se její toužebné přání vyplní, avšak běda! Dámy se semkly kolem stolu, kde Jane odebírala šálky s čajem a Elizabeth nalévala kávu, v tak sevřeném útvaru, že tam nezbylo kousíček místa, kam by se dala vsunout židle. A když se páni blížili, vmáčkla se k ní ještě jedna dívka a tiše jí pošeptala: "Až muži přijdou a budou chtít rozptýlit naše šiky, nedejme se! Nechceme je tady, viď?"
Darcy odešel na druhý konec místnosti. Sledovala ho pohledem, záviděla každému, s kým promluvil, sotva se dokázala přimět, aby dolévala hostům kávu, a zuřila na sebe, že je tak hloupá.
"Muž, který dostal jednou košem! Jak jsem si já blázen mohla namlouvat, že mě nepřestane milovat? Copak se vůbec může stát, že by v takovém případě některý muž překonal svou slabost a stejnou ženu požádal o ruku podruhé? Žádná urážka jimi tak neotřese!"
Trochu ji však povzbudilo, že jí sám přišel vrátit šálek od kávy; využila té příležitosti a zeptala se: "Zdalipak pobývá vaše sestřička dosud na Pemberley?"
"Ano, zůstane tam až do Vánoc."
"A docela sama? Všichni přátelé ji opustili?"
"Je s ní paní Annesleyová. Ostatní odjeli už před třemi nedělemi do Scarboroughu."
Nedokázala si vzpomenout na nic, co by mu ještě řekla; snad by se to podařilo jemu, kdyby se chtěl rozpovídat. On však stál u ní a hezkou chvíli mlčel, až konečně jedna ze slečen opět Elizabeth něco pošeptala, a tu se vzdálil.
Když se po čajování začaly roznášet karetní stolky a dámy se zvedly, Elizabeth opět doufala, že se k ní přidruží, ale všechny její naděje zmařila matka Bennetová, která se ho zmocnila, protože potřebovala hráče do whistu, a než se nadál, usadila ho ke stolu. Byli tedy na zbytek večera uvězněni každý jinde a jí zbyla už jen útěcha, že jeho oči stále bloudí napříč pokojem za ní, a proto hraje stejně mizerně jako ona.
Paní Bennetová hodlala zdržet ještě oba pány z Netherfieldu na večeři, ale naneštěstí jim předjel kočár dřív než ostatním hostům, takže se jí to nepodařilo.
"Nu, děvčata," pravila, jakmile za posledním hostem zapadly dveře, "copak tomu říkáte? Já tvrdím, že se dnešek po všech stránkách vydařil. Vystrojit takovou hostinu hned tak někdo nedokáže! Zvěřina byla přece jako dort -- všichni si libovali, že tak masitá kýta se nevidí každý den. Polévka byla padesátkrát chutnější než ta, co jsme měli minulý týden u Lucasových; i pan Darcy uznal, že se koroptvičky jen rozplývají na jazyku, a ten má jistě nejméně dva nebo tři francouzské kuchaře. A tobě jak to dneska slušelo, Janinko, má děvečko zlatá! I paní Longová to přiznala, když jsem ji na to upozornila. A víš, co ještě povídala? 'Uvidíte, paní Bennetová, že ta toho Bingleyho ještě užene!' To povídala. Však tvrdím odjakživa, že paní Longová je moc hodná osoba -- a její neteře jsou slušná děvčata a žádné fifleny, mně se ohromně zamlouvají."
Krátce a dobře, paní Bennetová překypovala dobrou náladou. Viděla, jak se Bingley má k Jane, a to jí stačilo utvrdit v dobré víře, že jí přece jen neunikne; když šlo o blaho rodiny a události se vyvíjely k její spokojenosti, dokázala se oddávat tak fantastickým představám, že ji velmi zklamalo, když se hned nazítří nedostavil a nepožádal o ruku.
"Byl to příjemný večer," prohodila Jane k Elizabeth. "Sešli se lidé, kteří se shodli a dobře pobavili. Doufám, že se budeme všichni vídat častěji."
Elizabeth se usmála.
"Nebuď taková, Lízinko. Nesmíš mě podezřívat. Netrap mě! Ujišťuju tě, že jsem si z toho všeho vzala ponaučení a že si s ním teď ráda povídám, protože je to takový milý a rozumný mládenec, a na nic jiného přitom nemyslím. Přesvědčil mě svým chováním, že neměl vůbec v úmyslu vzbudit ve mně nějaké hlubší city. Má prostě tu přednost, že umí lépe promluvit a dokáže vystupovat mnohem sympatičtěji než ostatní muži."
"Jsi krutá," odvětila jí sestra. "Nechceš mi dovolit, abych se usmála, a každým slovem mě k tomu podněcuješ."
"Někdy je tak těžké, aby ti lidé uvěřili!"
"A jindy tak vyloučené!"
"Proč mi chceš namluvit, že cítím víc, než doznávám?"
"Na tuhle otázku ti asi nedokážu odpovědět. Každý ochotně rozdává rady, i když jeho ponaučení nestojí za fajfku tabáku. Odpusť mi to, a trváš-li na svém tvrzení, nemohu ti už dělat důvěrnici."
55
Za několik dní po této společenské události se pan Bingley objevil znovu a sám. Přítel prý odjel zrána do Londýna, ale vrátí se opět asi za deset dní. Seděl u nich přbližně hodinu a překypoval dobrou náladou. Paní Bennetová ho zvala, aby se zdržel na oběd, on se však dlouze omlouval, že už slíbil návštěvu někde jinde.
"Snad budeme mít víc štěstí, až se tu zastavíte příště," pravila.
Bude mu potěšením, kdykoli atd.atd., a jestliže dovolí, využije její laskavosti velmi brzy.
"Hodilo by se vám to zítra?"
"Ano, zítra mi v tom nic nebrání," přijal ochotně pozvání.
Dostavil se, a tak včas, že ani jedna z Bennetových dam nebyla ještě oblečená. Paní Bennetová přiběhla k dcerám do pokoje v županu a s rozčesanými vlasy: "Pospěš si, Jane, má děvenko zlatá, a utíkej dolů. Už je tady -- pan Bingley je tady. Opravdu už přišel. Spěchej, spěchej. Pojď sem, Sarah, a pomoz slečně Jane s oblékáním. Slečnu Lízu dočešeš až potom."
"Přijdeme dolů, jakmile se upravíme," pravila Jane, "ale řekla bych, že nejdřív by mohla být hotová Kitty, protože ta už se strojí přes půl hodiny."
"Kitty ať jde k šípku! Jí se to přece netýká! Dělej, dělej! Kdepak máš šerpu, děvenko?"
Ale když matka odešla, Jane ho za nic na světě nechtěla přivítat, dokud ji nedoprovodí některá ze sester.
Matčino úsilí nechat je o samotě nepolevovalo až do večera. Po čaji se pan Bennet podle svého zvyku odebral do knihovny a Mary odešla nahoru cvičit. Když dvě z pěti překážek takto padly, seděla paní Bennetová a mrkala na Elizabeth a Catherine, avšak dlouho bezvýsledně. Elizabet dělala, že nic nevidí, až si toho konečně všimla Kitty a nevinně se zeptala. "Co je, matinko? Proč na mě pořád mrkáte? Přejete si něco?"
"Ne, děvečko, nic. Nemrkala jsem na tebe."
Pět minut seděla klidně, ale pak už to nemohla vydržet, aby promarnila tak krásnou příležitost, zničehonic vstala a vyzvala Kitty: "Pojď sem, děvenko, musím ti něco říct," a vyvedla ji z místnosti. Jane okamžitě dala Elizabeth pohledem najevo, jak je jí taková očividná chytristika nevýslovně trapná, a zapřísahala ji, aby aspoň ona vytrvala. Za pár minut pootevřela paní Bennetová dveře a zavolala: "Lízinko, děvenko, pojď sem, chci s tebou mluvit."
Elizabeth nezbývalo než uposlechnout. "Měly bychom je také nechat chvilku o samotě, nemyslíš," prohlásila matka, jakmile vyšla do haly. "Sedneme si s Kitty u mne v šatně."
Elizabeth se nepokoušela matce něco vymlouvat, zůstala v hale, dokud se Kitty neodebrala nahoru, a pak se vrátila do salonu.
Úklady paní Bennetové vyzněly toho dne naprázdno. Bingley byl okouzlující, až na to, že se nedal přimět k roli oficiálního nápadníka její dcery. Svou nenuceností a dobrou náladou příjemně pozvedl večerní atmosféru, snášel matčinu nevhodnou podbízivost a poslouchal její pošetilé řeči tak trpělivě, že mu za to dcera byla upřímně vděčná.
Bez velkého přemlouvání se zdržel na večeři a před odchodem si smluvil -- hlavně s paní Bennetovou -- že si nazítří po ránu přijde zastřílet s jejím manželem.
Od té chvíle už Jane nemluvila o obyčejném známém. Nezmínila se o něm sestře ani slovem, avšak Elizabeth uléhala s blaženým pocitem, že jejich vztah rychle spěje ke konečnému vyřešení, ledaže by se pan Darcy vrátil ve stanovené době. Zároveň však měla silné podezření, že se všechno děje s vědomím onoho pána.
Pan Bingley se dochvilně objevil, strávil s panem Bennetem celé dopoledne, jak bylo domluveno, a prožil je mnohem příjemněji, než čekal. Bingley nebyl ani nabubřelý, ani hloupý, takže nezavdával otci příčinu k posměškům či opovržlivému mlčení, a ten byl na oplátku mnohem sdílnější a méně podivínský než obvykle. Přivedl hosta samosebou na oběd a odpoledne rozehrála opět paní Bennetová svůj důvtip, aby od něho a dcery všechny odehnala. Elizabeth si potřebovala napsat dopis, a tak se hned po čaji odebrala do ranního pokoje: jelikož se všichni ostatní chystali zasednout ke kartám, nepředpokládala, že jí bude třeba, aby mařila matčiny úlady.
Když list dopsala a vrátila se do salonu, zjistila však k svému nemalému úžasu, že ji matka patrně přece jen trumfla. Otevřela dveře a spatřila, že její sestra a Bingley stojí spolu u krbu zcela zabráni v důležitý rozhovor, a i kdyby jí tento samotný fakt nebýval podezřelý, pak jí všechno muselo být jasné z toho, jak se oba zatvářili, když se otočili a spěšně od sebe odstoupili. Přivedla je do trapné situace, ale svou pokládala za ještě horší. Nikdo z nich nepromluvil ani slovíčko a Elizabeth se už chtěla obrátit a odejít, když tu Bingley, který se předtím stejně jako Jane rychle posadil, zase vyskočil, pošeptal dívce několik slov a vyběhl z místnosti.
Jane by nepřenesla přes srdce tajit před Elizabeth něco, co jí mohlo způsobit radost, a tak ji hned objala a s hlubokým pohnutím doznala, že je nejblaženější stvoření na zeměkouli.
"Jsem tak nesmírně šťastná!" dodala, "až příliš šťastná. Nezaslouženě. Proč právě já, a ne ostatní!"
Elizabeth jí blahopřála s tak upřímnou a vřelou radostí, že ji ani nemohla vyjádřit slovy. Každá laskavá věta vzdouvala v Janině srdci nové vlny štěstí. Nedopřála si však v této chvíli, aby zůstala se sestrou a vypověděla jí aspoň polovinu toho, co musela nezbytně zvědět.
"Půjdu bez prodlení za matinkou!" zvolala. "Projevovala o mne tolik láskyplné péče, že ji nemohu nechávat v nejistotě a nechci, aby se to dozvěděla od někoho jiného než ode mne. On už šel k tatíčkovi. Ach, Lízinko, vím, že moje zpráva potěší celou mou milovanou rodinu! To je větší štěstí, než mohu unést!"
Pospíchala za matkou, která předtím úmyslně přerušila karetní partii a seděla nahoře s Kitty.
Elizabeth osaměla a s úsměvem si říkala, jak rychle a lehounce se vyřešila záležitost, která je dlouhé měsíce tolik trápila a tížila.
A tím končí úzkostlivé opatrnictví jeho přítele! pomyslela si. A falešné úskoky jeho sester! Končí to šťastně, rozumně a moudře.
Po krátké chvíli vešel opět Bingley, jehož rozhovor s otcem byl stručný a k věci.
"Kde je vaše sestřička," chtěl vědět hned, jakmile otevřel dveře.
"Odběhla za maminkou nahoru. Myslím, že tu bude každou chvíli."
Zavřel za sebou, přistoupil k ní a hlásil se o blahopřání a o právo na sesterskou přízeň. Elizabeth upřímně a s radostí doznala, jak ji těší vyhlídka na jejich budoucí svazek. Stiskli si vřele ruce, a než se Jane objevila, musela vyslechnout dlouhé litanie o tom, jak je blažený a jaká je její sestra úžasná, a třebaže ji posuzoval zamilovanýma očima, věřila Elizabeth pevně, že mají všechny reálné předpoklady pro to, aby jejich štěstí bylo trvalé, protože spočívalo na vzácném vzájemném porozumění a ještě vzácnějších Janiných povahových vlastnostech, a protože se oba citově i názorově výborně shodovali.
Toho večera vládla v celé rodině šťastná pohoda. Blaženost, která Jane zaplavovala duši, jí rozzářila tvář něhou, takže se zdála krásnější než kdy jindy. Kitty se hihňala a uculovala a doufala, že brzy přijde řada i na ni. Paní Bennetová měla stále dojem, že ještě dostatečně vřele nevyjádřila svůj souhlas a požehnání, ačkoli Bingleymu už půl hodiny nic jiného nevykládala, a když se k nim pan Bennet před večeří přidružil, bylo mu na hlase i na chování znát, že má velkou radost.
Nezmínil se o tom ale ani slůvkem, dokud se host nerozloučil; jakmile však odešel, obrátil se k dceři a pravil: "Gratuluju ti, Jane. Myslím, že s ním budeš mít hezký život."
Jane se mu vrhla kolem krku, políbila ho a děkovala mu za jeho dobrotu.
"Jsi hodné děvče" odvětil, "a mě upřímně těší, že se tak dobře vdáš. Nepochybuju o tom, že ti s ním bude dobře. Jste si povahově dost blízcí. Máte v sobě oba tolik poddajnosti, že jaktěživo nedospějete k žádnému rozhodnutí, tolik dobromyslnosti, že vás každý sluha ošidí, a tolik velkorysosti, že budete vždycky hospodařit nad poměry."
"To snad ne, tatíčku. Nedovedu si představit, že bych zacházela nešetrně a lehkomyslně s penězi."
"Hospodařit nad poměry! Co to povídáte, drahý choti?" zvolala paní Bennetová. "Vždyť musí mít čtyři nebo pět tisíc ročně, a kdoví jestli ne víc." Pak se obrátila na dceru. "Ach Jane, má děvenko zlatá, jediná, já ti mám takovou radost, že určitě celou noc ani oka nezamhouřím. Byla jsem přesvědčena, že to tak dopadne. Vždycky jsem říkala, že k tomu nakonec dojde. Věděla jsem, že nejsi krásná jen tak pronic zanic. Vzpomínám si, že jsem si v duchu říkala, když jsem ho poprvé spatřila, jak se loni nastěhoval do Hertfordshiru, že vy dva jste pro sebe jako stvoření. Takový fešák se hned tak nevidí!"
Na Wickhama s Lydií docela zapomněla. Jane jí teď byla ze všech dětí zdaleka nejmilejší. O žádné jiné v této chvíli nedbala. Mladší sestry se u Jane brzy začaly hlásit o privilegie, které by jim v budoucnu mohla zajistit. Mary si zamlouvala právo používat netherfieldskou knihovnu a Kitty žadonila, aby se tam každou zimu konalo několik plesů.