9. část
Od onoho dne byl samozřejmě Bingley v Longbournu denním hostem -- často se objevil už před snídaní a vždy se zdržel ještě po večeři -- ledaže ho nějaký hlupák ze sousedství, kterému ani nemohl přijít na jméno, pozval na oběd a on pokládal za nemožné odříct.
Jane teď vůbec neměla čas si se sestrou pohovořit, neboť dokud tu byl on, neměla oči pro nikoho jiného; avšak Elizabeth zjistila, že může být oběma velmi užitečná ve chvilkách odluky, jimž se přece jen někdy nelze vyhnout. Musela-li Jane někam odběhnout, pověsil se vždy na paty Elizabeth, aby si mohl popovídat o Jane, co srdce ráčí, a jakmile Bingley odešel, vyhledala Jane pravděpodobně stejný pramen útěchy.
"Tolik mě potěšil," řekla jednou večer, "když mi vyprávěl, jak letos na jaře neměl ani tušení, že jsem v Londýně. Nepovažovala jsem to za možné."
"Já si to myslela," odvětila Elizabeth. "Jak ti to ale vysvětlil?"
"Všechno to způsobily jeho sestry. Rozhodně nepřály jeho známosti se mnou, čemuž se nelze divit, neboť se mohl oženit po mnoha stránkách výhodněji. Ale až poznají, jak pevně věřím, že jejich bratr je se mnou spokojený, pak se s tím časem smíří a opět se sblížíme, třebaže už nikdy nemůžeme být tak blízkými přítelkyněmi jako kdysi."
"Tohle je nejnemilosrdnější prohlášení, jaké jsi kdy v mé přítomnosti pronesla," odpověděla Elizabeth. "Jen tak dál! Mrzelo by mě, kdybych viděla, že znovu sedáš na vějičku slečně Bingleyové a jejím falešným medovým řečem!"
"Věřila bys tomu, Lízinko, že už mě miloval, když loni v listopadu odjížděl, ale nevěřil, že bych ho já mohla mít ráda, a proto se sem nevrátil!"
"V tom trošku pochybil, to je jisté, ale svědčí to zase o jeho příkladné skromnosti."
Načež Jane ovšem spustila dlouhé chvalozpěvy na jeho ostýchavost a podceňování vlastních předností.
Elizabeth vzala s potěšením na vědomí, že neprozradil, jakou roli tu sehrál jeho přítel; dobrosrdečná Jane se sice neuměla na nikoho hněvat, ale taková okolnost by v ní přece jen vyvolala zaujatost proti němu, to je jisté.
"Já jsem to nejšťastnější stvoření pod sluncem," vzdychala Jane. "Ach Lízinko, proč to bylo právě mně z celé rodiny dopřáno, právě mně! Kéž bys i ty poznala takové blaho! Kéž by se našel druhý takový muž pro tebe!"
"I kdybys mi předhodila čtyřicet takových nápadníků, nedokázala bych prožívat to co ty. Já nemám tvou povahu ani tvé dobré srdce a nedokážu být tak šťastná. Ne, ne, jen se o mne nestarej, snad mi osud bude milostiv a pošle mi do cesty ještě jednou nějakého pana Collinse."
Nezůstalo přirozeně dlouho tajemstvím, jak se mají věci v Longbournu. Paní Bennetová měla přece právo pošeptat novinku paní Philipové a ta se už bez dovolení podjala úkolu učinit totéž u všech sousedek v Merytonu.
Veřejné mínění rázem označilo Bennetovy za nejšťastnější lidi na světě, ač ještě před několika týdny, když se Lydia spustila s důstojníkem, bylo nad slunce jasnější, že to u nich špatně skončí.
56
Uplynul asi týden od Janina zasnoubení s Bingleyem; oba mladí lidé seděli jednou zrána s matkou a sestrami v jídelně, když tu zaslechli pod okny hrčení kol a viděli, že u vchodu zastavuje čtyřspřeží.
Na návštěvy bylo ještě příliš časně a kromě toho jim povoz nepřipadal povědomý ze sousedství. Táhli jej poštovní koně a nepoznávali ani kočár, ani livrej lokajů na kozlíku. Jelikož však bylo zřejmé, že k nim někdo jede, vyzval okamžitě Bingley slečnu Bennetovou, aby se vyhnuli dotěrnému vetřelci a šli se raději projít do háječku. Jane mu vyhověla a zbylé tři dámy byly vydány napospas své zvědavosti, dokud se neotevřely dveře a návštěva nevstoupila. Byla to lady Catherine de Bourghová.
Všechny tři ovšem tušily nějaké překvapení, avšak v tomto případě předčila skutečnost veškerá očekávání -- a paní Bennetová s Kitty, které ji neznaly, neužasly zdaleka do té míry jako Elizabeth. Lady Catherine vplula do místnosti způsobem ještě majestátnějším než obvykle, odpověděla na Elizabethin pozdrav nepatrným přikývnutím a beze slova se usadila.
Elizabeth zašeptala matce, kdo to přichází, když se Její Jasnost objevila na prahu, avšak dáma neprojevovala přání seznámit se s přítomnými.
Paní Bennetová se dosud nevzpamatovala z ohromení, avšak lichotilo jí, že má tak vznešenou návštěvu, a proto ji přivítala s vybranou zdvořilostí. Dáma chvíli seděla mlčky a pak prohodila velmi přezíravě k Elizabeth: "Doufám, že jste zdráva, slečno Bennetová. Tato dáma je zřejmě vaše matka, ne?"
Elizabeth odvětila s nejvyšší možnou stručností, že ano.
"A tohle je asi některá z vašich sester?"
"Ano, Vaše Jasnosti," ujala se slova paní Bennetová, přešťastná, že si popovídá s lady Catherine. "To je naše předposlední dcerka: nejmladší se nedávno vdávala a nejstarší se prochází někde s mládencem, jenž asi brzo bude patřit do rodiny."
"Máte tu velice malý park," opáčila lady Catherine po krátké odmlce.
"S Rosingsem se jistě porovnat nedá, lady Catherine, avšak ujišťuji vás, že je mnohem rozlehlejší než park sira Williama Lucase."
"Tohle je nešikovně položený salon, jak tu můžete v létě odpoledne vydržet, vždyť okna vedou přímo na západ!"
Paní Bennetová ji ujistila, že tu po obědě nikdy nesedávají, a dodala: "Dovolte, Vaše Jasnosti, abych se vás zeptala, jak se daří panu Collinsovi a jeho choti?"
"Dobře, viděla jsem je předevčírem večer."
Elizabeth předpokládala, že jí nyní předá dopis od Charlotty, neboť v tom viděla jediné možné vysvětlení její návštěvy. Žádný dopis se však neobjevil, a tak si lámala hlavu dál.
Paní Bennetová nabízela přezdvořile Její Jasnosti občerstvení, ale lady Catherine s velkou rozhodností a pramalou zdvořilostí odmítla cokoli pojíst, vstala a obrátila se na Elizabeth.
"Zdá se, že máte tamhle za trávníkem docela slušné keře, slečno Bennetová. Ráda bych se tam podívala, kdybyste byla tak laskavá a doprovodila mě."
"Jen jdi, děvenko, a proveď Její Jasnost po cestičkách. Snad by se jí zamlouvalo v poustevně."
Elizabeth poslechla, odběhla si do pokoje pro slunečník a vedla urozenou návštěvu dolů. Cestou se pozdržely v hale, neboť lady Catherine otevřela dveře do jídelny a do salonu, krátce je přehlédla, prozkoumala, prohlásila, že dělají docela slušný dojem, a kráčela dál.
Její kočár stál ještě před vchodem a Elizabeth si všimla, že v něm sedí komorná. Mlčky se ubíraly vyštěrkovanou cestičkou směrem k hájku; Elizabeth si umínila, že se nebude namáhat udržovat v proudu rozhovor s osobou, která se chová tak nadobyčeně urážlivě a nepříjemně.
Jak jsem si kdy mohla myslet, že je jí synovec podobný? myslela si, když na ni hleděla.
Jakmile se ocitly mezi stromy, ujala se lady Catherine slova následujícím způsobem: "Nejste určitě na pochybách, proč jsem se za vámi rozjela, slečno Bennetová. Muselo vám to napovědět vaše srdce, vaše svědomí."
Elizabeth na ni hleděla v nelíčeném údivu.
"Mýlíte se, Vaše Jasnosti. Marně celou tu dobu uvažuju, čemu mám děkovat za čest, kterou jste nám prokázala."
"Měla byste vědět, slečno Bennetová," opáčila vznešená dáma rozzlobeně, "že se mnou si nikdo nezahrává. Chcete-li však být neupřímná, já taková nebudu. Jsem odjakživa proslulá svou upřímností a otevřeností a při projednávání tak důležité záležitosti od ní samozřejmě neupustím. Přede dvěma dny se mi donesla nanejvýš pobuřující zvěst. Bylo mi řečeno, že nejen vaše sestra udělá velmi výhodnou partii, ale že i vy, že slečna Elizabeth Bennetová pravděpodobně zakrátko nato stane před oltářem s mým synovcem -- s mým vlastním synovcem -- s panem Darcym. Vím sice, že je to nestydatá pomluva, neurazila bych ho natolik, abych začala uvažovat, zda na tom není špetka pravdy, ale přesto jsem se rozhodla sem okamžitě zajet a sdělit vám své stanovisko."
Eizabeth zrudla překvapením i pobouřením. "Pokládáte-li to za vyloučené," podotkla, "pak se divím, že jste se obtěžovala tak daleko. Co tím Vaše Jasnost vlastně sleduje?"
"Trvám na tom, aby takové zvěsti byly veřejně popřeny."
"Tím, že jste přijela do Longbournu a navštívila mě a mou rodinu," odvětila Elizabeth chladně, "je spíše podnítíte, než vyvrátíte, pokud tedy vůbec kolují."
"Pokud kolují! Vy tedy předstíráte, že o tom nic nevíte? Copak to pilně nešíříte sami? Nevíte snad, co se o vás povídá?"
"Nikdy jsem nic takového nezaslechla!"
"A můžete rovněž prohlásit, že se to nezakládá na pravdě?"
"Nemohu se pochlubit takovou dávkou upřímnosti jako Vaše Jasnost. Může se stát, že se mě zeptáte na něco, nač nebudu mít chuť odpovídat."
"To je neslýchané! Slečno Bennetová, trvám na tom, abyste mi vyhověla. Snad vám -- můj synovec -- nenabídl ruku?"
"Vaše Jasnost sama prohlásila, že je to vyloučené."
"Mělo by to být, musí to být vyloučeno, pokud si zachová zdravý rozum. Ale vy jste ho mohla lákat a mámit, až v chvilkovém poblouznění zapomněl, čím je povinnován sobě a své rodině. Mohla jste ho k tomu svést."
"Je-li tomu tak, pak bych byla sama proti sobě, abych se doznala."
"Slečno Bennetová, uvědomujete si, koho máte před sebou? Nejsem zvyklá na takový tón. Jsem téměř jeho nejbližší příbuzná a mám právo znát všechny jeho záležitosti."
"Ale u mne to právo nemáte a takovýmhle způsobem mě rozhodně nepřimějete, abych se vám s něčím svěřovala."
"Aby mezi námi nedošlo k nedorozumění: sňatek, o nějž máte tu drzost usilovat, se nikdy neuskuteční. Ne, nikdy. Pan Darcy je zasnouben s mou dcerou. A teď jsem zvědavá, co na to povíte."
"Jen tolik, že v tom případě přece nemáte důvod předpokládat, že nabídne ruku mně."
Lady Catherine na okamžik znejistěla a pak pravila: "Jsou zasnoubeni trochu zvláštním způsobem. Byli si určeni v dětství. Já i jeho matka jsme si to upřímně přály, slibovaly si to, když ještě leželi v kolébkách, a nyní, kdy by tužba obou sester měla být splněna sňatkem jejich dětí, to má zmařit osoba tak málo urozená jako vy, tak bezvýznamná, která nemá k naší rodině žádný vztah! Copak neberete v úvahu přání jeho blízkých -- a samozřejmě předpokládané zasnoubení se slečnou de Bourghovou? Neemáte ani špetku smyslu pro to, co se sluší a patří? Neslyšela jste, když jsem říkala, že mu byla od nejútlejšího dětství předurčena jeho sestřenka?"
"Slyšela a slyšela jsem to i dřív. Ale co je mi po tom? Nestojí-li mému sňatku s vaším synovcem v cestě žádná jiná překážka, pak mě od něho zajisté neodradí vědomí, že si jeho matka s tetou kdysi přály, aby si vzal slečnu de Bourghovou. Udělaly jste, co bylo ve vašich silách, když jste se mezi sebou domluvily, uskutečnění vašeho přání však závisí na panu Darcym. Nemiluje-li svou sestřenku a nepokládá-li ji za svou nevěstu, proč by si nesměl vybrat jinou dívku? A budu-li to já, proč bych ho nesměla vyslyšet?"
"Protože by to bylo proti vší cti, slušnosti i rozumu i proti jeho zájmům. Ano, slečno Bennetová, i proti jeho vlastním zájmům! Snad si nemyslíte, že se ho rodina a přátelé nezřeknou, jestliže zlolajně zkřížíte jejich plány? Všichni jeho blízcí vás budou odsuzovat, přehlížet, nenávidět. Váš sňatek bude pokládán za pohanu rodu, nikdy nepřejde nikomu přes rty vaše jméno."
"To jsou těžké tresty," odvětila Elizabeth, "avšak manželství s panem Darcym přináší tolik mimořádných lákavých výhod, že by žádná, celkem vzato, nemusela litovat."
"Zarputilé, svéhlavé děvče! Styďte se! To je dík za to, že jsem vás na jaře přijala? Nejste mi ničím povinnována? Posaďme se. Je vám snad jasné, slečno Bennetová, že jsem k vám přijela pevně odhodlaná dosáhnout svého a nic mne od toho neodvrátí. Nejsem zvyklá podřizovat se cizím rozmarům. Nesnáším, aby se mi nevyhovělo."
"Vaše Jasnost se tedy ocitla v politováníhodné situaci, ale já se tím necítím nijak vázána."
"Jak si dovolujete mne přerušovat? Vyslechněte mne mlčky. Má dcera a můj synovec jsou pro sebe jako stvořeni. Pocházejí po matce ze stejného vznešeného rodu a po otci z úctyhodných, počestných a starobylých, ač nešlechtických rodin. Oba mají značné jmění. Jsou si zaslíbeni, protože si to přeje každý příslušník obou rodin, a co tomu brání? Opovážlivá ctižádost děvčete bez příbuzenstva a bez přátel, bez peněz. To že mám strpět? Ne, ne, toho bohdá nebude! Kdybyste věděla, co je pro vás dobré, tak byste si nepřála opustit prostředí, v němž jste vyrostla."
"Nedomnívám se, že bych to prostředí opustila, kdybych se provdala za vašeho synovce. On je gentleman stejně jako můj otec: v tom jsme si rovni."
"Ano, váš otec je gentleman, ale kdo byla vaše matka? Kdo jsou vaši strýcové a tety? Nemyslete si, že o nich nic nevím."
"Ať o nich víte cokoli," ohradila se Elizabeth, "když to nevadí vašemu synovci, nevím, proč by to mělo vadit vám."
"Povězte mi krátce a jasně: Jste zasnoubeni?"
Elizabeth by byla na tuto otázku lady Catherině nejraději neodpověděla, avšak když všechno zvážila, považovala za svou povinnost doznat: "Ne, nejsme."
Tím lady Catherine zřejmě potěšila.
"A slíbíte mi, že k takovému zasnoubení nikdy nedojde?"
"Nic takového vám neslíbím."
"Divím se vám, slečno Bennetová, a odsuzuji vás. Počítala jsem, že se setkám s rozumným děvčetem. Ale nenamlouvejte si, že já někdy ustoupím. Neodejdu, dokud mi neslíbíte, oč jsem vás žádala."
"Buďte ujištěna, že vám to neslíbím nikdy. Nenechám se zastrašit a dohnat k něčemu tak naprosto neodůvodněnému. Přejete si, aby si pan Darcy vzal vaši dceru, ale i kdybych vám dala požadovaný slib, přispěla bych tím nějak k uskutečnění jejich sňatku? Má-li mě rád a já ho odmítnu, myslíte, že si pak spíš zamiluje svou sestřenku? Dovolte, abych vám sdělila, lady Catherine, že všechny argumenty, jimiž jste podpořila svou neobvyklou žádost, jsou právě tak nepatřičné, jako je vaše žádost neuvážená. Odhadla jste naprosto nesprávně mou povahu, když předpokládáte, že na mě platí takové prostředky. Jak dalece se zavděčíte svému synovci tím, že se vměšujete do jeho záležitostí, to nemohu posoudit, ale vměšovat se do mých nemáte právo. Prosím vás tedy, abyste mě v té věci už nevystavovala dalšímu obtěžování."
"Jen ne tak hrr, slečinko. Ještě zdaleka jsem neskončila. Ke všem výhradám proti vám, které jsem už uvedla, musím připojit ještě jednu. Nejsou mi neznámy podrobnosti o tom, že vaše sestra nestydatě utekla s důstojníkem. Vím všechno, i to, že si ji ten mladík vzal po dlouhém dohadování, až když si ho váš otec se strýcem koupil. A takovou má mít můj synovec v rodině? A její manžel, jehož otec býval u Darcyových správcem, by mu měl být švagrem? Dobrý bože na nebesích, jak si to představujete? Což je možno tak pohanět Pemberley?"
"Teď už nemůžete mít na srdci nic," odvětila Elizabeth vzdorovitě. "Urazila jste mne vším myslitelným způsobem. Musím vás požádat, abychom se vrátily."
Vstala, než domluvila. I lady Catherine se zvedla a vykročily zpět. Její Jasnost byla na nejvyšší míru pobouřena.
"Nezáleží vám na dobrém jménu a postavení mého synovce? Zlé, sobecké stvoření! Copak si neuvědomujete, že ho svazek s vámi znemožní před celým světem?"
"Nemám už, co bych k tomu dodala, lady Catherine. Moje stanovisko znáte."
"Jste tedy odhodlána jít přes mrtvoly?"
"Nic takového jsem neřekla. Jsem pouze rozhodnuta zachovat se tak, jak mi to podle mého mínění nejlépe vyhovuje, a nebudu skládat účty vám ani jiné osobě mně tak dokonale cizí."
"Dobrá. Nehodláte mi tedy vyhovět. Odmítáte ohlížet se na závazky, čest a vděčnost. Přejete si ho zničit před jeho přáteli a vystavit ho na posměch celému světu."
"Proti jakým závazkům, cti nebo vděčnosti bych se v tomto případě provinila?" zeptala se Elizabeth. "Můj sňatek s panem Darcym by neporušil zásady spojované s těmito pojmy. A pokud jde o to, že bych rozhněvala jeho příbuzné nebo ho znemožnila před světem -- kdyby jeho rodina náš sňatek skutečně tak přijala, netrápila bych se proto ani na okamžik -- a svět je tak moudrý, že má důležitější starosti než posuzovat malicherné rozmíšky."
"Takhle se na to tedy díváte! To je tedy vaše konečné rozhodnutí! Nu dobrá. Už je mi jasné, co bude potřeba. Jen si nepředstavujte, slečno Bennetová, že vaše ctižádost někdy dojde ukojení. Přijela jsem vás vyzkoušet. Doufala jsem, že budete rozumná, ale já prosadím svou, na to se můžete spolehnout."
Takto a podobně promlouvala lady Catherine, dokud nedošly k dvířkám kočáru; pak se ještě rychle obrátila a dodala:
"Neloučím se s vámi, slečno Bennetová, nevyřizujte žádné poručení paní máti. Nezasluhujete tolik zdvořilosti. Rozhněvala jste mě na nejvyšší míru."
Elizabeth neodpověděla, nepozvala vznešenou dámu dál, ale sama odcházela beze slova domů. Zaslechla, jak se kočár rozjíždí, až když stoupala po schodišti. Matka jí vyšla vstříc z šatny a netrpělivě se vyptávala, proč se lady Catherine ještě nevrátila a neodpočinula si.
"Neměla chuť jít dál," odpověděla dcera, "nechtěla se už zdržovat."
"To je feš dáma! A bylo od ní milé, že se tu stavěla! Vždyť nám vlastně přišla jen říct, že se Collinsovým daří dobře. Asi někam cestuje, a když projížděla Merytonem, napadlo ji, že by za tebou mohla zajet. Nic zvláštního tu přece nechtěla, viď, Lízinko?"
Tu musela Elizabeth trošku zalhat, neboť sdělit matce obsah rozhovoru bylo vyloučené.
57
Elizabeth se jen pomalu vzpamatovávala z deprese, do níž ji tato podivná návštěva uvrhla; zprvu nedokázala dlouhé hodiny myslet na nic jiného. Lady Catherine zřejmě podstoupila namáhavou cestu z Rosingsu jen a jen za tím účelem, aby zrušila její domnělé zasnoubení s panem Darcym. Byl to logický počin, to musela přiznat, ale nedovedla si představit, odkud se jí to doneslo, až si uvědomila, že on je důvěrný přítel Bingleyho a ona Janina sestra, a když má jedna dvojice před svatbou, hledají se hned další následovníci, a to patrně stačilo. Sama si přece v duchu říkala, že se po sestřině svatbě budou vídat častěji. A sousedé z Lucasova (neboť usoudila, že díky jejich stykům s Collinsovými se o tom mohla dozvědět lady Catherine), jen pokládali za jisté a bezprostřední to, o čem ona uvažovala jako o možnosti někdy v budoucnu.
Jak tak znovu přemítala o slovech lady Catherine, nemohla se zbavit obav, jaké následky to může mít, vytrvá-li ve svém tažení. Elizabeth napadlo, zda se neobrátí na synovce, když tak zdůrazňovala odhodlání zabránit jejich sňatku -- a jak to na něho zapůsobí, až mu předestře všechny tragické následky jeho zaslepenosti, to se neodvažovala posoudit. Nevěděla, nakolik má tetu rád a zda mu záleží na jejím úsudku, ale dalo se přirozeně předpokládat, že si váží Její Jasnosti mnohem víc než ona, a až mu teta vylíčí všechno utrpení, jež ho čeká po boku takové osoby, a že se přižení do rodiny hluboko pod svou úroveň, zasáhne ho patrně na nejcitlivějším místě. On přece přikládá zachování důstojnosti velkou váhu a argumenty, které se Elizabeth zdály směšné a za vlasy přitažené, mohou jemu připadat v jádru rozumné a řádně uvážené.
Není-li dosud rozhodnutý, jak se v duchu obávala, pak rady a zapřísahání tak blízké příbuzné mohou převážit a utvrdit ho v přesvědčení, že jeho blaženost spočívá v neposkvrněné cti. V tom případě se sem už nevrátí. Lady Catherine ho může navštívit na zpáteční cestě v Londýně a on nedodrží svůj slib Bingleymu, že za ním ještě přijede do Netherfieldu.
Dostane-li tedy jeho přítel během několika dní omluvný dopis, usoudila nakonec, budu vědět, jak si to vyložit. Pak bude odzvoněno očekávání i nadějím, že v lásce vytrvá. Nedokáže-li než mě litovat, když by mohl získat mou lásku a ruku, přestanu já brzy všeho litovat.
Celá rodina se nelíčeně podivila, když se dozvěděli, kdo je to přijel navštívit, ale naštěstí přijali výklad, jenž uspokojil zvědavost paní Bennetové, a nikdo Elizabeth kvůli tomu neškádlil.
Nazítří dopoledne jí vyšel z knihovny vstříc otec s dopisem v ruce, právě když scházela ze schodů.
"Zrovna se jdu podívat, kde vězíš, Lízinko," řekl. "Pojď ke mně." Následovala ho, zvědavá, co jí chce sdělit, neboť předpokládala, že to nějak souvisí s dopisem, který třímal v ruce. Náhle ji napadlo že mu snad napsala lady Catherine, a s obavami hleděla vstříc nevyhnutelnému vysvětlování.
Došla za otcem až ke krbu a oba se posadili. Pak jí oznámil:
"Dnes ráno přišlo psaní, jež mne značně překvapilo. Jelikož se to týká tebe, měla bys znát jeho obsah. Nevěděl jsem, že budu vdávat dvě dcery. Dovol, abych ti pogratuloval k tak skvělé partii."
Elizabeth zrudla až po uši, neboť ji v tom okamžiku napadlo, že otci asi napsal synovec, nikoli teta, a nevěděla, má-li se radovat, že se vůbec vyjádřil, anebo urazit, že nenapsal spíše jí; avšak otec už pokračoval: "Tváříš se provinile. Děvčata se pravidelně v takových věcech nadobyčejně bystře vyznají, ale vsadil bych se, že tentokrát ani tvůj důvtip nepostačí a že jméno svého ctitele neuhádneš. Píše mi totiž pan Collins."
"Pan Collins? Co ten s tím má společného?"
"Samozřejmě opět jednou trefil hřebík přímo na hlavičku. V úvodu mi nejprve blahopřeje k nadcházejícímu sňatku mé nejstarší dcery, o němž se dozvěděl od nějaké upovídané dobré duše z rodiny Lucasových. Ale nechci tě dlouho napínat, a tak nebudu číst, co k této věci říká. Tebe se týká až to následující: Když jsem tedy vyjádřil upřímné přání všeho nejlepšího jménem své choti i jménem svým u příležitosti této radostné události, dovolte, abych se krátce zmínil ještě o jedné věci, o níž jsme informováni ze stejného pramene. Předpokládá se rovněž, že Vaše dcera Elizabeth si neponechá dlouho své dívčí jméno, a že průvodce životem, jehož si vyvolila, jest jednou z nejvýše postavených osobností, k níž je možno vzhlížet v této zemi.
Nu tak, jestlipak uhádneš, Lízinko, koho tím pan Collins myslí? Tomuto mladému pánovi se dostane všeho, čeho si jen lidské srdce může žádat - má značný majetek, vznešené příbuzenstvo i vlivné styky. Přes všechna tato lákavá pokušení mi dovolte, abych varoval sestřenku Elizabeth i Vás před zlými následky, jaké by vzápětí vyvolal neuvážený souhlas s nabídkou onoho pána, jíž ovšem budete chtít okamžitě využít.
Víš už, Lízinko, o koho jde? Ale teď to vyjde najevo: Píši Vám tato varovná slova, neboť máme důvody se domnívat, že jeho tetinka, lady Catherine de Bourghová, tento sňatek neschvaluje.
Tak vidíš, tím ženichem je pan Darcy! Nu, mám dojem, Lízinko, že se mi skutečně podařilo tě překvapit. Pan Collins ani Lucasovi si z celého okruhu tvých známých nemohli vybrat člověka, jehož jméno by je spíš usvědčilo ze lži! Pan Darcy, který se na žádnou ženu ani nepodívá, aby proti ní neměl plno výhrad, a jenž si tebe sotva všiml, co se znáte? Je to rozkošné."
Elizabeth se snažila přizpůsobit otcově žertovné náladě, ale vzmohla se jen na nucený úsměv. Ještě nikdy jí jeho vtipkování nepřišlo tak zatěžko jako teď.
"Tobě to nepřipadá směšné?"
"Ach ano, ale čtěte prosím dál."
Když jsem se včera večer zmínil o jejich pravděpodobném sňatku před Její Jasností, okamžitě se k tomu vyjádřila a se svou obvyklou blahosklonností dala najevo, že má výhrady proti sestřenčině rodině. Odmítá tedy dát souhlas k této, jak se ráčila vyjádřit, neslýchané pohaně. Pokládal jsem za svou povinnost zpravit o tom sestřenku co nejdříve, aby ona i její urozený ctitel věděli, čemu jest jim čelit, a aby překotně nevstupovali do manželství, nedostalo-li se jim k tomu patřičného požehnání. Pan Collins dále dodává: Upřímně se raduji, že se Vám podařilo smutný případ sestřenky Lydie tak šikovně ututlat, a jen mi dělá starosti, že se tak rozkřiklo, jak spolu žili ještě před svatbou. Nemohu však nedbat povinnosti, již mi ukládá můj úřad, a zamlčet Vám, jak mne udivilo, že jste hned po svatbě mladé novomanžele pozval do Longbournu. Je to podporování nečestnosti, a kdybych já byl longbournským farářem, rázně bych se proti tomu ohradil. Zajisté jste povinen jako křesťan odpouštět, ale měl jste přikázat, že Vám nesmí na oči, a nedovolit, aby se před Vámi vyslovila jejich jména. Takhle si on tedy představuje křesťanské odpuštění. Pak už se jen rozepisuje o požehnaném stavu své drahé Charlotty a o tom, že očekávají olivovou ratolístku. Ale, Lízinko, ty se tváříš, jako by tě to nepobavilo. Nejsi přece taková netýkavka, aby ses tvářila dotčeně pro trochu klepů. Proč bychom byli na světě, kdybychom neposkytovali povyražení svým bližním a na oplátku se sami na jejich účet nezasmáli?"
"Ne, ne!" zvolala Elizabeth. "Mám z toho velkou švandu, ale je to takový nesmysl!"
"Ba právě -- a proto je to tak zábavné. Kdyby si vybrali nějakého jiného muže, nebylo by to ani zdaleka tak podařené; avšak jeho naprostá lhostejnost a tvoje výslovné antipatie potvrzují jejich nebetyčnou pošetilost. Ač se mi tak příčí písemnosti, nevzdal bych se korespondence s panem Collinsem ani zanic. Ne, když čtu jeho listy, musím mu dát přednost i před Wickhamem, jakkoli si cením nestydatosti a pokrytectví tohoto svého zetě. A prosím tě, Lízinko, co říkala lady Catherine těmto zvěstem? Přijela za tebou, aby ti odepřela souhlas?"
Na tuto otázku odpověděla pouze smíchem, a protože otec nic netušil, netrápil ji dalšími otázkami. Ještě nikdy Elizabeth tak těžko nepředstírala, co necítila. Musela se smát, ač by se nejraději rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho lhostejnosti; nezbývalo jí než uvažovat, jak může být tak slepý, anebo se obávat, zda snad místo toho, že otec postřehl příliš málo, si ona nedomýšlí příliš mnoho.
58
Místo aby Bingley dostal omluvný dopis od přítele, jak Elizabeth zpola očekávala, přivedl ho s sebou do Longbournu za několik dní po návštěvě lady Catherine. Pánové se dostavili hned zrána, a než měla paní Bennetová možnost sdělit Darcymu, že se seznámila s jeho paní tetinkou, čehož se Eizabeth neustále strachovala, navrhl Bingley, jenž chtěl mít Jane pro sebe, aby se šli projít. Všichni souhlasili. Paní Bennetová na procházky nechodila, Mary na to nikdy neměla čas, ale ostatních pět se vydalo ven. Bingley a Jane se však bry dali předběhnout. Opožďovali se vzadu a nechali Kitty, Elizabeth a Darcyho, aby se spolu bavili, jak umějí.
Rozhovor vázl. Kitty v Darcyho přítomnosti zaraženě mlčela, Elizabeth v duchu dospívala k zoufalému odhodlání a on snad také.
Zamířili k Lucasovým, protože si Kitty přála mluvit s Marií, a protože Elizabeth nepokládala za nutné, aby se toho zúčastili všichni, vykročila s ním dál srdnatě sama. Nyní nadešla vhodná chvíle, aby svůj úmysl uskutečnila, a než tedy měla čas ztratit odvahu, rychle ho oslovila: "Jsem velmi sobecké stvoření, pane Darcy. Abych se zbavila tíhy, která mi leží na srdci, zachovám se beztaktně k vám. Nemohu už déle mlčet a nepoděkovat vám za bezpříkladnou laskavost, s níž jste se ujal případu mé nešťastné sestry. Od chvíle, co o tom vím, nemyslím na nic jiného než jak vám vyjádřit vděčnost. Kdyby to bylo známo i ostatním členům naší rodiny, nemluvila bych pouze za sebe."
"Je mi líto, je mi upřímně líto, že s vám donesla zpráva, která vás při mylném výkladu mohla zarmoutit," odpověděl Darcy překvapeně. "Netušil jsem, že paní Gardinerové lze tak málo důvěřovat."
"Není to tetiččina vina. Lydia se ve své lehkovážnosti prořekla a já si samozřejmě nedala pokoj, dokud jsem nevypátrala všechny podrobnosti. Dovolte, abych vám ještě jednou ze srdce poděkovala jménem celé rodiny za vaši velkorysost, za to, že jste se ujal tak namáhavého úkolu a podstoupil tolik nepříjemností, abyste je našel."
"Chcete-li mi poděkovat," odpověděl, "pak tak učiňte jen za sebe. Nezapírám, že nejvíce ze všech důvodů mě k tomu vedlo přání, abych vám vrátil klid a spokojenost. Ale vaše rodina mi není vůbec zavázána. Vážím si jich, ale přiznávám, že jsem při tom myslel jen na vás."
Eizabeth tonula v takových rozpacích, že ze sebe nedokázala vypravit ani slova.
Po krátké odmlce její společník dodal: "Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, povězte mi to teď hned. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do konce svého života."
Elizabeth chápala, jak je mu v takové situaci těžko, a proto se vzchopila a bez otálení, ač ne příliš souvisle, promluvila a dala mu najevo, že její city doznaly od zmíněné doby velké proměny a že dnes přijímá s radostí a vděčností jeho slova. Její odpověď v něm vyvolala takový příval štěstí, jaký ještě nikdy nepocítil a začal k ní promlouvat vřele a do té míry rozumně, jak se dá očekávat u muže bezmezně zamilovaného. Kdyby mu Elizabeth dokázala pohlédnout do očí, viděla by, jak se mu tvář rozzářila a zkrásněla blahem, takhle však jen naslouchala, co jí říká o své lásce a jak bez ní nemůže být, a každým okamžikem jí jeho cit připadal cennější.
Kráčeli dál, aniž si všímali kam. Srdce jim překypovala a měli si toho tolik co povědět, že nemohli věnovat pozornost ničemu jinému. Brzy se dozvěděla, že za to, jak se krásně domluvili, vděčí vlastně tažení jeho tety, která ho skutečně na zpáteční cestě v Londýně navštívila a vypověděla mu, proč se rozjela do Longbournu a jak u Elizabeth pořídila. Opakovala mu důrazně každý její výrok, jenž podle mínění Její Jasnosti obzvlášť svědčil o dívčině nestydaté troufalosti, v domnění, že tím dosáhne svého a synovec jí slíbí to, co jí Elizabeth odmítla. Naneštěstí pro urozenou dámu to však mělo zcela opačný účinnek.
"Dala mi naději, jíž jsem se předtím neodvážil oddávat. Znám vaši povahu natolik, abych si byl jist, že kdybyste byla proti mně stále ještě rozhodně a neoblomně zaujatá, zcela otevřeně a upřímně byste to lady Catherine doznala."
Elizabeth zrudla a zasmála se: "Ano, víte toho o mé upřímnosti dost, abyste mě pokládal za schopnou všeho. Když jsem vás tak hrozně znectila přímo do očí, proč bych to neudělala před vaším příbuzenstvem?"
"Co jste mi řekla, abych to nezasluhoval? Vaše obvinění sice postrádalo podstatu, protože vzniklo z mylných předpokladů, ale zachoval jsem se k vám tak, že jsem si zasloužil přísnou výtku. Mé chování nelze omluvit. Je mi hrozně, když si na to vzpomenu."
"Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil," podotkla Elizabeth. "Myslím, že by se oběma dalo leccos vytknout. Od té doby jsme však doufám oba pokročili v ohleduplnosti."
"Nemohu se přes to tak lehce přenést. Dodnes mě nevýslovně trápí, když si uvědomím, co jsem vám tenkrát řekl, jak jsem uvažoval, jak jsem si počínal, jaké výrazy jsem volil. Nikdy nezapomenu na vaše výstižné pokárání: Kdybyste se zachoval jako pracý kavalír. Doslova tak jste to řekla. Nevíte, nemáte ani tušení, jak mě ta slova mučila -- i když jsem až po čase dokázal uznat jejich oprávněnost, to přiznávám."
"Ani ve snu by mě nenapadlo, že na vás tolik zapůsobí. Vůbec jsem nečekala, že si je tak vezmete k srdci."
"Nepochybujte o tom. Tenkrát jste mě považovala za bezcitného darebáka, to vím. Nikdy nezapomenu, jak jste se zatvářila, když jste řekla: Neuvažovala bych o vaší nabídce za žádných okolností."
"Ach, neopakujte má tehdejší slova. Zažeňme vzpomínky. Ujišťuju vás, že se za to už dlouho upřímně hanbím."
Darcy se zmínil o svém dopise. "Začala jste pak už o mně smýšlet lépe?" chtěl vědět. "Uvěřila jste tomu, co jsem vám napsal?" Vylíčila mu, jak na ni dopis zapůsobil a jak se postupně zbavovala dřívější předpojatosti.
"Věděl jsem, že vás moje slova zabolí," přiznal, "ale nebylo vyhnutí. Doufám, že jste ten dopis zničila. Byla tam taková pasáž -- hlavně v úvodu -- za nic na světě bych nechtěl, abyste si ji znovu přečetla. Za některé výrazy byste mě mohla právem nenávidět."
"Dopis samozřejmě spálím, domníváte-li se, že by ohrožoval mou náklonnost k vám; můžeme sice oba oprávněně předpokládat, že mé názory nejsou zcela neměnné, ale doufám, že je přece jen nestřídám tak rychle, jak by se zdálo."
"Věřil jsem, když jsem psal ten list," odpověděl Darcy, "že už jsem dokonale klidný a že se ovládám, ale odstupem času jsem přesvědčený o tom, že jsem jej psal ve velkém roztrpčení."
"Snad zpočátku, ale rozhodně ne ke konci. Závěr je nanejvýš milosrdný. Ale nemyslete už na ten dopis. Jak pisatel, tak adresátka byli jiní lidé, takže by měli zapomenout na všechny nepříjemné okolnosti, které jej provázely. Musíte si přivlastnit něco z mé životní filozofie: Ohlížej se nazpět jen tehdy, přináší-li ti to potěšení."
"Taková filozofie se na vás vůbec nehodí. Vaše vzpomínky musí být dokonale prosté výčitek, že vás potěší nikoli po filozofických úvahách, ale -- a to je mnohem lepší -- bez uvažování. Jenže u mne je tomu jinak. Dotírají na mne bolestné vzpomínky, které nemohu, a ani bych neměl zapudit. Celý život jsem byl sobec ve svém chování, i když ne ve svých zásadách. V dětství mě učili, co je správné, ale neučili mě přemáhat povahové nedostatky. Vštěpovali mi dobré zásady, ale dovolili mi, abych je uplatňoval pyšně a sebevědomě. Rodiče bohužel neměli jiného syna, dlouhá léta jsem byl vlastně jedináček, a tak mě rozmazlovali, třebaže to byli hodní lidé, zvlášť otec byl nesmírně laskavý a dobrosrdečný a přihmuřoval obě oči nad mou povýšeností a sobeckostí, ba dokonce ji ještě podporoval a utvrzoval mě v názoru, že na lidech mimo naši rodinu nezáleží, že jsme všem duševně nadřazeni, a proto lepší. Skutečně jsem tomu věřil a věřil bych dodnes nebýt vás, má krásná, nejdražší Elizabeth! Vděčím vám za vše. Dala jste mi lekci, zprvu jistě těžkou, ale nadmíru prospěšnou. Vy jste mě patřičně pokořila. Šel jsem za vámi a vůbec jsem nezapochyboval, že mé vyznání přijmete. Ukázala jste mi, že veškerá má důležitost není dost důležitá pro ženu, která za něco stojí."
"Byl jste tedy přesvědčen, že vás vyslyším?"
"Skálopevně. Co říkáte takové domýšlivosti? Věřil jsem, že čekáte, že toužíte, abych se vám vyznal."
"Musela jsem ten dojem svým chováním vyvolat, ale ujišťuju vás, že neúmyslně. Nikdy jsem vám nic nepředstírala, ale snad tu a tam ve své zbrklosti přeháním. Jak jste mě po onom večeru asi nenáviděl!"
"Vás a nenávidět! Možná že jsem se zprvu na vás hněval, ale ten hněv se brzy obrátil na správnou adresu."
"Bojím se váš téměř zeptat, co jste si o mně pomyslel, když jsme se pak střetli v Pemberley. Rozhněvalo vás, že jsem se tam objevila?"
"Jistěže ne, pouze mě to překvapilo."
"Nemohlo vás to překvapit víc, než udivilo mě, že jste mě vůbec vzal na vědomí. Svědomí mi říkalo, že si nezasloužím žádné zvláštní ohledy, a přiznám se, že jsem vůbec nečekala tolik mimořádné pozornosti."
"Snažil jsem se tenkrát být k vám co nejpozornější, protože jsem vám chtěl naznačit, že mě minulé události nezatvrdily; doufal jsem, že mi odpustíte a zmírníte své antipatie, až uvidíte, že jsem si vaše výtky vzal k srdci. Jak brzy jsem chtěl ještě něco víc, to už nevím, ale řekl bych, že asi za půl hodiny poté, co jsem vás znovu spatřil."
Vyprávěl jí pak, jakou měla Georgiana radost, že se spřátelily, a jak byla zklamaná, že musela tak narychlo odjet; tím se přirozeně dostali k příčině onoho odjezdu a ona se dozvěděla, jak se rozhodl hned ještě v tom hostinci opustit Derbyshire a pátrat po její sestře a že se tvářil tak vážně a zaraženě jen a jen proto, že byl ponořený do úvah o celé věci.
Znovu mu projevila vděčnost, ale bylo to pro oba příliš trapné téma, aby při něm setrvali. Ušli pomalým krokem několik mil, příliš zaneprázdnění, aby si uvědomili, jak čas letí, až se nakonec podívali na hodinky a zjistili, že už měli být doma.
"Kam jen se poděli Bingley s Jane?" Tato otázka obrátila pozornost k oné dvojici. Darcy se radoval z jejich zasnoubení; přítel ho o tom okamžitě zpravil.
"Ráda bych věděla, zda vás to překvapilo?" zeptala se Elizabeth.
"Ani trochu. Když jsem odjížděl, tušil jsem, že k tomu dojde co nevidět."
"To tedy znamená, že jste svolil. Však jsem si to hned myslela."
A třebaže se takovému výkladu bránil, bylo očividné, že hádá správně.
"Ten večer, než jsem odjel do Londýna, jsem udělal to, co jsem měl udělat už dávno: vyzpovídal jsem se mu," přiznal. "Vylíčil jsem mu všechno, co se přihodilo, a proč se mi nyní můj tehdejší zákrok jeví jako naprosto neoprávněný a nesmyslný. Velmi ho to překvapilo. Neměl o tom ani tušení. Řekl jsem mu také, že jsem se pravděpodobně zmýlil, když jsem tenkrát tvrdil, že pro vaši sestru nic neznamená; a protože bylo nabíledni, že k ní chová stále stejně vřelé city, nepochyboval jsem o tom, že spolu dojdou štěstí."
Elizabeth nemohla potlačit pousmání nad tím, jak lehce dokáže přítele ovlivnit.
"Řekl jste mu, že ho miluje, na základě vlastního pozorování, anebo jste uvěřil tomu, co jsem vám sdělila na jaře?"
"Přesvědčil jsem se o tom sám. Pozoroval jsem ji bedlivě během obou posledních návštěv a viděl jsem, že ho má ráda."
"A on zřejmě uvěřil vašemu ujištění."
"Ano. Bingley je nesmírně skromný a nerafinovaný člověk. Nemá dost sebedůvěry, aby se v tak důležité záležitosti spolehl jen na vlastní úsudek, ale mně důvěřuje, a proto šlo všechno hladce. Musel jsem se mu doznat ještě k jedné věci, která ho na čas, a to právem, rozzlobila. Nemohl jsem mu zamlčet, že vaše sestra dlela v zimě tři měsíce v Londýně, že jsem o tom věděl a úmyslně mu to zatajil. Hněval se na mne, ale myslím, že jen tak dlouho, dokud se neujistil o citech vaší sestry. Teď už mi všechno odpustil."
Elizabeth by ráda poznamenala, že pan Bingley je skvělý přítel -- nedocenitelný, když se uváží, jak lehce si dá poroučet, ale zarazila se včas. Uvědomila si, že Darcy ještě neumí přijímat škádlení a že je trochu brzy na to, aby s tím začínala. Rozhovořil se o Bingleyho budoucím štěstí, které se vyrovná jen jeho vlastnímu, dokud se opět nevrátili do Longbournu. V hale se rozešli.
59
"Kampak jste se to ztratili, Lízinko?" zeptala se Jane, jakmile Elizabeth vkročila do místnosti, a ostatní kolem stolu se k dotazu připojili. Elizabeth se nevzmohla na jinou odpověď, než že zašli tak daleko, až si spletli cestu. Zrudla při těch slovech, avšak ani tím, ani ničím jiným nevzbudila oprávněné podezření.
Večer klidně ubíhal, nic mimořádného se nedělo. Oficiální milenci se smáli a povídali, neoficiální mlčeli. Darcy neměl v povaze projevovat své city bouřlivým veselím a Elizabeth ve svém rozrušení a zmatku spíš věděla o svém štěstí, než aby je už prožívala; kromě bezprostředních rozpaků jí v tom bránily ještě jiné závažné okolnosti. Představovala si, co všichni řeknou, až se to dozvědí, uvědomovala si, že kromě Jane se Darcy nikomu nezamlouvá, a obávala se, že u ostatních může jít o vyslovený odpor, jímž neotřese ani jeho bohatství a urozenost.
Před spánkem si vylila srdce Jane. Té sice byla nedůvěřivost cizí, ale tentokrát sestru vůbec nechtěla brát vážně.
"Žertuješ, Lízinko, to není možné! Že ses zasnoubila s panem Darcym! Ne, mě neoklameš. Vím, že to nepřichází v úvahu!"
"To mi to krásně začíná! Tys byla má jediná naděje; kdo mi uvěří, ne-li ty? Ale já to myslím smrtelně vážně. Je to čistá pravda. On mě stále ještě miluje a zasnoubili jsme se."
Jane na ni hleděla nedůvěřivě. "Ale, Lízinko, vždyť je to vyloučené. Vím, jak je ti protivný."
"Nic nevíš. Na to už jsem zapomněla. Snad jsem ho dřív tolik nemilovala. Ale v takových případech je dobrá paměť vážným prohřeškem. Od této chvíle na to sama navždy zapomenu."
Sestra na ni koukala zkoprnělá úžasem. Elizabeth ji znovu a co nejdůrazněji ujišťovala, že je to pravda.
"Bože na nebesích! Je to možné?" zvolala Jane. "Nu, nezbývá než ti uvěřit. Drahá, milá sestřičko, jak ráda bych ti -- a také ti z celého srdce blahopřeju -- ale jseš si jistá -- nezlob se na mne, že se ptám -- jseš si docela jistá, že s ním můžeš být šťastná?"
"O tom není nejmenších pochyb. Už jsme se dohodli, že z nás bude nejšťastnější pár na zemi. Ale máš z toho radost, Jane? Jak se ti bude takový švagr zamlouvat?"
"Moc a moc. Bingleyho a mne jsi ani nemohla víc potěšit. Už jsme o tom uvažovali, ale vyloučili jsme, že by k tomu mohlo dojít. Ale máš ho opravdu dost ráda? Ach Lízinko, dělej, co se ti zlíbí, jen se probůh nevdávej bez lásky. Víš určitě, že k němu cítíš to, co bys měla?"
"Ale ano! Uznáš sama, že k němu cítím víc, než bych měla, až ti vše vypovím."
"Jak to?"
"Musím se přiznat, že ho mám radši než Bingleyho. Teď se na mne rozhněváš, viď?"
"Ale, drahá sestřičko, přestaň už žertovat. Chci si s tebou vážně promlvit. Nevytáčej se a řekni mi všechno, co ještě nevím. Prozradíš mi, kdy ses do něho zamilovala?"
"Přicházelo to tak poznenáhlu, že vlastně ani nevím, kdy to začalo. Ale myslím, že jsem ho milovala od chvíle, kdy jsem uzřela jeho krásné panství v Pemberley."
Další naléhání, aby mluvila vážně, však nezůstalo neoslyšeno, a Jane se brzy upokojila, když ji sestra svatosvatě ujistila o svých citech. Jakmile překonala své pochyby, o nic jiného jí nešlo.
"Teď už jsem spokojená," pravila, "protože budeš stejně šťastná jako já. Mně se odjakživa zamlouval. Musela bych si ho vážit už proto, že tě má rád, ale jako Bingleyho přítel a tvůj manžel má místo v mém srdci hned po Bingleym a tobě. Ale stejně jsi, Lízinko, pěkná šibalka a tajnůstkářka! Vůbec jsi mi nevyprávěla, co se všechno zběhlo v Pemberley a v Lambtonu! Musela jsem se to dozvědět z jiného pramene, ne od tebe."
Elizabeth jí vysvětlila, proč o tom nemluvila. Nechtěla se zmiňovat o Bingleym a její city k jeho příteli byly tak neujasněné, že jí přišlo zatěžko o něm hovořit. Ale teď už před ní nechce tajit, jak se podílel na Lydiině svatbě. Všechno jí vylíčila a povídaly si pak až dlouho do noci.
"Dobrotivý bože!" zvolala nazítří ráno paní Bennetová, která držela stráž u okna. "Že si náš drahý Bingley vede s sebou zase toho pana Darcyho! Co si myslí, že se pořád tak vnucuje? To ho nenapadne, že by mohl jít střílet nebo tak něco a neobtěžovat nás věčně svou společností? Co s ním? Lízinko, budeš ho muset zase odvést na procházku, aby Bingleymu nepřekážel."
Elizabeth sotva dokázala zachovat vážnou tvář, jak jí ten příkaz přišel vhod, ale přitm ji hluboce ranilo, že se o něm matka takhle vyjadřuje.
Jakmile vstoupili, zahleděl se na ni Bingley tak výmluvně a stiskl jí ruku tak vřele, že nepochybovala o jeho zasvěcenosti. Krátce nato hlasitě poznamenal: "Paní Bennetová, nemáte tu někde ještě nějakou cestičku, kde by Lízinka mohla dneska zase bloudit?"
"Radila bych panu Darcymu, Líze a Kitty, aby teď dopoledne vystoupili na kopec Oakham. Je to pěkná dlouhá procházka a pan Darcy ještě neviděl, jaký je odtamtud krásný rozhled."
"To se skvěle hodí," odpověděl Bingley, "ale jsem si jist, že by to Kitty příliš unavilo. Viďte, Kitty?"
Kitty přiznala, že by raději zůstala doma, pan Darcy prohlásil, že ho vyhlídka z kopce velmi láká, Elizabeth mlčky přitakala. Zatímco se nahoře strojila, přišla za ní paní Bennetová: "Je mi tě líto, Lízinko, že si musíš vzít sama na starost toho protivného člověka. Ale snad ti to nebude příliš proti mysli. Děláš to kvůli Jane, to víš, a bavit ho moc nemusíš. Tu a tam na něho promluv a víc se nenamáhej."
Na procházce se domluvili, že Darcy požádá večer pana Benneta o její ruku. Elizabeth si vyhradila, že matku poprosí o svolení sama. Nemohla předvídat, jak to matka přijme, a měla vážné pochyby, zda všechno jeho bohatství a urozenost vyváží její odpor. Ať už se však tomu sňatku bouřlivě vzepře nebo se bouřlivě zaraduje, jedno je jisté, že její počínání sotva bude dělat čest jejímu rozumu, a pro Elizabeth bylo stejně nesnesitelné, aby Darcy byl svědkem jejích prvních radostných výlevů jako prvního hromobití nesouhlasu.
Jakmile se večer pan Bennet uchýlil do své pracovny, viděla, že Darcy vstává a kráčí za ním, a ten pohled ji hluboce rozrušil. Neobávala se otcova nesouhlasu, ale trápilo ji, že z toho bude nešťastný, že ona, jeho nejmilejší dcera, mu svým vyvoleným způsobí starosti, a tak seděla jako na jehlách, dokud se pan Darcy opět neobjevil. Pohlédla na něho, viděla, že se usmívá, a trochu se jí tím ulevilo. Za pár minut přistoupil ke stolku, kde s Kitty seděly, a pod záminkou, že obdivuje její ruční práci, jí zašeptal: "Jděte za panem otcem, je v knihovně a přeje si s vámi mluvit." Okamžitě se zvedla.
Otec přecházel po místnosti a tvářil se vážně a ustaraně.
"Co to vyvádíš, Lízinko?" zabručel. "Zbláznila ses, že ses s ním zasnoubila? Copak ti odjakživa nebyl protivný?"
Jak si teď přála, aby si předtím své názory utvářela uváženěji a vyjadřovala je umírněněji! Byla by si tím ušetřila trapné vysvětlování a odůvodňování, leč nebylo vyhnutí, a tak otce zmateně ujišťovala o svých citech k panu Darcymu.
"Čili jinými slovy, jsi rozhodnutá ho mít. Je bohatý, to je pravda, a koupí ti víc skvělých toalet a kočárů než Bingley Jane. Ale stačí ti to ke štěstí?"
"Nic jiného vám tedy nevadilo než pomyšlení, že ho nemiluju?" zeptala se Eliabeth.
"Vůbec nic. Všichni ho považujeme za povýšeného, nepříjemného člověka, ale na tom by vůbec nezáleželo, kdybys ho měla ráda."
"Ale já ho přece mám ráda," odpověděla se slzami v očích, "miluju ho. Není ani trochu povýšený. Je dobrý a přívětivý. Vy ho vůbec neznáte, a tak mě prosím vás nemučte a nemluvte o něm takhle."
"Má moje svolení, Lízinko," řekl otec. "Člověku, jako je on, bych se skutečně neopovážil odepřít nic, oč se mu uráčilo požádat. Dávám svolení i tobě, trváš-li na tom, že si ho chceš vzít. Ale dej si poradit a ještě si to rozmysli. Znám tvou povahu, Lízinko. Vím, že nebudeš žít spokojeně a ani to nedokážeš předstírat, nebudeš-li si svého muže upřímně vážit, nebudeš-li k němu vzhlížet s úctou. Tvá temperamentní letora by tě v neharmonickém svazku uvedla do velkého nebezpečí. Sotva bys unikla hanbě a utrpení. Drahé dítě, nedopusť, abych se dožil té tragédie, že bys právě ty nemohla svého druha respektovat. Nevíš, co děláš."
Elizabethino dojetí vzrůstalo: odpověděla mu vážně a pohnutě, ale trvalo to dlouho a musela ho znovu a znovu ujišťovat, že se Darcymu zaslíbila ze svobodné vůle, vylíčit mu, jak si postupně na něho opravila názor, a prohlašovala s naprostou jistotou, že u něho nejde o chvilkové vzplanutí, ale že jeho láska podstoupila za dlouhé měsíce řadu těžkých zkoušek, a s důrazem vypočítávala jeho přednosti, než se jí podařilo, aby otec překonal nedůvěru a s budoucím zetěm se smířil.
"Nu dobře, holčičko," prohlásil nakonec. "Už nic neříkám. Je-li tomu tak, pak si tě zasluhuje. Nemohl bych se s tebou, svou drahou Lízinkou, rozloučit kvůli někomu, kdo by tě nebyl hoden." Aby dokreslila příznivý obraz, vyprávěla mu pak, jak se pan Darcy dobrovolně ujal Lydie. Vyslechl ji s velkým úžasem.
"Dnes večer se dějí samé zázraky! Je to tedy všechno Darcyho zásluha -- on na to dal peníze, přiměl Wickhama k ženitbě, zaplatil mu dluhy a koupil jmenování! Tím lépe. Ušetřím si tak spoustu nepříjemností i výdajů. Kdyby to zařídil strýček, musel bych mu to zaplatit a také bych to udělal, ale tihle vášnivě zamilovaní ženichové berou všechno na sebe. Zítra mu povím, že se s ním vyrovnám, on bude blouznit o tobě a vykládat, jak tě miluje, a tím celá záležitost skončí." Pak si vzpomněl, jak ji před několika dny přivedl do rozpaků, když jí přečetl dopis od pana Collinse, a začal si ji kvůli tomu dobírat; nakonec ji propustil a vyprovodil ke dveřím se slovy: "Jestli si ještě nějaký mládenec přijde říct o Mary nebo Kitty, pošli ho za mnou, že mám právě čas."
Elizabeth spadl těžký kámen ze srdce; uchýlila se na půl hodinky do svého pokoje, aby si v klidu všechno rozvážila, a pak už se dokázala docela vyrovnaně přidružit k ostatním. Čas bujarého veselí ještě nenadešel, ale večer ubíhal pokojně, když se už nemusela ničeho obávat, a příjemná nenucenost a důvěrné sblížení vyžaduje delší dobu.
Když se matka Bennetová večer odebrala do své šatny, zašla za ní a tu důležitou novinu jí oznámila. Měla na ni zcela zvláštní účinek: Když ji paní Bennetová vyslechla, zůstala zprvu sedět jako opařená a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Trvalo hezky dlouhou dobu, než pochopila, co to slyší, ačkoli se jinak nedalo říct, že by neměla bystrý postřeh pro cokoli, co přinášelo rodině výhody nebo co mohlo souviset s vdavkami některé z dcer. Konečně se poněkud vzpamatovala, vstala, zase si sedla, spínala ruce a křižovala se.
"Dobrotivá nebesa! Matičko boží! Co to slyším! I propáníčka! Pan Darcy! Kdo by si to pomyslel! Lízinko, ty můj miláčku! Jak budeš bohatá a vznešená! Ty peníze na útratu, ty šperky, ty kočáry, co budeš mít! Jane se ti nemůže rovnat ani v nejmenším. Mám takovou radost, jsem z toho celá pryč. Takový šarmantní člověk! Takový krasavec! Tak urostlý! Má zlatá Lízinko, jen se na mne nezlob, že mi byl předtím tak protivný. Snad mi to promine. Lízinko, děvenko drahá! Dům v Londýně! Všechno nejlepší! Tři dcery vdané! Deset tisíc ročně! Dobrý bože, co si počnu? Mně jde z toho hlava kolem!"
Tím byla Elizabeth tedy zbavena nejistoty ohledně souhlasu. Byla ráda, že je jediným očitým svědem těchto výlevů a brzy se vzdálila. Nebyla však ve svém pokoji ještě ani tři minuty a už tam matka vnikla za ní.
"Děvenko zlatá," zvolala, "já na to musím pořád myslet! Deset tisíc ročně a kdoví, jestli ne víc. To je partie jako nějaký lord. A zvláštní povolení! Ty budeš a musíš mít na svatbu zvláštní povolení! Má beruško malá, hlavně mi pověz, co pan Darcy nejraději jí, abychom to zítra připravili k obědu."
Tohle bylo výstražné znamení, jak si bude matka vůči onomu pánovi počínat, a Elizabeth zjistila, že i v případě, kdy si je skálopevně jistá jeho vřelou láskou a ani souhlas rodičů nechybí, si má stále ještě co přát. Avšak druhý den proběhlo všechno mnohem lépe, než očekávala, neboť v paní Bennetové vzbuzoval budoucí zeť naštěstí takovou bázeň, že si na něho netroufla sama promluvit, ledaže mu mohla prokázat nějakou úsluhu nebo projevit souhlas s jeho názory.
Elizabeth s radostí přihlížela, jak se otec snaží, aby se sblížili, a pan Bennet ji zakrátko ujistil, že si ho čím dál tím více váží.
"Obdivuju hluboce všechny své zetě," pravil. "Mým oblíbencem zůstane asi Wickham, ale domnívám se, že tvého manžela budu mít stejně rád jako Janina."
60
Elizabeth se brzy vrátila čtveračivá nálada a chtěla po Darcym, aby jí vysvětlil, proč se do ní vlastně zamiloval. "Jak vás to vůbec napadlo?" zeptala se. "Když už jste jednou začal, dovedu pochopit, že jste v tom nakrásně pokračoval, ale co to poprvé vyvolalo?"
"Nemohu určit hodinu ani místo, ani pohled, ani slůvko, které to způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, co se stalo."
"Mé kráse jste hned na začátku rázně odolal, a pokud jde o mé způsoby, chovala jsem se k vám vždycky jen o chloupek lépe než nezdvořácky a promluvila na vás obvykle spíš s tím úmyslem, abych vás potrápila než naopak. Ne, buďte upřímný: Že se vám líbily mé nezpůsoby?"
"Vaše vtipná vyřídilka se mi skutečně moc líbila."
"Můžete tomu rovnou říkat nezpůsoby. Dá se to stěží nazvat jinak. Ale pravda bude, že jste byl znechucen zdvořilůstkami, obdivem a uctivou pozorností. Znelíbily se vám ženy, které se každým slůvkem, každým pohledem, každou myšlenkou snažily jen o to, aby se vám zavděčily. Já jsem vás vyburcovala a zaujala, protože jsem si počínala právě opačně. Kdybyste nebyl z duše dobrý člověk, byl byste mě za to nenáviděl, ale třebaže jste se to snažil všemožně tajit, máte ušlechtilou a spravedlivou povahu a v hloubi srdce jste opovrhoval lidmi, kteří se vám tak pilně kořili. Vidíte, ušetřila jsem vám námahu se zdůvodňováním, a když se to tak vezme kolem a kolem, začínám být přesvědčena, že je to logické vysvětlení. Vždyť o mně nic dobrého nevíte, ale na to se asi nikdo neohlíží, když se zamiluje."
"Což jste neukázala svou dobrotu, když jste tak láskyplně ošetřovala nemocnou Jane v Netherfieldu?"
"Zlatá Jane! Kdo by to pro ni neudělal? Ale jen mě každopádně vynášejte až do nebes. Vezměte si mé kladné vlastnosti pod ochranná křídla a zveličujte je a já na oplátku využiju každé příležitosti, abych vás poškádlila a pozlobila; začnu s tím hned a zeptám se vás, proč jste se teď nakonec tak těžko odhodlával k činu? Proč jste se mě tak stranil, když jste sem poprvé přišel a pak u nás obědval? A hlavně proč jste se při těch návštěvách tvářil, jako by vám na mně vůbec nezáleželo?"
"Protože jste byla tak vážná a zamlklá a ani trošku jste mi nepomohla."
"Ale já jsem se styděla."
"Já také."
"Při tom obědě jste si se mnou mohl trochu porozprávět."
"Muž, kterému by srdce tak nepřekypovalo, by to jistě udělal."
"Ach, to je smůla, že máte na všechno chytrou odpověď a já jsem natolik chytrá, abych ji uznala! Ráda bych věděla, jak dlouho byste váhal, kdyby to záleželo jen na vás! Kdy asi byste se vyslovil, kdybych se vás nezeptala! Mé odhodlání poděkovat vám za laskavost prokázanou Lydii mělo dozajista velký účinek -- až příliš velký, jak se obávám; neboť kde se ocitne morálka, když naše blaženost závisí na porušení daného slova? Neměla jsem se o tom přece vůbec zmiňovat. To je strašné."
"Nic si nevyčítejte. Morálka není ohrožená. To lady Catherine svým neoprávněným úsilím nás rozloučit způsobila, že jsem se zbavil pochyb. Nevděčím svému štěstí za to, že jste dychtila projevit mi vděčnost. Neměl jsem chuť vyčkávat, až mi vyjdete vstříc. Teta mi svým sdělením vrátila naději a já se rozhodl bez prodlení získat jistotu."
"Lady Catherine nám byla ohromně užitečná, což by ji mělo těšit -- neboť ona je moc ráda užitečná. Ale povězte mi, proč jste vlastně přijel do Netherfieldu? Jen proto, abyste se chodil do Longbournu stydět? Nebo jste měl závažnější úmysly?"
"Pravým důvodem mé cesty bylo přání setkat se s vámi a posoudit, pokud to bude možné, mám-li naději, že byste kdy mohla opětovat mou náklonnost. Ale zdůvodňoval jsem to -- i sám sobě tak, že se chci přesvědčit, má-li vaše sestra Bingleyho ještě ráda, a v tom případě se mu přiznat k tomu, k čemu jsem se mu mezitím už doznal."
"Najdete někdy dost odvahy oznámit lady Catherine, co ji čeká?"
"Nedostávalo se mi k tomu zatím spíš dost času než odvahy, Elizabeth. Ale měl bych to udělat, a dáte-li mi dopisní papír, udělám ho hned."
"Kdybych sama nepotřebovala napsat dopis, posadila bych se k vám a obdivovala váš rukopis jako kdysi jistá slečna. Ale mám také tetičku a nesmím ji už déle zanedbávat."
Elizabeth se totiž nedokázala přimět k tomu, aby tetičce vysvětlila, že přeceňuje její vztahy k panu Darcymu, a proto jí dosud neodpověděla na její dlouhý dopis. Když pro ni ale nyní měla zprávu, o níž věděla, že ji velice potěší, téměř se zastyděla, protože si uvědomila, že strýček s tetičkou už přišli o tři dny štěstí, a hned si sedla a psala:
Nejdražší tetinko,
byla bych Vám už dávno poděkovala, jak se slušelo a patřilo, za Vaše milé, dlouhé a vyčerpávající vysvětlení všech okolností, ale abych se Vám přiznala, neměla jsem příliš chuti do psaní. Předpokládala jste víc, než bylo pravda. Ale nyní si předpokládejte, co se Vám zlíbí, povolte uzdu své obrazotvornosti, ať Vám vykreslí cokoli, co se toho týká, a pokud si nemyslíte, že už mám po svatbě, nemůžete se příliš splést. Musíte mi zase brzy napsat a vychválit ho ještě daleko více než posledně. Děkuji Vám z celé duše, že jste nejeli ke skotským jezerům. Jak jsem mohla být tak pošetilá a přát si to! S těmi poníky je to jedinečný nápad. Objedeme park každý den. Jsem nejšťastnější bytost na světě. Možná že už to jiní prohlašovali přede mnou, ale nikdo tak oprávněně. Jsem dokonce i šťastnější než Jane, ta se pouze usmívá, kdežto já se směji. Pan Darcy na Vás vzpomíná s vřelou láskou, pokud ji právě nevěnuje mně. Máte všichni přijet na Vánoce do Pemberley. Vaše atd.
Pan Darcy stylizoval svůj list lady Catherine poněkud odlišně a ještě jinak zněla odpověď pana Benneta na poslední dopis páně Collinsův:
Vážený pane, budete se muset znovu obtěžovat s blahopřáním. Elizabeth se zakrátko provdá za pana Darcyho. Utěšte lady Catherine, jak nejlépe umíte. Ale na Vašem místě bych stranil synovci, kouká z něho víc.
Vám oddaný atd.
Slečna Bingleyová blahopřála bratrovi k zasnoubení s veškerou láskou a neupřímností. Napsala dokonce při té příležitosti i Jane, aby vyjádřila svou radost a zopakovala bývalá ujištění o své náklonnosti. Jane se už nedala oklamat, ale dojalo ji to, a třebaže jí už nevěřila, nedokázala neodpovědět jí přívětivě, i když věděla, že si to nezasluhuje. Slečna Darcyová projevila při podobné příležitosti stejně upřímnou radost, s jakou jí to bratr oznámil. Čtyři stránky dopisního papíru nestačily pojmout její nadšení i vroucí přání, aby se s Elizabeth sblížily jako sestry. Než stačila přijít odpověď od pana Collinse nebo blahopřání Elizabeth od jeho choti, dozvěděli se u Bennetových, že Collinsovi sami zavítali do Lucasova, a brzy pochopili důvod jejich náhlé návštěvy. Lady Catherine se tak rozběsnila nad obsahem synovcova dopisu, že Charlotta, která se ze zasnoubení srdečně radovala, pokládala za nejmoudřejší vyklidit pozice, dokud se bouře nepřežene. Elizabeth uvítala přítelkyni právě nyní s velkým potěšením a radostí, ačkoli si někdy při jejich setkáních říkala, že je to potěšení draze zaplacené, když viděla, jak je Darcy vystavován nezakrytému otrockému lísání Charlottina manžela. Snášel to však s obdivuhodným klidem. Dokázal i poměrně vyrovnaně vyslechnout sira Williama Lucase, když mu blahopřál k získání převzácného klenotu, a vyjadřoval naději, že se všichni často setkají u královského dvora. Své opovržení dal sice najevo mimovolným gestem, ale až po tom, co se sir William ztratil z dohledu.
Právě tak anebo ještě hůř byla jeho trpělivost zkoušena vulgární paní Philipsovou, a třebaže v ní vzbuzoval stejnou bázeň jako v její sestře, takže s ním neklábosila tak důvěrně jako s dobromyslným Bingleyem, přesto na něho nedokázala promluvit, aby neřekla něco nevhodného. Úcta k němu jí sice svazovala jazyk, ale na společenské uhlazenosti jí nepřidala. Elizabeth dělala, co bylo v jejích silách, aby ho obou dam co nejvíc uchránila, nejraději by ho měla stále jen pro sebe nebo k němu pustila jen ty členy rodiny, kteří ho svými řečmi nepohoršovali, a třebaže trapné situace, které přitom vyvstávaly, byly stinnou stránkou jejich zasnoubení, podněcovaly tím víc budoucí naděje; těšila se už nedočkavě, až se zbaví společnosti, která jim oběma tak málo vyhovovala, a ocitnou se v pohodlí a přepychu Darcyho rodinného sídla na Pemberley.
61
Mateřské srdce paní Bennetové překypovalo blažeností v onen den, kdy se zbavila svých dvou nejvyvedenějších dcer. S jakou rozkoší a hrdostí potom navštěvovala paní Bingleyovou a vykládala o paní Darcyové, lze si snadno domyslet. Kéž by se -- v zájmu její rodiny -- dalo říct, že když se splnilo její vroucí přání a tolik děvčat bylo dobře zaopatřeno, mělo to na ni ten žádoucí účinek, že se z ní stala nadosmrti rozumná, laskavá a vzdělaná paní, ale kdopak ví, třeba by si její manžel nezvykl, kdyby rodinné štěstí na sebe vzalo tak neobvyklou podobu, a tak bylo dobře, že i nadále podléhala občas nervozitě a pošetilosti zároveň.
Panu Bennetovi se po druhé dceři nesmírně stýskalo; náklonnost k ní ho vylákala z domova častěji, než by dokázalo cokoli jiného. Rád jezdil do Pemberley, a zvlášť tehdy, když ho vůbec nečekali.
Bingley s Jane setrvali na Netherfieldu pouze rok. Ukázalo se, že její matka a merytonské příbuzenstvo jsou příliš blízko i pro jeho dobromyslnou povahu a její laskavé srdce. Splnil tudíž nejvroucnější přání svých sester a koupil si panství v hrabství hned za Derbyshirem, takže Jane a Elizabeth kromě jiných šťastných okolností navíc sídlily třicet mil od sebe.
Kitty měla nyní tu výhodu, že pobývala většinou u jedné nebo druhé starší sestry. Prostředí, které zdaleka předčilo to, jež dosud znala, jí nesmírně prospělo. Nebyla tak nepoddajná jako Lydia, a když se vymanila z Lydiina vlivu a sestry se jí věnovaly a dohlížely na ni, zbavila se do jisté míry své ufňukanosti, hloupých nápadů a nepěkných zvyků. Samozřejmě že byla pečlivě chráněna dalšího neblahého Lydiina působení, a třebaže ji paní Wickhamová často zvala na návštěvu a slibovala jí bály a mládence, otec nikdy nepřipustil, aby jela.
Doma už teď zůstala jediná Mary, a ta byla nutně rozptylována ve své honbě za vzděláním tím, že paní Bennetová nedokázala být chvilku sama. Mary už tak nemohla utíkat před světskými zájmy, ale stále ještě horlila o mravnosti po každé návštěvě; protože ji však už netrýznilo srovnávání s půvabem jejích sester, podezíral ji otec, že se těm změnám podvoluje docela ráda.
Zato Wickhama s Lydií se svatby Jane a Elizabeth příliš nedotkly. On snášel se stoickým klidem vědomí, že Elizabeth musí nyní zvědět o jeho falši a nevděku vše, co jí snad až dosud zůstávalo skryto, a přese všechno, co se stalo, neztrácel naději, že by se Darcy dal pohnout k tomu, aby mu pomohl udělat kariéru a finančně ho zabezpečil.
Z blahopřání, které poslala Lydia Eizabeth ke svatbě, vysvítalo, že alespoň jeho choť se takové naděje nevzdává. Dopis zněl:
Drahá Lízinko,
přeji Ti všechno nejlepší. Miluješ-li pana Darcyho aspoň zpoloviny tak jako já svého drahouška Wickhama, musíš být velmi šťastná. Těší mne, že budeš tak bohatá, a až nebudeš mít co na práci, doufám, že si na nás vzpomeneš. Wickham by se určitě moc rád dostal ke dvoru a já mám dojem, že na tom nebudeme finančně tak, abychom se obešli bez výpomoci. Přijal by jakékoli postavení, jen aby vynášelo aspoň tři čtyři stovky ročně; ale nezmiňuj se o tom panu Darcymu, je-li Ti to proti mysli.
Tvá atd.
Shodou okolností to bylo Elizabeth velice proti mysli, a proto stylizovala odpověď tak, aby se podobné žádosti a nároky už neopakovaly. Podporovala je však, pokud mohla, a z toho, co ušetřila na svých osobních výdajích, pokud se to dalo tak nazvat,
jim často něco poslala. Že příjmy, jaké mají ti dva, nevystačí při jejich marnotratnosti a bezstarostnosti ohledně budoucnosti na živobytí, to věděla od prvopočátku, a také kdykoli se stěhovali, obrátili se vždy na Jane nebo na ni, aby jim vypomohly vyrovnat dluy. Ani když nadešlo období míru a důstojníci byli propuštěni domů, nedokázali se nikde natrvalo usadit. Stále se stěhovali z místa na místo a hledali, kde by se dalo lacino žít, ale vždy utráceli víc, než měli. Jeho náklonnost k ní se brzy změnila v lhostejnost, její přetrvala trochu déle a přes své mládí a vychování byla Lydia i nadále hodna pověsti, kterou si vydobyla svými vdavkami.
Třebaže ho Darcy nemohl přijmout na Pemberley, přesto mu kvůli Elizabeth i nadále pomáhal v kariéře. Lydia je občas navštívila, když si manžel odjel vyhodit z kopýtka do Londýna nebo do Bathu, a u Bingleyových se oba často zabydleli na takovou dobu, že to bylo moc i na Bingleyho slunnou bezelstnost a občas uvažoval, jak by se jim mohlo naznačit, aby se už rozloučili.
Slečnu Bingleyovou Darcy svým sňatkem hluboce ranil, jelikož však pokládala za moudré nevzdávat se možnosti být zvána na Pemberley, překonala svůj odpor, hořela pro Georgianu ještě víc než dřív, obskakovala Darcyho téměř stejně oddaně jako předtím a Eliabeth prokazovala veškerou povinnou úctu.
Georgiana měla nyní na Pemberley trvalý domov a s novou švagrovou se sžily právě tak, jak si to Darcy přál a představoval. Dokázaly se mít navzájem tolik rády, jak se o to snažily. Georgiana Elizabeth hluboce obdivovala, třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se zděšením, jak čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval odjakživa takový respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se s ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo se jí ponaučení, že žena si může k svému manželovi dovolit věci, které by bratr u sestry téměř o deset let mladší nepřipustil.
Lady Catherine synovec svou ženitbou nesmírně pobouřil, i popustila uzdu své vrozené otevřenosti a v odpovědi na dopis, jímž jí své záměry oznámil, použila tak silných výrazů, zvlášť na adresu Elizabeth, že veškeré styky načas ustaly. Ale nakonec ho Elizabeth přemluvila, aby její urážky pominul a usmířil se s ní; teta ještě chvíli vzdorovala, ale pak svůj odpor překonala, buď z lásky k němu, nebo ze zvědavosti, jak si jeho žena vede, a milostivě přislíbila, že jim vykoná návštěvu na Pemberley, třebaže jeho háje byly pohaněny nejen přítomností takové paní, nýbrž i návštěvami jejího londýnského strýce a tety.
S Gardinerovými se i nadále důvěrně stýkali. Darcy je měl stejně rád jako Elizabeth a oba si vždy s vřelou vděčností uvědomovali, jak jsou jim zavázáni za to, že ji přivezli do Derbyshiru, a tím způsobili, že se našli.
